O Pavlovi

Daňa Horáková

Na knihu O Pavlovi jsem narazil šťastnou náhodou (která měla už poněkolikáté jméno Jiří Peňás, takže to možná úplná náhoda nebyla), jméno Daňa Horáková mi předtím nic neříkalo. Čtu životopisy už dlouho a čtu je rád, ale tenhle mě zaskočil. Stručně řečeno, je to pro mne možná nejvíc fascinující lidský osud, o jakém jsem kdy četl. I když nevím, jestli se mi podaří vysvětlit proč. Ale vezměme to popořádku. Daňa Horáková byla dcerou německé matky a českého otce, což nebyl krátce po válce zrovna snadný osud. Vystudovala filosofii a získala v ní doktorát. Vedla u sebe doma salon, kde se scházela řada zajímavých osobností. S Václavem Havlem založila a vedla samizdatovou edici Expedice. Nuceně emigrovala do Spolkové republiky Německo, kde prorazila jako uznávaná kulturní redaktorka v nejčtenějších novinách. Podle její knihy byl natočený film, který reprezentoval Německo na festivalu v Cannes. Stala se zemskou ministryní kultury v Hamburku, kde se podílela na vzniku opery a prvního muzea fotografie v Německu. I jen z tohoto vnějšího pohledu šlo o pozoruhodný osud.

Její kniha představuje také neobvyklý a podnětný pohled na československý disent. Při dnešním zpětném pohledu vykládáme jeho dějiny nevyhnutelně takovým způsobem, že postoje těch, kteří byli nakonec vlivní nebo úspěšní, byly také správné. Připočteme-li k tomu, jak násilně byly životní podmínky disidentů deformovány komunistickou zvůlí, pak řada osobních charakteristik nebo rozhodnutí, které by jinak nejspíš vyvolávaly pochybnosti, ne-li odpor, vyznívá spíše jako takové zajímavé kuriozity. Podobnému pohledu Daňa Horáková rozhodně nepodléhá. Obtížnost podmínek nijak nezlehčuje, nakonec je sama zažila na vlastní kůži, ale na řadě příkladů ukazuje, že potíž s „nemorálností“ není v první řadě v tom, že je nekonformní, ale že ubližuje jiným lidem. Je to osvěžující a přínosný pohled na naši nedávnou minulost, protože ji modeluje v plastičnosti a protikladnosti, kterou historickým výzkumem poněkud ztratila.

Kdyby však někdo knihu chtěl číst hlavně jako běžný životopis nebo jako doplňující zdroj informací o potýkání se s komunistickým režimem, bude nejspíš zklamaný. O těchto věcech se v nich dočteme mnohem méně, než bychom očekávali a chtěli, zatímco mnoha z hlediska historie zcela podružným detailům je věnováno pozornosti mnohem více. Je to proto, že kniha je – jak název naznačuje – zamýšlena v první řadě jako svědectví autorky o životě s jejím mužem, Pavlem Juráčkem. To byl talentovaný filmař, jeden z členů československé filmové nové vlny. Bezprostředním důvodem k napsání knihy O Pavlovi bylo knižní vydání jeho deníků. Daňa Horáková jejich význam nebo uměleckou hodnotu nijak nesnižuje, ostatně k vydání posledního svazku sama podstatně přispěla. Ale jestliže deníková sebestylizace Pavla Juráčka sklouzává někdy – nebo přesněji velmi často – až k obrazu, který je fakticky lživý, chce Daňa Horáková jaksi v rámci úplnosti dodat, jak vypadala bezprostřední skutečnost, kdyby z ní nebylo podle potřeby mnohé manipulativně vynecháváno.

Manželství Dani Horákové a Pavla Juráčka bylo nepodařené a nešťastné, za což mohly nejméně tři skupiny důvodů. Předně vzniklo ve chvíli, kdy se manželství v Evropě celkově dostává do hluboké krize. Společenská očekávání o jeho podmínkách a předpokládané funkci se rozcházejí s vlastní životní zkušeností nové generace. Za druhé jde o manželství, které vzniká hodně neuváženě. Pod nátlakem Státní bezpečnosti a s perspektivou téměř okamžité emigrace, takže je jasné, že bude čelit významným obtížím. Třetím důvodem pak je, že Pavel Juráček byl podle jakýchkoli představitelných měřítek naprostý debil. Autorka reflektuje všechny tři rozměry, ale dominantní je pro ni třetí, tedy nejosobnější rovina. Nikterak se nelituje, píše věcným, chvílemi snad až odtažitě dokumentárním stylem. A ukazuje, jak s člověkem, který je tak sebestředný, že za žádných okolností a kvůli žádným důvodům není ochotný k ani dočasnému kompromisu, který by narušoval jeho představu o důstojnosti a autentičnosti, ale který současně není schopný postarat se ani sám o sebe, natož o cokoli dalšího, nefunguje žádná podoba soužití, ať už je jeho partner ochotný zkusit libovolnou životní strategii. Nakonec se to projevuje těmi nejošklivějšími a nejbanálnějšími důsledky, jako jsou dluhy, lži, zneužívání, alkohol, násilí.

Kdybychom však knihu chtěli číst jako drama ženy, která se hloupě zamilovala, ale dokázala mizernou situaci, do které se tak dostala, překonat, vzchopila se a vlastní silou dosáhla významných úspěchů, byl by to falešný pohled. Daňa Horáková je za život s Pavlem Juráčkem vděčná, ale ne proto, že by jí tragičnost svázání s ním nějak umožnila vyrůst. Ne tím, že by ho dokázala překonat. Nepochybuji, že by byla stejně, možná i mnohem více schopná a úspěšná i bez něj. Ona tvrdí něco mnohem a mnohem radikálnějšího – vztah s Pavlem Juráčkem pro ni, podle všech představitelných hledisek emancipovanou ženu, byl, je a zůstává tou nejpodstatnější skutečností jejího života. To, že šlo o vztah, který skončil fiaskem, který podle všeho ani jinak skončit nemohl, na tom nic nemění. Skutečným – a vskutku nečekaným – žánrem knihy proto je: případová studie osudové lásky, jejíž hodnota se zdá být nezávislá na jakémkoli věcném měřítku.

Daňa Horáková tedy dokumentuje bezvýchodné a postupně až děsivé podoby, do kterých se její život dostává. Nakonec Pavla Juráčka opouští, on se vrací do Československa, ona zůstává v Německu. Rozhodně jí nechybí kritický odstup, ale nikdy, nikdy nezpochybní onen prvotní impulz, tu přitažlivou sílu, která ji k němu přivedla, ani důležitost doby, kterou s ním strávila. Byla předtím i potom samostatnou osobností sebevědomě nakládající s vlastním osudem. Ale přesto nám ve své knize ukazuje, že konstitučním, definujícím prvkem jejího života je Pavel Juráček. To je velmi zvláštní a ona sama si to uvědomuje, takže řadu kapitol napříč celou knihou věnuje snaze o pochopení. Porozumění pro ni znamená hlavně vytvoření kontextu. Odkazuje proto na řadu textů filozofických, životopisných i beletristických; a patří ještě ke generaci, pro kterou je kanonickým příkladem podobného vztahu, který v sobě nerozlučně snoubí vášnivost a zhoubnost, Viktorka a její černý myslivec. Není úplně zřejmé, nakolik je Daňa Horáková se svou snahou o nalezení souvislostí spokojená. Na jednu stranu nepochybně nahlídne, že její situace není šílená svojí neobvyklostí, což je z praktického hlediska důležité (nebo přinejmenším uklidňující). Podobné vztahy mají své často se opakující zákonitosti, ani v nejmenším příjemné, ale přeci jen zavedené. Ale jinak do značné míry musí před pochopením významu situace, do které se dostala, rezignovat.

Je to otázka natolik zajímavá – a v jejím podání i natolik naléhavá –, že jsem o ní zkoušel přemýšlet i z metafyzického hlediska, a mám svoji soukromou teorii o možném vysvětlení. Podle křesťanského pohledu (který zde do značné míry přebírá původní židovské představy) byli lidé původně stvořeni pro život v jiném prostředí (nebo přinejmenším za radikálně odlišných okolností v něm). O podobě onoho „původního plánu“ máme jen kusé a spekulativní vědomosti, ale zdá se, že lidé se měli o něco více podobat andělům přinejmenším v tom smyslu, že jejich poznání a prožívání by bylo více intuitivní. Přičemž intuitivní zde znamená nejen jakousi snadnou samozřejmost činů, ale také jejich mnohem větší návaznou závažnost. Z tohoto řádu přetrvalo křesťanské pojetí manželství jako (v tomto světě) nerozlučitelného svazku. Jenom ne už jako přirozeného důsledku vztahu dvou lidí, ale mnohem spíše nejistého a náročného úkolu. Protože se však naše původní přirozenost úplně nezměnila, jen výrazně přetvořila, je docela dobře možné, že někde v nepoužívaných a většinou nepřístupných hlubinách našich duší pořád existuje jakýsi smysl pro intuitivní poznání „správného“ partnera, který se čas od času u někoho nahodile projeví.

Je to smysl v dnešních podmínkách podle všeho chybný, přinejmenším tedy zřídka vede k dobrým koncům. Ale podivná síla řady tragických lásek jakoby ukazovala, že je zde ve hře cosi nejen neobvykle silného, ale také zvláštně autentického. Protože snad žádná míra tragédie nás nedokáže odradit od toho, abychom v podobné lásce neviděli skutečnost, jejíž hodnotu prostě nejde navzdory všem rozumným argumentům úplně popřít. Daňa Horáková je podle všeho silná a nezávislá – v dětství jí říkali, že vzpurná – osobnost. Projevuje se to nejenom v tom, že je svobodným rozhodnutím schopná se tlaku společnosti nekompromisně vzepřít, jak se to ukázalo v komunistickém Československu, ale také v tom, jak byla schopná fungování společnosti úspěšně přijmout, jak to udělala v demokratickém Německu. Tato společenská nezávislost musí podle mne být důsledkem mimořádné existenciální autonomie. A ta jako by jí umožňovala poznat a přijmout také při běžném pohledu těžko srozumitelnou a přijatelnou závislost na jinak úplně nevhodném muži – právě jako jakousi pravzpomínku na základnější a mnohem silnější existenciální situaci, než je ta naše dnešní.

Tento paradox mezi dvěma postoji – naší přirozeností před Pádem i po něm –, které jsou oba v nějakém smyslu správné, ale přitom navzájem neslučitelné, by také vysvětloval, proč vlastně autorka v tak nezvyklé míře (a dlouho s podivně znepokojivým klidem) přijímala surovost, které byla vystavována. Je to – nevyhnutelná – odvrácená strana padlé přirozenosti: daň za přístup k části její původní podoby. A nakonec to umožňuje i jakési pochopení osobnosti Pavla Juráčka, který považoval jakékoli vnější pravidlo za zcela nepřípustné. Je to jako překroucená vzpomínka na stav, kdy něco takového není zapotřebí. Snad i on byl tímto zvláštní způsobem výjimečný, což by mohlo vysvětlovat zvláštní charisma, které zmiňovali všichni, kdo ho znali, nejenom ta slečna, co se do něj zamilovala. Tohle všechno jsou dosti riskantní úvahy, zvláště, když jsou stavěné na jen zprostředkované znalosti. Ale snad je odzbrojující upřímnost, s kterou Daňa Horáková o svém životě psala a přemýšlela, nečiní zcela nepřípadné. Jak jsem se postupně její knihou pročítal, tak mě tato perspektiva úplně ohromila. Takhle – alespoň pro mne – vypadá ta závratná hlubina, nad kterou se život Dani Horákové odehrál. A ona ji ustála, nepokusila se před ní uhnout. To je to, co mi vyrazilo dech.