Autonomie

Annalee Newitzová

Občas knihy pořizuji z dost podivných důvodů. Obávám se, že Autonomie jsem si všiml jen proto, že mi jméno autorky připomnělo označení Neywitz, což je osobitý český překlad jména hlavního hrdiny ze Stephensonova románu Sníh. Ale Neal Stephenson poskytl svůj doporučující citát na obálku Autonomie, tak to vlastně nebyla tak nepřípadná asociace. Zmiňuje v něm, že knihu je možné chápat jako analogii kyberpunku pro oblast biotechnologií, což mi navíc přijde jako dobré východisko, jak o románu přemýšlet.

Jeho příběh sám je totiž velmi prostý. Hackerka (zde nazývaná spíše pirátka, což je docela vhodné, protože po světě jezdí malebně v ponorce) ukradne bohatým prototyp povzbuzujícího prostředku, které pak levněji prodá chudším, aby mohla nakoupit léky zdarma pro nejchudší. Ale rychle se ukáže, že prostředek může mít fatální vedlejší účinky, takže se snaží celou patálii napravit – ale mezitím jí jdou po krku dva vládní agenti, z nichž je jeden člověk a druhý vědomím, ale nikoliv svobodou obdařený robot. Na samotné zápletce vlastně nic moc zajímavého není, připomíná spíše film, kde se střídají dvě linie děje, který se bez větších zákrutů nebo překvapení odvíjí od zajímavého začátku k očekávanému konci. Na pozadí příběhu se však vyskytuje řada témat, která mi přišla podnětná a které na kyberpunk různými způsoby odkazují.

Sdílená je obvyklá představa, že ve světě hrají podstatnou roli soukromé korporace, tentokrát jsou to hlavně farmaceutické firmy. Tuto situaci autorka nijak hlouběji nepromýšlí, ale může to být důsledek nějakých nespecifických katastrof v minulosti, protože se zdá, že kromě různých povzbuzujících prostředků nebo rekreačních drog a prostředků umožňujících si uchovat mládí nebo prodloužit věk dožití korporace vyrábějí i řadu běžných léků, protože v knize existují náznaky, že vzrostl počet nemocí i jejich závažnost. Tento svět je pochmurný proto, že firmy si léky žárlivě střeží pomocí patentů, jejichž respektování je tvrdě vynucováno (patenty zřejmě nemají lhůtu vypršení, takže podle všeho neexistují generika). Zde se anarchistický duch knihy shoduje s běžným morálním cítěním a ekonomickou teorií – regulace nutně vede k neefektivitě a zneužívání, takže léky jsou pochopitelně drahé a nedostatkové.

Obtížně pochopitelný je naopak druhý ze zdrojů pochmurnosti, totiž existence vazalských smluv, které v zásadě představují spíše nedobrovolné, časově ohraničené otroctví. Původně vznikly v souvislosti s roboty nadanými vědomím, kteří musí desetiletou službou nejdříve splatit náklady na výrobu, než obdrží svobodu. Později byl tento právní instrument rozšířen i na lidi, což moc nedává smysl. Víme, že otroctví je ekonomicky velmi neefektivní, takže dnes dává smysl vlastně jen u zákonem postihovaných činností nebo pro organizace gangsterské povahy. Ale vazalské smlouvy nejsou ani jeden z těchto případů, takže se mi zdá, že zde se autorka snaží svůj svět líčit v temných barvách poněkud účelově.

Je to potřeba, protože její podání budoucnosti je vlastně velmi optimistické, i když se nám snaží sugerovat, že není. V tom je svět Autonomie od běžných kyberpunkových představ dost odlišný. Jako úplně běžné nám ukazuje technologie, které by dramaticky musely zlepšit lidský život. Tvrzení, že významná část lidstva žije v chudobě, tak nejspíš předpokládá relativní vnímání chudoby: jsou chudí jen vůči nějaké budoucí představě normality. Annalee Newitzová se velmi důsledně vyhýbá tomu, aby nám ukázal, jak chudoba v jejím světě vlastně vypadá. Mám totiž silné podezření, že i problémové oblasti, které se týkají léků a nucené práce, by v porovnání s chudšími částmi dnešního světa musely vypadat jako významné zlepšení, což se jí pro atmosféru knihy nehodí.

Vlastně bych řekl, že jde o příznak obecnějšího jevu: autorka se v Autonomii vůbec nesnaží přemýšlet o tom, jak by mohla vypadat nebo působit naše budoucnost. Nereflektuje sociální změny, motiv korporací používá v desítky let staré podobě jen jako kulisu. Její biotechnologie mají v příběhu jen doslovnou funkci, nepovznesou se na úroveň obecnějších metafor. Její roboti jsou někdy až komicky antropomorfní, i když takové vnímání u svých lidských postav kritizuje. Spíše by se dalo říct, že přesně naopak do budoucnosti projektuje skoro beze změn současné představy – ale i v takovém pojetí je její „budoucnost“ zajímavá.

Hezkým příkladem je její krátký exkurz do budoucích dějin Afriky. Tvrdí nám, že k zlepšení ekonomické situace kontinentu došlo poté, co se po odbourání regulací v zemědělském výzkumu stala v porovnání se zbytkem světa zemědělská výroba efektivní a pro investory přitažlivá. To je myšlenka, která sama o sobě není nesmyslná, ale naprosto pomíjí, že úspěšné zužitkování technologického výzkumu má i svoje nutné sociální předpoklady. Hezky tak ukazuje představy dnešní akademicko-nerdovské kultury. Ta z platného pozorování, že řada problémů byla úspěšně vyřešena čistě technickým způsobem, došla k bláznivému závěru, že všechny problémy se dají řešit technicky. Těžko říct, co si v této záležitosti myslí autorka sama, občas mi skoro přišlo, že podobný postoj téměř paroduje, ale po většinu knihy je brán zcela vážně.

I když svět Autonomie tak vypovídá spíše o současných nepříliš složitých a nepříliš realistických snech, je to vlastně studie, která je mnohem zajímavější, než je dnes téměř povinná představa ekologické a sociální katastrofy. Budoucí společnost je například vyhraněně konzumní, v mnohem větší míře než dnes, ale není to vůbec vnímáno jako negativní. Možnost ad hoc výroby („3D tisku“) prakticky zadarmo a z biologicky rozložitelných materiálů způsobila, že je víceméně neomezená míra spotřeby schvalována. Ve fiktivním světě byla problémem zjevně jen likvidace odpadu, ne sama jeho produkce; problematický proto nebyl ani konzumní postoj samotný. Překvapivě se podobný přístup týká i společenských jevů: není potřeba odstranit příčiny problémů, stačí vyřešit jejich následky. Ve chvíli, kdy jsou genderové a sexuální otázky víceméně respektovanou záležitostí osobní volby, je existence sociální struktury společnosti vnímána jako v zásadě oprávněná. Vede-li například k predátorskému ekonomickému jednání, není to systémová vada, je to jen záležitost chybné legislativy v záležitosti patentů.

Tato projekce současnosti do budoucnosti se docela zřetelně ukazuje i na stylistické úrovni, totiž velmi moderním slovníkem. Dříve si autoři vymýšleli nová slova, aby evokovali ještě neexistující skutečnosti. Annalee Newitzová používá slova pro velmi aktuální, ale téměř jistě jen přechodné jevy, takže její kniha začne připomínat budoucnost, až když za deset nebo patnáct let dostatečně zastará a módní slova budou zapomenuta. I když je pravda, že některá přirovnání pro mne byla nejasná už nyní, docela by mě třeba zajímalo, jak si mám představit „tajné čajovny v pražském stylu“ (str. 154). Kniha se také, hlavně z počátku, snaží vyvolávat emocionální dojem pomocí vnějších efektů, například při ovládání přístrojů. Snaha vytvořit tak zdání profesionálnosti je dvojsečná, protože každý, kdo si něco podobného opravdu zkusil, ví, jak bývají efektní rozhraní pro skutečnou práci nepraktická. Původní kyberpunkové používání efektů jako metafor mi přijde přesvědčivější.

Snaha působit aktuálně ovšem zasahuje hlouběji a někdy jsem si z toho zoufal. Autorka se příliš nezajímá o celkovou kompozici příběhu. Téměř všechna první setkání postav jsou výstředně nepravděpodobná. Šlo o náhody v tak absurdní míře, že jsem si docela dlouho myslel, že se za nimi musí skrývat nějaký záměr, že povedou k nějaké pointě. Ale nakonec jde jen přenos virtuální zkušenosti, že „správní“ lidé jsou důležití, takže je snadné na ně narazit, zatímco ostatní jsou jen šum v pozadí. Ale zajdu-li v náhodném městě do náhodné nemocnice, kde náhodnou doktorku uslyším říct náhodnou poznámku, podle které poznám, že přesně s ní se potřebuji seznámit, a tak pořád dokola, to chce skutečně dobře vypěstované tunelové vidění.

Na druhou stranu dnešní potřeba harmonie, která vede k tomu, že je obtížné si představit, že by někdo mohl mít věrohodně působící osobnost a současně být zlý, vede k zajímavé situaci, kdy jsou nám postavy z obou navzájem nepřátelských stran sympatické. A protože jejich střetu se nejde vyhnout, daří se tak autorce rozehrát docela neobvyklou situaci, u které si nejsme jistí, jak přesně se může vyvinout, i když možný závěr knihy v obecných rysech tušíme. Určitá nezkušenost také autorce paradoxně pomáhá vyhnout se některým stereotypům ve výstavbě postav. Neodbytně jsem u některých motivací očekával, že se musí ukázat, že byly pouze předstírané, ale i v podobných ustálených postupech, kdy spíše očekáváme, že nás autor překvapí konkrétním provedením, byla Annalee Newitzová nevyzpytatelná, což atraktivitě knihy nakonec pomáhalo.

Jakkoli žádné zajímavé prvky zápletky nevyplývají z extrapolace vývoje společnosti, tak mechanické promítnutí řady ryze současných jevů do budoucnosti je přinést dokázalo. Autorka pro některé peripetie hezky využívá současné módní vzorce chování, například potřebu psát na sociálních sítích o tom, co se mi děje, nehledě na to, zda se jedná o vhodný kontext. Pro čtenáře, který tyto vzorce sám zažité nemá, to často působí spíše trapně, ale zde tyto postupy do knihy organicky zapadají, protože jsou použity literárně poctivým způsobem. Zaujal mě také kontrast mezi metodami obou stran: pro piráty je řešením konfliktu jeho úspěšné zveřejnění, pro státní moc fyzická likvidace pirátů. Skrývá se za tím paradoxní představa, že veřejné mínění je natolik mocné, že umožňuje jednorázové napravení nespravedlnosti vlastně i navzdory zákonům, neumožňuje však vznik spravedlivých zákonů. Bráno do důsledků, tak kniha – navzdory optimismu založeném na důvěře v technologie – vyjadřuje velmi skeptický pohled na současnou podobu demokracie.

Nejslabší mi přišla rovina knihy, kterou bych označil jako metafyzickou, tedy představu autonomně myslících robotů. Je dobře, že se autorka vyhýbá pokusům o podrobnější technické zdůvodnění, jak může být něco takového možné. Ukazuje je jako fenomén, který existuje, což pro potřeby knihy působí věrohodně. Ale vadilo mi, že i když jsou charakterizovaní jako spíše neantropomorfní, nejsou vlastně od lidí nijak výrazně nebo zajímavě odlišní. Autorka popisuje poměrně obsáhle odlišnosti jejich fyzického fungování. V několika případech se snaží ukázat, jak podobné odlišnosti ovlivňují vnímání. Ale psychologicky jsou její roboti vlastně lidé. Je pak s podivem, že otázce jejich svobody není v knize až na ojedinělé výjimky věnována pozornost, přestože je majitelé zneužívají tak, že vypršení vazalské smlouvy se téměř žádný z nich nedožije. Zde postavy projevují překvapivě málo empatie, morální angažovanost knihy je velmi úzce zaměřená, skoro by se dalo říci, že je i přehnaně jednostranná.

Kdybych měl svoje dojmy shrnout, tak příběh sám je jednoduchý, přehledný a ne moc dobře promyšlený, jak u řady dnes debutujících autorů bývá zvykem, ale je zajímavý a dobře se čte. Postavy jsou navzájem hezky hodnotově rozlišené, i když by někdo mohl tvrdit, že je to jen díky odlišným podobám jejich omezenosti nebo sobectví. Dnešní vývoj nových léků pomocí simulací představuje zajímavé prostředí, které se dost odlišuje od našich zažitých představ, ale zatím nebylo nijak široce popularizováno. I když nejsem odborník, zdá se mi, že autorka tuto oblast neextrapoluje úplně přesvědčivě, protože mi přišlo, že při stavu technologií, které kniha ukazuje, musí být řada problémů, s kterými se postavy potýkají, už dávno vyřešená, ale i kdyby to byla pravda, příběh to nijak významně nenarušuje.

Srovnáme-li však autorčiny krotké – skoro se nabízí říct konvenční – vize s kyberpunkem, což řada strukturálních podobností, které vypadají jako záměrné, umožňuje, působí její román poněkud pubertálním dojmem. Hlavní potíží je podle mne doslovnost. Budoucnost se podobá současnosti. Zobrazení biotechnologií nemá potenciál stát se metaforou. Ústřední spor o patenty působí příliš politicky. Motivace postav jsou psychologicky přímočaré. Veškeré zobrazení cizosti, které by nás mohlo znepokojit, se redukuje na pár sexuálních scén mezi člověkem a strojem. Posoudit, zda je podobná neduživost problém autorky nebo dnešní doby, už je na čtenářích.

I když příběh sám o sobě příliš nevybočuje z dnešního spotřebního průměru, způsob, jakým je založený na nečekaně se měnících představách, co všechno může znamenat „humanismus“, způsobuje, že za trochu pozornosti stojí. Autorka Autonomie je ještě o několik let starší než já, ale ve své „budoucnosti“ kouká na současný svět současnýma očima, což je něco, co já už úplně nedokážu. Zaujaté zobrazení osobního a jednostranného pohledu, který je ale vnímán, jako by byl všeobecně platný, mi na knize přišlo asi emocionálně nejpůsobivější.

V jejím pohledu se také skrývá zvláštní druh pokrytectví. Annalee Newitzová je očividně okouzlena možnostmi moderních technologií, které umožňují řešit i problémy dříve nepředstavitelné. Největším nepřítelem je proto v její knize regulace, která použití technologie omezuje. Nemůže popřít, že technologie vedou ke zlepšení stavu světa – to, že fungují je na nich to úžasné. Jenže podle dnešního výkladu, kterému se nedokáže vzepřít, se stav světa zhoršuje, a to právě v důsledku používání technologií. S tímto rozporem se kniha nedokáže vypořádat, autorka ho pouze různými způsoby maskuje. Nejsem si ani jistý, že si ho sama uvědomuje: kdyby ano, očekával bych, že ho do struktury příběhu zapracuje. Knize by to prospělo, protože ve stávající podobě je příliš uhlazená. Autorka nezpochybní žádný ze svých vlastních postojů, takže v příběhu chybí skutečný konflikt, ani postavy ani myšlenky neprojdou zkouškou, v které by se ukázalo, za jakých předpokladů se osvědčí.

Okouzlení technologií zůstává na naivní, nereflektované úrovni, ale autorčino nadšení je přesto sympatické. Nedokázala z něj sice vytěžit dostatečně dobrý příběh, ale raději předstírá, že přijímá negativní následky, které její postoj nemá, než aby se ho vzdala. Představa technologické diverze vůči existující sociální struktuře je jeden z oblíbených motivů kyberpunku. Škoda, že si autorka nedokázala rozpornost pohledů, které v Autonomii používá, připustit natolik, aby v ní technologie nebyly ospravedlněny jen politicky. Nejednoznačný závěr knihy vlastně příhodně reflektuje, že svobody nikdy nelze dosáhnout jen pomocí práva. Ale Annalee Newitzová jako by si žádný jiný způsob, jak by bylo možné autonomie dosáhnout, nedokázala představit. I v tom zůstává její kniha naivní, protože na otázky, které nám přeložila, nakonec ve svém literárním experimentu odpovídá jen tak, že před nimi utíká… rychle a daleko.