Andělské zrcadlo

David Barnett

Nemýlím-li se příliš, nevyvolal román Andělské zrcadlo v době svého vydání žádný zvláštní ohlas, a to navzdory tomu, že se prakticky celý odehrává v Praze. Není to překvapivé, protože jde o knihu po všech stránkách obyčejnou. Ne špatnou, jen se ničím nevymykající. Dostal jsem se k ní po letech čirou náhodou a několik poznámek by si možná zasloužila, protože mi přijde, že autor měl zajímavější verzi knihy téměř na dosah, takže je zvláštní, že ony dva nebo tři nabízející se kroky neučinil. Ale postupně.

V Praze dávné minulosti očekává Rudolfův císařský dvůr s jistou dávkou nervozity příjezd slavného učence a okultisty doktora Johna Dee. Praha nedávné současnosti očekává s podobnou dávnou nejistoty „výstavu ropného průmyslu Světové obchodní organizace“ a s ní předpokládané proti-kapitalistické a proti-globalizační demonstrace. V obou časech se probudí muž, kterého nazvou Poutník: nahý a bez paměti, ale se zvláštním osobním kouzlem a občasnou schopností nečekané intuice. V obou případech ho shodou okolností naleznou Angličané pobývající ve městě: v rudolfínské Praze šlechtici přijíždějící s diplomatickým posláním, v naší Praze skupina ekologických aktivistů připravující protesty. (I když by cizinec nepochybně zvládl mluvit stejně dobře česky, jako mluví anglicky, autor se tak elegantně vyhýbá otázce, jak se spolu vlastně v knize postavy dorozumívají.)

Navzdory tomuto neobvyklému začátku se následný děj v obou časových liniích odvíjí zvolna, případné peripetie nejsou přímo předvídatelné, ale rozhodně jsou nepřekvapivé. S takovým přístupem bych jako čtenář očekával, že se autor bude snažit, aby text sám byl zajímavý, aby měl určité kouzlo. Zvláště, odehrává-li se v Praze, o které David Barnett ve svojí závěrečné poznámce píše: „Praha je úchvatná. Praha je okouzlující. Praha je kouzelná.“ Inu, možná je, snad to i sám zažil, ale do Andělského zrcadla se mu nic z toho přenést nepodařilo. O něco lépe dopadlo paradoxně líčení 16. století, s kterým přímou zkušenost nemá, ale které je bohaté na události, jež nám dodnes připadají malebné. Nevzdaluje se sice příliš daleko od povšechného a obecně známého obrazu Rudolfa a jeho dvora, pár méně známých nebo fiktivních prvků se mu ale do příběhu zapojit podaří.

Je překvapivé, jak banální prožitek z města, kde delší dobu žijí, mají postavy z naší současnosti. Žijí sice na místě, jehož jazyku a kultuře nerozumí, ale nijak je ani neinspiruje ani neznepokojuje: jako by vůbec nedokázaly uniknout prožitku, který odpovídá shrnující banalitě turistických průvodců. Nedokáží zažít nic specifického. Nemusí to nutně být autorovo selhání, vlastně to dobře charakterizuje postavy bez skutečných kořenů, které osud na čas zavál do Prahy, a pak je možná odvane jinam, aniž by si odnesly víc než pár anekdotických „dovolenkových“ postřehů. Ale myslím, že případná ironie toho, jak proti hospodářské globalizaci bojují lidé, kteří kulturní globalizaci sami bezmocně podléhají, by lépe vyzněla, kdyby nám ji autor ukázal i v kontrastu s něčím opravdovějším. Panuje obecná shoda, že Praha je město, které k tomu poskytuje řadu různorodých příležitostí.

Autorovi se přímo nabízel i další prostředek, jak děj knihy učinit zajímavější. Postavy v obou časových liniích se trápí dlouhou řadou politických otázek i osobních potíží, takže téměř nemají prostor pro jakoukoli opravdovější sebereflexi. Nalezený Poutník, který v žádné z těchto záležitostí není (a bez paměti ani nemůže být) zapojený, představuje ideální prostředek, jak dotyčné konfrontovat se sebou samými. Jeho zvědavá naivita odkazuje na Dostojevského „idiota“, a to je literární typ stále natolik zřídka používaný, že je sám o sobě zajímavý. Poutník je navíc nadaný schopností intuitivně odhadovat nejen reakce lidí, ale zřejmě i události chvíli předtím, než nastanou. To je bohatá zásobárna přirozeně překvapivých, vtipných i znepokojujících peripetií. Autor ji však využívá jen ve víceméně náhodných náznacích, což mi přijde škoda.

Tušíme, že Poutníkovy schopnosti nejsou nahodilé. Autor nás nechává v nejistotě zhruba padesát stran, než nám začne naznačovat, jaký metafyzický základ jeho zvláštní existence má. Vydavatel čtenáře tohoto trápení naštěstí ušetří a prozradí to hned v anotaci na obálce – já se spokojím s obecnější informací, že máme co do činění s kabalistickými principy. To je třetí způsob, jak by šlo příběh snadno obohatit, ať už na úrovni celkové struktury nebo jednotlivých peripetií. Ale ani takto lákavé téma autora nezlákalo, aby opustil „civilnost“ svého vyprávění.

Teď, když jsem si dostatečně postěžoval, že by Andělské zrcadlo mohlo – mělo! – být lepší knihou, je potřeba uvést, proč není špatnou knihou. Předně je navzdory své obyčejnosti docela slušně napsané, čte se nakonec lépe než různé záměrně přepjaté thrillery (v porovnání třeba s rovněž pražským Tajemstvím všech tajemství Dana Browna je o třídu výš). A co mi přijde nejpodstatnější, je, že si autor sice neklade zvlášť ambiciózní cíle, ale dokáže jim dostát. Vzhledem k jednoduchosti zápletky má kniha velmi slušnou dějovou pointu. A dokonce i její „mystická“ část dává smysl. Autor se tajemství, na které nás v průběhu čtení lákal, na konci ani bezradně nevyhýbá, ani ho nijak nezlehčuje, jak bývá v „nadpřirozených“ románech zvykem. Dovede ho k odhalení, které sice není nijak hlubokomyslné, ale v rámci románu je přiměřené a funguje dobře.

To je nakonec mnohem více, než dokáže nabídnout většina knih s ambicióznějším záměrem. Přihodí-li se vám jako mně, že bude Andělské zrcadlo náhodou jediná kniha po ruce, můžete s ní strávit docela příjemné odpoledne. A domýšlet si, jak by se události mohly odehrát, kdyby byl autor důmyslnější, je také docela zajímavá zábava.