Tři okamžiky exploze

China Miéville

Předpokládám, že pro čtenáře, které si China Miéville získal svými neobvyklými a působivými romány, a možná pro čtenáře obecně bude kniha jeho povídek představovat zklamání. Jde o povídky, které jsou námětem fantastické v tom nejklasičtějším smyslu: ukazují skutečnost, kde je něco jinak. Nad Londýnem se najednou objeví létající ledovce, s kterými si nikdo neví rady, v balíčku se občas objeví karta neznámé barvy, která s sebou ve hře nese neobvyklé a zavazující pravidla, archeologové objeví v zemi zvláštní dutiny, které svědčí o čemsi tajemném v naší minulosti. Ale obsahem jsou to povídky velmi podivné. Nesnaží se rozvíjet důsledky změněné skutečnosti, abychom mohli pozorovat, jak ovlivní svět, jak bývá zvykem v klasické sci-fi. Nezkoumají, jakým způsobem na nový prvek reagují lidé, jak bychom to očekávali u modernější, na psychologii zaměřené fantastiky. Ani vzdáleně v nich nejde o to, jak by změna mechanismů ve fungování světa mohla ovlivnit jeho smysl, což je charakteristické pro fantasy. Jejich nevysvětlitelné události by bylo možné vykládat jako hororové prvky, ale chybí jim jak napětí, tak katarze, která by ospravedlnila jejich použití.

Také z literárního hlediska jde o sbírku matoucí. Provedení povídek je profesionální, přinášejí obvykle nové a velmi nápadité motivy, které jsou navíc zpracovávány velmi různorodými formami, takže nenudí. Lze ocenit i stylistickou suverenitu, s kterou jsou napsané. Ale první, nereflektovaný čtenářský dojem nejspíš bude, že jde o texty zcela zbytečné, protože není jasné, proč je vlastně autor napsal. Nejedná se jen o to, že většina jich skončí bez jakékoli pointy; a těch několik point, kterých se dočkáme, je až na jeden nebo dva omyly spíš formálních, protože dočista nenápaditých. Hlavně jsou však jakoby nesouvislé. Autor se ze svých nápadů nepokouší nic vytěžit, předvede je v několika situacích, o kterých sice píše se zaujetím, ale které samy působí ztraceně. Nejenže neodpovídají očekáváním, která si spojujeme s fantastickou povídkou, ale že nenabízejí ani nic jiného. Většina toho, co se v nich děje, není bezprostředně nesmyslná, ale přesto je těžké v celku jakýkoliv smysl najít. Nejvýstižnější by bylo možná označení opuštěné povídky.

China Miéville často uvádí, že jeho literárním vzorem je Franz Kafka, což přímo vybízí k hledání paralel s kafkovským pocitem nejistoty až přízračnosti – a také k otázce, zda se autorovi podařilo dosáhnout i podobného intuitivního pocitu ztotožnění, které vnější iracionalitu překonává. Já si však zvolím méně ambiciózní a žánrově bližší srovnání, protože mi Tři okamžiky exploze připomněly sbírku povídek Mýty blízké budoucnosti od J. G. Ballarda. Pro toho je rovněž velmi charakteristický pocit ztráty smyslu ve vnější skutečnosti. Ballardovy postavy, které jsou konfrontovány s proměnou reality, podobným způsobem ztrácejí kontext. Navenek se zdá, že hledají a nacházejí ve skutečnosti nový – skrytý – smysl, ale každý soudný člověk by řekl, že mnohem spíše ztrácejí rozum a propadají bludu. Jen autorova složitá literární ekvilibristika a naše do krajnosti vstřícné naladění na ni nám umožňují v metaforické podobě zahlédnout, jak se ve zdánlivém šílenství ukazuje smysl (totiž smysl oné nadcházející „blízké budoucnosti“ světa). Jde o součást Ballardova programu, kterým chtěl zájem fantastiky o „vnější prostor“ vesmíru obrátit k „vnitřnímu prostoru“ člověka.

V takovéto perspektivě je zřejmé, že navzdory určité tematické a literární blízkosti staví China Miéville svoje povídky velmi odlišně, ne-li přímo protikladně. Vnější, fyzická změna u něj zůstává určující. Uchýlí-li se k metaforám, mají sloužit jen přesnějšímu popisu neobvyklé skutečnosti, rozhodně ne k jejímu pochopení. A ve výsledku nás jeho text nevede k nahlédnutí možného nového smyslu, ale k utvrzení pocitu, že jedinou možnou reakcí na cizost je bezradnost. Kdybychom Ballarda nazvali autorem v určitém smyslu duchovním, byl by Miéville nevyhnutelně autorem vyhraněně materialistickým. A to je, myslím, skutečná pointa jeho povídek. Neukazuje nám záhadu, kterou mají postavy vysvětlit, ani tajemství, před kterým musí kapitulovat. Používá fantastické motivy k tomu, aby dokázal z reality odstranit téměř nevyhnutelný prožitek smyslu, kterým ji naše vnímání zcela automaticky obestírá. Myslím, že se jako levicový intelektuál pokouší ukázat ten nejzákladnější pocit, který v marxistickém pojetí určuje náš vztah ke světu, totiž pocit odcizení.

Román, který nedává smysl, je podvod. Román představuje dostatečně velké množství textu, aby v nás vyvolal dojem rozsáhlosti – a naše zkušenost říká, že nic takového rozsahu, že to připomíná zážitek ze světa, nemůže být úplně beze smyslu. Nemusíme být schopni smysluplnost okolního světa prožívat, nemusí nám být příjemná, nemusíme s ní souhlasit, ale jsme natolik zvyklí rozumět na bezprostřední úrovni okolnímu prostředí, že si vlastně neumíme představit realitu, která by neměla uchopitelnou povahu. Román, který vůbec nedává smysl, je špatný proto, že je neautentický. Příliš se vymyká naší zkušenosti. China Miéville tuto zákonitost ctí. Napsal romány s velmi různorodým vyzněním, od poměrně smířlivých, jako jsou Král Krysa nebo Město & Město, až k velmi neúprosným jako je Nádraží Perdido a další knihy ze světa Bas-lagu. Ve všech ale v té či oné podobě ukazuje, jak lze na pocit odcizení reagovat. Na tom pochopitelně není nic špatného; je-li pro levicový náhled něco skutečně nesnesitelného, je to smířlivá trpělivost – akce je jediná přijatelná volba.

Naše zkušenost s příběhy však ukazuje, že si do určité míry žijí vlastním životem. Možná dokonce platí, že čím je příběh lepší, tím spíše do sebe zahrne i motivy, které autor původně nezamýšlel a jejichž vyznění může být k jeho záměrům i částečně protikladné. Povídka je na rozdíl od románu žánr, kde lze mít v případě potřeby všechno pod kontrolou. A dokonce může být nesmyslná, aniž by ztratila věrohodnost, protože v malém měřítku jsou naše zkušenosti s nesmyslností poměrně bohaté (v tom se i taková Kafkova Proměna zásadně – a nutně – odlišuje od Zámku). Myslím, že Tři okamžiky exploze zrcadlí autorovu touhu po velmi radikálně pojímané autenticitě: potřebu vymanit se z omezení, kterými nás příběhy tím, že je vyprávíme, svazují. V příběhu je skutečnost nakonec vždycky nějak lepší, než v realitě. A vypráví-li někdo příběh také (a nebo dokonce hlavně) proto, aby se vůči skutečnosti kriticky vymezil, může být frustrující zjištění, že čím dokonaleji dokáže příběh prožitek odcizenosti vyhrotit, tím spíše nám výsledný dramatický celek ukazuje, jak nedostatečným je naturalismus (doslovný realismus) základem pro uspokojivý čtenářský zážitek. Obsah příběhu může být nesmírně radikální, ale příběh sám je prvek zarytě konzervativní. Stačí chvíle nepozornosti a místo chladného materialismu, který má pozorovat a hodnotit, se do vyprávění vloudí starobylé pohádkové principy, které přinášejí útěchu.

Jak obstojí Miévillova sbírka z marxistického hlediska? Kdybych použil Kantovu terminologii, řekl bych, že se povídky snaží vyjít ze světa jevů, kde skutečnost interpretuje naše mysl, a přiblížit k nedosažitelnému prožitku světa o sobě. Dialektický materialismus tento rozpor mezi duchovním a materiálním ruší, chápe svět na základě jediné substance, totiž hmoty. Vědomí je jen produkt vysoce organizované hmoty mozku a tento monismus zajišťuje, alespoň v principu, dokonalou poznatelnost světa. Jediný marxistický „příběh“, který lze považovat za oprávněný, je proto historický materialismus: dějinný proces, jímž se společnost, která je složená z pracujících, a tedy hmotný svět proměňujících lidí, vyvíjí. Tento proces nepostrádá dramatické napětí: dialektika reflektuje právě vztah mezi jednoznačným „objektivním“ bytím a jeho ještě nedostatečným lidským uvědoměním si. V nedávné minulosti jsme nakonec byli svědky toho, k jak dramatickým příběhům snahy o aplikaci principů dialektického materialismu vedou. V marxismu jde, pomineme-li jeho leninské interpretace, o neomezený vývoj, tedy nikdy neukončený proces, ale je to příběh předurčený vlastnostmi hmoty. Úkolem spisovatele je tedy poukazovat na tento zákonitý vývoj. Děje se to v tomto případě?

Povídky z Tří okamžiků exploze jsou psány velmi neosobně, nedá se z nich nijak usuzovat na to, jakému emocionálnímu rozpoložení mají odpovídat. Co však mají navzdory vší své různorodosti společného, je jakási všeobjímající gnoseologická skepse, implicitní představa o nepoznatelnosti světa. V kontextu, který jsem se snažil popsat, tedy z marxistického hlediska, jde proto o povídky heretické, chybí jim „praxe“ (aktivní změna v rámci poznané nutnosti je v marxismu jediná skutečná hodnota). Představuji si však, že jde o povídky psané pro útěchu; i když úplně jinou útěchu, než jakou přinášejí „pohádky“. Naše vědomí, které nám umožňuje poznávat pravou povahu skutečnosti, má však – přinejmenším prozatím – stejně silnou, ne-li silnější schopnost propadat iluzím. A nejen marxisté, ale všichni materialisté mohou zjistit, že příběhy, dokonce i některé velmi dobré a působivé příběhy jsou založeny na něčem, co považují za falešné. Píší-li příběhy sami, můžou čelit frustrujícímu dilematu, zda část literárních prostředků založených na přeludu přijmout nebo zda psát příběhy skeptičtější a bezvýchodnější, než by odpovídalo jejich vlastnímu postoji ke světu.

Dokážu si představit, že jedním ze způsobů, jak tomuto rozporu uniknout, je pokusit se vyloučit vědomí. Zkusit psát „observačně“, jakoby hmota ještě nedosáhla komplexity, které vědomí vytváří. Je potřeba si uvědomit, že takový přístup nemusí být svázaný jen s materialismem. Filosof Zdeněk Neubauer interpretoval obraz Zahrada pozemských rozkoší od Hieronyma Bosche jako znázornění světa ve vegetativním stavu, tedy ještě před vznikem (zde stvořením) vědomí. Boschův obraz ukazuje, že podobný stav, kdy je možné všechno, nám nevyhnutelně bude připadat fantastický, a to až v míře, která nám může být nepříjemná. Připomíná perverzi, protože narušuje naše představy o fungování světa, a současně neumožňuje se proti ní nijak vymezit, protože takový pohled už předpokládá vědomí. Proto zřejmě existuje tolik často podivných vysvětlení, co má vlastně Zahrada pozemských rozkoší (pojmenování nepochází od autora obrazu) znamenat. Uvážíme-li, že jde o malbu formátem oltářní, těžko může být něčím jiným, než oslavou Boží velikosti, která svým stvořením překonává všechno, co my považujeme za možné nebo vhodné. To je velmi specifická představa „útěchy“, která ani mnoha křesťanům nemusí být zvlášť srozumitelná. Mám za to, že Tři okamžiky jsou obtížně srozumitelné z obdobného důvodu.

Miévillovy povídky totiž vykazují podobnou strukturu: nereflektovaná skutečnost na sebe bere skoro nevyhnutelně fantastickou podobu. Většinou je bezprostředně hmotná, pouze výjimečně jako v povídce Obávaný důsledek jde o „nespoutanost“ psychologickou – a podle mne není náhoda, že právě tato netypická povídka má snad jako jediná opravdovou pointu. Je také prakticky nemožné povídky interpretovat tak, aby dávaly smysl, protože tím u jejich fikčního světa předpokládáme něco, čemu se autor programově vyhýbá. Přesto je však autor psal s očividným zaujetím. Jde o pokus „vytknout vědomí před závorku“, načerpat radost z toho, že se na chvíli osvobodíme od nutnosti kriticky hodnotit a angažovaně reagovat. Proto myslím, že také mají přinášet útěchu, i když je to povzbuzení hodně odlišné od pohádkové útěchy běžných příběhů. Nevyjadřuje radost z toho, že svět může být takový, jaký by podle našich představ měl být. Přináší úlevu v poznání, že svět nemůže být takový, jaký podle našeho názoru skutečně je.

Je to holý materiální svět: nevidíme zde žádnou kvantitu měnící se v kvalitu, žádnou jednotu a boj protikladů, žádný vývoj založený na rozporu. Dialektika tady ještě není přítomna, všechny děje jsou jakoby zárodečné, protože nemají žádné podstatné důsledky. I když se zdá, že ve většině povídek poznáváme náš moderní svět, ve skutečnosti to svět úplně jiný, neskonale primitivnější, kde hmota ještě nedosáhla potřebné úrovně složitosti. Dalo by se říci, že takový svět možná není zvlášť hodnotný – a co hůř, čtenářsky zajímavý. Většina povídek také neobsahuje žádný pořádný dramatický konflikt: a jak by mohla, když třídní boj ještě neexistuje! Ale má oproti našemu světu podstatnou výhodu, neboť neumožňuje chybnou interpretaci. Protože on neumožňuje žádnou interpretaci. To paradoxně připomíná náboženskou útěchu Boschova obrazu, který věřící na chvíli osvobozuje, byť na samé hraně srozumitelnosti, od všudypřítomného morálního rozměru jejich životů, který na ně vkládá křesťanství.

Já pochopitelně nevím, zda China Miéville psal svoje povídky, ať už vědomě nebo nevědomě, z pozic svého trockistického světonázoru a problémů, které spisovateli může přinášet. Ale vykládat si je tak vede k pohledu, při kterém dostávají zajímavý význam, který jim při běžném čtení chybí. A tím se konečně dostáváme k důvodu, proč na mne Tři okamžiky exploze navzdory všem doposud zmíněným neduhům povídek tak silně zapůsobily. Nestavěl bych je nad Ballardovy Mýty blízké budoucnosti, ale je to možná druhá nejlepší sbírka samostatných povídek od jednoho autora, kterou jsem kdy četl. Mají-li zobrazovat podobu světa, který jsme nikdy nemohli zažít, jsou vlastně fantastické neobvykle radikálním způsobem, mnohem více, než jsou fantastické jednotlivé prvky, které v povídkách vidíme. Není to něco je jinak, ale všechno je jinak, což je z čtenářského hlediska mimořádně neobvyklý zážitek. Vidíme paradoxní svět, kde je vědomí přítomno dost na to, aby nebyl nesmyslný, ale současně ne natolik, aby doopravdy dával smysl. Podobné vnímání vyžaduje tak specifické naladění, že lze snadno prohlásit, že jím do knihy vkládám něco, co v ní není. Ale já jsem v té zemi „za sedmero horami a sedmero řekami“ byl a vyprávím o tom, co jsem tam viděl.

Je to svět plný temné vznešenosti, jako je zřejmě každý svět, jehož osud je předurčený, protože neexistuje žádný způsob, kterým by bylo možné jej ovlivnit. Ale občas – a čím déle jsem četl, tím více jsem měl dojem, že možná dokonce často – jím probleskuje humor, který má podobu jemné sebeironie. V tom připomíná Kafku, i když má jinak Miévillův „literární labyrint“ úplně jinou povahu. A je to také svět, kde může marxista, který bere příběhy vážně, autenticky ukázat, že má literatura přednost před politikou. Je to svět, který je mi cizí, protože vychází z předpokladů, které jsou mi vzdálené. Ale je to svět, který na mně působí autenticky. A uvidět lidskou zkušenost, která je tak odlišná, ale přitom se stává srozumitelnou, to je kouzlo, které umí zprostředkovat snad jen literatura. A v kontextu těchto jednostranných duchovních spojenectvích, které my čtenáři navazujeme s „našimi“ autory, mě těší, že i někdo, kdo si nepochybně myslí, že má mnohem pokrokovější názory, přiznává, že jsou chvíle, kdy být předvojem lidstva nestačí. A napíše sbírku „kacířských“ povídek, aby se s podobnou situací vnitřně vypořádal. Může to být iluze, ale moje útěcha z literatury jsou chvíle, kdy se zdá, že vzájemné pochopení je občas přeci jen možné.