Pruská modř

Albert Villaró

Přijde mi zajímavé, že se detektivky staly nástrojem poznání. Začalo to historickými detektivkami, kde poznáváme období nebo kultury vzdálené nám v čase. Ale zdá se mi, že se začínají množit i detektivky, které nám chtějí programově ukázat také různá místa, která jsou stranou obvyklého zájmu. Albert Villaró se nám takto rozhodl představit Andorru, malé knížectví ležící v Pyrenejích, na hranicích Francie a Španělska. Obvyklé znalosti o Andoře budou značně zkratkovité, někdo tam možná byl lyžovat, někdo zaslechl o prapodivném státoprávním uspořádání, někdo snad má přehled o jejich sportovních úspěších, v horším případě si někdo vzpomene na bezcelní prodejny alkoholu, ale tipl bych si, že i to budou znalosti spíš okrajové. Sám na tom nejsem lépe, takže jsem po možnosti nenásilně se něco o Andoře dozvědět rád sáhl.

Autorova ambice je však větší. Není sice rodilý Andořan, ale natolik se s onou zemí sžil, že ho trápí, jak téměř nikdo nerozumí andorské mentalitě. Ta je na jedné straně určována formálně přetrvávajícím archaicky feudálním uspořádáním: spoluknížaty jsou španělský urgelský biskup (ten odjakživa, tedy od 13. století) a francouzský prezident republiky (který to poměrně složitě zdědil). Na druhou stranu je Andorra stát, který celkem nedávno prošel radikální modernizací, takže tradiční způsoby obživy jako pastevectví nebo pěstování tabáku tvoří spíše už jen malebný kolorit. Autorova snaha uplatnit Andorru více než jen jako zajímavou dekoraci má na podobu knihy překvapivě silný – a nejsem si jistý, nakolik pro čtenáře vždy příznivý – vliv.

Sama detektivní zápletka totiž zabírá poměrně málo prostoru. Vůbec to neznamená, že by kniha byla jako detektivka špatná. Průběh vyšetřování i odhalení pachatele jsou současně nápadité i věrohodné, což nebývá častá kombinace. Ocenil jsem proto jak autorův realismus, tak vlastně neobvyklý průběh vyšetřování a nakonec i dlouho skrývanou smělost zápletky. Mnohem větší plochu však věnuje introspekcím hlavního hrdiny a jeho traumat. Albert Villaró se hodně snaží popisovat je s empatií a literární nápaditostí, ale policista, který utrpěl ztrátu, je dnes už natolik banální motiv, že téměř nemá šanci uspět. Daří se mu sice do zobrazení vnitřního světa hrdiny velmi organicky propašovat řadu informací a prožitků, prostřednictvím kterých nás seznamuje s Andorrou, aniž by to působilo jakkoliv násilně. Ale upřímně, vůbec by mi nevadilo, kdyby se snažil být méně umělecký, takže bychom se toho dozvěděli jednodušším způsobem více a souvisleji.

Pozoruhodný mi však přišel jiný rozměr knihy. Andorra je sice až šestý nejmenší evropský stát, ale pořád to znamená, že v době, kdy se kniha odehrává, měla do osmdesáti tisíc obyvatel (a oproti stavu padesát let předtím je to desetinásobek). Je jasné, že takto malý stát bude fungovat odlišným způsobem, mnohem větší vliv budou mít osobní vztahy a řada moderních formálních postupů bude přijímána spíše jen proto, že takovým způsobem funguje okolní svět, než že by sami Andořané vnímali nebo dokonce oceňovali jejich přínos. Pruská modř nenápadným, ale pro mne velmi zajímavým způsobem ukazuje, že pro dosažení spravedlnosti je podobné „komorní“ uspořádání v mnohém lepší a v mnohém horší. A ukazuje také, jak je pro nás většina současných etických, právních a společenských pravidel vlastně nepřirozená. Ne, že bychom se bez nich nutně chovali nemorálně, ale máme-li ten prostor, velmi rychle začneme vnímat „spravedlnost“ podle velmi osobních představ o tom, co je správné a vhodné.

Většina situací v knize tak vlastně nějakým způsobem balancuje na hraně mezi mnoha štěpícími liniemi. Jak v minulosti, jak nyní. Jak já, jak ostatní. Jak v Andoře, jak jinde. Jak mrtví, jak živí. Jak spravedlnost, jak společnost. Jak pro teď, jak pro budoucnost. Jak správně, jak vhodně. V tomto smyslu jde o mentalitu, která je skutečně hodně odlišná od toho, co známe z detektivek z jiných míst – autorovi se ji podařilo vystihnout tak dobře, že se mi až nečekaně dostal pod kůži. Možná je řada „záruk spravedlnosti“, které poskytují naše státy v porovnání s minulostí, důsledkem všudypřítomnosti moderních států, tedy prostého faktu, že je čím dál obtížnější se jejich nárokům vyhnout? Uvědomujeme si, jak často současné státy selhávají, ale byla by neformálnost a efektivita malých společenství nutně zlepšením? Je to dilema, které nejspíš nemá jasné řešení, což je znepokojivé.

Andorra, přinejmenším jak jsme ji v Pruské modři viděli, je dnes laboratoří někde na půli cesty. Má svoje nepopiratelné kouzlo. Ale já si vůbec nejsem jistý, zda bych v ní dokázal žít – a to nejen kvůli sevření vysokých hor, s kterými se prý dokáže vyrovnat málokdo. Nicméně po knize následují dvě další pokračování se stejným hrdinou, a to je způsob, jakým bych se rád vydal Andorru znovu poznávat. Dokonce i s nepřirozeně úzkými okraji stránek, na které jsem si v jinak moc pěkně vypravené knize nedokázal zvyknout.