Válka starého muže

John Scalzi

Dějiště: Země pochroumaná nějakými těmi obvyklými katastrofami. Čas: Neurčitě vzdálená budoucnost. Postavy: Nudící se činorodí důchodci. Východisko: Dejte sbohem marným vzpomínkám na bývalé kariéry i nevděčným a otravným rodinám a zapište se do vesmírné koloniální armády!

Následuje desetiletý odklad, aby se nuda prohloubila a zdravotní obtíže zvětšily natolik, že bezstarostně podepíšete nápadně jednostrannou a nevýhodnou smlouvu a narukujete k vojsku, o kterém nikdo nic neví. Ve vesmíru plném zlovolných mimozemšťanů, kteří si dělají zálusk na každou použitelnou planetu (a vůbec jim nevadí, když je jako bonus plná chutného masa), chrání tato armáda Zemi hlavně tím, že se k ní zásadně nepřibližuje.

Ale kdo ví, možná by to fungovalo. Nakonec já jsem si knihu založenou na roztomile výstřední tezi, že by se nějaké armádě mohli hodit zvláště staří lidé, také pořídil, i když ani v rámci fantastického žánru nezní zvlášť věrohodně. Autor nás chvíli napíná, ale nakonec dojde k nevyhnutelné radikální rekonstrukci těl do supermanského módu, a pak nám na několika barvitě podaných příkladech demonstruje, že zkušenosti nabyté v předchozím životě se hodí jen k rychlému zapomenutí, tedy nechce-li jeden skončit rychlou a bolestivou smrtí.

Tím jsme si vyjasnili, čím kniha není – a že „starý muž“ z titulu je jen zajímavá reklamní vějička a nehraje v ní žádnou podstatnou roli. O čem tedy tato válka nápadně mladých mužů a žen je? Odpověď kupodivu není tak jednoduchá, příběh je poskládán z několika docela odlišných složek.

V prvním plánu je to variace na oslavu války jako občanské ctnosti, tedy příběh přiznaně inspirovaný Robertem Heinleinem a proslavený zvláště v jeho Hvězdné pěchotě. Dokonce i postavy v knize na jednom místě dost zapochybují, zda je to přístup, který jde ospravedlnit, ale celkem realisticky dojdou k závěru, že to ve svých stávajících nízkých hodnostech těžko jakkoli ovlivní. Spravedlivá obranná válka, při které jen tak mimochodem dobudeme svět, je však něco, co odkazuje až kamsi k základům republikánské politiky a původní podobě římských legií, takže to při dostatečně obratném použití má stále šanci na úspěch.

Druhá složka docela dobře odpovídá současné podobě military sci-fi. Tedy poměrně podrobně popsané vojenské operace, při kterých hlavní hrdina nápaditě vítězí, takže se ukáže, že i když tomu v jeho předchozím životě nic nenasvědčovalo, má pro válčení vrozený talent a bude rychle postupovat k vyšším hodnostem. Oproti příběhům, které pohromadě udržuje heinleinovský patos, který člověku nedá vydechnout, jsou tyto peripetie obvykle popisovány střízlivěji, někdy až skoro analyticky, ale díky vyprávění v první osobě nijak neztrácejí na napínavosti.

Kniha má však do třetice i svoji čistokrevnou sci-fi složku. Johnu Scalzimi se podařilo napsat sice trochu groteskní, ale přesto výstižné charakteristiky několika mimozemských ras (o různým způsobem změněných lidech nemluvě) a na dobrodružný příběh poměrně dost prostoru věnoval zkoumání toho, jakými způsoby my lidé dokážeme na odlišnost reagovat a jak se různé strategie osvědčují. Nezkoumá tyto otázky v žádném větším kontextu, ať už časovém nebo společenském, ale přišlo mi, že jde možná o nejzdařilejší (nebo alespoň nejzajímavější) části příběhu.

Nedá se však říci, že by autor dokázal tyto složky, které samy o sobě nejsou špatné, úspěšně integrovat. Snaží se o to, zvláště v dějové linii, kde se hlavní hrdina zkouší skamarádit s příslušnicí speciálních jednotek, ale zrovna to je součást knihy, která nakonec vyznívá asi nejvíc do ztracena. Různé autorské přístupy tak po většinu doby spíše leží vedle sebe a jen se poněkud nahodile střídají. Výsledek mi proto přijde rozpačitý.

Nejde nutně o tom, že kniha působí poněkud naivně a některé reálie až pohádkově. To samo o sobě nevadí a při určitém způsobu podání je to v zábavné literatuře dostatečné. Jenže Válka starého muže střídá několik módů příběhu, a co v jednom může působit bezproblémově, to už v druhém zarazí. Lze například odpozorovat a selským rozumem odhalit nějaký netriviální psychologický aspekt mimozemské psychologie. Ale těžko se stěží středoškolskou znalostí fyziky úspěšně spekulovat nad finesami složité mimozemské technologie a získat na takto chabém základu protekci pro svoje kamarády, jako by na pokročilých technologiích založená armáda neměla žádného vlastního vědce.

Navzdory všem těmto výtkám se Válka čte překvapivě dobře. Autor dokáže psát obratně, takže i dlouhá úvodní a víceméně jen popisná část příběhu, která zabírá dobrou třetinu knihy, nenudí. Jeho svět působí nedomyšleně, ale jednotlivé scény čtenáře dokáží zaujmout a díky občasným nápaditým charakteristikám lidských i mimozemských vztahů působí bezprostředně a živě. Postavy jsou nezřídka naivní, ale většinou je příjemné v jejich společnosti pobýt. Kdyby román pocházel třeba z 80. let, řekl bych, že docela inovativně zkoumá nové možné podoby žánru. Jenže s copyrightem 2005 je příliš zřejmé, že autor sám příliš netuší, co vlastně dělá.

Tipuji, že kdyby opustil pokusy o heinleinovskou nadnesenost, k jejímuž úspěšnému použití jednoduše nemá dost kuráže, a soustředil se na sci-fi složku, která mu jde docela dobře, mohly by z dalších dílů být docela slušné knihy. Protože Válka starého muže založila úspěšný cyklus, možná se mu to podařilo. A nebo se ukázalo, že čtenářům vyhovuje jeho přístup, který ukazuje docela chytře vymyšlené jednotlivé prvky, ale dohromady je činí povrchní a nezávazné. Osobně mě nicméně na základě prvního dílu příliš neláká zjistit, která z možností nastala – a jak se tato válka dál vyvíjela.