Podivuhodný svět keltského křesťanství

Gorazd Josef Vopatrný

Zkušenost lidí a národů, které žijí na rozhraní kultur, zřejmě můžou být velmi různorodé. Já jsem si jako Čech přišel vždycky trochu bezprizorní. Že ani po staletích soužití nepatříme ke germánům, jejichž činorodá efektivita je nejlépe vidět na Němcích, je jasné. Ale ani zadumaná nehybnost, jak ji dokonale ztělesňují Rusové, nám není doopravdy blízká. Vždycky se mi proto líbil názor, který jsem poprvé zaslechl asi od profesora Zdeňka Neubauera, že jsme Keltové. Geneticky se to možná neprojevuje tak výrazně, ale geograficky bychom se za „duchovní Kelty“ považovat mohli. A protože jsem současně křesťan, pochopitelně mě zaujala kniha Gorazda Josefa Vopatrného, která slibuje ukázat, jak taková identita v minulosti mohla vypadat.

Moje výsledné dojmy jsou dost rozpačité, což souvisí s tím, že kniha je tak trochu o všem a doopravdy o ničem. Nejlépe je to vidět na úvodní kapitole, která pojednává o dějinách a jazycích Keltů. Líčení je tak stručné a hutné, že si z něj nakonec nejen skoro nic nepamatuji, ale zrovna této kapitole bych to vyčítal nejméně, protože může sloužit jen k hrubému vymezení, které bude přístupné i lidem, kteří o tématu nic nevědí. Bohužel ve mně úvod knihy nedokázal vyvolat ani příliš živou představu Keltů jako etnika. Třeba následující kapitola o druidech je podrobnější, ale informací o nich se zachovalo poměrně málo, než aby samy vytvořily nějakou plastičtější představu. Jenže podobně působí i kapitola o králi Artušovi, kde už podkladů máme podstatně více. Skoro se mi zdá, jakoby autor neměl úplně jasnou představu, co nám chce říct. Některé uváděné informace jsou méně známé a zajímavé, ale tím, jak se popis soustředí na dílčí, převážně historické nebo místní otázky, není z knihy vůbec jasné, proč bychom se o Artuše z hlediska keltského křesťanství měli zajímat.

Stěžejní kapitoly, které popisují rané dějiny křesťanství v Galii, Cornwallu, Bretani a Irsku včetně křesťanské misie na kontinent, jsou naštěstí o něco soudržnější. Přesto mi přišlo, že poněkud nepochopitelně kolísají mezi dějinami doložitelnými fyzickými památkami, snahou o přiblížení životů a motivací významných světců a poněkud kuriózními historkami z legendických příběhů. Netvrdím, že podobný „impresionistický“ způsob vyprávění musí být nutně špatný. Ale zdá se mi, že selhává v předvedení keltského křesťanství jako nějakým způsobem konzistentního a aktuálního duchovního dobrodružství, což jsem – možná naivně – od knihy očekával já. Ale nemyslím, že je to jen záležitost mých očekávání. Porovnáme-li popis irského příspěvku k vývoji zpovědi třeba s kapitolou z knihy Huberta Wolfa Krypta na stejné téma, je Vopatrného líčení útržkovité a pro čtenáře, který netuší, jak vypadaly původní formy zpovědi a proč byly takové – což ani u katolíků nebude obvyklé –, napůl nesrozumitelné.

Přesto Podivuhodný svět obsahuje spousty zajímavých informací a ukazuje řadu zajímavých kontextů, pro které může mít smysl knihu si přečíst. Je také doplněna neobvykle vysokým množstvím fotografií, což zvláště archeologické, místopisné a uměnovědné popisy hezky oživuje. Ale nějaké interpretace, vysvětlení toho, co keltské křesťanství je a proč by mělo být pozoruhodné, se dočkáme až v poměrně krátké závěrečné kapitole. Autor tam docela podnětně spojuje keltské chápání s ortodoxní variantou křesťanství – i když je to poněkud matoucí, protože během celého předchozího textu knihy o něčem podobném padlo sotva pár slov. Ve výsledku se mi zdá, že na užitečné historické dílo je kniha příliš stručná a na přínosné duchovní dílo příliš povrchní. Zřejmě není pochyb, že světci z keltského prostředí představovali v dějinách Evropy neobvyklý a výrazný prvek, který stojí za pozornost. O tom kniha čtenáře přesvědčit dokáže. Ale co to je „keltské křesťanství“ nebo dokonce jaký by mohlo mít význam pro dnešek, to bych po jejím přečtení asi srozumitelně vysvětlit nedokázal.