Vita Nostra

Marina Djačenková / Sergej Djačenko

Jedním z rozdílů mezi fantastickými žánry sci-fi a fantasy je představa o povaze skutečnosti. Ve sci-fi může realita hrát velmi různorodé role, od vstřícného místa plného potenciálu k rozvoji až po odtažitý prostor pro člověka nevhodný, ne-li smrtící. Toto vnímání a hodnocení je však záležitostí člověka, realita je vůči tomu, jak na nás působí, víceméně lhostejná. Fantasy nám obvykle předkládá velmi odlišný obraz, jejím typickým motivem je existence zla, jehož stín doléhá na celý svět, jenže svět sám se ho určitým způsobem touží zbavit, aby se mohl vrátit do stavu, který je vnímán jako přirozený a žádoucí. Prostředky, kterými se něco podobného realizuje, můžou být velmi různé, ale oblíbená je existence různých bytostí, které personifikují jevy, které v běžné realitě vnímáme jako přírodní – často jsou to různé podoby živlů (řeky, větry, lesy, sníh) nebo přímo zvířata (skutečná i fiktivní). Takové reálie umožňují autorovi vyjadřovat hodnotící postoje, které nejsou jen morální, ale mají existenciální povahu, protože předcházejí vědomé lidské reflexi.

Projevuje se to i způsobu, jakým se hrdinové knih mění. Ve většině románů, nejen fantastických, procházejí postavy proměnami, které rozvíjejí zápletku a umožňují nám se s nimi identifikovat. Pro fantasy je však kromě běžné psychologické změny typická i nějaká forma transformace, která má metafyzický základ. Proto jsou ve fantasy příbězích tak oblíbená různá proroctví a podobné věci – je to způsob, jak úspěch nebo neúspěch hrdinů svázat právě s „názorem“ skutečnosti na stav světa, který je v ní přítomný. Takovéto chápání skutečnosti není nekonfliktní a fantasy jeho kontroverznost sdílí s pohádkami. Označení „pohádka“ přitom může znamenat jak mimořádně silný a působivý příběh, který úspěšně prošel testem mnoha staletí, tak lacinou báchorku, která je pro nás věcně i dramaticky zcela nepřesvědčivá. Možná to i vysvětluje, proč je čistokrevných fantasy příběhů překvapivě málo: vážné a věrohodné zobrazení angažované reality není snadné. Autoři se buď obávají, že podobné pojetí bude vnímáno jako příliš dětské, a snaží se je různě vylepšit, nebo naopak jeho možností zneužívají, aby si usnadnili práci, čímž ho devalvují.

Je však neobvyklé, aby někdo, komu je takové vnímání reality úplně cizí, psal fantasy – předpokládám, že pak raději píše sci-fi, kde se ničím podobným vůbec nemusí zaobírat. Občas se to však stane, příkladem je třeba pozoruhodná kniha Michaela Swanwicka Dcera železného draka. To je román, který čtenáře láká na přitažlivě vypadající fantasy zápletku, ale velmi složitou strukturou, která je plná vnitřního zrcadlení a komplexních transformací hlavní hrdinky, dlouho zakrývá, že jeho podstata by šla vyjádřit i takto: kdyby měla skutečnost onu povahu, kterou ve fantasy očekáváme, mohlo by to také znamenat, že naše osudy budou zcela bezvýchodné. To je v příkrém rozporu se zavedeným žánrovým étosem, takže označení anti-fantasy je v tomto případě zcela na místě. Navenek přehledný příběh, který nám předkládá Vita Nostra a který se odvozuje od mnohem jednodušší transformace mladé hrdinky, však skrývá podobnou past. Snahu autorů (nebo přinejmenším nakladatele) vydávat ho za vstřícnou fantasy pro mládež je obtížné chápat jinak, než jako čirou zlomyslnost, protože limity žánru testuje způsobem, který je překvapivě bezohledný a krutý. Svojí neobvyklostí však stojí za pozornost.

Autoři si pro zápletku vybrali schéma, které je v době po Harry Potterovi snad nejkonvenčnější možné. Dívka Alexandra nastupuje v odlehlém městečku ke studiu na Vysokou školu speciálních technologií, přičemž nejasný název školy má zakrývat, že zde máme – nejspíš – co do činění s nějakou podobou magie. Toto schéma však od samotného začátku autoři důsledně očišťují od všech vstřícných, romantických nebo dokonce zábavných prvků, s kterými je obvykle spojováno. Očekávali bychom například, že si Saša najde přátele, kteří budou jejími spojenci, aby jí pomáhali čelit neznámému. Jak proto, že se to v životě obvykle děje, tak proto, že to literárně obvykle dobře funguje. Zde však mnohem spíše zkoumáme, zda je v odlišném světě něco takového jako přátelství vůbec možné. Je to frustrující, protože velmi dlouho ani netušíme, čím je tento svět odlišný a čemu vlastně hlavní hrdinka má čelit.

Ukazuje se to i v pozoruhodném způsobu, jakým autoři používají nadpřirozené jevy. Některé události očividně nemůžou mít žádné rozumné přirozené vysvětlení, jsou to však události, které slouží jen k tomu, aby hlavní hrdince zabránily, aby jakkoliv vybočila z „osudu“, který pro ni byl kýmsi určen. Dokud se mu snaží vzdorovat, dějí se. Ale jakmile se podvolí, plynou události možná nepochopitelně, výstředně nebo nepříjemně, ale jinak velmi uvěřitelně. Na této dvojkolejnosti si autoři dávají hodně záležet. Vede to jednak k tomu, že hlavní hrdinka občas zpětně pochybuje, zda se jí doopravdy děje to, co si pamatuje, že se stalo. A my s ní tento zvláštní pocit díky obratnosti vypravěčů sdílíme, což pomáhá budovat věrohodnou atmosféru neznáma a nejistoty. Má to však ještě důležitější důsledek: když v průběhu výuky výjimečně zažije něco nadpřirozeného, působí to na nás velmi silně a věrohodně. Nadpřirozené události pro nás proto mají spíše sci-fi charakter zvláštního fyzikálního jevu, než aby evokovaly fantasy „kouzlo“.

Bezpečně víme jen tolik, že Saša musí ve škole memorovat podivné nesmyslné texty, které v sobě mají jakousi nejasnou transformativní moc nejen ve vztahu k lidem, kteří je čtou, ale zřejmě i k okolní realitě. Řada zápletek nám ukazuje, jak je Saša nucena ve studiu pokračovat. Autoři nátlak stupňují sice jednoduchou metodou „dva závity utáhnout a jeden povolit“, ale dělají to opakovaně, důsledně a nelítostně, takže si díky občasným chvílím úlevy podobně jako hlavní hrdinka někdy ani plně neuvědomujeme, jak podivně se celá situace vyvíjí. Až po čase nás napadne, že místo fantasy možná čteme horror, tedy žánr, kde svět také není neutrální, ale je náchylný k tomu, aby nějakým způsobem umožňoval „institucionalizované“ zlo. Protože už jsme jako čtenáři prožili mnoho příběhů, umíme si úplně přirozeně představit dlouhou řadu nehezkých vysvětlení, které události, co vidíme, mají. Autoři nás k podobným spekulacím nijak zvlášť neponoukají, ale myslím, že s nimi literárně kalkulují: protože zoufalou hlavní hrdinku nevyhnutelně různá více či méně děsivá vysvětlení napadají také, ochotně si její obavy dál v duchu rozvíjíme a doplňujeme o potenciální barvité podrobnosti.

Jde o strach nikoliv v dnes obvykle používaném naturalistickém smyslu, tedy hrůza z nějaké události, která je mimo obvyklou míru děsivá, ale v mnohem základnější a více ochromující podobě, kdy si představujeme mnoho různých špatných budoucností, které se sice navzájem vylučují, ale my se jich přesto bojíme všech najednou. Vnější okolnosti nutí Sašu strach překonávat, ale zvláštní je, že její odvaha a úsilí nepřinášejí oproti běžným příběhům téměř žádnou katarzi. Smysl výuky i změn v realitě pro nás zůstává skrytý. Ve vyšších ročnících s hlavní hrdinkou sice pozorujeme to, co nám dříve přišlo děsivé, s nadhledem, ale to je spíše důsledek zvyku než pochopení. Část vhledu nám nepochybně chybí: vidíme to, co Saša samotná, ale neprožíváme to bezprostředně s ní, takže čtenář bez vztahu k fantastice by mohl říct, že čte „blábol“, a nebyl by to tak docela neoprávněný soud. Protože proměna, kterou hlavní hrdinka prochází, je těžko postižitelná, poskytují nám k ní autoři jen velmi málo konkrétních informací. Ovšem texty a proměny, které Sašu formují, nedávají žádný smysl ani jí samotné, takže to není neoprávněný přístup: ve skutečnosti naše fantazie není v méně výhodné situaci, než kdyby autor (v nějaké jiné knize) řekl, že pokrm byl mimořádně lahodný. Jde jen o situaci mnohem znepokojivější.

Je zajímavé, že na atmosféře knihy se výrazným způsobem podepisuje také odlišné civilizační prostředí autorů a čtenáře. Jedním ze způsobů, kterými vnímáme osud Alexandry, je kontrast mezi přátelským a žádoucím domácím prostředím rodiny a nevstřícným a nechtěným cizím prostředím školy. Ale i když jsou autoři ukrajinského původu, nemá smysl zastírat, že jejich líčení příjemné normálnosti na nás působí velmi „rusky“ – a tedy mimořádně neatraktivně. Nedokážu posoudit, zda schválně nepřehánějí i z pohledu ukrajinských čtenářů (a například líčení vysokoškolské výuky filosofie působí až jako parodie), ale pro mne, který ještě pamatuje reálný socialismus, ale úplně se odklonil k západnímu chápaní společnosti, Sašin všední život nepředstavuje žádný malebný kolorit kulturní odlišnosti, ale první stupeň hrůzy, který ve druhém stupni chtěnou bezútěšnost školního prostředí ještě významně prohlubuje. Ani v tomto ohledu nás autoři nijak nešetří, i když se jejich příběh odehrává v poněkud neurčitých reáliích, jeho místní zakotvení je velmi silné a postavy ani čtenář z něj nemají šanci nijak uniknout.

S postupujícím časem, kdy s hlavní hrdinkou postupně překonáváme nástrahy jejího studia a do značné míry se i smiřujeme s osudem, který je jí vnucen, nabývá na důležitosti otázka, jaký je vlastně význam a smysl všeho dění, které pozorujeme. I zde jsme omezeni tím, že známe jen to, co Saša samotná. Nechci příliš prozrazovat, ale snad by se dalo říci, že v závěru knihy toho hodně uvidíme a zažijeme, ale jen málo pochopíme. Příběh, který sledujeme, se uzavře uspokojivě, i když až do konce se vlastně nedozvíme vůbec nic o celkovém kontextu událostí. Závěr knihy je zřejmě jejím nejslabším místem, ale ne nutně z tohoto věcného hlediska. Problém není ani tak to, že povaha reality – a její smysl – nám zůstanou skryté, ale způsob podání, který je poněkud dryáčnický. Nevím, zda se autoři snažili zavděčit svým předpokládaným čtenářům nebo jestli si chtěli dopřát pubertální zážitek sám o sobě, ale jestliže ukazují, že hlavní hrdinka je výjimečná, velmi věrohodně pomocí strukturální výstavby knihy, nebylo potřeba k tomu na konci navíc dodávat, že je úžasná, nejúžasnější na celém světě, a pak ještě úžasnější trochu navíc. To je laciné nejen samo o sobě, ale oslabuje to konec i ve vztahu k velmi lapidárnímu způsobu, jakým byla kniha po celou dobu vyprávěna.

Přesto, že zažijeme rozuzlení, které nám neposkytne téměř žádné odpovědi, tak díky způsobu, jakým se odvine pointa, dokážeme konečně pochopit charakter příběhu. I když řadu doprovodných událostí by bylo obtížné vnímat jinak než jako projev „magie“, v hlavní linii se autoři neobvykle důsledně snažili o doslovnou realističnost, takže se dlouho zdálo, že nakonec půjde o sci-fi příběh. Navíc psali velmi anti-romanticky, pečlivě se vyhýbali jakýmkoli žánrovým zkratkám, které by jim usnadnily práci a čtenářům identifikaci s příběhem, takže to vypadalo, že směřují k nějakému typu skeptického vyústění. Nicméně kniha očekáváním, která vyvolávala, svým pozitivně formulovaným závěrem dostála. Zůstali jsme na poli fantasy a na úplně nejobecnější rovině byly naplněny i její archetypy: Svět je možné vnímat jako skutečnost, které je vlastní nějaký, ne neutrální sklon, který se za vhodných okolností projeví. A postava naplní poslání, které pro ni bylo určitým způsobem předpřipraveno a které lze považovat za hrdinské. Ovšem pochopit, co se vlastně stalo, není úplně jednoduché.

Kniha samotná neposkytuje žádný zřejmý klíč, podle kterého by měla být vykládána. Její hodnocení může do značné míry odviset od toho, s jakými očekáváními k ní přistupujeme. Budeme-li ji považovat za psychologický román pro mládež (což je přístup, kterému kniha sama nevzdoruje, i když ho ani nijak přímo nepodporuje), lze oprávněně dospět k závěru, že je ve své přehnanosti kýčovitá. Román by pak byl psán metodou, kterou proslavila Stephenie Meyerová ve své upírské sérii Stmívání. Tam autorka pubertální – tudíž dočasný – pocit osamocenosti a odcizení objektivizuje. Psychologický stav, který její hrdinka Bella prožívá a který povětšinou nepovažujeme za smysluplný (hodnotu má jeho překonání), je tak pozdvižen na úroveň skutečnosti, kde hrdinka teprve proměnou na upírku nachází smysl života, když svůj vnitřní „chlad“ promění v trvalý způsob existence. Pomineme-li dějové peripetie, tak se její život ovšem následně odvíjí zcela konvenčně – romantický vztah, narození dítěte atd. A protože tak krizi překonává téměř bez práce, jen jakousi fiktivní metafyzickou kličkou, lze její příběh snadno považovat za falešný. Můj pohled takto přísný není, ale chci ukázat, že při jistém způsobu čtení můžou metafory, které Stmívání nebo Vita Nostra vytvářejí, vypadat prázdně.

I když není vyloučeno, že autoři cílí na publikum, které knihu bude vnímat tímto způsobem, mnohem přínosnější mi v případě Sašina příběhu přijde doslovné čtení, kdy fantastické reálie nemají primárně zrcadlit pubescentní prožitky, ale představují nezávislou skutečnost, s kterou se hrdinka musí vyrovnat. Při takovém pohledu mi přijde, že kniha zkoumá holou dřeň fantasy žánru a jeho limity. Proměny, kterými hrdinové ve fantasy procházejí, jsou někdy epicky členité nebo psychologicky náročné, ale obvykle svým způsobem idylické, protože směřují k hlubšímu prožití a pochopení něčeho, co je dopředu známé a přijímané. Vita Nostra zachází mnohem dále a předvádí nám, že je-li představa proměny při setkání s něčím, co je odlišné, brána vážně, může transformace hlavní hrdinky dospět až do stavu, kdy se pro nás její osoba stane zcela cizí. To je ve fantasy typické pro protivníka hlavního hrdiny, ten podléhá svodu a mění se v kohosi nelidského. Zde však k podobné proměně byla donucena hrdinka, která tak – možná – ztrácí svoji lidskost, ale nepřestává být kladnou postavou, dokonce právě tím v logice světa, ve kterém žije, dosahuje vítězství.

Tento svět má pochmurnou, často přímo úzkostnou atmosféru. V dnešní době, kdy naše přežití přímo nezávisí na našich vztazích s ostatními lidmi, jsme si zvykli, že naše rozhodnutí nemají žádné závažné následky. Vybíráme si, jak nás budou ostatní vidět a hodnotit. Chováme se autonomně – když nám jejich přístup nevyhovuje, měníme kontext, v kterém se pohybujeme, ne sami sebe. V tomto ohledu je Vita Nostra příběh z mnohem staršího – a opravdovějšího – světa. Možnosti, které Saša má, chce-li dostát závazkům, které si nezvolila, ale které sama uznává, jsou velmi omezené. Navíc v situaci, která je vyhrocená tím, že je hlavní hrdinka doslova „obklíčená kouzly“, můžou být následky skutečně fatální. Pochybnosti, kterým jsme se Sašou čelili, nebyly jen obavy z neznámé budoucnosti. Ve fantasy světě typicky existuje metafyzická odlišnost, která je zdrojem neobvyklé nejistoty a ohrožení – ale současně bývá i zdrojem naděje. Správné rozhodnutí je tedy často otázkou morální volby nebo dokonce osobní statečnosti. Saša však žije ve zcela odlišné situaci, kdy pro rozhodování nemá k dispozici vůbec žádná vodítka; a to, co jí ostatní předkládají jako důvod k naději, může být stejně tak dobře jen projev dystopického světa.

Dalo by se dokonce říci, že román se od klasické fantasy liší tím, že dobrý konec je vlastně nahodilý a statisticky podmíněný – příběhy si raději vyprávíme o „úspěšných případech“. Ale myslím, že takto daleko autoři zajít nechtěli, nepíší anti-fantasy jako byla Dcera železného draka, aby předvedli, jak ošidná může být naše touha po světě, který by „fungoval lépe“. Spíš chtějí ukázat, že fantasy může být mnohem vážnější záležitost, než jak ji bývá zvykem chápat. Skutečnost, která má vlastní život, i proměna, kterou prochází hlavní hrdinka, nakonec zůstávají pozitivními prvky. Ale to je všechno, na co se v jejich knize z titulu fantasy žánru můžeme spolehnout, jinak jde o skok do naprostého neznáma. V této souvislosti pak dává smysl, že o mechanismech jejich světa i cílech Sašiny výuky se nedozvíme téměř nic. Zajímalo by nás to a zdá se, že neexistují žádné věcné překážky, proč bychom se více dozvědět nemohli, nakonec lidé se Sašiným zvláštním nadáním podle všeho dále působí kdesi v našem světě a jejich schopnosti jsou zřejmě vědecky zkoumány. Ale dramatická pointa románu je právě v tom, že odlišnost můžeme pochopit jen na základě nějaké podobnosti. Fantasy předpokládá, že tato „známost“ je ve světě pevně zakořeněná, možná je to dokonce zdroj dobra. Vita Nostra ukazuje, jak může vypadat příběh, kde se bez tohoto předpokladu musíme obejít. Dobro zůstává dobrem, ale nemá konvergentní povahu, kterou si s ním spojujeme a na kterou fantasy (na rozdíl od sci-fi) typicky spoléhá.

Podobná vnitřní dobrota světa je pravděpodobně následkem křesťanského přetvoření mýtů v pohádky. Sašin příběh se od této proměny dost cíleně oprošťuje, vrací hrdinku do situace, kdy se nerozhoduje primárně mezi etickými možnostmi, kterým rozumí, ale mezi existenciálními volbami, jejichž následky není schopna dohlédnout. Představa, že svět, který stvořil dobrotivý Bůh, v nějakém úplně nejzákladnějším smyslu „hraje fér“, zůstává v našich příbězích stále silně zakořeněná. Kniha nám ukazuje svět, který je archaičtější; není úplně svévolný, ale je mnohem nevyzpytatelnější. Protože mechanismus magie (nebo technologie, záleží na úhlu pohledu) je zde založený na textu a jeho moci, šlo by dokonce tvrdit, že nám autoři předvádějí jiný – než původní řecký nebo pozdější křesťanský – způsob, jakým dokáže logos přetvořit mythos. Jedná se o dobrodružný příběh, takže tato proměna v něm není nijak hlouběji rozpracována, ale kdyby někdo chtěl rozvíjet úvahy tímto směrem, kniha mu pro to poskytuje solidní a věrohodný dramatický základ. Proto by mi přišlo škoda vnímat ji jen jako psychologický příběh vtělený do fantastických reálií. Mnohem spíše je to pozoruhodná a nečekaně sebevědomá spekulace o metafyzických předpokladech našich příběhů – a tudíž i našeho světa.