Příběh falešného copu

Marie Macková

Zvykli jsme si, že historické detektivky nám zajímavě přibližují kultury vzdálené místně i časově. Na příbězích Marie Macková je pozoruhodné, že i Rakousko-Uhersko 19. století, které po prvorepublikovém a komunistickém odmítání zase vnímáme jako „naše“, se ukazuje jako společnost překvapivě neznámá a cizí. Nejzřetelněji je to pochopitelně vidět na zobrazení všedního života, které tvoří pozadí detektivky. Nedávné zvednutí vědeckého zájmu o dějiny každodennosti přináší pozoruhodné plody. Autorka se nemusí omezovat na použití několika výrazných prvků, které by dokázaly vyvolat dojem minulosti, ale může využít doslova desítky a desítky drobných, nenápadných zmínek, které trousí, aniž by v příběhu rušily, k tomu, aby nás postavila před skutečně plastický pohled do života našich předků. Je plný věcí, které jsou pro nás jinak už jen neurčitou představou.

Nejde však jen o konkrétní reálie. Předvádí nám, že celková společenská atmosféra byla odlišná. Velmi na mě například zapůsobilo, jak i lidé na poměry doby relativně bohatí museli velmi pečlivě hospodařit, aby dokázali existenčně vyjít. To je něco, co si dneska při poněkud nostalgickém pohledu zpět už příliš neuvědomujeme. Možná nejpozoruhodnější ale bylo, že autorka dokázala působivě zachytit i psychologické odlišnosti, které život v jiné době vyvolal. Protože je prostředí 19. století zažitou součástí naší současné kultury, máme dojem, že tehdejším lidem rozumíme. To je oprávněný dojem, jejich vnitřní svět je nám dobře srozumitelný. Na druhou stranu je to právě toto aktivní pochopení, co má sklon poněkud vytěsňovat to, co je odlišné. Z tohoto hlediska jsou příběhy komisaře finanční správy Eduarda Plischka příjemný a snadný způsob, jak nahlédnout hlouběji za v kolektivní paměti tradovaný obraz doby.

Případ, který tentokrát řeší, začíná jako menší hospodářský delikt, který je typický pro odlehlé pohraničí. Jde o pašování galanterního zboží k nám a starých hadrů za hranice (je zajímavé, že hadry patřily mezi nevelké množství zboží, které bylo zatíženo vývozním clem). Podobně jako v předchozích dvou případech ho zkomplikují závažnější kriminální přečiny, zmizení a možná i vraždy. Tentokrát se však vyšetřování rozrůstá nečekanými směry, není vůbec jasné, které události mají nějaký význam a komu vlastně může komisař Plischek věřit. Rozhodně se tedy nedá říci, že by šlo o knihy nějak stereotypní, vlastně je to spíš naopak. Zatímco předchozí Příběh staré šperkovnice obsahoval romantický motiv, který byl místy možná až přepjatý, zde jsme svědky realistické zemitosti, která docela narušuje možná očekávání, že historická detektivka je odpočinkové čtení. I když dnes často vnímáme život v 19. století jako usedlý, pomalý a nevzrušivý, byl vlastně mnoha způsoby nejistý a Marie Macková ho popisuje s velkým pochopením, ale bez nějakých hřejivých iluzí.

Možná více než v předešlých knihách se to ukazuje i na vylíčení různých podob vztahů mezi muži a ženami. Ty navenek nabývají poměrně ustálených stereotypů – možná až v míře, kterou bychom dneska měli sklon automaticky považovat za málo autentickou. Ale v jejich rámci je vidět, o kolik důležitější je to, jak člověk nějaký stav vnímá a prožívá, než jaký věcně je. Tento zvláštní vztah mezi vnějším omezením, vnitřní opravdovostí a celkovou křehkostí mi na knize přišel zvlášť působivý, možná zvlášť proto, že se sice v závěru knihy projeví i celkem dramaticky, ale nenabývá žádných výstředně okázalých podob, kterými nás často zásobují detektivky ze současnosti. Což se vlastně týká třeba i zobrazení pracovních vztahů, kde přísný úřední šiml a nutná vzájemná kolegialita vytvářejí podobné napětí.

Po třetím díle se jedna životní etapa komisaře Plischka uzavírá, takže těžko říci, zda autorka plánuje zde svoji knižní sérii ukončit nebo zda se s ním znovu setkáme v novém prostředí. Je pravda, že někdy jsem si nebyl úplně jistý, zda jsou některé netypické rysy jejích knih způsobené tím, že tak věrně evokuje odlišnou dobu, nebo jestli jde spíš o projev autorčiny vlastní osobnosti. Z literárního hlediska na tom vlastně tolik nesejde. A příběhy to byly jak pozoruhodné tak působivé, takže bych byl rád, kdybych si časem mohl ještě nějaký další přečíst. Marie Macková nám 19. století ukazuje jako dobu, kdy bychom zřejmě nechtěli žít. Současně ji však ukazuje tak, že nám začne být nejen blízká, ale i sympatická, takže bychom se do ní rádi nějakým způsobem přeci jen vrátili.