Lucasovy války

Laurent Hopman / Renaud Roche

Komiksová kniha o vzniku prvního filmu z cyklu Hvězdné války by snadno mohla být oním „servisem pro fanoušky“, který se snaží jen prodloužit nebo oživit emoce, které máme s filmem spojené. Události, které přípravu, natáčení a uvedení Nové naděje provázely, jsou natolik zajímavé – často nečekaně dramatické a někdy až neuvěřitelně bizarní –, že jejich příběh bez obtíží obstojí i jako svébytná dobrodružná kniha. Komiksovému příběhu o peripetiích jejich vzniku se však podařilo ještě něco navíc. I při dnešním pohledu je nám zřejmé, že Hvězdné války byly úspěšné, protože byly dobrým filmem. Autoři však ukazují, že byly úspěšné také proto, že byly novátorským filmem. Dalo by se dokonce říci, že do velké míry změnily naše chápání, co vůbec znamená dobrý film (přinejmenším v oblasti fantastických námětů). Dnes už může být tento vliv obtížné si uvědomit, protože filmy následující po Hvězdných válkách ze změny, kterou přinesly, těžily do takové míry, že nový stav dnes vnímáme jak téměř samozřejmý. Je to vidět také na tom, že jim předcházející (americké) fantastické filmy upadly do značné míry do zapomnění – rozhodně neproporcionálně více ve srovnání s běžnými starými filmy.

První ze dvou věcí, které mě zvlášť zaujaly, bylo, jak vážně George Lucas ve srovnání s producenty i s ostatními filmaři (s výjimkou podobně starého kamaráda Stevena Spielberga) bral fantastické reálie. Dokonale je to předvedeno ve scéně, která konfrontuje použití kamery. Dříve bylo zvykem jakoukoli fantastickou scenérii nejprve zachytit v pomalém celkovém záběru, aby si divák mohl užít její neobvyklost. Lucas naproti tomu argumentuje, že když se točí film, kde se vyskytuje třeba dům, je zbytečné ho divákovi dlouze předvádět, protože je to pro příběh zcela irelevantní. Dům je ve světě, kde existují domy, banalita a stejně bychom měli nakládat s mimozemským prostředím ve sci-fi filmu. Obecněji řečeno: Lucas v zobrazení fantastického věřil úplně stejně, jako kdyby to bylo zobrazení něčeho reálného.

Zvláštním způsobem s tím kontrastuje druhá z věcí, které mě překvapily. Spousta jednotlivých prvků, které známe z dnešních Hvězdných válek, byla v jeho představách o příběhu přítomna od samotného počátku. Ale v řadě postupných verzí scénáře permutovaly neuvěřitelnými způsoby. Z čehokoliv se mohlo stát doslova cokoliv, protože celý příběh byl naprosto neukotvený. Lucas věděl, o jakých skutečnostech chce vyprávět, měl jasnou představu, o jaké prožitky usiluje, ale očividně vůbec netušil, co chce říct. Teprve, když si pod vlivem své manželky přečetl knihu o archetypech, došlo mu, že sice k vyjádření emocí, které ho zajímají, potřebuje fantastické reálie, ale příběh, který jimi vypráví, musí být všeobecně lidsky srozumitelný. Teprve pak začal vznikat scénář, který měl skutečný smysl.

Je pozoruhodné, že prakticky nikdo z lidí z filmových studií, kteří byli s filmem jako médiem profesně svázaní a osobně zažili řadu jeho proměn, nebyl schopen Lucasovu vizi ani vzdáleně pochopit. Pro fantastický dobrodružný příběh bylo podle všeho zcela nepředstavitelné, že by nešlo jen o více či méně hloupou zábavu, že by ho někdo mohl brát vážně ne jen dětským, ale dospělým způsobem. Jen zcela výjimečně si kromě Lucase (a Spielberga) někdo dokázal doopravdy představit fiktivní, alternativní realitu jako něco, kde se může odehrát příběh, který dokáže vyvolat skutečné pohnutí. Přesně něco takového však vyjadřovalo touhy a očekávání nečekaného množství lidí Lucasovy generace – a Hvězdné války proto představovaly fenomenální úspěch.

Zbytek už je historie, chtělo by se říci, byť historie provázená neuvěřitelnou spoustou peripetií, takže je až s podivem, že se Georgi Lucasovi nakonec Novou naději podařilo dokončit. Komiks Lucasovy války, který o tom všem pojednává, můžu jedině doporučit. Ale píšu o něm ještě z dalšího důvodu, který s ním ani se samotnými Hvězdnými válkami přímo nesouvisí.

Sám jsem filmy začal poznávat v 80. letech, když už se Lucasův přístup plně prosadil. Během následujících desetiletí jsem vnímal, jak se film mění, ale bylo to vždycky vylepšování této tradice. Nejdříve z hlediska vývoje postav a celkové výstavby zápletky. Potom v lepší a zajímavější dynamice samotného filmového zpracování. A nakonec v úžas budícím vývoji triků a efektů. Nikdy mě ani na okamžik nenapadlo pochybovat, že obecný přístup, za který vděčíme Hvězdným válkám, je správný nebo (s výjimkou filmů experimentálních) dokonce jediný možný. A pak se najednou něco změnilo. Zpětně viděno, ke změně došlo někdy uprostřed dekády mezi roky 2000, kdy ještě dobré filmy běžně vznikaly, a 2010, kdy už se vyskytují jen ojediněle. Pro mne osobně byl přelomový Star Trek od J. J. Abramse. To je ještě docela dobrý film, ale něco už se mi na něm hodně nezdálo. O deset let později, v Abramsově pokračování Hvězdných válek jménem Síla se probouzí, bylo zcela zřejmé, že všechno už je nějakým podstatným způsobem špatně.

Nechci teď rozebírat případy jednotlivých filmů, ale zřetelně se to ukazuje třeba na nedávné a vysoce hodnocené Duně. Oba díly jsou očividně úspěšné filmy, na kterých je ledacos pozoruhodného, ale zvláště druhý z nich selhává právě ve vnitřní dramatické konzistenci, která byla plodem Lucasova důsledně realistického přístupu k nereálnému. Přijde mi, že je to spojující prvek dlouhé řady všech „dobrých, ale špatných“ filmů, které jsem za posledních dvacet let viděl. Jakoby se Lucasův odkaz vyčerpal přesně v tom, v čem byl původně tak novátorský. Autoři filmů přestali brát zcela fiktivní – fantastické – filmy vážně. Už v jejich realitu nevěří, takže si začali myslet, že s ním můžou podle své vůle manipulovat, místo aby se podřídili její vnitřní dynamice podobným způsobem, jako to udělal George Lucas, když konečně zjistil, o čem jeho příběh je, a jak to pak po něm opakovala dlouhá řada tvůrců. Labutí píseň Lucasova přístupu patrně představují komiksové filmy ze světa Marvelu. To jsou v určitém smyslu banální filmy, které Lucasovu metodu naplňují už jen ve formálním smyslu, ale jejich kumulativní a strukturální efekt nakonec způsobí, že Infinity Saga ještě uspěje. Ale i ty jsou vlastně svědectvím, jak se fantastické filmy od Lucasova „receptu“ na fantastický film postupně odpoutávají.

Je to podivný zážitek, protože nemyslím, že by to byl důsledek stárnutí, které přináší nostalgii. Nebo to alespoň není nostalgie po konkrétních příbězích ani po známé podobě příběhů, ale po obecné filmové metodě. Zatím si stále myslím, že to, co George Lucas objevil a co já očekávám, vyplývá z vlastní povahy příběhů ve fantastických filmech. Že jsou starší příběhy a jejich filmy prostě lepší než ty současné. Ale můžu se mýlit. Komiks Lucasovy války ukazuje, že jsou to kvality, které filmy kdysi neměly. Co to znamená? Jsou současní tvůrci neschopní dostát nárokům, které přesto stále platí? Změnila se společenská atmosféra natolik, že Lucasovy principy už pro mladší generaci nedostačují, ale zatím je nedokázala nahradit ničím srovnatelně hodnotným? Nebo už tady takové filmy máme, ale já jsem navzdory vší snaze jen stejně zabedněný, jako byli filmoví producenti, když Lucas začínal?

Odpověď neznám – a trápí mě to. Jestli se někdo domnívá, že starý konsenzus padl a nový je lepší, dokázal by vstřícnému divákovi a přemýšlivému posluchači vysvětlit, v čem je kaleidoskop nesouvislých motivů a mix vyosených emocí, což v současných filmech vidím já, lepší než filmy točené se smyslem pro výstavbu dramatického oblouku a s vírou v jejich závažnost?