Krkavčí lest

Yoon Ha Lee

Kniha Liščí gambit, což byl první díl trilogie pohybující se v žánru vojenské sci-fi a nazvané poněkud zvláštně Mašinérie říše, mě zaujala hlavně dvěma aspekty. Prvním bylo nezprostředkované propojení mezi abstraktní ideou a fyzickou skutečností. Uspořádání kalendáře, který byl chápán v archaickém smyslu jako rytmizované vnímání času, zde nejen formuje sociální strukturu společnosti, ale přetváří i fyzikální realitu, čímž umožňuje vznik exotických vojenských technologií. Pohybujeme se v pozoruhodném prostředí, které je doslovně utvářeno algebraickými metaforami. Nepřehlednost reálií podmiňovala i podobu samotného příběhu, což je druhá věc, která mě zaujala. Téměř až do konce knihy nevíme, o co v ní doopravdy běží. Co patří k dekoracím zvláštního prostředí a co má doopravdy význam? Které motivace a činy jsou předstírané a které vážně míněné?

Na začátku Krkavčí lsti už máme prostředí docela dobře zažité a víme, že motivem prvního dílu byla pomsta. Byl jsem docela zvědavý, jak autor plánuje příběh dál rozvíjet a čím nahradí novost reálií, která činila přitažlivou první knihu. Rychle se ukáže, že postupuje ve dvou liniích, které spolu zatím příliš nesouvisejí.

I když se na konci první části podařilo hlavní hrdince v prvním kroku jejího plánu na pomstu uspět, zůstalo nejasné, zda přežila, tedy nakolik její osobnost podlehla virtuální osobě nemrtvého generála, s kterým byla nucena spolupracovat. Autor se nám v pokračování snaží velmi důsledně a velmi usilovně přesvědčit, že podlehla úplně. Kdybych knihu četl jako dítě, nejspíš bych se skutečně obával. Ale zkušenějšího čtenáře je těžké přesvědčit, že by se někdo uchýlil k tak radikálnímu kroku, že by skutečně vytěsnil hlavního hrdinu prvního dílu, aniž by ho nahradil jinou kladnou postavou. Pozorování vzniklé situace je přesto zajímavé, ať už z hlediska samotné postavy generála, který ovládá tělo poražené rebelky, nebo z pohledu jeho interakcí s okolím (sám o sobě má totiž také mimořádně špatnou pověst). Tato linie představuje dobrodružnou složku knihy i z hlediska děje. Generál se potýká se vzbouřenci, kteří heretickými změnami v kalendáři generují odlišné exotické reality. Ty jsou teď zdrojem nových – a někdy až překvapivě cize působících – reálií, které knihu ozvláštňují.

Současně s rozvíjením linie úvodní knihy se Yoon Ha Lee rozhodl pohled na svůj svět prohloubit. Nečekaně nám ukazuje pohled z druhé strany, z hlediska vládců říše (která je nazývaná podle svého členění na frakce Hexarchát). Postupně zjišťujeme, že přinejmenším někteří ze zdánlivě loajálních velitelů mohou vůči uspořádání společnosti, které vládnou, snadno zaujmout skeptický postoj, dostanou-li příležitost. Říše, která je ohrožována zvenku, ale uvnitř se díky propracované ideologické kontrole zdála být neotřesitelná, vytváří rozpory. A protože obsazování vedoucích postů není prováděno úplně bez ohledu na osobní schopnosti (má-li být válka úspěšná, tak nemůže být), někteří z nejvyšších představitelů říše si vzrůstající a obtížně řešitelnou povahu vnitřních rozporů uvědomují. Tato linie postupně zvyšuje složitost příběhu, vytváří síť různých zájmů s mnoha póly, přičemž často není jasné, jakým způsobem by měla reagovat s hlavní dějovou linií.

V Liščím gambitu byla jasně vidět určitá schematičnost v rozvíjení zápletky nebo charakterech jednotlivých postav i jejich vzájemných rozhovorech, která jasně poukazovala na to, že jde o autorovu prvotinu. V Krkavčí lsti se situace výrazně zlepšila, takže jsme svědky nejen členitější zápletky, ale i psychologicky propracovanějších postav. Autor dokonce některé nové společenské konstrukce, které pro účely příběhu vymyslel, vystavuje tlaku, zpochybňuje je, aby mohl zkoumat, do jaké míry jsou slučitelné s našimi představami o lidskosti.

Struktura Hexarchátu je založena na mnoha čistě fiktivních prvcích, takže neumožňuje vytvářet žádné přímé analogie. Vzbuzuje však řadu různých netriviálních otázek. Za jakých podmínek může totalitní společnost přežít období zakladatelské generace a dál stabilně fungovat? Za jakých podmínek může totalita řízeně padnout, aniž by přitom zničila ty vládce, kteří změnu inicializovali? Které z mechanismů, co stabilitu nebo změnu podmiňují, jsou technické povahy a které závisejí na lidském charakteru? Ukazuje se, že původně trochu matoucí souhrnný název Mašinérie říše vlastně docela přesně vyjadřuje témata, která druhý díl trilogie otvírá.

Na konci minulého dílu jsem si pokládal otázku, zda bude Yoon Ha Lee poměrně neobvyklý svět, který vytvořil, rozvíjet spíše metaforickým způsobem, čemuž by nasvědčovalo sebevědomí, s jakým mísil prvky z navzájem nesouvisejících úrovní reality, nebo zda sklouzne spíše k doslovné dobrodružnosti, která by odpovídala žánru vojenské sci-fi. Zatím se zdá, že si nevybral ani schéma novátorské ani cestu klasickou. Na konci druhého dílu dochází k dramatickému zvratu situace, ale podobně jako potřeboval závěr prvního dílu interpretaci v průběhu druhé, bude tento zvrat a jeho následky vyžadovat nějaký výklad v třetí knize. Přidrží-li se autor nově vytvořeného „politického“ vnímání příběhu, jsem zvědavý, co nám řekne o technologických a lidských předpokladech svobody ve svém světě.