Antimemetická divize neexistuje

Sam Hughes

Neznám zase tolik autorů sci-fi, kteří by původní profesí byli programátoři (ze zahraničních mě z hlavy napadá jen Neal Stephenson), takže přiznávám, že román Sama Hughese mě v první chvíli zaujal právě tím: jak asi vypadá sci-fi napsaná kolegou z oboru. Ale ani zápletka nevypadá špatně – existují věci, bytosti a jevy, které si nedokážeme zapamatovat. I když je případně dokážeme vnímat, nedokážeme si je udržet v paměti, protože se tomu různými mechanismy brání. Jen občas někdo dokáže zpětně odhalit, že v minulých událostech něco nesedí. A o těchto antimemetických entitách si lze do určité míry nebo za vhodných okolností vést záznamy. Časem se proto v Neznámé organizaci, která se zabývá všelijakými okultními a nadpřirozenými jevy, ustaví Antimemetická divize, která má zkoumat právě ty jevy, které mají zvláštní nezapamatovatelnou povahu. Kniha sleduje osudy britské pobočky, protože Británie představuje, jak dobře známo, zvlášť příznivé prostředí pro záhadné události a podivné organizace.

Román je tvořen sérií víceméně samostatně fungujících povídek, které spojují témata a postavy. Z počátku mi připomněl příběhy Isaaca Asimova o robotech, protože i zde autor zkoumá různé paradoxní situace, které vznikají v důsledku konfliktu protikladných principů, v kterých se postavy musejí zorientovat. Zřejmě se musíme smířit s tím, že v dnešní době už je vnímání nejen většiny čtenářů, ale i vnímaní většiny autorů utvářeno primárně zážitky filmovými, ne literárními. Autorovy logické „hříčky“ jsou proto hodně poplatné thrilleru, ale přesto si zachovávají základní schéma hádanky, kterou je důvtipem a nekonvenčním nápadem potřeba vyřešit. Což mě až nečekaně potěšilo a byl jsem zvědavý, kam až se autorovi principy, s kterými knihu začal psát, podaří rozvinout.

Bohužel, spolu s tím, jak se z povídek vynořuje jakýsi průběžný příběh, žánr knihy se rychle změní k hororu. Podoba hrozby pro změnu začne silně připomínat příběhy H. P. Lovecrafta – ale tam, kde Lovecraft pracuje s tušením a náznakem, které dokážou vyvolat obavu a nepříjemné pocity, tam je Sam Hughes natolik doslovný, že může vyvolat strach jen ve zcela abstraktním smyslu. Kdyby se něco podobného stalo, zřejmě by to bylo špatné, ale protože je možné hrozbě tak, jak ji popsal, jen těžko uvěřit, byl mi osud lidstva v jeho podání dost lhostejný. Neznamená to nutně, že by se kniha špatně četla, autor píše sice odtažitým, ale přitom uhrančivým stylem, docela dlouho není jasné, jak chce ze šlamastyky, kterou si navařil, vybruslit, a řešení nakonec není nezajímavé. Ale je těžké příběhu uvěřit, protože kdyby povaha reality byla taková, jakou ji ve svém nadšení pro zkázu ve velkých měřítkách líčí, osudy lidstva by se musely uzavřít už dávno.

Podobné nestřídmosti v líčení hrozeb a katastrof obvykle vedou i ke konkrétním potížím v zápletce, protože autor rozehraje silnější motivy, než dokáže zvládnout, takže se musí uchylovat k různým zkratkám a doufat, že si je čtenář neuvědomí. Dopadlo to tak i tentokrát, uvedu jen jeden příklad za všechny. Kdosi se na základně Organizace dostane k průkazu ředitelky a pouhé jeho vlastnictví mu umožní nejen přistup do všech prostor, ale otevře mu dveře i v zařízení opuštěném mnoho let předtím, než se dotyčná stala ředitelkou. Představa, že by v organizaci, která je tak silně založená na utajování, mohly přístupy fungovat pouze na principu „univerzální fyzický klíč libovolného ředitele“, je absurdní – a je vyvolaná pouze nutností odvinout zápletku naplánovaným způsobem. (Nemluvě o tom, že ignorovat požadavek na „dvoufaktorové ověření“ je pro programátora dneska ostuda.) Nevadilo by mi tolik, že závěr knihy je mimořádně nepravděpodobný a téměř nelze uvěřit, že by byl postavami naplánovaný (byť jen jako jeden z mnoha možných plánů). Nakonec i libovolně nepravděpodobná věc se jednou stát může – a my při čtení zažíváme právě jedinečný průběh událostí. Ale různé „malé zkratky“, které maskují neschopnost autora vyřešit běžné peripetie ve známých situacích, ty jsou rušivé.

Nicméně máte-li chuť dopřát si hodně moderní variaci na jeden hodně klasický hororový motiv a nerozčiluje-li vás při čtení současná nechuť autorů brát ohledy na realističnost, a to jak ve vztahu k omezením vnějšího světa tak ve vztahu k vnitřnímu vyznění příběhu samotného, je Antimemetická divize neexistuje docela čtivá a zajímavá kniha. Určitě bych ocenil, kdyby Sam Hughes rozvíjel svoje nápady s menšími ambicemi a větším důvtipem. Většina je jich zdařilá a neotřelá, takže etudy, které se přímo netýkají hlavního příběhu, je potěšení číst. Na několika místech se také zdálo, že půjde o ten typ knihy, kterou je potřeba brzo přečíst podruhé, aby čtenář docenil, jak je vystavěná. Tato potence se nakonec nenaplnila, na to je závěrečné řešení příliš přímočaré a většinu nitek zanechaných během vyprávění nezužitkuje. Ale na jedno přečtení je kniha napínavá dostatečně a zvláštnost otázek, které před nás klade, u mně nakonec převážila nad nedostatky řešení, která nabízí.

Na co jsem si ale v průběhu celé knihu nedokázal zvyknout, je bezdůvodné nepřechylování ženských příjmení. Zvlášť v případě, že se v knize vyskytují manželé a postavy jsou identifikovány jen příjmením, to v českém textu působí neuvěřitelně rušivě. To je manýra, kterou si v příběhu, kde ritualizovaná rovnoprávnost pohlaví nehraje vůbec žádnou roli, měli překladatel a vydavatel odpustit.