Ve službách Milosti

Ann Leckieová

Trilogie Rádčská říše, jejímž je kniha Ve službách Milosti závěrečným dílem, je v rámci sci-fi literatury poměrně netypická. Chceme-li pochopit, jakým způsobem dopadla, je potřeba stručně připomenout, čím byly neobvyklé první dva díly. Zvláště úvodní díl, který lze číst i samostatně, umožňoval výklad z řady odlišných úhlů pohledu a zatím nebylo jisté, do jaké míry jeho vyznění ještě může trilogie jako celek pozměnit.

Nyní už je zřejmé, že nejvýstižnější bylo čtení nejvíce přímočaré. Ve službách Spravedlnosti byl příběh o pomstě. Sledovali jsme její průběh v řadě různorodých prostředí: od existenciálního boje o život v ledové pustině přes složité sociální vztahy v exoticky působící kultuře až po politiku ovlivňující anexi celých planet. Viděli jsme ji v dlouhém časovém rozmezí: od idyly přerušené tragédií přes formování zárodků záměrů až po vyústění schopné otřást existencí starobylé vesmírné říše. Podobné rozpětí je typické pro žánr, kterému se říká vesmírná opera. Obvyklá epická povaha tohoto žánru však byla podstatně narušena. Podoba vyprávění – co v něm bylo i co v něm nebylo obsaženo – byla podřízena tomu, abychom pochopili, o jakou pomstu se jedná. Příběh o tyranovi, který hrdinu připraví o někoho blízkého, takže se mu rozhodne pomstít, je ovšem jedním z našich nejtypičtějších a tedy i nejsrozumitelnějších příběhů. Proč tedy vyžadoval tak důkladné vysvětlení?

Jak hrdina tak tyran jsou velmi neobvyklé, pro nás téměř nepředstavitelně cizí osoby. Tím, kdo se chce pomstít, je umělá inteligence, která byla původně součástí obrovské kosmické lodi, kterou řídila a o jejíž posádku se starala. Tím, na kom má být pomsta vykonána, je po několik tisíciletí žijící vládce vesmírné říše, jehož vědomí je sdíleno ve stovkách těl napříč planetami. A aby to nebylo tak jednoduché, tak hrdinka je po zániku své lodi nyní uzavřena v mysli obyčejného člověka, kdežto mysl tyranky dosáhla takové komplexity, že se patrně rozpadla do několika navzájem proti sobě skrytě bojujících frakcí. Aby byla podobně vyhrocená situace nějak uvěřitelně možná, musela pro ni autorka vytvořit dostatečně členité a hlavně dostatečně neobvykle působící prostředí. A i když Rádčskou říši načrtla v dosti velkorysém měřítku, za její přesvědčivostí stojí několik detailně vypracovaných jednotlivin, které zakomponovala hluboko do tkaniny příběhu. Rádžové nosí na rukou zásadně rukavice, mají hlubokou potřebu pít neustále čaj a nerozlišují v řeči mužský a ženský rod.

Je pozoruhodné, jak lze s použitím takto jednoduchých prostředků vyvolat dojem lidí, kteří jsou nám srozumitelní, ale přitom je neustále vnímáme jako odlišné. Zdá se, že zdaleka největší ohlas mezi čtenáři vzbudilo uniformní používání ženského rodu (i když třeba mě osobně nejvíce fascinovala ta záležitost s rukavicemi). Teď už víme, že v tomto postupu nebyly žádné feministické motivace. Chtěla-li Ann Leckieová vytvořit podobným způsobem dojem odlišnosti a cizosti, musela si zvolit ženský rod, protože mužský naše jazyky používají pro generická označení normálně. Stojí přitom za povšimnutí, že bez této vlastnosti našeho jazyka by autorka tento neobvyklý efekt odlišnosti vůbec nemohla vyvolat. Existence konvence, která je sama o sobě svévolná, tak může paradoxně být předpokladem pro to, abychom dokázali vyjádřit něco nového.

Zajímavé ovšem je, že jde o cosi na pomezí fantastické reálie a literárního prostředku. Hlavní hrdinka má na rozdíl od ostatních postav potíže rozlišovat mužské a ženské pohlaví i věcně u jednotlivých osob, a to vlastně i poté, co se nějak jinak prokázalo, zda jde o muže nebo ženu (a paměť má naopak téměř absolutní). Z věcného hlediska by se to dalo považovat za nedokonalost, zvláště když se tento motiv postupně dostává do pozadí, když se jeho dramatický potenciál postupně vyčerpá. Mně to však přišlo jako neobvykle důmyslná metoda, jak nám rychle přiblížit odlišnost, kterou pak mám čas postupně vnímat i dalšími, méně okázalými způsoby, takže získá na přesvědčivosti. A ústup jazykového motivu na úroveň čehosi všedního vlastně odpovídá naší zkušenosti, když poznáváme něco nového, co nás nejdříve mate, ale pak porozumíme a zvykneme si.

Přesným významem nebo záměrem jednotlivých reálií jsme si však v prvním díle nemohli být jisti. Hlavní hrdinka přistupovala k provedení své pomsty skutečně cílevědomě. A i když jí nepodřizovala úplně všechno, byl její – a tudíž i náš – pohled plánem na pomstu významně limitován. Zatímco v prvním díle vytvářel i díky tomu motiv pomsty velmi soudržný dramatický oblouk, následující kniha Ve službách Meče nás staví do neobvyklé situace, které se příběhy obvykle podrobně nevěnují. Co si počít „den poté“? Co máme dělat, když cíl, který náš život po dlouhou dobu ovládal, najednou zmizí, aniž by tím dal našemu dalšímu životu nějaký smysl. Odpověď, kterou nám kniha ukazuje, je nečekaná, protože hlavní hrdinka je neobvyklá. Neuvidíme totiž ani náznak nějaké morální kocoviny, pochyb nebo prázdnoty.

Myslím, že hlavním tématem druhého dílu je něco, co Ivan Adamovič už v recenzi na první knihu hezky označil jako „líčení složitých vyjednávání“. Hlavní hrdinka se projeví jako ne-lidská nejenom tím, že po dokončení jednoho poslání hladce přejde k plnění dalšího úkolu. Ale nepřestává být umělou inteligencí, takže její chování odpovídá tomu, že svůj život vnímá jako bezmála matematické řešení složité optimalizační úlohy. Autorka nám to nejdříve předvádí v omezeném prostoru, na jedné vesmírné lodi, jejíž je hlavní hrdinka jmenována kapitánkou. Citlivými zásahy postupně vytváří v mikroklimatu lodního osazenstva, které je zneklidněno řadou mimořádných událostí, ke kterým došlo na konci prvního dílu, opět harmonii, která posádce umožní efektivně fungovat. V takto vyhrocené podobě je to poměrně neobvyklý základ, na kterém by měla fungovat v zásadě vojenská organizace, což je samo o sobě zajímavé. Hlavně se tak ale předvádí, že hlavní hrdinka lidské myšlení a jednání vlastně chápe lépe, než lidé sami.

Hlavním jevištěm je však strategicky umístěná základna a u ní ležící planeta, kam je hlavní hrdinka se svou lodí vyslána vyřešit jakousi místní krizi. Víceméně celou druhou knihu je hlavní hrdinka nucena jen bezprostředně reagovat na události, které k ní přicházejí. Pozoruhodné však nejsou jen tyto peripetie, i když jsou z hlediska zápletky často nápadité, ale spíše způsoby, jakými se s nimi vyrovnává. Předně nikdy nepropadá panice, každou novou událost zahrne do celkového modelu, aniž by ji měla sklon nějak popírat nebo vytěsňovat. Díky tomu následně kvůli nutnosti řešit „velké“ krize neztrácí zájem o „malé“ záležitosti jiných lidí. Díky tomu nakonec věříme, že jednotlivá dílčí řešení, která můžou působit nahodile, v úhrnu přispívají ke strategii, jak situaci zvládnout jako celek, protože nikde nezůstanou žádné nepodchycené volné konce, které by se jí nakonec mohly vymstít. Jinak řečeno, hlavní hrdinka se chová jako dokonalý profesionál, což je při dnešních představách o tom, jak se má vytvářet vzrušení a napětí, nejen velmi neobvyklé, ale ve skutečnosti také o dost dobrodružnější, než by člověk mohl čekat.

Z hlediska vývoje celého cyklu je důležité, že když teď nejsme limitováni vnějším rámcem plánu na vykonání pomsty, poznáváme svět knihy jakoby podruhé. Je to složitá společnost plná protikladů, které mají rasové, náboženské, kulturní, politické, ekonomické i čistě osobní zdroje. Rádčská říše je vlastně vyhraněně koloniální. Dlouhodobě zabírá, a to klidně i s použitím vojenské síly, planety sousedící s její prostorem a kulturně je přizpůsobuje svému ideálu civilizovanosti. Nesnaží se je přímo unifikovat, ale vyžaduje, aby zapadly do určitého rámce, který zde reprezentuje koncept občanství. Ten ve společnosti teoreticky vytváří rovnost, avšak ani po velmi dlouhé době nemizí tak docela různé rodové a jinak „archaické“ rozdíly, které vytvářejí nerovnost i podle konceptu občanství, který by ji měl zaručovat alespoň ve vztahu ke státní moci. Nedá se tedy tvrdit, že by rádčská civilizace byla nutně zárukou spravedlnosti.

Průběh oněch „složitých vyjednávání“, které se odehrávají v prostoru, který vzniká mezi právním ideálem a jeho faktickou realizací, nám ukazuje, že chování hlavní hrdinky vůbec neodpovídá dnešní představě multikulturní společnosti, jak se mohlo zdát na základě první knihy. Hlavní hrdinka je bytostně racionální, takže svoje hodnotové soudy například nikdy neodvozuje od toho, že by pozice ovládajícího nebo ovládaného sama o sobě cokoliv znamenala. Je-li někdo jednou rádčským občanem, pak musí v rozumné míře plnit povinnosti, které se od občana očekávají. Na druhou stranu mu ovšem ve stejné míře musí být přiznávána práva, která mu z toho titulu náležejí. Kultura Rádče může být zpochybněna jen do té míry, do jaké v ní něco křiklavě odporuje univerzální lidské etice – pak může být dokonce správné ji zpochybnit, což v knize také uvidíme. Ale z úplně stejných důvodů může být zpochybněno i chování obyvatel, kteří patří ke kultuře, kterou si rádčská civilizace podrobila.

Je to taková vzorová a reflektovaná realizace osvícenského ideálu, v kterém se poměrně organicky spojují tři nároky, které jsou samy o sobě spíše protikladné: historická podmíněnost, etická univerzálnost a respekt k existující politické moci. Tento základ není v knize nijak aktivně zdůrazňován, takže nepůsobí rušivě. Mám dokonce podezření, že si ho řada čtenářů může chybně vykládat jako kulturní relativismus, i když chování hlavní hrdinky takovému výkladu odpovídá jen velmi málo. Ale myslím, že jeho dnešní neobvyklost stojí za významnou částí působivosti, kterou s sebou nese druhá kniha. Je to totiž podoba spravedlnosti, která působí uspokojivě, když vidíme, jak ji někdo nestranně, ale s pochopením prosazuje.

Zatímco přechod mezi prvním a druhým dílem byl spíše zlomový, takže chvíli trvalo, než se ustavila zápletka knihy, třetí kniha zvaná Ve službách Milosti bezprostředně navazuje na složitě rozehranou situaci, do které rychle vklouzneme zpátky. Tentokrát je asi nejtěžší pochopit, co je tématem knihy, takže nejdříve začnu u toho, čím kniha není. Předně se už nazpátek nevrátíme k událostem, které by mohly rozhodovat o dějinách v měřítku, jakého jsme byli svědky na konci prvního dílu. Taková ztráta zájmu je pro vesmírnou operu poměrně netypická, což znovu ukazuje, že i když Rádčská říše vypráví příběh, který je v řadě ohledů klasický, vypráví ho způsobem spíše neobvyklým. K pochopení příliš nepřispěje ani pointa knihy, která sice vyplyne z prvků, které byly v knize po celou dobu přítomny, ale vlastně se přímo netýká událostí, o kterých knihy hlavně pojednávaly. Není to závěr špatný, ale svojí povahou mnohem spíše připomíná pointu povídky než románové trilogie, což je trochu překvapivé.

Dalo by se říci, že u třetí knihy už jsme s původně cizím prostředím tak srostlí, že nás nejvíce zajímá, co se bude v románovém světě dít. Ne jen, jak se bude vyvíjet zápletka. Ann Leckieová totiž vytvořila svět, jehož přitažlivost je do jisté míry založena na ne-utilitárnosti vyprávění o něm. Právě v tom nejvíce připomíná Ursulu Le Guinovou, která něco podobného dělala v komornějším měřítku, a C. J. Cherryhovou, která naopak volila scény ještě rozlehlejší. Už jsme si zvykli, že na „líčení složitých vyjednávání“, která mají smířit rozdílné zájmy, nejsou v první řadě zajímavé vnější, věcné spory, ale charaktery, vnitřní motivace. Vztahy mezi postavami jsou natolik složité, že vlastně samy představují dobrodružství. Myslím, že teprve na tomto pozadí je vidět, že tématem třetí knihy je vlastně proměna hlavní hrdinky z umělé inteligence na člověka.

Někdo, kdo na počátku příběhu neměl na světě žádné místo, ho postupně získá. Chová se tak, že i když není člověk, získá si přátele, jako by člověkem byl. A to ho zpětně ovlivní natolik, že jakoby člověkem být začíná. Jsou chvíle, kdy se hlavní hrdinka začne chovat specifickým způsobem iracionálně. Zatímco dříve byla sama sebe schopna započítat do „optimalizační úlohy“ stejně jako libovolný jiný prvek, najednou reakce na některé svoje činy nepředvídá. A to paradoxně proto, že sama sobě nerozumí v situacích, ve kterých ovšem chování jiných lidí rozumí velmi dobře. Ve světě Rádčské říše není inteligence neutrální kvalita. Dostane-li možnost se rozvíjet mimo svoje původní určení, začne skrze ni prosvítat morální dobro a charakter, tedy typické znaky osobnosti. Je to možná pohled idealizovaný, ale v knize na nás působí velmi skutečně. U umělých inteligencí, které řídí kosmické lodě nebo stanice, bylo usilování o „dobro“ svěřených osob vnímáno jako důsledek programování (a zajišťováno pojistkami na různých úrovních). Osobitost, tedy případné projevy jejich vzájemné odlišnosti, jako je záliba v písních u hlavní hrdinky, byly brány spíše jako poněkud kuriózní důsledek složitosti systému, která má i neškodně nepředvídatelné důsledky. Nás jako čtenáře změna pohledu, pravda, tolik nepřekvapí, protože jsme s hlavní hrdinkou byli od samého počátku, takže ji známe. Počítáme se mezi její přátele. Ale pro postavy, které podobnou zkušenost nemají, je to šok.

Proměna stroje na osobu není vlastním námětem příběhu, ale je svým nenápadným způsobem dojemná, takže se mi zdá, že možná skutečnou pointou vyprávění je. Kdybychom se na trilogii podívali jako na celek, přijde mi, že je v nové podobě variací na staré téma vztahu duše a těla. Na první pohled se zdá, že se Ann Leckieová staví k vědomí a jeho přesunům s téměř kyberpunkovou bezstarostností. Ale postupně se ukazuje, že tělo není záležitost volby. Hlavní hrdinka neustále postrádá tělo, které měla jako loď. Zmnožení těl vládce Rádče přivádí nakonec říši na pokraj zhroucení. Mimozemšťané snažící se napodobovat fungování cizího těla jsou dokonale zmatení. A je to možná i pobyt v lidském těle, co hlavní hrdinku postupně činí lidskou. I vztah mezi tělem a duší je příkladem „vyjednávání“, protože každý vztah zřejmě potřebuje opakovaně vytvářet a ustalovat rovnováhu. Tím Rádčská říše připomíná klasickou sci-fi, která čerpala dramatickou působivost z „řešení problémů“. A současně se od ní odlišuje, protože „problémy“ zde mají často podobu odlišnou od té, na kterou jsme ve vesmírné opeře zvyklí.

Jsou ovšem možné i jiné pohledy. Hlavní hrdinku by šlo vnímat jako svébytnou inkarnaci Rousseauova ušlechtilého divocha, ovšemže ne ve smyslu civilizací nezkaženého, ale přesně naopak civilizací vytvořeného. Trilogie by pak celá šla vykládat v osvícenském duchu. První kniha tematizuje vzdor proti tyranovi, přičemž ale současně ukazuje přednost člověka před idejí, když hlavní hrdinka na začátku zachraňuje před smrtí konkrétního člověka, i když to ohrozí její plány na pomstu. V druhé jsme viděli zájem o motiv obecné spravedlnosti. Třetí je pak zvláštní variantou romantické představy o lepším základu pro lidskou civilizaci. Autorka o těchto tématech pojednává s neobvyklou empatií – a nebo poučena dvěma stoletími jejich zjednodušování a zneužívání. Každopádně i při takovém pohledu vidíme, jak autorka tradiční schémata nenápadně redefinuje, i když v zásadě zachovává jejich původní smysl. Osobně bych ji proto řadil spíše k pokračovaní dřívějších tradic fantastické literatury, než ke snahám o její výraznou proměnu.

Považuji trilogii Rádčská říše za neobyčejně zdařilé dílo a bez váhání jsem ji zařadil mezi svých pomyslných „dvacet nejlepších“ sci-fi románů. Vysvětlit proč není úplně jednoduché. Cizí kultura, kterou nám Ann Leckieová představila, mě fascinuje, příběh, který nám vyprávěla, se mi líbil jak obsahem tak svojí poměrně neobvyklou strukturou, a psychologická drobnokresba, v které zobrazuje postavy, mi také vyhovovala. Je ovšem nutné přiznat, že podobně zdařilých románových fresek nám moderní fantastická literatura nabízí celou řadu a že není přímo zřejmé, proč bychom si této měli cenit o tolik výše. Myslím, že pro mne se odpověď skrývá v charakteru hlavní hrdinky. Je to vlastně dokonale kladná postava. Jsou chvíle, kdy váhá, protože nemá dostatek informací, ale nikdy nepropadla beznaději. Nikdy také vlastně neřešila skutečné morální dilema, vždycky si věděla rady. A nikdy jí ve vykonání jejího rozhodnutí nebránily žádné vnitřní nesoulady nebo obtíže, nanejvýš vnější překážky. Ale navzdory této dokonalosti není osobností v žádném smyslu triviální.

Svým způsobem připomíná „anonymního“ hlavního hrdinu z Piranesiho Susanny Clarkové, působí podobně nad-lidsky, tedy „božsky“. Ale zatímco hrdina z Piranesiho k takovému stavu dospěl tím, že v samotě do jisté míry „zapomněl“, co všechno znamená být člověkem, takže jeho příběh působí trochu alegoricky, u hrdinky Ann Leckieové je pohyb přesně opačný, umělá inteligence, která byla kdysi dávno určitým způsobem pevně zformována, se mimovolně „učí“ být člověkem. A jestliže se někdo, kdo je dokonalý, může stát člověkem, evokuje to ve mně, že by se někdo, kdo je člověk, mohl stát dokonalým. To je představa, kterou naše zkušenosti, literární i skutečné, opakovaně usvědčují z nepravdivosti. Ale je to i představa, která přesto nepřestává být přitažlivá – a dojemná. Možná je zvláštní a důmyslný způsob, kterým se k ní trilogie Ann Leckieové dokázala přiblížit, tím, co mě na jejím příběhu tak okouzlilo.