Působnost

William Gibson

Žánr kyberpunku je pro mne pořád trochu záhadou, protože jeho věhlas – a já bych řekl i význam – dalece přesahuje množství románů, které k němu lze přiřadit. Zajímavým způsobem se to ukazuje i na motivech z raných knih Williama Gibsona: při jen trochu méně obratném použití jinými autory se jeho vizionářské „rekvizity“ velmi rychle stávají banálními, takže navzdory všem tržním mechanismům dodnes máme mnohem méně dobrých kyberpunkových příběhů než čtenářů, kteří po nich touží. Nakonec tomuto vývoji se přizpůsobuje i sám Gibson. Jeho poslední kniha Působnost se odehrává ve stejném prostředí jako román Médium. Jde o svět, kde ze zhruba sto let vzdálené budoucnosti existuje informační spojení do přibližně naší doby, která je tímto spojením ovlivněna, takže se vůči budoucímu (a zřejmě i našemu) světu odvíjí jako alternativní historie. V románu se alespoň krátce setkáme s většinou postav z předchozí knihy, ale těžiště příběhu spočívá v novém, odlišném kontaktu s minulostí, který postupně vytváří druhý, alternativní svět. V tomto prostředí hrají pokročilé technologie stále důležitou úlohu, nevytvářejí však ani zdaleka onu specifickou poetiku, kterou jsme si zvykli spojovat s kyberpunkem.

Jde přitom spíše o posun v atmosféře než v rekvizitách. William Gibson nám opět předvádí techniku, která má schopnost měnit společenskou strukturu. Ale jde o společnost, která je – změnám navzdory – mnohem konformnější. Jedna z vlastností, které mi na Williamu Gibsonovi jako na autorovi přijdou zvlášť fascinující, je proto jeho schopnost přizpůsobovat se duchu doby. Ve chvíli, kdy byla naše očekávání od budoucnosti veliká, vytvořil Neuromacera, který smělými a někdy i radikálními obrazy zkoumal, jak by se naše očekávání mohla naplnit. S tím, jak se některé jeho vize postupně uskutečňovaly, stávaly se i jeho romány civilnější. A v dnešní době, kdy jsou naše touhy ve vztahu k budoucnosti nicotné a banální, píše knihy, které to reflektují. Zatímco v Gibsonově první trilogii Sprawl, jejíž byl Neuromancer úvodním dílem, jsme se ptali, jak vlastně bude možné žít v tak podivuhodném světě, který nás čeká, ve čtvrté trilogii Jackpot k nám autor přistupuje z pozice, která je skoro přesně opačná. Ptáme se, jak vůbec z něčeho tak nudného, jako je svět, co nás obklopuje, může povstat příběh.

Nejzřetelněji je to viditelné na Verity Jane, hlavní postavě knihy a zdaleka nejpasivnější ze všech Gibsonových hrdinek. Za celou knihu učiní dohromady snad dvě nebo tři rozhodnutí, která jsou navíc bezvýznamná. Kolem ní se však točí několik desítek více či méně viditelných postav, jejichž smyslem není nic jiného, než jí sloužit: umetat cestu a zajišťovat, aby byla v dokonalém bezpečí. Toto výsadní postavení je přitom čistou svévolí, získala ho náhodou. Fakticky se k přátelství s umělou inteligencí, která pro ni toto hemžení úlu okolo královny řídí, dostala díky své práci testerky mobilních aplikací. Dalo by se předpokládat, že by měla projevovat nějaké schopnosti, pro které si k práci na experimentální a potenciálně převratné zakázce vybrali právě ji. Pro Gibsonovy hrdiny je motiv „náhodou byl na správném místě“ dost typický, ale ke „šťastnému setkání“ je přivede jejich kvalifikace. A toto je, myslím, první případ, kde je jediná kvalifikace, kterou uvidíme, úzkost.

V podobném duchu jsou zkomponovány i ostatní složky knihy. Zápletka se snaží vyhýbat konfliktům – a když už k nějakému přeci jen dojde, je velmi krátký, postavy téměř neohrožuje a nemá potenci vykolejit děj z dopředu naplánovaného průběhu. Více než polovina vedlejších postav je úplně zbytečná, neudělá nic, co by se nemohlo odehrát i bez nich, jen sledují a vlažně komentují děj. Nejdramatičtějším příspěvkem Wilfa Nethertona, se kterým procházíme druhou dějovou linií, je, že musí v pravidelných intervalech zajít obdivovat nebo pochovat malého synka! Všechny postavy mají dostatek zdrojů – dovednosti, peníze i technické prostředky se každému dostávají přesně v míře, která je potřebná, aby s trochou nevzrušivého zájmu zvládnul všechno, čím ho budoucnost může překvapit. Zapomene-li Verity dopít svoji kávu nebo nemá-li Wilf čas se nasnídat, jde o poměrně významné peripetie hodné naší pozornosti. (Vůbec se neodvažuji dohadovat, co by s rovnováhou světa udělalo, kdyby někdo cestou domů nezvládnul manželce na druhý den koupit mléko.) Kniha ctí zavedenou strukturu Gibsonových románů, která směřuje k neuralgickému bodu, kde se sbíhají všechny linie zápletky a mění se paradigma, ale autor se tentokrát dosti usilovně snaží, aby omezil naše nepohodlí, které by mohlo vzniknout, kdyby se událo něco překvapivého.

Jakkoli nepravděpodobné se může zdát, že by z podobných prvků šlo vystavět román běžné délky, nedá se říci, že by Působnost byla – přinejmenším ve srovnání s autorovými díly po roce 2000 – nudná nebo dokonce nepodařená kniha. Platíme za to změnou rytmu, kniha opět přesáhla sto kapitol (starší mívaly kolem čtyřiceti) a časté střídání kontextu pomáhá maskovat řídký děj. Kromě toho ovšem William Gibson umí psát tak, že i obyčejné události působí zajímavě a příležitostně i důležitě. A stále má schopnost spojovat do jednoho celku koncepty, o kterých obvykle smýšlíme odděleně, takže i když jeho analytické postřehy o proměnách společnosti už nejsou tak barvité a radikální, jako bývaly, pořád jsou dostatečně neotřelé. Kniha plyne poklidně, ale přesto mi přišla napínavá, zajímalo mě, co bude dál, dokonce i když bylo zřejmé, že se nestane nic překvapivého. V tomto smyslu jde stále o dílo spisovatele, který má svůj příběh pevně v rukách, z čehož má čtenář prospěch.

Jakmile se však nad příběhem trochu zamyslíme, je těžké přehlédnout, v jak podivném světě se odehrává. Nevíme přesně, jak vznikají odštěpené časové linie. Ale víme, že ta z Působnosti se odlišuje tím, že v roce 2016 byla ve Spojených státech zvolena prezidentka (Hillary Clintonová není nikde přímo jmenována). Na pozadí příběhu sledujeme, že už o rok později se svět ocitnul krůček od jaderné války a jen naprosto nepravděpodobná a výstřední náhoda globální katastrofě zabránila. Jistě, úspěch se posuzuje podle výsledku, nicméně ať už si o období, kdy vládnul Americe prezident Trump, myslíme cokoli, podobnému ohrožení se svět ani vzdáleně nepřiblížil. Přesto je budoucnost, kde to prezidentka myslela dobře a skoro se zvládla vyhnout jadernému zničení – „až na jeden detail, něco, k čemu ji vedly správný důvody, ale pak nechápala, proč to nevyšlo“ (str. 456) – považována zcela automaticky za lepší. Autorův klidný, ale hypnotický styl dokáže mnohé zamaskovat. S odstupem viděn je však podobný kontrast mezi realitou a jejím vnímáním nečekaně groteskní.

Už na konci minulé knihy nebylo příliš jasné, který z obou světů považovat za lepší. Zdali alternativní současnost, které se lidé poučení budoucím vývojem snaží přinést stabilitu, nebo fiktivní budoucnost, která přečkala „pomalou apokalypsu“, která se nazývá jackpot (a podle které je zvykem trilogii nazývat). Jackpot není nikdy přesně popsán, ale je to jakési zhmotnění všech možných současných obav o planetu dohromady. Potíž je už v tom, že William Gibson tuto apokalypsu podivným způsobem relativizuje: společnost, která ji přečkala, je technologicky velmi rozvinutá, přinejmenším na úrovni, kterou bychom očekávali, kdyby k žádnému světovému kataklyzmatu nedošlo. To, co z lidstva zbylo, přežilo díky technologiím – z toho nakonec určité střípky v příběhu zahlédneme. Za takových okolností těžko dovodit něco jiného, než že současné snahy omezit používání a rozvíjení technologií – přičemž kniha souzní s názorem, že jde o snahy nedostatečné – jsou tragickým omylem. Poškozují totiž právě ten prostředek, pomocí kterého lze krizi zvládnout, takže rozsah a dopad katastrofy zhoršují.

Je to trochu jako s druhou světovou válkou. Byla strašlivá, ale málokdo z těch, kdo žili a žijí po ní, by si myslel, že život ve společnosti před ní byl lepší. Dokonce i navzdory různorodým negativním důsledkům, které si dobře uvědomujeme, bychom chtěli, aby k podobné proměně lidské psychologie došlo, třebaže bychom uvítali, kdyby ji provázely méně krvavé události. Zatímco v Médiu se podobné otázky začaly vynořovat až ke konci, v Působnosti nás provázejí celou knihou. Na jedné straně přítomnost, ve které zákulisní manipulace nastolí vlídnou formu totality, jejímž záměrem je ještě více regulovat lidskou činnost a chránit nás před námi samými. Na druhé straně neurčitě pochmurná budoucnost, kterou zřejmě ovládají původně zločinecké klany, kde ale lidé v míru – a přinejmenším z našeho pohledu v blahobytu – zažívají zázraky, které nás ještě nedávno na fantastické literatuře tak přitahovaly. V románu se věci mohou jevit jinak, než pak vypadají ve skutečnosti. Ale mám-li porovnat, která z realit v dramatickém experimentu Gibsonových románů obstála lépe, dal bych obtížné variantě, kde vývoj lidstva nejistě pokračuje, bez váhání přednost před harmonickou verzí, kde budeme spolehlivě chráněni před nevhodnými touhami.

Vyznění příběhu je přesně opačné: dává přednost drobnému, ale jistému štěstí, které nám dokáže na chvíli udělat radost. Nemůžu se ale zbavit dojmu, jako by příběh ono poselství, které má – i jinými způsoby, než jsem se pokoušel popsat – předat, sám neustále zpochybňoval. Samotný text knihy neposkytuje žádné vodítko, podle kterého by šlo rozhodnout, jaký je autorův vlastní postoj. Zda se současným pohledem na svět souzní, zda ho pouze neutrálně popisuje nebo zda se má jednat o jeho kritickou parodii. Je na každém ze čtenářů, aby si zvolil vysvětlení podle svého náhledu a naturelu. Přesto nejsme v interpretaci úplně bezmocní, protože navzdory všem změnám, kterými romány Williama Gibsona prošly, dají se v nich najít určité neměnné prvky. Jedním z nich je zvláštní charakter postav a jejich osobní etika. Rozhodně pro ně neplatí Kantův kategorický imperativ: jednej podle zásad, které by se mohly stát obecným pravidlem. Gibsonovy postavy jsou elitáři, platí pro ně to, co George Orwell nazval výsadou kléru: být posuzován podle speciálních pravidel. Důvody, které by podobné zvláštní zacházení měly vysvětlit, souvisí s technologií, ovšem v průběhu času se významně proměnily.

Protagonisté starších knih byli lidé na okraji. Někdy sice byli významní nebo slavní, ale jejich výjimečnost spočívala v tom, že na vlastní zodpovědnost porušili zavedený pořádek a přišli s inovací. Nový – technologickou změnou podmíněný – vhled ospravedlňoval jejich právo rozhodovat se autonomně. V Působnosti vidíme úplně jiný obraz. Technologie, která už se dříve opakovaně osvědčovala, samovolně vede k úspěchu. Vliv má ten, kdo měl šťastnou ruku, takže díky technologii zbohatnul. Moc je používána svévolně, není podmíněna žádnými charakterovými vlastnostmi, které by postava předtím musela osvědčit. Šlo by říci, že dříve se postavy chovaly idealisticky: manipulovat světem bylo možné úplně libovolně, jen když za to výsledek stál. Nyní se chovají formalisticky: volby je možné libovolně zmanipulovat, bude-li zachován akt svobodného „vhození lístku“. Jestliže kdysi postavy aspirovaly být novou aristokracií, jejíž odvážné činy budí obdiv, nyní zaujímají roli všudypřítomného byrokrata, který nenápadně opravuje každý detail našeho rozhodování.

Vidíme, že pohled na svět se za třicet pět let Gibsonovy autorské kariéry neuvěřitelně změnil. Ať už si o této proměně myslíme cokoli, už jen z toho, že za tak krátkou dobu získaly moderní technologie úplně protikladné společenské postavení, mrazí. A romány Williama Gibsona nám tuto proměnu étosu dokázaly zprostředkovat. Takže i když jeho pozdní knihy můžou působit nenápadně a nevzrušivě, v historické perspektivě je vidět, že neztratily nic ze své radikálnosti. Ukazují nicméně, jak nás kybernetická a digitální revoluce zklamala – ostatně jako snad každá předchozí revoluce v dějinách. Dneska by se zřejmě to, že se vyhneme otřesu, považovalo za dobrou zprávu, ale já z toho přesto jsem rozčarovaný. Z literárního hlediska není „revoluce“ důležitá coby změna světa (už jen proto, že knižní svět je fiktivní), ale jako katarze. Osudy se odvíjejí dál bez ní i s ní, ale katarze – napětí a uvolnění, které nejsou jen prostředkem pro zvýšení napínavosti dobrodružného příběhu, ale které svojí dynamikou připomínají život – je pro vyznění příběhu klíčová.

V Mediu jsme ještě katarzí prošli, ale zdálo se, jako by postavy byly natolik utilitární, že je to nijak existenciálně neovlivnilo. Možná zachránily svět, ale znamenalo to pro ně jen tolik, že si zařídily pohodlnější a bezpečnější – což zde znamenalo povrchnější – život. V Působnosti už jsme se katarzi úplně vyhnuli, ba co víc se zdá, že by mohl vzniknout mechanismus, který jakousi všeobecnou psychoterapií každé budoucí krizi a katarzi včas zabrání. Závěr Působnosti dost jasně naznačuje, že záleží hlavně na realizovaném štěstí, i když má banální podobu. Bez předchozí katarze jinou podobu ani mít nemůže. To je velmi významný posun oproti dřívějším autorovým knihám, které se přidržovaly názoru, že podstatná je naděje, i když ji hledaly na krajně neobvyklých místech. K tomu, jak máme podobné selhání vize vnímat, neposkytuje kniha žádný klíč. Uvidíme, jestli rozuzlení přinese předpokládaný třetí díl, ale moc bych tomu nevěřil. Já osobně obraz, který nám William Gibson ve svých pozdních románech předkládá, nedokážu vnímat jinak, než jako přímo nevyjádřenou, ale až ke krajní mezi vyhrocenou kritiku současné doby. Názory čtenářů se ovšem můžou různit: Působnost rovněž předvádí, že cosi jako „bezpečný příběh“ může existovat, aniž by to znamenalo, že čtenářský zážitek se stane triviálním. Což je z literárního hlediska vlastně opět radikální výkon. Já bych ale bez váhání radši sáhl po pochmurném, možná dokonce i trochu odlidštělém světě kyberpunku.