K čemu jsou zbraně

Iain M. Banks

Cykly románů (K čemu jsou zbraně je třetí svazek série Kultura) jsou zajímavé tím, že umožňují sledovat, pomocí jakých prostředků se autoři snaží navzájem jednotlivé knihy v rámci cyklu odlišit (nejde-li o autory spotřebních románů, kteří se obvykle snaží prožitek předchozích knih co nejvíce recyklovat). Iain M. Banks se o neopakování snaží usilovně. Základním prostředkem mu je, že vypráví příběhy z okraje. A to jak doslova, knihy se odehrávají na hranicích nebo za nimi, takže v této knize se o společnosti Kultury, která je spojujícím prvkem cyklu, nedozvíme téměř nic nového. Tak i obrazně, hrdiny knih jsou postavy krajně netypické, téměř výstřední, navzájem velmi nepodobné. Tentokrát jde o nadaného námezdního vojáka, jehož strategické schopnosti Kultura využívá k tomu, aby rozličné konflikty, které se odehrávají za jejími hranicemi, dopadaly správným způsobem (přičemž „správným“ zde má znamenat „obecně prospěšným“, což je odvozeně také „pro ni výhodným“ – potenciál pro napětí mezi oběma výklady v knize i v celém cyklu jasně vnímáme).

Ještě výraznější rozdíly mezi dosavadními knihami cyklu jsou strukturální povahy, každá je vyprávěna z jiné perspektivy a jiným způsobem. Tentokrát se to projeví zvlášť nápadně, protože kniha se od úvodní scény z Prologu odvíjí dvěma protichůdnými směry: polovina kapitol, v kterých směřujeme k řešení současné vojenské krize, je střídavě prokládána druhou půlkou, kde se proti proudu času vracíme k jakémusi dávnému, ale významnému traumatu hlavního hrdiny. Tento pozoruhodný kompoziční prvek na sebe spolu s tušením, že oba proudy vyprávění se nakonec nějak musí střetnout v závěrečném pochopení, z počátku přitahuje většinu pozornosti. Úvodní scéna, ke které neznáme žádný kontext, je nejen sama o sobě téměř nesrozumitelná, ale obsahově i nepříliš příjemná – a autor nemá potřebu nám v ní jakkoliv pomáhat. Osobně mám však podobné náročné začátky rád, těší mě, když si můžu postupně skládat význam toho, co zažívám.

Zatímco jednotlivé peripetie jsou výstřední a podávané téměř bez komentáře, civilizační postoj Kultury je naopak vysvětlený velmi zřetelně. Už Aristoteles si při srovnávacím studiu politických systémů všiml, že různé hodnoty, které jednotlivé lidské společnosti schvalují a uznávají, často nejsou hodnoty, jejichž zastávání by uchovalo existenci společnosti, která je oceňuje. V moderních evropských dějinách je prototypem podobného rozporu situace šlechty před Velkou francouzskou revolucí. Zdá se, že podobné paradoxy nelze nijak vyřešit, musíme si najít mechanismy, jak je zvládat (nebo alespoň obcházet). Proto si Kultura, téměř utopická společnost, v které se nevyskytuje násilí, vytvořila samostatnou organizaci pro styk s vnějším světem, kterou nevzrušivě nazývá Kontaktní sekce, a v ní specializované oddělení pro špinavou práci všeho druhu, kterému se pečlivou korektností říká Zvláštní okolnosti. Do tohoto víceméně izolovaného prostoru, kde se pohybují k tomu zvlášť disponovaní a školení lidé, vytlačuje Kultura svoje „špatné svědomí“ z toho, že v rámci vlastního zachování musí provádět realistickou „zahraniční politiku“.

Iain M. Banks přitom řeší obtížný úkol každého autora, který nám chce ukázat společnost, která je příliš odlišná (a podle našich zkušeností dokonce neuvěřitelná), než aby šlo dostatečně podrobně promyslet její fungováni, ale kterému přesto záleží na tom, abychom ji vnímali jako věrohodnou. Klíčovým prvkem úspěchu je přesvědčit nás, že určité věcně uvěřitelné změny mohou vést k zásadním posunům v lidské antropologii, aniž bychom budoucí lidi přestali vnímat jako v tom podstatném nám stále podobné. Zřejmě nejvýhodnější strategií je malé množství sugestivních příkladů. Získají-li například budoucí lidé téměř neomezené množství volného času, bylo by hezké si představovat, že ho budou využívat nějakým plodným způsobem. Abychom něčemu podobnému uvěřili, vyžadovalo by to od autora významné množství úsilí, takže raději připouští, že praktická realizace „utopie“ je spíše hedonistické než idealistické zřízení. Aby nám stav „trvalé zábavy“ přišel uvěřitelný, předvádí nám, že funguje v částečně odlišných podmínkách, kde je většina lidských těl lékařsky upravena k produkci a konzumaci drog, přičemž fyziologicky udržitelné užívání drog představuje jednu z běžných podob společenského styku. Několik podobných dostatečně kontroverzních, ale přitom v zásadě pochopitelných střípků, které známe z předchozích románů, vytváří dostatečný dojem, že i celý zbytek lidských životů funguje „nějak podobně“.

Stejným způsobem je vyřešen i jinak obtížně udržitelný předpoklad, že lidé budou schopni stabilně – tedy dlouhodobě a úspěšně – zvládat etický rozpor mezi tím, o jaké hodnoty usilují a jaké skutky jsou pro jejich zachování nuceni dělat. Hned v prvním díle jsme se dozvěděli se o existenci Mozků, tedy jakýchsi vysoce výkonných myslících strojů, které koordinují (když nechceme říci, že přímo řídí) vnitřní fungování Kultury i její vnější politiku. K přesné povaze Mozků se autor záměrně vyjadřuje jen velmi vyhýbavě, ale jakkoliv nám jejich existence může přijít sama o sobě málo věrohodná, činí mnohem uvěřitelnější představu, že je nějaká lidská společnost pod morálním tlakem schopna fungovat konzistentně racionálně, aniž by se zásadním způsobem změnila (nebo dokonce zničila). Konstruktivní využití volného času autora buď nezajímá nebo má za to, že neposkytuje dostatečný dramatický potenciál pro zajímavý příběh. Ale k situaci „na hranici“, která je díky předpokladu o existenci Mozku obecně sice stabilní, ale v jednotlivostech téměř libovolně proměnlivá, se vrací už potřetí a tentokrát nejpřímočařejším způsobem.

Z počátku to tak nevypadá. Nejde jen o to, že děj je nejdříve bez znalosti kontextu nesrozumitelný. Mnohem více mě mátla autorova stylistika. Na jednu stranu někdy používá nové a neotřelé metafory, které mi přišly nesmírně působivé, ale jindy jsme zase svědky popisů, které vrší jednu banalitu za druhou, až jsem si občas zoufal. Nevím, jak by to vnímali jiní čtenáři, ale mně rozpor mezi údernou stručností prvního a rozvleklostí druhého postupu přišel příliš velký, než aby měl sloužit jen pro vyvolávání kontrastu nebo předcházení nudě. Nebyl jsem ani schopný dešifrovat, zda by použití jednoho nebo druhého postupu mělo nějaký vztah k tomu, jaký děj se zrovna odehrává nebo jak se projevují jednotlivé postavy. Mnohem spíše bych řekl, že způsoby vyprávění střídá nahodile. Ale zatímco události s postupujícím dějem získávají srozumitelný a poměrně jednoznačný smysl, většina jednotlivých obrazů, myšlenek a emocí tvoří kaleidoskop, který až do konce knihy žádný jasný význam nezíská.

Dobře to jde ukázat třeba na jedné větě z kapitoly, která se zaobírá milostným vztahem hlavního hrdiny: „Její život a tělo, nálady a projevy a řeč a pohyby nahlížel jako studijní obor, do něhož by se mohl ponořit jako učenec, který našel své životní dílo.“ (str. 152) To je východisko, z kterého by bylo možné vytvořit samostatný román, ať už jako podrobnou studii očividné patologie podobného postoje, nebo naopak jako zkoumání nezřejmé potence, zda by tento postoj mohl vyjadřovat něco autentického a realisticky udržitelného. Zde je to však jen záblesk drobné vlnky v téměř nekončícím proudu poznámek nejrůznějších druhů. Je pouze na čtenáři, zda se u ní zastaví, zamyslí se nad ní, zkusí nějak extrapolovat, co může vypovídat o hlavním hrdinovi, jeho charakteru nebo osudu, nebo zda ji bez povšimnutí přejde jako banální stylistickou ozdobu. Pro samotný děj knihy není naprostá většina toho, co je řečeno, důležitá. Není to tak, že by podobné poznámky byly zbytečné nebo nudné, to vůbec ne. Ale vytvářejí představy, které autor sám neplánuje nijak využít.

Dalo by se proto říci, že nejzřejmější funkcí většiny textu je zamaskovat, jak banální je sám příběh, který se před námi odvíjí. Jde o velmi zručné – většinou zajímavé, často přitažlivé a někdy dokonce napínavé – maskování. Ale jak se kapitolu za kapitolou zanořujeme do nových a neznámých situací, které pak znovu a znovu opouštíme bez jasného vyústění, specifickým způsobem otupíme. Když víme, že nás čeká krátký průhled, sice vysoce umělecky zpracovaný, ale pořád jen ekvivalent krátkého zpravodajského šotu, těžko nás to pohne k tomu, abychom se emocionálně angažovali. A paradoxně to postihne dokonce i jediné téma, kterému je pozornost věnována skutečně soustavně, tedy záhadu v minulosti hlavního hrdiny. Ke konci knihy moji největší zvědavost vzbuzovala meta-otázka, zda nám autor skutečně chce ukázat, jak významné následky může mít něco původně relativně věcně bezvýznamného, nebo zda si naopak hraje s naší perspektivou tak, aby více vyzněla nějaká troufalá pointa. (Odpověď pochopitelně neprozradím.)

Navzdory předchozím poznámkám, které nemusejí vyznívat úplně pochvalně, jde z literárního hlediska o zatím nejzdařilejší knihu cyklu. Autorovi se podařilo nalézt vhodnou formu pro situaci, kterou nám chce ukázat. Nejsme tedy svědky dlouhých a zcela nepotřebných odboček jako v Pomysli na Fléba, ani troušení nesouvisejících (i když o poznání zajímavějších) motivů jako v Hráči. Spojení jednotlivých kapitol je dosti volné, ale všechny směřují k závěru podobně jako plyne čas: se stejnou neúprosností, byť subjektivně vnímány s odlišnou naléhavostí. Velké množství motivů, které autor rozehrál, aby je obvykle následně bez jasného závěru opustil, dokonce umožní román uspokojivě zakončit. Stejně jako v předchozích knihách je zde na závěr přítomen jakýsi dodatečný komentář, ale na rozdíl od předchozích knih se s ním nevnucuje sám autor, podařilo se mu ho zkomponovat z opuštěných prvků, které již z příběhu známe, což vyznívá mnohem lépe.

Tento úspěch není zadarmo, knihou prostupuje atmosféra nedůvěry. Na základní rovině je vyvolána dvojí nejistotou hlavního hrdiny, protože neví, zda má důvěřovat poslání, které má vykonat, a vzpomínkám, které ho sužují. Postupně jsem však přestal důvěřovat i autorovi. Protože nám nepředkládá souvislý děj, který by měl dramatickou konzistenci, ale přesně naopak velmi cíleně vybírá, co, kdy a jak se dozvíme, těžko se spolehnout, že nám o událostech vypráví věrně. I když tedy třetí svazek cyklu Kultura fungoval z literárního hlediska zatím nejlépe, stále jsem měl dojem, že autor mi spíše předkládá situace ke studiu, než že by mi chtěl vyprávět příběh – a rušilo mě vědomí, že kdyby se mu zachtělo, může příběh libovolně zmanipulovat, aby vyzněl, jak bude potřebovat. Navzdory tomuto podtónu mi nakonec osobně nevadilo, že nešlo o plnohodnotný příběh, protože jeho situace nepostrádají ani intelektuální zajímavost ani emocionální kouzlo. Knihu nelze redukovat na něco, co by šlo říci jednodušeji, ale je redukována na něco, co záměrně nemá naplnit naše obvyklá dramatická očekávání, což každému nemusí vyhovovat (a možná je to i důvod, proč nakladatelství Planeta9 nevydává Banksovy knihy rychleji).

Jaký výsledek nakonec z této záměrné nejistoty a dobře zvládnuté redukce vykrystalizuje? Kdybychom vzali titul románu za slovo a očekávali, že se dozvíme, „k čemu jsou zbraně“, byla by odpověď triviální: k tomu, aby se použily, jak jinak. Všechno zajímavé se odehrává v nejasných a mnohočetných odstínech, které tuto otázku a odpověď obklopují. Situace, v kterých nám autor tuto krátkou „konverzaci“ jediné otázky a odpovědi ukazuje, jsou fantastické, tedy současně příliš výstřední a neurčité, než abychom si z nich dokázali udělat jednoznačné závěry. Přijde mi, že chceme-li se dobrat nějaké odpovědi, musíme do románu vložit nějaké svoje vlastní očekávání. V době před pětadvaceti roky, kdy kniha vznikla, byly její fantastické reálie radikální a vizionářské. Dnes už jsme si na rutinní vyhrocování k extrému zvykli jak v umění, tak ve skutečnosti, takže román zřejmě ztratil něco ze své překvapivosti. Navzdory tomu kniha nezestárla, naopak dnes působí mnohem aktuálněji, možná i naléhavěji, chceme-li ji tak číst.

Kultura je víceméně utopická společnost, což se projevuje jak tím, jaká je, tak tím, jaká ve srovnání s námi není. Neexistují žádné běžné existenční starosti. Získaný volný čas lze využívat způsobem tvůrčím i hedonistickým, ale autor reflektuje, že druhá z možností je mnohem pravděpodobnější, takže podobný stav by ve výsledku musel mít významný vliv nejen na uspořádání společnosti, ale i na „podobu“ člověka. Předvádí to nejzřetelněji na proměněné roli drog, ale viděli jsme i rutinní změny pohlaví a tušíme, že budou existovat další oblasti, kde se naše představy o normalitě významně rozvolnily. Pozoruhodné však je, že i když bez zpochybňování přijmeme podobnou představu, že neexistuje žádný z vnějšku daný „ideál“ člověka, že si člověk sám autonomně určuje, čím chce být a čím je, autor nám přesto ukazuje, že i společnost vyznávající takový materialismus má – přinejmenším nemá-li téměř okamžitě zaniknout – určité čistě duchovní předpoklady. A tyto předpoklady podrobuje dosti nelítostnému přezkoumání. I kdybychom neuznali Kulturu v její pozitivní utopické podobě, přinejmenším musíme připustit, že její koncept neobsahuje většinu z toho, co považujeme za negativní jevy. I tento omezený koncept dobra (jakožto nepřítomnosti zla) podrobil Iain M. Banks už v první knize cyklu v roce 1987 poměrně zásadnímu zpochybnění.

I když se Kontaktní sekce a Zvláštní okolnosti chovají díky zapojení umělých Mozků racionálně – tedy kompenzují právě ony nedokonalosti, kterým dnes máme sklon přičítat přinejmenším naše společenská selhání – nevedla Kultura válku proto, že byla přímo fyzicky ohrožena její existence. Z dosavadních náznaků se zdá, že Kultura se rozšiřuje podobným způsobem, jak na sebe kdysi idealizovaně nahlížela Římské říše, tedy – pomineme-li předpokládaná, ale dramaticky nezajímavá dobrovolná připojení – pouze obranou (dnes tak funguje stát Izrael). Jenže v ideální, dokonale racionální a etické společnosti, na sebe podobná „obrana“ může vzít i čistě morální podobu. Kultura vedla válku kvůli „klidu mysli“, tedy aby mohla konat své „dobré dílo“ (postupy, které „měřitelně zlepšují kvalitu života“), bez kterého by jí hrozila „ztráta smyslu“. Autor tedy dovozuje, že ani energeticky a materiálně zcela zajištěná utopie, která je schopná uspokojit „jakoukoliv rozumnou poptávku“, nemůže existovat bez růstu. (Pomysli na Fléba, str. 581 až 584).

Myslím, že v roce 1990, kdy poprvé vyšly Zbraně, by se většina lidí (myšleno z těch, kdo by ji byli ochotní přečíst), klonila k názoru, že předkládaná podoba utopie je chybná, protože je příliš banální. Skupina stejně chytrých lidí braná dnes, by už ji podle mne považovala spíše za stav žádoucí. Jestliže v době vzniku kniha kladla důrazný otazník k dokonce i racionálnímu směřování k lepší společnosti, dnes její kritika vyznívá ještě o poznání radikálněji, protože klade stejně důrazný vykřičník k iracionální snaze o směřování k lepší společnosti. (Ovšem šance, že by si někdo podobný román chtěl přečíst a přemýšlet o něm, je dnes ze stejného důvodu patrně o poznání menší.) Ale nepochybně se změnilo i moje vnímání. Začátkem 90. let by mě předkládaná podoba utopie sice neoslovila, ale román by mě zřejmě fascinoval jako studie o okolnostech, za kterých je nějaká utopie možná, protože tehdy se zdálo, že naše společnost se bude schopna poučit a vyvinout do podoby, která bude lépe reagovat na změny vnějšího světa, a to Kultura dokáže. Dnes, když je jediným odůvodnitelným postojem hluboká skepse, čtu tuto knihu spíše jako nesmlouvavě položenou otázku, jaká je hodnota našich činů nikoliv ve chvíli, kdy nedokážeme dohlédnout, jaké budou mít následky, ale ve stavu, kdy tušíme, že jsou zcela bezvýznamné (autor se věnuje zvláště postavám, kterým existence Kultury do života subjektivně mnoho smyslu nevnáší).

Možná to není úplně špatný posun, protože poselství K čemu jsou zbraně nakonec není zdaleka tak jednoduše politické, jak by se mohlo zdát z úvah, které zde vyvolalo. V prvním svazku cyklu nám autor mechanismus střetu Kultury s vnějším prostředím ukázal na osudu příslušníka rasy, která byla do konfliktu zatažena druhotně, takže jsme viděli spíše zničující následky, které každý násilný civilizační konflikt nutně přináší. Důvody konfliktu nám byly ukázány v záměrně odtažité, snad až odcizené podobě. Ve druhém dílu nám autor poskytl krátký oddech. Věnoval poměrně velký prostor tomu, aby nás seznámil se samotnou Kulturou, protože potřeboval, abychom ji nejenom vnímali jako skutečnou, ale aby pro nás představovala cosi alespoň na elementární úrovni žádoucího. Vlastní konflikt mezi „naším“ a „cizím“ se nicméně odehrával odosobněně. Metafora hry nám otevírala prostor spíše pro psychologické nebo symbolické výklady (z reality viděl hrdina druhého dílu jen záblesky). Naproti tomu hlavní hrdina třetího dílu se většiny konfliktů účastní vědomě a dobrovolně. I když není příslušníkem Kultury, jeho očima můžeme poprvé vnímat politiku Kultury a její následky v její vlastní perspektivě.

Z výstavby knih se mi zdá nepochybné, že přesně o tento pohled autorovi šlo. Přesto nám jako čtenářům vnímání podobného pohledu velmi zvláštním způsobem znesnadňuje. Etická dilemata, která jsem popisoval a která zásadním způsobem určují celé okolní prostředí hlavního hrdiny, se ho vůbec netýkají. Pro jeho vlastní osud nejsou důležitá. Potýká se s vlastní zátěží minulosti, která nijak nesouvisí s tak pečlivě konstruovanou představou Kultury. A paradoxy její existence, na které nás autor opakovaně upozorňuje, nejsou tím, co by chtěl nebo měl – nebo vůbec mohl! – řešit. Latentní autorova skepse přechází skoro až do podoby, kdy je obtížné nevnímat ji jako výsměch. Už potřetí vidíme jakýsi „zbytečný příběh“. Poprvé byl bezútěšný proto, že jsme neviděli nic jiného než beznaděj. Podruhé tím, že jakkoliv zřejmě to byl příběh pro jednu celou společnost významný, s hlavním hrdinou nebyl schopný pohnout. A zde se zbytečnost projeví naopak tím, že už můžeme srovnávat s čímsi, čemu připisujeme skutečnou hodnotu.

Věru to není zvlášť povzbudivý pohled. Ale teprve po tomto třetím svazku cyklu mám dojem, že lze vysledovat nějaký dostatečně zajímavý a dostatečně přínosný důvod, proč vlastně Banksovy knihy číst: přestaly na mne působit „slibně“ a začaly vypadat důležitě. Ne proto, že by Zbraně byly zase o tolik lepší než Fléb a Hráč. Spíše se autorovi konečně podařilo konzistentněji zužitkovat motivy, které nám doposud představil, a to navzdory skutečnosti, že Zbraně jsou samy o sobě románem dějově a stylisticky nejchaotičtějším, a to dokonce i při zpětném pohledu. Ale cíle, které byly v prvním svazku toliko deklarované a ve druhém jen tušené se ve třetím konečně podařilo dramaticky věrohodně předvést, a tak naplnit. Doufám, že si v dohledné době budeme moci i v češtině přečíst, jakým způsobem se Iain M. Banks rozhodl pokračovat – zda bude dosavadní svoji vizi z nějakého nového konce dál rozvíjet nebo zda ji naopak novým pohledem zpochybní. Ale něco mi říká, že ve výsledku na nás autor jen naloží další břemena, takže i nadále půjde spíše o „literaturu k přemýšlení“ než o „příběh k prožití“. Přesto jsem na jeho další inscenovaný a beletrizovaný myšlenkový experiment zvědavý.