Vodíková sonáta

Iain M. Banks

Při přemýšlení o doposud vyšlých knihách se série Kultura se jako výhodné ukazovalo, že je můžeme číst v pořadí, v kterém je Iain M. Banks napsal. Šlo poměrně zřetelně vysledovat, s jakými záměry autor romány píše a jakými způsoby svůj svět obohacuje. Nyní nám z důvodů pro čtenáře nesrozumitelných vydavatel nabízí zcela mimo pořadí poslední díl cyklu (a není to ani tak, že by respektoval vnitřní chronologické pořadí), takže se bez pomocného vnějšího kontextu musíme obejít. Nemůžeme se (zatím) ani věrohodně zamyslet, jakým způsobem se vyvinulo celkové vyznění cyklu. Naštěstí to příliš nevadí, protože Vodíková sonáta je bez potíží schopna obstát sama o sobě.

Už námět zní přitažlivě. Rasa Gziltů se rozhodla následovat jiné vyspělé civilizace a kolektivně vyzářit – přesunout se do vyšší, čistě duchovní formy existence. Zajímavé je, že tento způsob nesmrtelného bytí je z naší reality určitým způsobem evidovatelný, není nám sice přímo přístupný, ale má pozorovatelnou fyzikální podstatu, takže panuje shoda, že nejde o žádný přelud, nýbrž o přirozené završení společenského vývoje pokročilých kultur. Autor si uvědomuje, jak přitažlivě představa podobné empiricky ověřené transcendence může znít, takže naši představivost vydráždí ještě tím, že některé bytosti se za nejasných okolností mohou ze záře vrátit a dočasně s námi pobývat v našem vesmíru. Ale je to jen vějička. Každý, kdo zná některý z předchozích románů, tuší, že autora zajímají témata více specifická: konkrétnější a tedy i přízemnější.

Samotné Kultury se tyto události týkají jen okrajově. Civilizace Gziltů kdysi uvažovala, že by se stala zakládajícím členem Kultury, ale nakonec se k ní nepřipojila, i když s Kulturou udržovala volné a nezávazně přátelské vztahy. Jde tedy spíše jen o projev zdvořilosti, když se vyslanci Kultury mají zúčastnit ceremoniálu vyzáření. Jenže znovuzrození předpokládá smrt a jak se blíží poslední chvíle gziltské civilizace, objevují se motivy, které známe i z osobních životů: někdo chce ještě stihnout naplnit ambice, jiný touží vynést na světlo dávná tajemství, další si chce ještě naposledy pořádně užít, okolo krouží zájemci o dědictví a konec se neúprosně blíží. Jedna z peripetií, které se v tomto poměrně složitém propletenci událostí objeví, zaujme jistou loď Kultury a postupně se ukáže, že konec Gziltů se Kultury týká více, než si myslela.

Lodě Kultury řídí Mozky, umělé inteligence spravující celou Kulturu, s kterými jsme se bezprostředně zatím příliš nesetkali, což je poměrně pochopitelné, protože mají mít takové schopnosti, že by bylo obtížné je nějak věrohodně zobrazit. Může proto překvapit, že rozhovory, které mezi sebou ve Vodíkové sonátě vedou, ze všeho nejvíc připomínají uvažovaní nepříliš zodpovědných puberťáků. Autor do knihy zařadil několik docela zajímavých úvah (připomínajících trochu rozbory Stanisława Lema) na téma, jakým způsobem vysoce rozvinuté poznávací schopnosti Mozků ovlivňují jejich etiku a vůbec možnost se rozhodovat, což má pomoci vyvolat v nás dojem míry, v jaké nás přesahují. Ale jejich bezprostřední zobrazení vypadá, jako by správa obrovské vesmírné civilizace byla jen nezávazná hra. To nejenom neodpovídá naší představě, jakou míru anarchičnosti je schopna společnost vstřebat, aniž by se nevyhnutelně rozpadla, ale příliš to nesouzní asi s řadou našich předchozích znalostí o Kultuře.

Je to tím, že autor zobrazení Mozků pojímá velmi metaforicky. Má to svůj praktický důvod: než se neuměle snažit zobrazit výjimečnost, je lepší rovnou přiznat, že to nejde. Má to ale i zajímavější rozměr: snaží se zkoumat, na jakém principu vlastně může správa civilizace fungovat, předpokládáme-li, že je vyhroceně racionální. A i když jsou Mozky, jak víme z předchozích knih, schopné aproximovat budoucí vývoj s mimořádnou přesností, jejich vzájemné vztahy nejsou založeny na utilitárnosti podobných analýz. Racionalita Mozků vede v konečném důsledku k tomu, že se jedná o autonomní jedince – a ti se mohou ke společnému dílu sdružovat pouze svobodně, ze svého zájmu a rozhodnutí. Řečeno terminologií sociologa Maxe Webera, je jejich panství mnohem spíše charismatické než byrokratické.

Vztahy mezi Mozky naplňují anarchistický ideál sebeorganizace. Kdyby nějaký Mozek spolupracovat nechtěl, nebude přizván k ničemu zajímavému. Ovšem ani podobné dokonale dobrovolné uspořádání není prosto paradoxů a skrývá v sobě osten, protože po určité době může být rozdíl mezi vyhověním zdvořilé žádosti a poslechnutím rozkazu velmi malý. Nabízí se otázka, zda jsou podobným způsobem schopni v Kultuře fungovat i lidé. Podle některých náznaků by se zdálo, že ano: naprostý materiální dostatek a možnost nevyčerpat po celý život dostupné možnosti zábavy jako by vedl k tomu, že ambice mají pouze lidé, kterým jde o věci samotné, protože odvozený užitek nebo vliv už nemá žádný význam. Nicméně otázce, zda lidský sklon k podvodu a zneužívání má pouze takto mělké základy, zda například touha po moci nezakládá sebe samu, se Iain M. Banks – přinejmenším v této knize – hlouběji nevěnuje.

Vůbec nejzajímavějším důsledkem toho, že vztahy mezi Mozky jsou zobrazeny v metaforické – tedy přehnaně polidštěné – podobě, ale je, že to autorovi umožňuje srozumitelně ukázat, že ani racionalita a velmi přesná schopnost predikce nedokáží zcela zabránit vzniku předsudků, které za jistých okolností brání pochopení. Koexistence s lidmi je pro Mozky důležitá mimo jiné proto, aby jim lidé poskytovali odlišné perspektivy – a starost o lidi jim pomáhá udržovat myšlení ukotvené k realitě. I s tímto vědomím však jednu situaci, která je pro čtenáře velmi dojemná, zákonitě nedokáží správně dešifrovat. Autor se zde věren dlouhé tradici evropského románu staví na stranu jedinečného před obecným: určité jednání může být z existenciálního pohledu zásadní, i když vede k neúspěchu. Je to jeden Mozek, který se ve specifické situaci podobným způsobem zachoval, s kým nakonec soucítíme, nikoliv kolektiv jeho druhů, jejichž analýza vyhodnotí podobné jednání jako pošetilé.

I když je zobrazení Mozků jedním z nejvýraznějších prvků románu – a nejvíce připomíná předchozí knihy cyklu – není zdaleka tím nejdůležitějším. Zatímco dřívější romány představovaly dramatizaci myšlenkových tezí, Vodíková sonáta je naopak souborem mnoha konkrétních událostí, pro jejichž složitě se zrcadlící motivy je těžké najít nějaký jednotící pohled. Kniha sama vodítko neposkytuje, ale já bych řekl, že je vlastně o tělesnosti, i když je to téma, které samo nikde není zvlášť zdůrazněno. Gziltové se plánují svých těl zbavit. Schopnosti racionálních Mozků jsou podmíněny hmotným „podložím“ fyzických počítačů. Psychologii mimozemských ras ovlivňuje, že žijí jako dravci ve vodním prostředí nebo se evolučně vyvinuli do společenství připomínající hmyz. Sevření, které klade hmota na tvora, co se vrátil ze záře. Vědomí je možné zduplikovat a přenést do umělého těla. Robot modelující krajinu přijímá fyzická omezení pusté pouště. Voják tvoří symbiotickou jednotku s počítačem. Účinek zbraně je zaměřen na konkrétní tělo. Sexuální prožitek je posílen výstředními tělesnými úpravami. Skladatel fascinovaný zvuky mění těla, aby dokázal zvuk vnímat ve větší šíři. Podobnými – i méně doslovnými – motivy je kniha prostoupená.

Do jaké míry tělesnost (a její konkrétní podoba) podmiňuje náš osud? To je složitá otázka s nejednoznačnou odpovědí. Tělesná odlišnost nepochybně vede k odlišnosti psychologické, ale ve světě Kultury obvykle ne natolik, aby znemožňovala vzájemné pochopení. Záleží tedy spíše na jednotlivých aktérech – proto má nakonec smysl číst knihu o jejich vzájemném střetávání. Na rozdíl od předchozích knih zde autorův postoj ustupuje do pozadí. Jsme svědky široké škály různých dějových vyústění, ve výsledku spíš pozitivních než negativních, která ve své různorodosti připomínají prožitek, jaký máme z našeho světa. Vzhledem k tomu, že je kniha o tělesnosti, nutně se dotýká také konců, různých typů omezení, které s sebou tělesnost nese. A těžko se při pohledu na rozličné podoby konců neptat, co při zpětném pohledu mělo smysl: Vlastní prožitek, o kterém nikdo nemusí vědět? Vědomí, že existuje přítel, který na mně myslí stejně jako já na něj? Užitek, který moje záměry přinesly ostatním? Jak minulé činy vypadají tváří v tvář smrti? Jaký význam si zachovávají s plynoucím časem? Může to být nějak relevantní ve vztahu k odtažité metafyzice věčnosti?

Není to tak, že by kniha neumožňovala na podobné otázky odpovědět. Ale jako každý opravdový román se Vodíková sonáta zaujatě soustředí na jednotlivosti, na jedince, takže je skoro nemožné odpovědi, které mají podobu velmi specifických prožitků, zobecňovat nebo navzájem porovnávat. Je spíše na čtenáři, zda ho zaujmou prvky, které jsou mu osobně blízké, nebo zda se raději nechá zneklidňovat těmi, které se jeho vnímání vymykají. Proto si knihy cením o poznání více než předchozích dílů – a předběžně bych se odvážil tvrdit, že jde o velmi důstojné zakončení celého cyklu. Je to příběh snad méně efektní, ale dramaticky věrohodný. Podobným nenápadně působivým způsobem mě mimochodem oslovila i obálka knihy. Skutečně doufám, že se nakladatelství Planeta9 podaří v podobně důstojné podobě vydat i zbývající romány.

Je zvykem, že Iain M. Banks vyznění svých knih nějakým způsobem problematizuje a dodatečně reinterpretuje nebo znejasňuje, což nezřídka souvisí s porozuměním, ke kterému nás vybízí titul románu. Zde je podobným prvkem Vodíková sonáta, mimořádně obtížná hudební skladba, která se hraje na pro ten účel speciálně vytvořený nástroj. Hlavní hrdinka dokonce musela podstoupit operaci – získala druhý pár rukou, další příspěvek k tématu tělesnosti –, aby ji mohla zkoušet hrát. Vodíková sonáta není hudebně nijak hezká nebo přínosná skladba, její smysl je intelektuální a její hodnota spočívá téměř výlučně v exkluzivitě její nesnadnosti. Není překvapivé, že v ději knihy nehraje téměř žádnou roli, příběh by se mohl odvinout úplně stejně i bez podobného malebného motivu. Autor jakoby nás přímo vybízel, abychom zvláštní charakteristiky skladby použili jako metaforu pro výklad knihy, možná dokonce i celého cyklu Kultura.

Dávalo by to smysl, protože z hlediska osobní katarze postavy, s kterou jsme větší část románu prožili, Vodíková sonáta významná je. Ale myslím, že jde o nenápadnou pastičku, kterou na nás autor líčí. Snaha vyložit celý román konvergentním způsobem sice odpovídá našim přirozeným čtenářským potřebám, ale byla by v rozporu s tím, co se v něm odehrálo. Myslím, že tělesnost způsobuje, že je vnímání světa mírně, ale nenapravitelně divergentní. Kdyby byla povaha všech bytostí duchovní, mohla by například existovat jednoznačná a všeobecně závazná etika. Ale Vodíková sonáta nevtíravým způsobem předvádí, že když existují nepřekonatelné tělesné rozdíly, existují také – oprávněné – navzájem neslučitelné prožitky. A dokonce ani to, že je ve světě Kultury možné svoji tělesnost poměrně snadno změnit nebo se jí úplně vzdát, na tom nic nemění.