Na hraně zkázy

Miroslava Dvořáková

Nakupování na dálku má svoje zvláštní půvaby. Trilogii Návrat na Mizeon jsem si koupil v podstatě naslepo, snad veden zvláštní intuicí. Všiml jsem si obálky a zajímalo mě, jaký příběh se může skrývat za nostalgicky působící grafikou, která evokuje starší počítačové hry. Podobný přístup k výběru knih často nefunguje, ale od doby, co jsem se podobným způsobem dostal k tehdy ještě úplně neznámému Pánovi prstenů, jsme ho nikdy tak docela neopustil. A první díl Mizeonu zvaný Na hraně zkázy naznačuje, že jsem tentokrát měl vskutku šťastnou ruku.

Z počátku to tak nevypadalo. Skupina znuděných puberťáků, kteří patří mezi privilegovanou kastu „arcidémonů“, se na planetě, kde se používají obřadní dýky, ale pole se obdělávají traktory, zaplete do průšvihu, který tak docela nemohli předvídat, ale ke kterému svojí nezodpovědností rozhodně přispěli. Uff. Ale četlo se to dobře, takže jsem ještě chvíli pokračoval… a najednou jsem zjistil, že jsem zřejmě zapletený do složitých politických intrik několika generací třinácti rodů s netriviálními jmény a že s hlavní postavou to vůbec nevypadá dobře. S úlevou jsem si oddechl, že konečně chápu, co čtu, v reáliích jsem se trochu zorientoval, na ne úplně sympatického hrdinu jsem si konečně zvykl a vlastně jsem začal být zvědavý, jak se mu nakonec podaří zmoudřet a všem jim to pěkně natřít, jak se na správnou fantasy sluší a patří.

Nic takového. Na začátku druhé (ze tří) částí knihy pokračuje autorka vyprávěním z jiného úhlu pohledu a očima jiné postavy. To zabolelo. Osudy hlavní postavy z první části neopustíme, jen je sledujeme méně podrobněji a spolu s dalším dějem. Nakonec musím uznat, že podobný postup umožnil nejen rychlejší a vlastně i věrohodnější rozvoj zápletky, ale čtenářsky byl o dost příjemnější než je dnes obvyklé střídání vyprávění z úhlů pohledu různých postav po kapitolách. Když na začátku třetí části došlo k další výměně hlavního hrdiny, už jsem se vyloženě zaradoval. Je tedy jasné, že nesledujeme jen příhody několika postav, ale osud celé společnosti, která se dostala do krize a snaží se s ní vypořádat.

Jeviště celého dramatu je poměrně velkolepé. Máme tu složitě strukturovanou feudální společnost, asi tucet dalších kultur na jiných planetách (jednou z okrajových je i Země), draky, subprostorové portály, magii, vyspělou technologii, staré bohy, vesmírné stanice, byrokracii a kdo ví co ještě dalšího. Jenže pozor, všechny tyto prvky jsou v příběhu vysoce funkční. Vypadá to jako dost divná směsice, nejen takto vypočteno, ale dokonce i při čtení, ale všechny tyto věcně a emocionálně nesourodé prvky mají ve světě Mizeonu logické místo, žádný z nich není samoúčelný. Všechny slouží příběhu: žádný z nich by zbývající prvky nedokázaly zastat. To je docela pozoruhodné.

Ještě zajímavějším způsobem se to ukazuje na množství postav, kterými je svět osazen. Poměrně významná z nich je ve chvíli, kdy se příběh odehrává, už mrtvá (nebo alespoň nezvěstná), ale přesto stále příběh podstatným způsobem ovlivňují. Neslouží jen jako dekorace, která má budit dojem, že jde o svět věrohodný, protože má propracovanou historii. Minulé události a motivace, se kterými jsme nuceni se postupně seznámit, bezprostředně ovlivňují záměry a rozhodnutí postav, které sledujeme, i rozličných jejich protivníků. Nejde přitom jen o fiktivní analogii historického románu, významné množství motivů je závislé na specifických reáliích fantastického světa a bez nich by vůbec nedávaly smysl. Takto komplexní a přesvědčivé propojení mezi minulostí, která předurčuje a vysvětluje možné budoucnosti světa, a současností, kdy se o budoucnosti rozhoduje, je k vidění jen zřídka. Kniha díky němu působí velmi moderně, dramatičnost situace nevyplývá jen z nějaké osudovosti, i když ta je přítomna také, ale podobá se naší současné zkušenosti se světem, který se chová jako neodhadnutelný systém.

Je to zvláštní zážitek. Miroslava Dvořáková modeluje dějiny jedné společnosti vlastně velmi zjednodušeně, všechno důležité se odehrává na zvládnutelně přehledné úrovni několika rodů nebo spíš rodin. Používá přitom archaizující rekvizity, což je při čtení příjemné a uspokojivé. Na druhou stranu nabízí jednoznačně moderní prožitek, a to od psychologie jednotlivých postav přes způsob, jak vnímají vztahy mezi sebou, až k jejich vztahu ke společnosti, kterou tvoří. A celé se to vlastně odehrává jen mimochodem na pozadí dobrodružného příběhu s docela košatou zápletkou. Daní za tuto bohatost je z počátku jistá nepřehlednost, bylo to asi poprvé, co jsem při čtení nějaké knihy skutečně ocenil a používal její dodatky, zvláště přehledy postav. Dokonce mě mrzelo, že jsou jen popsané podle rodin, býval bych dokázal využít i celkový abecední jmenný rejstřík a pro rychlejší orientaci grafické rodokmeny.

Zatímco jsem si užíval čtení, přemítal jsem, co to vlastně čtu – a docela dlouho jsem na to nemohl přijít. Podle rekvizit a důrazu na vztahy mezi postavami by se jednalo o fantasy (možná trochu říznutou horrorem). Ale celé to bylo takové světské, nearchetypální, snad až nevážné. Mohlo by jít o plnokrevnou sci-fi, techniky a vědy je tu také dost a příběh by ani vzdáleně nešlo přepsat bez fantastických rekvizit. Jenže ani tematikou nebo atmosférou to obvyklou podobu sci-fi nepřipomíná. Nakonec si myslím, že jde o programově zábavnou literaturu. Nikoli humornou, myšlena je zcela vážně. Ale psanou primárně pro pobavení. Proto autorka u ničeho dlouho neprodlévá, popohání příběh pořád dopředu, bere velmi vážně svůj závazek, že by nás její příběh měl hlavně potěšit. A s tímto záměrem používá takové rekvizity a taková dramatická schémata, která se jí zrovna hodí.

Výsledek přitom dává smysl, takže je používá moudře. Na „zábavnou“ knihu je výsledek nečekaně vyspělý. Vlastně jde o jeden z překvapivě malého množství současných českých fantastických románů, u kterého jsem v duchu nevzdychal a nezoufal si nad jejich neumělostí. Obvykle jim chybí něco, co bych označil jako dostatek životných zkušeností a schopnost je odpovídajícím způsobem vyjádřit. Jinak řečeno, kniha Na hraně zkázy na mě působila věrohodně. Přestože jsem ji označil za zábavnou literaturu, protože nepoužívá žádné složité literární postupu a všechno důležité se odehrává viditelně přímo před našima očima, není povrchní. Ve skutečnosti je to přesně naopak, je to jedna z mála knih, kde jsou v souladu nejen psychologie postav a zápletka příběhu, ale kde se oboje navíc opírá o neuvědomělé, nicméně působivé principy, o které naši kulturu obohatilo náboženství.

Snadno se to dá ukázat na dvou případech. Zatímco se situace zhoršuje věcně i politicky, zlepšuje se morálka a charakter pro nás důležitých postav. Sledujeme to se znepokojením, ale současně to vnímáme jako správný průběh příběhu, protože chápeme, že „světské“ je méně důležité než „duchovní“. To druhé může zachránit to první, ale nikdy ne naopak. Takhle řečeno je to triviální. Kdyby to kniha přímo reflektovala, bude to nejspíš také triviální. Ale pokud podle tohoto schématu na více rovinách funguje, je to působivé. Obdobně fungují v knize hluboko ukryté motivy odpuštění a vzkříšení. To jsou témata, o kterých se toho namluvilo tolik, že už je obvykle považujeme za klišé. Ale přesto jsou na nich už od dob antických bájí založeny některé z našich nejsilnějších příběhů. Takže když je autorka použije skrytě, zahalí kulisami, v kterých bychom je nečekali, ukazuje se, že svoji dramatickou sílu ani zdaleka neztratily. Při čtení si nic z toho nemusíme uvědomovat, možná si to nemusela uvědomovat ani Miroslava Dvořáková, když knihu psala. Na tom nezáleží: důležité je, že kniha má takto pevné kořeny, protože díky ním působí opravdově, i když by se jinak mohlo zdát, že jde jen o dobrodružný příběh bez dalších ambicí.

Tohle vnímám jako „dospělost“ spisovatele. Principy, na kterých fungují dobré příběhy, obvykle nejsou zvlášť složité. Obtížné zřejmě je, aby si je spisovatel dokázal natolik dobře zažít, že na jednu stranu nevytvoří jen banální nápodobu jejich dřívějších předloh, ale na druhou stranu je při snaze o originalitu nepřestal respektovat. V tomto smyslu bych román Na hraně zkázy považoval za nenápadnou hvězdu české fantastiky. Ani zdaleka nepřináší tak závažná témata, vyhraněné postavy nebo osudové děje jako její nejlepší díla. Ať už jde o projev autorčina záměru nebo naturelu, pohybuje se v prostoru, který sice metafyziku obsahuje jako prvek světa, ale který nemá skutečný metafyzický přesah. Působivost jejího příběhu je tak omezena, nikdy patrně nebude zářit srovnatelně se supernovami, jako jsou Valhala nebo Mycelium. Ale dá-li se soudit podle prvního dílu trilogie, zatím to vypadá, že příběh umí Miroslava Dvořáková napsat lepší. Není znepokojivý odlišností, která prosvítá něčím známým, což je obvyklý důvod působivosti fantastické literatury. Je přitažlivý známostí, která prosvítá za něčím cizím – což je vlastně literární výkon ještě neobvyklejší.

Kniha končí krizí, ke které se dlouho schyluje, ale která mě svojí podobou přesto překvapila. V důsledku totiž znamená, že podstatné množství vztahů, do jejichž věrohodného vybudování autorka vložila nemalé úsilí, nebude moci ve stejné podobě nadále používat. Přijde mi to odvážné, možná až troufalé, protože to pro ni bude znamenat spoustu práce, kterou by si mohla ušetřit. Ale znovu se projevilo, že zápletka a čtenář mají přednost. Zdá se mi, jako by nám autorka říkala, že nestačí jen postupně rozvíjet, co už je. Máme-li se s ní pustit do další knihy, měla by být i o docela jiných věcech, než jsme zažili doposud. Mně podobně velkorysý přistup imponuje. Nepřestává mě fascinovat, co všechno se vešlo do prvního dílu a rozhodně jsem zvědavý, co přinesou díly následující.