Prázdnice: Hon na Morrigan Crowovou

Jessica Townsendová

Románem Prázdnice pokračujeme ve sledování osudů Morrigan Crowové, mladé dívky ve zvláštním a poněkud kuriózním světě, kde jsou lidé často nadáni neobvyklými vlohami. Zvyk psát místo knih programově cykly knih vede autory nezřídka k tomu, že šetří se zápletkou a přehánějí to s peripetiemi. Teprve ve třetím svazku cyklu tak hrdinka může začít plnohodnotně rozvíjet svoje nadání divomora, tedy člověka, který je schopný přivolat zvláštní substanci zvanou divina a používat ji k tvoření (a ničení). Divomorové kdysi bývali poměrně běžnými a ctěnými členy společnosti, ale poté, co se jeden z nich dopustil řady závažných zločinů, došlo k přerušení a zániku jejich tradice. Autorka proto stála před zvláštním problémem: jak může fungovat výuka ve škole, kde nezůstali žádní učitelé? Řešení, které v Prázdnici předkládá, je poněkud překvapivé, ale velmi elegantní a zajímavé. Části, kde Morrigan navštěvuje výuku, patří k vůbec nejzdařilejším místům celého cyklu a člověk je může číst se skutečným potěšením.

Vlastní zápletka knihy však vyvolává mnohem rozpačitější pocity. Morrigan Crowová žije ve světě, kde kromě zvířat, která známe z našeho světa, žijí také divočichové, což jsou zvířata s antropomorfizovaným tělem a osobností zcela srovnatelnou s lidskou. Ty začne napadat zvláštní nemoc nazvaná prázdnice, která je mění v nečichy, tedy divoká zvířata. Potíží je, že tato zápletka na sebe velmi rychle vezme politickou podobu. Nečichové po své proměně často v panice napadnou okolní lidi, což vyvolá poměrně pochopitelné obavy a neklid. Tyto nálady následně zneužijí radikálněji založení politici, kteří rozhodně nejsou vedeni nijak ušlechtilými pohnutkami, k rozdmýchání skutečné nenávisti ke všem divočichům. Podobná situace přímo vybízí k hledání paralel k našim současným kulturním válkám, dokonce vyvolává podezření z přehnané snahy autorky vyhovět společenské poptávce a přispět k dnešní indoktrinaci mládeže. Hlavní potíží však nejsou tyto případné (a pro potřeby beletrie příliš přímočaré) paralely, ale samotná velmi realisticky popsaná výstavba politického konfliktu.

Dobré knihy pro dospívající mládež mívají zvláštní povahu, která odráží stav jejich čtenářů, kteří se z jednoznačného a jednoduchého dětského světa snaží emancipovat do složitého a protikladného světa dospělých. Dramatické působení v nich obvykle vyplývá z konfliktů, které se objevují v jejich bezprostřední blízkosti: vyplývají z měnících se požadavků na jejich společenskou roli a ze vztahů s blízkými osobami, které je potřeba uvést do nového vztahu s vlastní proměňující se psychologií. Je to náročný, ale vzrušující proces, protože člověku nakonec umožňuje jednat sám za sebe a na vlastní zodpovědnost. V Prázdnici je naproti tomu významná část podnětů, které mají děti postupně proměnit v dospělé, spojena s politikou, jejíž základní potíží je, že mladé hrdiny staví do situace, s kterou nemohou naprosto nic dělat. Úkol, kterému čelí, přesahuje jejich síly. Bezprostředním důsledkem je, že kniha tak postrádá výraznější dramatický vývoj, do značné míry jen dokumentuje vzrůstající frustraci bez smysluplného východiska. Pomineme-li, že to není zvlášť pedagogické, je to hlavně čtenářsky neuspokojivé.

Těžko říci, zda se autorka snaží u svých čtenářů posilovat smysl pro „vztek“ jakožto společenskou angažovanost, zda jen reflektuje ducha doby nebo zda i za tento rozměr svého příběhu vděčí Harry Potterovi, jehož literární struktury opakovaně nápaditými způsoby recykluje. Ale stojí za povšimnutí, že v knihách J. K. Rowlingové byly příležitostné střety hlavních hrdinů s politikou do určité míry romantizované. Fungování celého čarodějnického světa, tedy i politiky v něm, bylo mírně groteskní, takže umožňovalo, aby byly některé výpady hrdinů mimo oblast, jejichž fungování rozumějí, nakonec úspěšné. Svět Jessicy Townsendové je bizarní mnohem více, jeho pitvornost je programová, ale politický střet je v něm zobrazen mnohem hodnověrněji. Dokonce natolik věrně, že mladí hrdinové při střetu s ním nemají žádnou šanci uspět. Když se Morrigan rozhodne využít svého specifického postavení a vedena svojí – ještě do značné míry dětskou – etikou se pokusí k vyřešení konfliktu přispět, málem tím způsobí katastrofu nedozírných rozměrů. Je to pochopitelné, protože ještě nemá dostatek zkušeností s fungováním světa dospělých, takže jí zcela chybí zkušenost, jak moc může být povaha věci odlišná od toho, jak navenek působí, a představivost, jak moc se mohou zdánlivě jednoduché věci pokazit, manipuluje-li s nimi zlá vůle.

Prázdnice tedy až paradoxním způsobem ukazuje, jak moc se její zápletka k žánru fantasy příběhu pro mládež nehodí. Politická krize, která společnost přivede až na kraj občanské války, je sice nakonec zažehnána, ale jde o řešení na samé hraně důvěryhodnosti. Jednak v metafyzickém smyslu, protože fungování prázdnice je popisováno způsobem, které následné vyléčení činí spíše jen chtěným než skutečně možným. Ale hlavně z historického hlediska, protože typ konfliktu, který jsme viděli, je jen zřídka možné zahladit tím, že se vyřeší jeho původní příčina. Nevíme, co nás čeká v následujících dílech, ale bude-li si autorka chtít zachovat dosavadní realistický pohled na věc, budou knihy ještě dlouho zatěžovat ošklivé následky a obtížně řešitelná dilemata života ve společnosti, kde lidé a ostatní bytosti ztratili důvěru v dobrou vůli ostatních okolo sebe. Vyhne-li se jim, bude to znamenat, že čtenářům ukazuje falešný obraz reality právě ve chvíli, kdy apeluje na jejich zodpovědnost, což mi nepřijde o nic lepší.

Omezení, s kterými se kniha nedokáže – ať už proto, že neumí, nebo proto, že nechce – vypořádat, se hezky ukazují na tom, že Morrigan sice striktně odmítá názor, že divočichy je nutné kvůli nevyzpytatelně působící nemoci izolovat, ale vlastně nikoho, kdo tento názor zastává, osobně nezná. Nemusí se tedy nijak vypořádat s jeho odlišnou existenciální situací, jeho obavami, jeho zvážením důvodů pro a proti. Je přitom jedno, zda tím autorka jen uznává, že je hlavní hrdinka příliš mladá, nebo zda ustupuje dnešní konvenci, která vcítění do člověka s odlišným názorem zapovídá. Výsledkem každopádně je, že si ani Morrigan ani její přátelé nedokážou představit žádnou střední pozici mezi tím, co považují za správné, a tím, co se v jejich širším okolí odehrává. Podstata – a problematičnost – politiky ovšem spočívá právě v tom, že je nucena věcně řešit i problémy, které nemusí mít jednoznačně morálně přijatelné řešení. To je poznání, které je zatím nejen mimo dosah hrdinů, ale zřejmě i předpokládaných čtenářů.

Dlouho to vypadá, že autorka svůj příběh rozehrála způsobem, z kterého nevede žádné dobré východisko. Velmi pozvolna se však ukazuje, že konflikt, který vyvolává epidemie prázdnice, ve skutečnosti není hlavním tématem knihy, i když v ní zabírá větší část prostoru. Skoro to působí, že Jessica Townsendová celé to velmi konformní vyprávění o bezvýhradné podpoře odlišnosti do knihy vložila hlavně proto, aby zamaskovala skutečné, mnohem ožehavější dilema, které jí leží na srdci. Jak Morrigan díky výuce postupně získává zkušenosti v nakládání s divinou a jak se dozvídá více o tradici a působení dávných divomorů, získává sebejistotu, která nespočívá jen v tom, že je schopna zvládnout určitou náročnou techniku, ale pramení také (a hlavně) ze samotného prožitku tvůrčí činnosti. Schopnost tvořit najednou ospravedlňuje sama sebe – a dostává se do rozporu se společenskou morálkou.

Na používání diviny začalo být pohlíženo s oprávněnou nedůvěrou, když dávný divomor – a antagonista celého cyklu – Ezra Squall okouzlený vlastní mocí zabil několik stovek nevinných lidí (včetně ostatních divomorů). Morrigan však na základě vlastní zkušenosti shledává tvořivou moc diviny jako z její vlastní podstaty dobrou, takže se kloní k postoji, že její používání by mělo být mnohem spíše založeno na osobní zodpovědnosti než společenské regulaci. Toto dilema je ještě navíc posíleno, když jí Ezra Squall nabídne, že ji bude příležitostně učit. Snad můžeme někomu očividně proradnému uvěřit, že jej skutečně trápí, že nemůže svoji tvůrčí schopnost (a radost z ní) sdílet s nikým, kdo by byl alespoň vzdáleně na podobné úrovni jako je on sám. Ale i když má jít pouze o výuku „techniky“, jen obtížně si umíme představit, že by se Morrigan při podobném vztahu mohla ubránit jeho vlivu také v jiných oblastech, že by neovlivnil její hodnoty a etiku. Vyvstává tak důležitá – a potenciálně děsivá – otázka, jaká rizika a jaké kompromisy dokáže dospívající dívka unést. Dalo by se namítnout, že to také není úplně nejvhodnější téma pro dětskou knihu, protože jde o dilema, které se svojí povahou a závažností týká spíše dospělých. Kdyby nic jiného, půjde však alespoň o osobní krizi, která umožňuje nějaký dramatický vývoj a věrohodnou katarzi.

Skutečnost, kdy se pod vnějším dobrodružným příběhem ukrývá důležitá a pro dnešní dobu netypická existenciální otázka, mi připomněla trilogii Božská města od Roberta Jacksona Bennetta. Ta pojednává o světě, kde osvícená společnost zvítězila nad staletí trvající vládou výstředních náboženských kultů, ale v samém závěru dospívá k otázce, zda náhodou krutost spojovaná se starými zázraky nebyla nějakým způsobem nutným předpokladem tvůrčí činnosti. To je téma, které evropská společnost soustavněji reflektovala naposledy zřejmě v renezanci, když si umělci začali osvojovat antickou mytologii a proměňovat původně křesťanské umění – dneska bychom nápad o nezbytnosti krutosti bez dalšího zkoumání ihned odmítli. Ale po zabalení do hávu fiktivního fantasy světa, o kterém lze vždycky prohlásit, že nás nijak nezavazuje, najednou ukazuje, že jde o téma, které může být smysluplné. Nevím, zda už by na základě podobných náznaků bylo možné mluvit o nějaké „kontrarevoluci“, kterou lze v některých fantastických knihách nalézt. Ale mám radost, že i v období, kdy naše kultura prochází významnou trivializací, kdy se autoři nesnaží empirickým zkoumáním dramatického díla dojít k tomu, co je podstatné, lze v literatuře stále najít knihy, které se – byť to na první pohled může vypadat i přesně naopak – duchu doby vymykají.

Viděli jsme, že cyklus příběhů Morrigan Crowové se ubírá dosti klikatými cestami, a nemůžu se zbavit dojmu, že Jessica Townsendová by usnadnila život nám i sobě, kdyby část peripetií, kterými nás provází, vynechala. I na konci třetího dílu se znovu zdá, že to opravdu zajímavé se odehraje až v následující knize, což může být frustrující. Ale protože se jí s výstředností zápletek zatím daří vyrovnávat jen taktak, ale nakonec lépe, než se při čtení obáváme, a protože témata knih nabírají jak na zajímavosti, tak na závažnosti, rozhodně jsem na pokračování zvědavý. Jen by bylo dobře, kdyby se ho, až ho autorka konečně dopíše, tentokrát nakladatelství Albatros podařilo vydat se zpožděním kratším než je zoufalých několik let – a s o mnoho pečlivější než zcela odbytou redakcí textu.