Jiskřičky v popelu

Miroslava Dvořáková

Používání archetypů je v čistě dobrodružných příbězích ošidná věc. Pokud se na knize vůbec nepodílí, bývá obyčejná. Pokud se na ní podílejí příliš bezprostředně, bývá nudná. A jsou-li přímo jejím námětem, bude nejspíš nevěrohodná. Přísně vzato je možné napsat dobrý příběh i bez odkazů na „obrazy“, které na nás samy o sobě zapůsobí, ale bez podobných kotvících bodů, které rychle zprostředkují prožitek dost silný na to, aby nás kniha zaujala, bude mít autor mnohem těžší práci. Nejenom, že nebude mít k dispozici nějaký úvodní „hrubý“ prožitek, který by šel přetvářet do podoby, která je jedinečná pro jeho příběh, ale kniha bude také celkově méně srozumitelná. Může třeba zkusit vytvořit dojem archetypu z představy, kterou tak zatím nevnímáme. Pouští-li ale se někdo do podobně náročných podniků, jako je vyhnout se archetypům nebo vytvořit nové, obvykle se nesnaží napsat jen bezprostředně dobrodružných příběh. Jinak řečeno, nemá-li kniha dostatečnou vnitřní hloubku, aby s ní archetypální představy mohly nějak rezonovat, musí autor najít nějaký specifický způsob, jak archetypy zužitkovat, aniž by jeho příběh byl přímo založen na jejich působivosti. Může například v knize vyvolat natolik okouzlující náladu, že nedostatek hloubky zahladí. Nebo se naopak na čtenářům dobře známé náladě jiných příběhů přiživovat natolik, že napíše – ať už záměrně nebo nevědomky – kýč.

Miroslava Dvořáková zvolila ve své trilogii Návrat na Mizeon poměrně neobvyklý postup. Použila velké množství jednotlivých prvků, které jsou nám známé a s kterými si spojujeme nějaké srozumitelné prožitky, ale použila je utilitárně, jako rekvizity. To je, myslím, postup typický pro moderní vesmírnou operu. Zatímco dříve byla sci-fi fascinována potenciálem přírodních věd, takže objevení, pochopení nebo použití nějaké neobvyklé techniky bylo často podstatnou částí zápletky, dneska je docela obvyklé, že pokročilá technologie používají hlavně jako všední reálie fantastického světa. Řekl bych, že už čistě počtem takových rekvizit a jejich docela suverénním používáním je Návrat na Mizeon v českém kontextu poměrně netypický. Dobrodružné příběhy obvykle fantastické reálie využívají k vyvolání celkového dojmu, který bych označil jako konvergentní. Podaří-li se rychle vyvolat atmosféru, která nám celkově přijde srozumitelná, budeme mít sklon vnímat svět jako konzistentní, takže bude věrohodným pozadím pro plánovaný příběh. Této pomůcky se však Miroslava Dvořáková vzdala, kombinuje prvky natolik rozdílné, že samy o sobě žádnou soudržnou atmosféru nevyvolávají. K potíži s archetypy tedy přistupuje tak, že jich používá velké množství, ale způsobem, který podstatně omezuje jejich působivost. A zkouší s nimi žonglovat tak rychle, aby nás trochu šílená opovážlivost jejího přístupu nepřestala fascinovat.

V prvním díle nazvaném Na hraně zkázy tento přístup fungoval překvapivě dobře i proto, že jsme vlastně během celé knihy svět Mizeonu a několika dalších souvisejících planet teprve poznávali. Celkově zběsilé tempo knihy však nebylo vyvolané jen množstvím děje. I když jsme často byli svědky obsáhlých vysvětlujících exkurzů do minulosti, které by normálně měly sklon působit nudně, množství informací, které jsme z nich pro pochopení knihy potřebovali, způsobovalo, že tyto části knihy byly podobně zběsilé, jen jiným způsobem. Protože autorka se s ničím příliš nebabrá, skončil první díl pořádnou katastrofou, byť se nakonec skoro všechny postavy snažily právě tomu zabránit. Byl jsem proto zvědavý, jakým způsobem autorka na první knihu naváže, zda dokáže svoje tempo udržet nebo zda zvolí nějakou jinou strategii. Knihy na sebe bezprostředně dějově navazují, nicméně rozdíl ve způsobu vyprávění je následkem významného zlomu v zápletce poměrně zřetelný. V první řadě se změní měřítko, z intrik mezi – na postavy početnou, ale jinak vlastně úzkou – skupinou šlechticů, kteří se scházejí v jediném městě, se stane snaha znovu získat svůj ztracený svět zpět, což je donutí spolupracovat a hledat si spojence, takže náš zájem se přenese do oblasti vztahů mezi různými civilizacemi.

Změna situace a prostředí je pro knihu dobrá zpráva. Otřesené vztahy mezi postavami musí autorka znovu budovat, čímž nám umožňuje postavy jakoby znovu poznávat. Současně má i přesvědčivou záminku, jak doplňovat nové vztahy s novými (nebo dosud málo známými) postavami. Může tedy do jisté míry znovu využít princip, že co roste, to funguje, aniž by přidáváním prvků, které z prvního dílu přímo nevyplývají, zpětně ohrožovala jeho hodnověrnost. Podobně proměny navíc dostatečně proměňují celkovou atmosféru, takže nemáme dojem, že bychom četli jen novou variaci na známé téma. Vzhledem ke katastrofě na konci prvního dílu podobný vývoj působí logicky, protože si ho vynucují vnější okolnosti. Jenže měřítko knihy se současně zmenší, protože z meziplanetární politiky se stane nezakrývané rodinné drama. Zatímco v prvním díle šlo poměrně zřetelné rozeznávat motivace osobní, rodinné a politické, ve druhém se vinou geografického zvětšení měřítka najednou psychologicky slévají dohromady – a působí mnohem méně věrohodně. Zatímco sledovat osudy státu skrze osudy jeho nobility jsme celkem zvyklí, redukovat na podobný princip vztahy celých světů už nepůsobí úplně přesvědčivě.

Přišlo mi, že druhý díl je současně více osobní i akční, což by samo nemuselo být špatné. Jenže množství zápletek, zvratů a nových kombinací známých skutečností už nabírá rozměry, které tak docela neodpovídají naší zkušenosti o tom, co je vůbec možné. Znamená to, že je v důsledku této nepřirozenosti kniha méně přesvědčivá? Kupodivu ne nutně. Autorka paradoxně těží z toho, že svůj svět od počátku nebuduje běžným způsobem. Je to svět je vlastně zcela umělý, na což jsme si měli dost času zvyknout během prvního dílu, kdy ještě tolik nevybočovala z měřítek, na která jsme zvyklí. Rodinné vztahy jsou přehnaně dominantní od začátku. Podobně reálie, které začíná používat výstřednějším způsobem, z velké části už známe, takže jejich existenci spíše zúročuje. Ale hlavně prvky, z kterých svůj příběh staví, nám nikdy nebyly předkládány jako samy o sobě konzistentní, nebyly pro nás přijatelné díky svojí archetypální známosti a už vůbec ne kvůli svojí doslovné realističnosti. Vždycky byly definovány hlavně svojí rolí v příběhu. Jsou chvíle, kdy snadno zapochybujeme, třeba poté, co si autorka na závěr prvního dílu dopřála pořádnou katastrofu, potřebuje na začátku druhého ukázat, jak se dostatečné množství postav mohlo zachránit, což nepůsobí úplně nemožně, ale také to nepůsobí zvlášť pravděpodobně. Takových míst se v knize najde víc, ale protože se pohybujeme v kontextu, kde úplně nejde posuzovat věrohodnost událostí, protože se programově vymyká naší běžné zkušenosti, nepůsobilo to na mě rušivě.

Vzhledem k přidávání nových prvků i redefinici některých stávajících reálií, musí autorka občas přistoupit k tomu, že něco vysvětlí, například se dozvíme něco o vztahu mezi technikou a magií v jejím světě. Stejně jako při zobrazení techniky jde i u jejího vysvětlení o přistup čistě pragmatický, dozvíme se jen tolik, kolik je potřeba pro pokračování příběhu. Autorka přistupuje k uvádění nových reálií se skutečně neobvyklou lehkostí. Nejsou námětem knihy, jsou to jen prostředky, jak rozvíjet zápletku. Nepředstavují nikdy záhadu, ať jsou jakkoliv zvláštní, jsou postavami přijímány bez údivu a bez výhrad. Například na povaze a možnostech fiktivní techniky proto nebývá založena pointa, i když opakovaně slouží k rozuzlení zápletky. Kdyby tak chtěl někdo číst Návrat na Mizeon kvůli poznání neobvyklých světů, bude nejspíš zklamán, protože i když jsou velmi členité, nejsou vlastně zvlášť propracované. Ještě více se to projevuje na různých rasách autorčina Metaprostoru, protože jejich motivace jsou vždy dokonale jasné, takže by se dalo říct, že jsou i beze zbytku lidské – všichni mimozemšťané jsou zde jen různě převlečení lidé. V tomto vesmíru může být skoro cokoliv jinak, ale těžko kdy nám to přijde alespoň trochu cizí.

Utilitární přístup se zajímavým způsobem projevuje i na literární podobě příběhu, nejviditelnější je to zřejmě na velmi malém podílu popisů v textu. Občas se dozvíme i něco málo o tom, co není pro zápletku potřeba, ale kdyby měl někdo potřebu vnímat postavy, prostředí nebo atmosféru na základě dobře vystižených detailů, považoval by knihu asi za neobvykle holou. Ale i rodinné vztahy mezi postavami, které jsou v příběhu nejvýznamnějším zdrojem zápletky, jsou líčeny překvapivě obyčejně, občas dokonce až v obratech úplně banálních. Zvlášť popis milostných scén sestoupí občas až na úroveň televizních melodramat, občasné sexuální scény slohově až k hranicím utrpení. Šlo by tedy namítat, že stylisticky je kniha nejenom holá, ale současné i dryáčnická. Jenže o tom, jak je kniha napsaná, platí vlastně něco podobné jako o tom, co je jejím obsahem. Důležitá není, jak vypadají její jednotlivé prvky, ale jakým způsobem jsou dohromady poskládané. A zde najednou například platí, že motivace postav nám přijdou podstatné, i když jsou třeba vylíčeny poklesle. Díky tomu je celé mizeonské dobrodružství doopravdy napínavé, což často neplatí u knih, které jsou literárně na vyšší úrovni. Kdyby si však autorka odpustila z nespisovné češtiny alespoň ty části, které bych řadil do současného plebejského slangu (jako „jeho ex“), ulevilo by se mi.

Mám podezření, že určitá stylistická vulgárnost knihy – čímž nemyslím jednotlivá sprostá slova, ale spíš přehnaný kontrast mezi střídáním příliš archaizujícího a příliš hovorového vyjadřování u stejných postav –, není jen jazyková záležitost. Autorka nepokouší hranice naší čtenářské odolnosti jen věcně nebo stylisticky, její vzrůstající sebevědomí se projeví i žánrově. Zatímco u prvního dílu jsem mohl napsat, že jde o programově zábavné čtení, které ale není humorné, zde se dočkáme i scén nepokrytě komických, skoro bych řekl i parodických. Příběh sám rozhodně není možné obvinit z nějaké vznešenosti, ale skoro mám dojem, jakoby se autorka přesto úplně nedokázala snést, že píše o postavách, které svoje schopnosti fakticky uplatňují, jako by byly nadané silným charisma, a potřebovala se při psaní odreagovat. Nakolik někomu vyhovuje její styl, to je asi otázka vkusu. Mně se zdá, že podobné změny tónu nemají v knize žádný podstatný kompoziční význam, nevytvářejí kontrast, který by příběh sám vyžadoval, takže bych se bez nich osobně obešel. Zbytečně parodické scény, jakou jsou chiméry recitující matematické poučky, zachraňuje opět to, že je autorka dokáže začlenit do zápletky alespoň do té míry, že nepůsobí samoúčelně.

Jako by Miroslava Dvořáková svůj svět na jedné straně brala velmi vážně, ale současně se neodvažovala v něj tak docela uvěřit. Příběh pojednává o záležitostech, které jsou hrdinské a vznešené, ale pojednává o nich velmi civilně. Ne snad přímo cynicky, ale s pohledem, který je setrvale nedůvěřivý, v tom mi kniha přišla nejenom „ženská“, ale i velmi „česká“. Všechno, co by hrozilo, že bude viditelně přesahovat běžný rozměr lidské zkušenosti, ať už jde o reálie světa nebo charaktery postav, je podobným pohledem nakonec nějak umenšeno. Nikoliv ovšem – což je pro přesvědčivost knihy klíčové – zneváženo. A v měřítku, které autorka redukuje na běžné lidské rozměry, naopak projevuje víru dneska už nevídanou. V jejím podání je struktura skutečnosti, společnosti i lidské osobnosti ne-libovolná, má pevný základ, který naproti tomu není zpochybňován vůbec. A tuto ve své podstatě morální představu o povaze světa při kompozici příběhu naopak sebevědomě používá, a tak vlastně v dnešním relativistickém společenském prostředí i nepřímo obhajuje. Jakkoliv má z různých důvodů mnoho prvků uvnitř jejího Metaprostoru dosti proměnlivou a z našeho pohledu poměrně libovolnou funkci, zdaleka to proto neplatí o všech.

V druhém dílu je asi nejviditelnější pevnou strukturou manželství. Nejde o pohled v žádném smyslu moralizující, postavy spolu spí často, rády, ve všelijakých kombinacích a bez ohledu na existující pravidla. Nejde ani o vnímání nějak dogmatické, v některých kulturách se manželství uzavírá až po narození dětí, existující manželství nevylučuje nutně uzavření dalšího a podobě. Ale ve chvíli, kdy je vztah jednou „legální“, bere se napříč všemi kulturami velmi vážně. To je na jednu stranu pochopitelně podivný antropomorfismus, který je v autorčině světě věcně nelogický, protože pro něj není žádný evoluční nebo metafyzický důvod. Ale znovu platí, že prvky příběhu jsou určovány svojí funkcí. A příběh, kde jsou nějaké existenciální konstanty, které se nedají snadno zpochybnit, jsou lepší, i kdyby jen proto, že umožňují zajímavěji utvářenou zápletku. Jestliže skepse vůči vznešenému prožitku celkový emocionální rozsah příběhu okázale snižovala, tak důvěra v morální zakotvení lidské přirozenosti ho nenápadně zpětně rozšiřuje. Vytváří totiž kontrast vůči tomu, jak se po nás dnes žádá, abychom sami sebe vnímali.

Celé to také hezky ukazuje, jakým způsobem Miroslava Dvořáková v úvodu zmiňované „archetypy“ používá. V první řadě staví na jejich srozumitelnosti, protože většina lidí zatím má poměrně jasnou představu, jak se v manželství mají protínat různorodé složky lidské existence: od opravdové lásky, přes výchovu dětí až po užitkové majetkové uspořádání. Vidíme-li něco podobného v knize, velmi dobře to chápeme, dokonce i když s tím případně nesouhlasíme. Na druhou stranu se nijak nenechá vázat konkrétním obsahem archetypu, natož předpoklady, za kterým můžou v běžném životě fungovat. Ale protože téměř všechny její postavy jsou formálně ne-lidé, často dokonce potomci bohů (jakýchsi téměř nesmrtelných energetických bytostí), nejde ji přímo obvinit, že by její představa byla nepravděpodobná. Ve výsledku proto závisí hlavně na tom, zda je podobné využití známého prvku dostatečně nápadité, aby dokázalo vytvořit zajímavý příběh. Obvykle na knihách oceňuji spíše jejich hloubku, imponuje mi literární důmysl, dokáží mě zaujmout svojí neobvyklostí. Nic z toho o Mizeonu neplatí – ale autorčina přímočarost a nedostatek zábran jsou přesto fascinující.

Vlastně by se dalo říci, že tomhle smyslu Jiskřičky v popelu připomínají naivní příběhy z počátků sci-fi literatury. Jde o příběh mnohem promyšlenější a mnohem propracovanější, ale má v sobě hodně z bezprostřednosti a bezstarostnosti, které si s obdobím pulp magazínů spojuji. Člověk musí pří čtení více či méně slevit z obvyklých literárních nároků, ale mně to vůbec nepřijde jako špatný obchod, protože zatím se potvrzuje můj pocit z úvodního dílu, že výsledný dojem je pozoruhodný (a v českém prostředí snad i výjimečný). I pokračování je osobité, protože nepřipomíná žádnou z obvyklých podob, které na sebe sci-fi bere. Je zdatně napsané, protože ho přes všelijaké podivnosti má autorka pevně v rukách, takže při čtení funguje, což je nakonec rozhodující. A skončí opět dostatečně výstředně, aby nás zajímalo, co se svým rozbujelým cirkusem hodlá autorka při závěrečném čísle předvést. Zatím těžila z toho, že příběh roste a rozvíjí se. Nutnost zápletku smysluplně a uspokojivě uzavřít bude v kontextu její neobvyklé tvůrčí metody představovat zajímavou výzvu.

Utilitární využívání sci-fi rekvizit i obecných archetypů je podmíněno tím, že jsou do značné míry oproštěny od svých obvyklých filozofických předpokladů. Krize v první knize byla způsobena z hlediska běžných měřítek existence čímsi abnormálním. Když jsem pozoroval, jakým způsobem se s ní postavy v druhém dílu snaží vypořádat, zdá se mi, že věrohodnost řešení, ke kterému trilogie zřejmě postupně směřuje, má být na neuvědomělé úrovni založena právě tím, že dokonce i malé zbytky metafyziky, které jsme na Mizeonu viděli, ze světa zmizí. Zmizí tím i důvod, proč by mělo ke krizi znovu dojít. Nahrazení metafyzického existenciálním s sebou nese ošemetný problém, protože jde o nahrazení trvalého principu něčím z podstaty věci dočasným. Přednost existenciálního před metafyzickým v našich životech dnes sice běžně uznáváme, ale předvést něco podobného v příběhu, od kterého podvědomě očekáváme, že bude uspokojivější, než je všední realita okolo nás, přesto nebývá snadné. Miroslava Dvořáková zatím velmi obratně zakrývala, že programově civilním způsobem píše o skutečnostech, které vůbec nejsou obvyklé. Zatímco hrdinové, s kterými příběh sledujeme, jsou moderní lidé našeho střihu, protivníci, kteří stále ovládají jejich domov na Mizeonu, jsou bytosti, která sice v Metaprostoru nemají nadpřirozený charakter, ale přesto je jejich povaha nábožensky podmíněná. Jsem proto zvědavý, jak se autorce čistě světskými prostředky, která má k dispozici, podaří podobný rozpor dovést k nějaké dramatické syntéze.