Proměna

Neal Asher

Budoucí společnost lidí a umělých inteligencí nazývané Řád, které popisuje Neal Asher ve svých knihách, dosáhla postupně překvapujícího rozsahu i složitosti. Je to svět, ke kterému se rád vracím nejen proto, že se podařilo pomocí smělých reálií i zajímavých zápletek vytvořit přesvědčivou literární vizi. Ještě důležitější je, že se jeho svět neustále vyvíjí, takže žije a neomrzí se. Člověk se nevrací, aby si zopakoval předchozí zážitek, ale aby našel nový. Autor důvtipně objevuje nové významy prvků v příběhu dávno přítomných a smysluplně přináší prvky nové, takže i navzdory neustálým proměnám máme pocit, že svět zůstává tentýž, že je konzistentní. To mi u cyklu, který volně propojuje už téměř dvacet knih, přijde pozoruhodné. Několikrát už se zdálo, že se všechno úspěšně vyřešilo a vyjasnilo, ale pokaždé se ukázalo, že zůstalo dost nesvázaných konečků předchozích zápletek, aby se na jejich základě dalo vybudovat smysluplné pokračování.

Jedním z příběhů, který povstává z roztroušených motivů předchozích knih, je i trilogie Proměna, kterou tvoří romány Temná inteligence, Válečná továrna a Stroj nekonečna. Sleduje osudy zákeřné umělé inteligence Penny Royal, která se možná změnila a snaží se odčinit svoje předchozí zločiny, a vojáka Thorvalda Speara, který byl na základě uchované osobnosti vzkříšen z mrtvých a kterého si Penny Royal vybrala jako svědka (a možná i soudce) svého pokání. Během své cesty se setkávají s řadou zvláštních postav, které v různých podobách procházejí nějakou formou zásadní proměny (odtud název trilogie). Kromě lidí jsou to i mimozemšťané, znovu se setkáváme zvláště s pradory, nepřátelskou rasou, se kterou lidstvo donedávna vedlo ničivou válku. Postupně se ukazuje, že řada událostí má zřejmě i nějaký skrytý smysl a že směřují k vyvrcholení, které má opět potenciál pozměnit stávající podobu Řádu.

Autor si uvědomuje, že čím zásadnější proměnu nám chce ukázat, tím důkladněji si musí připravit události, které k ní vedou, a okolnosti, které ji umožňují, aby působila věrohodně. Děj trojice knih je proto spletitý a často neprůhledný, navíc mnoha způsoby odkazuje na události celé dosavadní historie Řádu. Nemá proto valný smysl snažit se zde nějak podchytit nebo hodnotit, jak zdařile se autorovi jednotlivá témata podařilo svázat. Stávající čtenáři Neala Ashera si knihy přečtou sami, a nováčkům by snaha o shrnutí nic neřekla. Ale v průběhu čtení jsem si začal uvědomovat, že v kompozici příběhu a zvláště v charakteristice postav se opakovaně objevují motivy, jejichž faktický význam neodpovídá tomu, jakým způsobem nám je autor předkládá. Mezi atmosférou a strukturou příběhu existuje určitý rozpor, který v zaujetí zápletkou snadno přehlédneme, takže neruší. Objevuje se však natolik konzistentně a v průběhu trilogie prochází zajímavým vývojem, takže bych se ho rád pokusil popsat, aby bylo možné se zamyslel, co vypovídá o našem vnímání skutečnosti v příbězích i realitě.

Temná inteligence

Téměř od počátku je zřejmé, že průběh událostí velmi cíleně usměrňuje temná umělá inteligence Penny Royal. Ona si vybírá, které postavy do děje zapojí a jakým způsobem. Náš vztah k těmto postavám však určuje úplně jiný, nezávislý princip. Většina postav, které se v knize vyskytují, jsou v nějakém smyslu zločinci. U převážné části z nich velmi rychle, téměř okamžitě dospějeme k poznání, zda je nám postava blízká, a je zvláštní, že u takových postav pak máme potíže jejich zločinnou minulost vnímat jako relevantní. Jde přitom o přečiny tak vážné, jako jsou vraždy nebo mučení. Ale zda nějakou postavu vnímáme jako „kladnou“ (nebo alespoň sympatickou) není vůbec určeno závažností činů, kterých se v minulosti dopustila.

Při hodnocení zločinů se tradičně rozlišuje mezi objektivními následky, které čin měl, a subjektivní vinou, které za ně člověk nese. Etika Řádu je mnohem více, než odpovídá dnešním představám, založena na osobní zodpovědnosti za vlastní činy v objektivním smyslu, takže by se dalo tvrdit, že do knihy promítáme vlastní odlišná měřítka a že je pro nás důležitá spíše míra viny. Řád disponuje technologiemi, které umožňují analýzou mozku provést introspekci, tedy zjistit, jaké motivace lidi k činům vedly. Nemuseli bychom se proto spoléhat jen na jejich vlastní prožitky, které nám autor ukazuje a které nemusí odpovídat skutečnosti, protože lidé mají dobře vyvinutou schopnost obelhávat sami sebe. Kupodivu však naše hodnocení postav nemá nic společného ani s mírou subjektivní viny.

Poslední možností je, že by záleželo na tom, jak postavy svoji minulost vnímají. Ale ani na tom, zda se kají a snaží napravit, příliš nezáleží. Postava zločinecké šéfky Isobel Satomi sice některých svých minulých činů lituje, ale jen proto, že se jí nevyplatily, tedy ze zcela sobeckých důvodů, a nadále je ochotná vraždit, když to pro ni bude výhodné. Přesto jednoznačně patří mezi postavy, kterým fandíme. Penny Royal způsobila, že se proměňuje v něco cizího, ale my doufáme, že svoji proměnu nějak zvládne. Nejde přitom o nějakou autorovu svévoli, s kterou by o osudu postav rozhodoval. Záleží pochopitelně, jakým způsobem nám postavy předvádí, ale jsme to my sami, kdo rozhoduje o sympatiích, a nemáme dojem, že by námi jakkoliv manipuloval. Snad jediná zákonitost, kterou lze vypozorovat, je, že postavy, které nám jsou blízké, pokračují v příběhu, ale ty, které nejsou, poměrně brzy a bez velkých okolků umírají.

Je to až jakási prozřetelnost, která dělí postavy na potřebné a neužitečné. Protože postavy vidíme jejich vlastníma očima, takže vnímáme, že jsou schopny se svobodně rozhodovat, nelze tvrdit, že by šlo přímo o předurčenost. Ale k jakémusi „vyvolení“ spravedlivých to má velmi blízko. Jen dvě postavy – jeden mimozemský kapitán a jedna forenzní umělá inteligence – jsou z tohoto procesu vyňaty. Tušíme, že z hlediska následujícího děje půjde o antagonisty, ale mají ještě jednu důležitější úlohu. Tím, že se jejich osud nezdá předurčen, můžeme na jejich případech studovat, co vlastně rozhoduje o tom, zda zemřou nebo přežijí, tedy zda budou v našich očích ospravedlněni nebo zavrženi. Z tohoto hlediska je jejich osud dlouho otevřený. Na konci prvního dílu není příliš zřejmé, jaký smysl – věcný i dramatický – podobná autorská metoda má. Musíme číst dále.

Válečná továrna

První kniha se soustředila na průběh proměny jednotlivých postav a už na jejím konci se nevyhnutelně začala objevovat otázka, jaký je vlastně smysl proměny. Postavy rozumí tomu, co ztratily, ale jaký význam má to, čím se staly? Neal Asher nám v dlouhé řadě různorodých dramatických situací ukazuje, co všechno není funkční odpověď. Očekávání, se kterými postavy o proměnu usilovaly, nejsou obvykle tím, co by je naplnilo, když byla dokonána. Dlouhodobě také nelze smířit příliš velké rozpory, takže nelze něčím být i nebýt nebo být svým vlastním protikladem. Při žádném z řady pokusů se postavám nepodařilo vrátit se k předchozí podobě existence nebo oživit smysl pro věci, které jim dříve připadaly podstatné. Ukazuje se také, že některé proměny jsou prostě jen nesprávné, že za daných podmínek nedávají smysl a jediná rozumná možnost je je opustit.

V abstraktní podobě je možné říci, že děj knihy přivádí postavy do situací, v kterých jsou vystavovány očišťování a soudu. Opět se přitom nejedná v žádném smyslu o morální proces. Radikálnost soudu se projevuje tím, že postavy uvádí do stavu existenciální nouze. To má i zajímavé praktické důsledky, potřeba přežít vede ke ztrátě předsudků a nutí spolupracovat i velmi odlišné a původně znepřátelené kliky nebo rasy. Ale nejvíce se postavy upínají k poznání minulosti: zjistíme-li, proč se nám něco děje, porozumíme, kým jsme. Kupodivu však ani pochopení minulosti, která byla dlouho zahalena závojem tajemství, nepřináší žádnou pomoc. Zdá se, že většina proměn, kterých jsme byli svědky, vede jen k té či oné verzi zániku. Přízemněji založený čtenář by mohl dodat, že není divu, pohráváme-li si bezstarostně se záležitostmi, které nás dalece přesahují.

Tušíme ovšem, že triviální vysvětlení není v důmyslném světě na místě: povětšinou tragické vyústění druhé knihy spíše naznačuje, že dovršení proměny – transformace – bude doopravdy možné jen skrze ukončení současné podoby existence, které smrt připomíná. Znovu se však projevuje asymetrický princip vyvolení, protože z postav, které se kvalifikovaly k proměně, ty kladné do nové formy přecházejí („dosahují spásy“), kdežto záporné nenávratně hynou („jsou zatraceny“). Není to uzavřený nebo jedinečný proces; zatímco postavy známé od začátku příběhu se přiblížily k cíli, nové nastupují na cestu. Jejich osudy možná uvidíme v dalších knihách, což je jeden z důvodů, proč se svět Řádu životaschopný: roste organicky a ne jen podle aktuálních potřeb zápletky.

Z hlediska běžného světa je podobný „soud“ nepřirozená událost, což je zde symbolizováno zvláštním způsobem cestování v čase, které s sebou přináší potenciálně destruktivní následky. Zdá se proto, že v závěrečné knize už nebudou postavy soupeřit mezi sebou, ale budou se snažit „porazit systém“. Opět však existuje výjimka, umělé inteligence procházejí proměnou z vlastní moci, čímž jsou ze soudu, kterým procházely ostatní postavy, vyňaty. Na jich osudu tedy budeme moci zkoumat, co rozhoduje o úspěchy nebo neúspěchu transformace. Ani na konci druhé totiž knihy není příliš jasné, k jakému cíli – a proč vůbec k nějakému – všechno dění směřuje.

Stroj nekonečna

Na začátku příběhu byly postavy nuceny se skrývat nebo byly na útěku proto, že jejich činy neodpovídaly nárokům, které společnost klade na zachování spravedlnosti. Během své proměny začaly být kontroverzní už jen tím, čím se stávaly, musely se skrývat doslova přede všemi proto, že jejich samotná existence byla schopna podstatně narušit stávající společenský řád. Na začátku třetího dílu je jejich stav ještě o stupeň vyhrocenější, protože jsou teď natolik jiné, že ani samy o sobě nemůžou existovat stejným způsobem jako běžné bytosti. Hledají nějaké nové tělo („vzkříšení“) a novou zemi („nebesa“), které by jim umožnily plnohodnotně existovat. V materiálním světě je něco podobného dost beznadějný podnik. Svět Řádu je oproti naší skutečnosti mnohem více tvárný: viděli jsme, že s vědomím lze provádět natolik podivuhodné věci, že je jim občas obtížné uvěřit i v rámci fantastického žánru. Ale problém, který postavy mají, je existenciální povahy, takže je na něj obtížně najít technické řešení.

Téměř jediná naděje, která nakonec zbývá, je nejistá možnost, že plán Penny Royal zahrnuje nejen vyřešení soustavy složitých a nebezpečných situací, které jsme s postavami sledovali. Postavy potřebují, aby se tato umělá inteligence stala i čímsi jako jejich spasitelem. Není to úplně nesmyslné očekávání: kdo děj o své vůli začal, měl by ho být schopen dovést do stavu, který bude lepší než ten úvodní. Když jsme na začátku příběhu viděli, že osudy postav ovlivňovala jakási prozřetelnost, není úplně od věci doufat, že na konci se ukáže důvod jejich vyvolení. V závěru trilogie jsme proto svědky dvojí nejistoty: první, která zaměstnává většinu naší pozornosti, se týká zápletky, kterou není navzdory všem náznakům snadné prohlédnout. Druhá, spíše podvědomá, souvisí s tím, že tušíme, jakého stavu potřebují postavy dosáhnout, ale máme obavy, že fyzický svět nic podobného neumožňuje.

Spása byla tradičně chápana jako stav, protože to, co je předpokladem zla a utrpení, je děj. Dokonalost už nemůže být podřízena změně, protože by se dříve nebo později (a my máme sklon dodat, že spíše dříve než později) propadla do nedostatečnosti. Pro naše dnešní vnímání, které v knize silně rezonuje nejen u lidí, ale i u mimozemských ras, je nicméně podobné pojetí „nebe“ málo lákavé. Naše zkušenost – určovaná mimo jiné i čtením nebo sledováním ohromujícího množství příběhů – popírá, že by neměnnost a život byly slučitelné. Očekávání spásy tak má paradoxní povahu: bude-li svázána s hmotou, bude nedostatečná, bude-li od ní osvobozena, bude bezcenná. (Zde je potřeba si uvědomit, že ve světě Řádu je vědomí podmíněno materiálně, i chápeme-li ho jako „strukturu“ nebo „informaci“ nebo „energii“, jde stále primárně o „hmotu“.)

Podobně jako v předchozích knihách nejsme svědky ani jednoduchých ani uniformních řešení. Osudy se završují v zásadě proporcionálně: čím větší měla postava ambice, tím „metafyzičtější“ musí být výsledek. Ne přímo ve smyslu „nadpřirozený“, ale určitě fyzikálně neobvyklejší. Autor totiž příležitostně používá skutečné i fiktivně předpokládané fyzikální zákony poněkud metaforickým způsobem. Je to ovšem oprávněná metoda: vytváří-li situace, které přesahují naší běžnou zkušenost, nelze očekávat, že by řešení mohla existovat v jejím rámci. To, co nás zajímá, je, zda bude řešení skutečných problémů, které fiktivní situace vytvářejí, v rámci potenciálu, který autorova fikce přináší, dostatečně opravdové. S tímto předpokladem se můžeme na celou trilogii podívat ještě jednou a pokusit se porozumět jejímu smyslu.

Zřejmě nešlo přehlédnout, že jsem při popisu abstraktních struktur, okolo kterých jsou knihy vystavěny, používal důsledně teologické termíny. Příběh samotný pro podobný postup neposkytuje žádnou oporu, náboženství je v něm zmíněno jen při několika zcela okrajových příležitostech, a to důsledně negativně. Filosofické principy, z kterých autor vychází, jsou se západním chápáním náboženství jednoznačně v rozporu. Jde o román materialistický (nikdo si nemyslí, že by existovala nějaká duše odlišitelná od struktury vědomí), nominalistický (v rámci srozumitelnosti se sice předpokládají trvalé obsahy pojmů jako „člověk“ nebo „prador“, ale celá zápletka s proměnami je o narušování jejich neměnného obsahu), evoluční (v žádném případě nelze předpokládat, že svět má jakýkoliv dopředu určený účel) a voluntaristický (lidé si autonomně řídí svůj osud a racionální etika je jen pravidelně selhávající dodatečný společenský regulativ).

Přesto mě fascinuje, že komplexní příběh, který je vyprávěn jen s ohledem na to, aby obstál jako dobrý příběh, jako mimovolný důsledek své sebeorganizace vytváří konstrukce, které nejen neodpovídají jeho vlastním filosofickým předpokladům, ale velmi nápadně se podobají specificky křesťanským principům. Něco podobného lze vysvětlit řadou způsobů: historicky – vznik evropského románu byl závislý na kultuře středověku, psychologicky – náš mozek vytváří v náboženství i beletrii podobné fiktivní kompozice, nábožensky – bez důsledně vědomé kontroly se mimoděk projevuje pravá povaha skutečnosti. Osobně mě nijak zvlášť nezajímá, které z možných vysvětlení je pravdivé. Ale líbí se mi, když je napětí v románu vytvářeno nejen protikladnými pohnutkami postav, ale i kontrastem mezi východisky příběhu a jeho vyzněním. Dobrá beletrie představuje laboratoř – sice jen pomyslnou, ale přesto empirickou – kde lze zkoumat, jak názory, které považujeme za samozřejmé, obstojí v příběhu, který nám musí přijít uspokojivý. Co tedy v Proměně rozhodovalo o osudu postav?

Svět Řádu nám připomíná, že každá svobodná společnost, která má přetrvat, musí v dostatečně srozumitelné míře zajišťovat spravedlnost. To je důležité, protože v naší době, kdy ohledy na pachatele nezřídka převažují nad závažností spáchaných činů, je uchování spravedlnosti ohroženo. Nepochybně existuje těsný vztah mezí tím, jaký člověk je a jak se chová, ale máme-li věřit románu, hodnota člověka je nakonec určována něčím jiným než etikou. Dalo by se říci, že o osudu postav rozhodovaly naše sympatie, tedy vztah se čtenářem. To odpovídá jinak dosti matoucímu náboženskému tvrzení, že nezáleží na našich činech, ale na naší víře (tedy na podobě našeho vztahu s Bohem). Z hlediska postav „vztah se čtenářem“ nedává smysl, ale dalo by se říci, že uspěly ty, které hledaly smysl mimo sebe. Postavy, kterým šlo o vlastní rozvoj, a dokonce ani ty, kterým šlo víceméně nesobecky o obecné dobro, protože to stále znamená jen uchování současného stavu, neuspěly. Ne proto, že byly nedostatečné, nebo proto, že se mýlily. To se stalo všem. Neuspěly proto, že jejich cíl nebyl dost ambiciózní a autentický. Je to paradoxní poznání: i když se k lidem musíme chovat podle toho, co dělají, jejich hodnota se odvozuje od toho, po čem touží. A přinejmenším v příběhu tuto dualitu nelze nijak redukovat, obě hodnoty musíme uznávat současně, i když často bývají v rozporu.

Proč by zrovna hledání smyslu mimo sebe mělo vést k záchraně, na to nám román nedokáže spolehlivě odpovědět. Ale předvádí nám, že vývoj, který obsahuje zásadní změnu, je podmínkou života. Naše zkušenost i vědecké psychologické výzkumy dosvědčují, že lidé se ve skutečnosti mění jen zřídka a neochotně. Přesto se zdá, že podmínkou úspěchu je v mnoha příbězích hluboká osobní změna, které se v náboženství nazývá obrácení. S nepříjemnou výhradou, že musí jít o pravé obracení: román dosvědčuje, že s těmi, kdo se minou cílem, to dopadá špatně. Dalším paradoxem je, že vůbec není jasné, k čemu je podobný existenciální obrat dobrý, protože zkušenost, kterou zachráněné postavy udělaly, je bezprostředně neužitečná. To je poměrně obtížně uchopitelný koncept, který si možná nejlépe osvojujeme jako děti z pohádek. Dovednosti, které princ v „cizí zemi“ zvládl a kterými se tam osvědčil, doma často nemají žádný smysl. Přesto se stane králem on a ne jeho praktičtěji založení bratři. A tento pradávný pohádkový princip se najednou vynořuje a osvědčuje v pochmurném zákrutu fantastické technologické budoucnosti. Oproti pohádce úspěch nepřichází samovolně, dlouho se zdá, že dokonce nepřijde vůbec. Ale jedinou fungující strategií se ukazuje – téměř iracionálně – neuhnout z cesty a setrvat u nové zkušenosti, i když se zdá, že vede k trpkým a marným koncům.

Podobná situace nemá žádné jednoduché vysvětlení, kdy bychom například zkušenost z „cizí země“ nazvali schopností inovace, která by se v obecné podobě jistě mohla osvědčit i „doma“. Závěr trilogie ukazuje, že existuje-li nějaká spojitost mezi hledáním smyslu, transformací a úspěchem, je dána pouze tím, že i realita má jinou povahu, než se domníváme. Teprve za předpokladu, že skutečnost je doslova předpřipravena k jakési změně modality, se může smrt stát znovuzrozením. Proto pouze postavy, které hledají mimo sebe, můžou uspět. A proto lze nový smysl pouze nalézt, nelze ho žádným způsobem vytvořit. Odpověď na otázku, k čemu je dobré se vyvíjet, je tedy do určité míry tautologická: aby bylo možné dál žít (a tedy se vyvíjet). Povaha světa neumožňuje setrvání, jedinou jistotou je změna. Jde proto o volbu mezi dvěma formami zániku: koncem existence nebo proměnou sebe sama. První možnost nám nabízí materiální svět, tu dobře známe. Trilogie Proměna je spekulací o druhé možnosti, o variantě, kdy by hmota měla schopnost zduchovnění, proměny v něco radikálně jiného, než je sama.

Podobná změna neprobíhá lineárně, nejde o plynulý a kontrolovaný vývoj, směřuje ke krizi a náhlému přerodu, proto byl smysl knihy tak dlouho nejasný (ne, že bych si na to jako čtenář chtěl stěžovat). Životy většiny postav z této vypjaté zkušenosti pochopitelně opět sestupují do reality mnohem všednější. Nicméně bez okamžiku, kdy připustíme, že vesmír má zásvětí, kde nějakým způsobem záleží na osobě, hodnotách a vztazích, jejichž povahu nelze chápat jinak, než jako by byla čistě duchovní, jsme se neobešli. Bez nich by knihu nebylo možné uspokojivě ukončit. Vskutku, tak velkou daň si na materialismu vyžádá zakončení ambiciózního příběhu, má-li být dramaticky věrohodné. Není to žádná moje projekce, na závěrečných stránkách naturalistického sci-fi románu skutečně zazní slova o transcendentním vhledu „do čehosi velkého a posvátného – něčeho, co má velkou hodnotu, ale leží to mimo naše chápání“.

Autor také explicitně odkazuje na myšlenky jezuitského paleontologa a teologa P. T. de Chardin, že dějiny vesmíru mají povahu ortogeneze, tedy vývoje k předem určenému cíli, kterým je u něj opětovné spojení hmotného a duchovního. De Chardinův koncept bodu Omega je formulovaný čistě filozoficky, ale fakticky je nábožensky podmíněný: vývoj k němu je zákonitý, zprostředkující strukturou je církev a závěrečné spojení má osobní povahu, protože směřuje k Bohu, který je osobou. Neal Asher tyto charakteristiky pochopitelně rozvolňuje, ale mnohem méně, než bychom vzhledem k jeho materialistickým východiskům mohli očekávat. Metafyzika, kterou v závěru trilogie naznačuje, není chladně neosobní, ani vzdáleně to není jakési pokračování materialismu jinými prostředky. Proces zduchovnění hmoty předpokládá vědomí. A dokonce i samotná existence vesmíru je v konečném důsledku závislá na přítomnosti bytostí chápaných jako osoby.

Příklad Neala Ashera ukazuje, že dlouhodobě rozvíjené fantastické světy nemusí být jen nastavovaným prožitkem pro čtenáře a zdrojem peněz pro autora. Snad se mi podařilo alespoň naznačit, že dostatečně členitý svět umožňuje vyprávět o proměnách pozoruhodným způsobem: rozvíjení zápletky na hlubší úrovni odpovídá nejen vývoj psychologie postav, ale dokonce obrazné poznávání povahy a podstaty světa. To, co se dozvíme, můžeme a nemusíme vzhledem k naší skutečnosti považovat za správné. Ale že napínavá space opera dokáže dosáhnout až k podobně netriviálním námětům, to mě jako čtenáře sci-fi znovu a znovu naplňuje radostí. Za zmínku snad ještě stojí, že skladatel Steve Buick zkomponoval ke každé z knih album doprovodné hudby. I když obvykle dávám při čtení knih přednost klidu a tichu, jeho pochmurné a znepokojivé skladby atmosféru příběhu dobře vystihují, takže jsem si je s užitkem příležitostně pouštěl.