Poslední odbočka na Babylon

Roger Zelazny

V prostředí určovaném moderní technologií žijeme už odnepaměti, není mezi námi už nikdo, kdo by pamatoval jiný stav. Přesto nám metafory, které jsou založeny na starších skutečnostech, obvykle přijdou věrohodnější. Pokusy, které mají vytvořit srozumitelné metafory z moderních reálií, bývají příliš umělecké – tedy umělé. Asi bychom řekli, že ty staré jsou přirozenější, i když je otázka, co přesně to znamená. Jedním z řady možných vysvětlení je, že přirozené se nám zdá to, co má bezprostředně zřejmé následky. Proto si u činů, které mají nést nějaký symbolický význam, snadno dokážeme představit meč, i když už není běžnou součástí našich životů, ale mnohem obtížněji pistoli, jejíž praktická role je dnes mnohem podstatnější. Když chtěl Stephen King udělat v Temné věži fungující metaforu z pistole, dalo mu to nesmírnou práci – a stejně si musel vypomáhat odkazy na přirozenější řád světa, když měla rukojeť ze santálového dřeva (nemluvě o tom, že hlaveň byla údajně ukována z Excaliburu). Roger Zelazny ve své knize používá jako ústřední metaforu dálnici, což je z dramatického hlediska obraz někde na pomezí mezi přirozeným a moderním. A jízdou po jisté zvláštní dálnici se dá cestovat v čase.

To je představa, která by v Evropě napadla zřejmě málokoho. Pro nás dálnice představuje hlavně odlidšťující prvek, protože k neobyvatelnosti ničí okraje měst a v krajině ji vnímáme jako nenapravitelně neústrojný prvek. Do jisté míry se ale dokážeme vcítit do amerického prožitku, kterému dominuje představa ohromujících vzdáleností a který s sebou nese kombinaci ohrožení a naděje: dobrodružství dlouhé, tudíž nevyzpytatelné cesty a radost ze vzdáleného, tudíž nesnadného cíle. Kombinace auta, jakožto něčeho prototypově moderního, a cesty, jakožto něčeho velmi archetypálního, je pro sci-fi příběh o cestování v čase, který se nesnaží působit doslovně realisticky, vlastně dobrý základ. Dálnice, která se pustinou táhne od obzoru k obzoru, dokáže vyvolat dojem nezměrnosti času. Auta, motoresty a čerpací stanice pak zase vyjadřují věcný, utilitární přístup k samotnému cestování. V krátké americké historii je v pohledu na cestu pěšky, na voze a automobilem dodnes uchována souvislost, která přenáší působivost toho, co je pomalé, takže bezprostřední, i na něco, co je rychlé, takže nezřejmé. O výborné volbě ústřední metafory svědčí i to, že kniha Poslední odbočka na Babylon pochází z roku 1979, ale nikterak nezestárla, dokonce i v různých detailech působí stále přesvědčivě.

Prozrazovat, o čem je příběh sám, by bylo nelaskavé, protože objevování námětu a snaha o pochopení zápletky jsou významné prvky jeho kouzla. Dokonce i zmínka o cestování v čase už byla možná příliš, takže anotace na obálce, kde se vydavatel čtenářům, kteří byli ochotní si jeho knihu koupit, snaží potěšení ze čtení pořádně zkazit, by měla být kvalifikována jako zločin. Nejlepší je informace o knize úplně ignorovat a spolehnout se na pověst autora. Je to poměrně krátká kniha a její námět i pointa odpovídají zbytečně rozepsané povídce, ale Roger Zelazny ji svým osobitým stylem psaní dokázal povýšit na pamětihodný zážitek. Má-li jeho způsob cestování v čase spíše metaforickou než technickou povahu, je zřejmé, že nepůjde o samotný mechanismus cestování. Kupodivu však zvlášť nejde ani o minulost nebo budoucnost a jejich odlišné podoby. I když nám kniha mimochodem ukazuje docela neobvyklé a archaické pojetí času, hraje v ní spíše okrajovou roli. V autorově podání jsou to pro běžný lidský pohled vlastně příliš velké záležitosti. Jde o zvláštní komorní příběh na pozadí mnohem větších rekvizit, který jde jako sci-fi vnímat stejně tak oprávněně jako fantasy a u kterého je i na konci obtížné říct, jaká vlastně byla jeho skutečná povaha.

Myslím, že tato zvláštní nedefinovatelnost je tím, čeho si na Zelaznyho knihách tolik ceníme. Základem je docela napínavý dobrodružný příběh. Je pozoruhodné, jak rychle nás do něj autor dokáže uvést a jak složitými zákruty projde, uvážíme-li, o jak krátkou knihu jde. Zajímavá je i kompozice knihy, protože sledujeme jeden průběžný příběh, který v prokládaných kapitolách doplňují různé „dekorace“: samostatná líčení skutečností, které se později na hlavní příběh různými způsoby napojí. Poslední odbočka na Babylon je psaná poměrně zemitě, neobsahuje dlouhé lyrické pasáže s obsáhlými evokacemi autorovy barvité fantazie, které jsou typické pro některé jeho knihy. Kapitoly vložené „na ozdobu“ průběžného příběhu však pomáhají jinými prostředky vytvářet podobný dojem nevázanosti a přeháněné bujnosti. Za vším pak probleskuje kousavý humor, který spolehlivě vyvažuje dojem vznešenosti nebo osudovosti, který by v nás jinak mohly vyvolávat některé působivě vylíčené obrazy nebo události. Zde je potřeba podotknout, že Richard Podaný se při překladu knihy očividně vyřádil a velmi živým a přitažlivým způsobem dokázal převést všechny tyto roviny knihy: od neobvyklých přirovnání přes akční přímočarost až po kousavou ironii. Jen zřídka se samo čtení stává tak neobvyklým potěšením.

V knize jde občas o život, ale její celková atmosféra je zvláštním způsobem bezstarostná. Spolu s hlavním hrdinou se snažíme přijít na to, co mají události znamenat, ale jejich podivnost nás nemusí nijak znepokojovat. Nadhled, který ve výsledku vede spíš k pobavení než k obavám, připomíná dobrodružné příběhy z dob, kdy se autoři nesnažili hnát všechno na dřeň tak urputně, až je to zcela přehnané. Tento závan starých dob, autorova nezvyklá obrazotvornost i nezakotvenost v konkrétním čase a místě dohromady vytvářejí příběh, který působí zvláštně konkrétním, ale přitom nadčasovým dojmem. Poslední odbočka na Babylon je ve výsledku přímočařejší, utilitárněji psaná kniha, než jsme u autora zvyklí. Ze struktury dobrodružného příběhu se nevymyká, konec má poměrně jednoznačné a snadno pochopitelné vyznění. Když ale nakonec zjistíme, o co v příběhu šlo, uvědomíme si – jako snad pokaždé v Zelaznyho knihách –, že to důležité se stalo mezitím. Jednoznačnosti událostí navzdory jsme zažili další vtělení prazvláštní autorovy literární eskamotáže, kdy se z triků stává kouzlo. Malebnost, neotřelost a ironie se dohromady smísily jiným, ale opět těžko postižitelným způsobem, díky kterému Roger Zelazny byl a zůstává tak jedinečným autorem.