Smrtící bílá

Robert Galbraith

Zdá se mi, že knihy pana Galbraitha zdědily jakousi nevypočitatelnost knih paní Rowlingové. Příběh o Harry Potterovi byl sám o sobě poměrně konzistentní, ale literární podoba, kterou na sebe v jednotlivých dílech cyklu bral, se někdy až překvapivě proměňovala. Podobně v detektivkách s Cormoranem Strikem je pokaždé základem klasická, složitě strukturovaná a dobře promyšlená záhada. Ale výsledný čtenářský prožitek z ní mezi jednotlivými knihami hodně kolísá.

Volání kukačky mi přišlo zajímavé svojí snahou o pečlivě propracovanou realističnost, byť rozřešení případu bylo v porovnání s ní psychologicky poněkud umělé. Hedvábník byl z hlediska rekvizit trochu výstřednější, ale jako detektivka fungoval nejlépe, měl překvapivou a věrohodnou pointu. Ve službách zla už obsahovalo příběh hodně vykonstruovaný a také atmosférou bylo hodně vyhrocené. V takovém kontextu Smrtící bílá zapadá někam do průměru dosavadních případů. Případ samotný je hodně složitý a ve výsledku spíše obtížně uvěřitelný, ale jeho provedení je naštěstí opět o poznání kultivovanější. Trpí však novým problémem, který bych nazval úmornost.

Základem příběhu je zavedené schéma rodinného dramatu, kde spolu mají jednotliví členové rodiny historicky složité vztahy. Klíčová postava rodiny, která čelí nejasnému vydírání, je také jedním z nižších ministrů, kteří nejsou členy kabinetu, což nás přivede do atraktivního prostředí britského parlamentu (členové vlády se dnes v Británii až na úplně výjimky vybírají z řad poslanců obou sněmoven). Ale vše je navíc znejasněno několika dalšími případy, u kterých není jasné, zda spolu souvisí nebo zda vůbec jde o případy.

Potíž s tímto vyšetřováním je, že se vlastně příliš nevyvíjí. V knize se vyskytuje veliké množství informací, které se postupně dozvídáme. Hlavní hrdinové tedy neustále upřesňují celkový obraz, neustále se něčím zabývají, protože se potřebují něco dalšího dozvědět, ale jen zřídka to vede k tomu, že by se něco skutečně dělo. Napětí a zápletku mají tentokrát nahradit peripetie osobních životů hlavních hrdinů. Cormoran Strike má střídavě potíže s přebývajícími milenkami a chybějící nohou, kdežto jeho pomocnice Robin neustále s manželem.

To jsou prvky, které z minulých dílů dobře známe, ale zde bohužel zabírají mnohem více prostoru a – což je mnohem horší – není na nich nic, vůbec nic a naprosto nic zajímavého. Odehrají se přesně podle našich očekávání a jsou výhradně nepříjemné, takže ve výsledku nepřinášejí žádný dramatický zážitek, jen nekonečně zdržují. Upřímně nechápu, proč mají spisovatelé někdy takové nutkání psát podrobně o banalitách. V životě se často chováme hloupě a následky se s námi dlouhodobě táhnou. Ale doslovný realismus není žádná umělecká hodnota, spíš naopak.

Mám dojem, že ve Smrtící bílé je to projev obecnějšího problému. Ať už postavy dělají cokoliv, autorka to tentokrát má sklon zevrubně popisovat. Pečlivý popis může být velmi působivý prostředek, je-li použít v nějaké klíčové scéně. Ale je-li bez jakékoliv dynamiky používán v průběhu celé knihy o délce sedm set stran, je jen nudný. Je to překvapivá změna stylu, která není k lepšímu, protože v příběhu pak chybí jakýkoliv kontrast.

Nejde však jen o vnější popisy, podobný neduh postihuje i pokusy o psychologickou charakteristiku postav. Té je tentokrát věnován skutečně štědrý prostor, dozvídáme se nejenom, co si postavy myslí (a proč), ale jsme také křížově informováni, co si o nich myslí jiní (a proč) a co si ony myslí o jiných (a proč). Mohlo by to být pro příběh přínosné, kdyby někoho alespoň občas napadla nečekaná myšlenka nebo projevil neobvyklou emoci. Ale všechno je jak z nějaké příručky o vývoji postav pro naprosté začátečníky bez talentu.

Nelze popřít, že některé reálie jsou zajímavé, podobně jako jsou neokoukaná některá dílčí tajemství. Autorce se také daří vhledem k množství a složitosti stop odhalovat nám je v žádoucím pořadí, aniž by to působilo příliš násilně. Jinak řečeno, na knize je pořád vidět, že byla psaná se zájmem a literární dovedností. Ale jakoby tentokrát měla paní Rowlingová ambice napsat kromě detektivky současně i velký psychologický a společenský román, ale přistoupila k tomu naprosto formalisticky. U detektivky založené na logickém uspořádání stop něco podobného nakonec fungovat může. Ale zaujetí pro o osudy „skutečných“ lidí v nás tak vzbudí jen těžko.

Mírným zklamáním byl tentokrát i překlad Ladislava Šenkyříka. Obecně jde o překlad dobrý, ale některé obtížné reálie nebo neobvyklé jazykové jevy převedl do češtiny natolik mechanicky, že pro neznalého nejen často ztěžují pochopení, ale v jednom případě bez znalosti angličtiny významná část zápletky vůbec nedává smysl. I když je pravda, že mu autorka tentokrát vyloženě házela klacky pod nohy, přesto mám dojem, že ve Volání kukačky, kde čelil podobným obtížím, si na překladu dal záležet podstatně více.

Můj výsledný dojem je, že Smrtící bílá by potřebovala seškrtat, a to poměrně radikálně. Nechci tím říci, že by se v současné podobě špatně četla, J. K. Rowlingová je natolik schopná autorka, že bez potíží dokáže udržet napětí i naši pozornost dokonce i v místech, kdy nad knihou trochu zoufáme. Ale kdyby se ze stávajících sedmi set stran stala polovina, mám dojem, že bychom nejen o nic podstatného nepřišli, ale z knihy by se stala skutečně zajímavá a vypointovaná záhada v nejlepším stylu Agathy Christie.

Není snadné přesně ukázat, kde by se mělo škrtat. Některé motivy, které mají jen zatemňovat hlavní zápletku, by se zřejmě měly opustit bez náhrady, protože nakonec věrohodnost výsledku spíše snižují. Mnoho scén, které se odehrají podrobně, by šlo nahradit stručným shrnutím, protože nejsou samy o sobě ničím přínosné. Nadbytečných mi přišlo i mnoho jednotlivých vět a velice často dokonce konkrétní slova, protože oboje působilo jen jako skoro mechanické vycpávky. Osobní peripetie obou hlavních hrdinů jsou potom úplně specifickým případem zbytečnosti.

Celkově by se však dalo říct, že kniha selhává přesně v místech, kde se autorka snaží udělat z obyčejné detektivky román s nějakým přesahem. Nevadilo by mi to samo o sobě. Jenže právě motivy, které jsou pro detektivku zbytečné, jsou ty obyčejné, schematické a banální. Možná jediným motivem, který skutečně stál za pozornost, jsou olympijské hry, které v Londýně právě v době vyšetřování probíhají. Ale to je prvek v knize natolik okrajový, že jí nedokáže vtisknout nějakou specifickou a zajímavou atmosféru.

Vzpomněl jsem si na knihu Jména mrtvých od Iana Rankina, kde se vyšetřování inspektora Rebuse odehrává na pozadí masových protestů proti schůzce představitelů G8 a kde se složitý případ, který se rovněž týká poslance parlamentu, podaří i s působivými sociálními přesahy a výbornou atmosférou rozehrát na polovičním počtu stran. Nezbývá než doufat, že v následující Neklidné krvi bude mít Robert Galbraith při volbě stylu šťastnější ruku – nebo o hodně a hodně odvážnějšího redaktora, který se nezalekne pověsti paní Rowlingové.

Přesto schopností vytvářet detektivní zápletky, u kterých je radostí sledovat jejich odhalování, ale které přitom dávají i při zpětném pohledu smysl, cyklus knih o Cormoranu Strikovi příjemně vyčnívá nad současnou „thrillerovou“ detektivní produkcí. Postava Robin Ellacottové je navíc příjemnou protiváhou jinak poněkud šablonovitě působícího hlavního hrdiny. Přišlo by mi škoda, kdyby se tyto kvality měly trvale ztratit pod nánosem bezúčelné konvenčnosti a slohového balastu. Zatím to příběh ještě ustál, ale obávám se, že nad něčím podobným nakonec nedokáže vyhrát sebevíce obratný spisovatel.