Mise ve vesmíru

Michael Mammay

První kniha Michaela Mammaye Mise na planetě byla dobrodružným příběhem, který se odehrával ve vojenském prostředí, byl vyprávěný jako detektivka a obsahoval plnohodnotné sci-fi reálie, což byla nečekaně zajímavá a čtivá kombinace. Volné pokračování nazvané Mise ve vesmíru si uchovává stejné žánrové charakteristiky, ale hlavní hrdina, plukovník Carl Butler se nachází v dosti odlišné situaci. Svoje vyšetřování završil v první knize kontroverzním vojenským zásahem, který sice bylo možné považovat za oprávněný, ale nezbylo mu než opustit armádu. Nyní pracuje na sice dobře placeném, ale jinak velmi nudném místě ve vedení jisté korporace a přemýšlí, co dál se svým životem.

Obtíže „přechodu do civilu“ už jsme v různých příbězích zažili mnohokrát, ale toto zpracování patří k těm zajímavějším – paradoxně svojí obyčejností. Plukovník Butler si odnesl nevyhnutelnou porci traumat, ale uvědomuje si, že se s nimi musí vyrovnat. Do nového zaměstnání byl přijat hlavně kvůli svému jménu a případným stykům v armádě, takže vlastně nemá do čeho píchnout, ale snaží se vytvořit si nový styl života. Doléhá na něj, že je veřejně známá osoba, ale nenechává se vmanipulovat do žádné role, ať už kladné nebo záporné, která by vyplývala z cizích očekávání. Jinak řečeno, je to zralý muž a chová se podle toho, což je v dnešní záplavě kýčovitě rozervaných charakterů čtenářsky velmi uspokojivé.

Podobným způsobem obyčejné je, přinejmenším z počátku, jeho vyšetřování. U konkurenční firmy došlo k rozsáhlému a mnoha nejasnostmi provázenému počítačovému útoku a vedení jeho firmy chce mít jistotu, že se to nebude opakovat u nich. Carl Butler se snaží získat informace řadou způsobů, ale většina z nich nepřinese žádné nebo jen velmi malé výsledky, což je příjemně realistické – a nepřišlo mi to vůbec nudné. Zaplétá se do poměrně složité sítě vztahů se svými nadřízenými, bývalými kolegy i místní policií, ale jen velmi pomalu se dozvídáme, zda narazil na případ, o kterém by mělo smysl psát knihu. Podobně je dlouho nejasné, zda v současné situaci hrají roli také události z předchozí knihy. I díky tomu je navzdory poměrně volnému tempu kniha docela napínavá.

Mezitím také máme dostatek času a klidu pozorovat metodu práce, která se odvozuje od jeho bývalé profese důstojníka. Nevím, o nakolik idealizovaný jde popis, ale přišlo mi zajímavé, že i když vyšší důstojník nepochybně musí znát velké množství rozličných faktů, jeho rolí je být něco jako „výkonný manažer“. Musí vyhodnotit situaci na základě komplexních, ale neúplných informací, přičemž musí brát do úvahy nejen dosažení aktuálního cíle, ale i předvídat, jakým způsobem se současná situace promítne do budoucího vývoje. Zvlášť zajímavé mi to přišlo v případě spolupracovníků nebo podřízených, kdy plukovník Butler zvažuje nejen jejich schopnosti, ale velmi empaticky také dopad vlastních rozhodnutí na jejich budoucí názory, postoje a výkony. Je také pozoruhodné vidět, jak se z výcviku ve standardních situacích může rodit podobná všeobecná schopnost velet.

Z literárního hlediska jde nicméně o poměrně nevýhodnou metodu, protože i když plukovník Butler prožívá docela širokou škálu emocí, tak chce-li být úspěšný, nesmí jim podléhat, takže je s ním můžeme sdílet jen v omezené míře. Potěšení z četby je proto do určité míry intelektuální, ale je to vyváženo tím, že jde o prožitek neobvyklý. Ukazuje se to zvláště v situacích, kdy je například zrazen nebo zajat. I pak neosobně kalkuluje – a nejen s tím, jak situaci v budoucnu nejlépe využít ve svůj prospěch. Není superman, který by vymyslel nepravděpodobně důmyslný plán útěku, ale vciťuje se do svých protivníků, dokáže jejich činnost vnímat neutrálně jako „práci“, která určuje mantinely toho, co můžou nebo nemůžou dělat.

Nevýhodou knihy může být, že není nijak objevná z hlediska našich představ o budoucnosti. Fantastické reálie jsou v ní sice podstatné, bez nich by se kniha vůbec nemohla odehrát. Ale i když cestování vesmírem na dlouhé vzdálenosti je zde běžnou věcí, stav techniky, lidská psychologie i společenská struktura odpovídají současnosti. Většina fantastických prvků představuje jen velmi konformní rozvedení už dnes přítomných prvků a ani mimozemská civilizace, s kterou se občas potkáváme, není překvapivá nebo objevná. To přispívá k tomu, že nám autorův svět přijde přesvědčivý, protože v něm poznáváme náš vlastní svět. Ale kdyby někdo chtěl Mise číst jako plnohodnotnou sci-fi, může být trochu zklamán.

Nakladatelství Laser knihu představuje jako druhý díl trilogie, takže doufám, že se dočkáme i následujícího dílu. Autor ve psaní příběhů se stejným hrdinou pokračuje i nadále, takže bude-li kniha úspěšná, snad dojde na vydání celého cyklu. Přijde mi, že se knihy Michaela Mammaye svojí neokázalou zajímavostí a pro příběh z vojenského prostředí i nečekanou psychologickou drobnokresbou vymykají z běžné úrovně zábavné literatury, takže bych se rád dozvěděl, jak se budou osudy plukovníka Butlera dál vyvíjet.