Selfies

Jussi Adler-Olsen

Severské detektivky nemám příliš v oblibě. Snaha zbavit pohled na člověka jakékoliv decentnosti, mi osobně není příjemná. Předvádět ztrátu všech zábran mi čtenářsky nevyhovuje, protože to bývá používáno velmi jednostranně. K cyklu případů oddělení Q kodaňské policie, které má za úkol prověřovat staré odložené případy, jsem se dostal vlastně náhodou, ale nakonec mě docela zaujal. Prostředí drasticky přeháněného zla, kterým se vyznačovaly vyšetřované zločiny, bylo do určité míry vyváženo cynickým přístupem hlavního detektiva i jeho podivnými vztahy s kolegy. Knihy přitom poměrně důstojně navazovaly na tradici klasické detektivky s jejími složitými a neprůhlednými případy, které si ale v jádru zachovávají racionální strukturu.

Už u předchozí knihy Nesmírný se mi zdálo, že v atmosféře cyklu došlo k nějakému posunu, který mi není příjemný, ale tam ještě bylo obtížné odhalit, čím přesně byl tento zlom způsoben. V Selfies už je změna natolik výrazná a rušivá, že jde nejspíš o poslední knihu, kterou jsem z této řady přečetl. Zkusím na rozloučenou popsat, proč se mi vývoj cyklu nezamlouvá – a tím vlastně odvozeně i ukázat, co se mi na dřívějších knihách líbilo. Těžko odhadovat, co bylo autorovou motivací, jestli sám změny vnímá jako přirozený vývoj nebo jestli se přizpůsobuje proměnám společenských nálad. Každopádně je zajímavé, že nejde o nějakou izolovanou změnu, kterou by šlo brát jako nahodilou, a tak ji vytěsňovat. Projevuje se komplexně, v celé řadě úrovní, které kniha má.

Oddělení Q tentokrát vyšetřuje celkem šest případů, které spolu všechny různými způsoby souvisejí. U tří z nich jde o souvislosti velmi výstřední, ale v určitém smyslu zákonité, které odpovídají tomu, na co jsme u detektivek zvyklí. Tyto případy jsou také docela zajímavě zkonstruované, aby umožňovaly nečekané, ale v rámci své výstřednosti věrohodné řešení. Potíž je se zbylými třemi případy, které jsou mezi sebou i s prvními třemi spojeny jen sérií různorodých a nepravděpodobných náhod. Jde přitom o náhody, které by byly zcela neuvěřitelné i v malém okresním městečku, natož ve více než půlmilionové Kodani. Autor víceméně otevřeně přiznává, že mu v podstatné části knihy jde o dojem z jednotlivých motivů a scén víc, než o působivost knihy jako celku. Obvykle nejsem na doslovnou realističnost všech detailů nijak citlivý, ale přes takto obří pohrdání logikou je těžké se přenést.

Z norských knih a seriálů víme, že tam jsou všichni perverzní šílenci – nebo že se alespoň Dánům představa, že by u nich všichni byli perverzní šílenci, zamlouvá. Jussi Adler-Olsen nám proto ve svých knihách kromě popisu vlastního vyšetřování nabízel obsáhlé exkurzy do života a pocitů některých aktérů jednotlivých případů, aby tuto bezútěšnou představu patřičně demonstroval. Šlo tak vlastně o kombinaci psychologického románu a thrilleru s detektivní zápletkou. Potíž je v tom, že oba tyto žánry vyžadují „natahování“, a to už prostě začíná být únavné. Nevím, jestli za tím stojí snaha o čím dál silnější výsledný efekt, která vede k delšímu natahování, nebo jestli už se mi po sedmé knize podobná metoda jen omrzela, ale zjistil jsem, že čím větší snahu autor projevuje, tím méně mi na tom, co ukazuje, záleží, což není pro dobrodružný příběh dobré východisko.

Možná nejvíce matoucí je ale vývoj stálých postav cyklu, zvláště pak hlavního hrdiny. Stávají se citlivějšími, vnímavějšími, ohleduplnějšími a tak nějak lepšími lidmi. Nic proti podobnému vývoji samotnému, podivný je kontext, ve kterém k tomu dochází. Pustí-li se do přehnaně krvavého a nelidského případu otrlý starý vlk se spoustou šrámů, může s sebou obraz neúprosně se naplňující spravedlnosti, která přináší odplatu, ve výsledku nést jakousi pochmurnou působivost. Pustí-li se do něčeho podobného parta unylých a uhlazených humanistů, obávám se, že mi výsledek přijde jenom směšný. Kontrast, který dříve dokázal udržet vyhrocenou podobu knihy v rovnováze, je nyní nahrazen kontrastem, který poukazuje na nevěrohodnost samotných jejích základů. Nesmyslný způsob, jakým se v Selfies jedna z postav navíc stává součástí vyšetřovaných případů, opět poukazuje na to, že autorovi vlastně přestalo jít o věrohodnost jeho literárního světa, že začal dávat přednost okamžité emoci, i když neobstojí před následnou reflexí.

Knihy a jejich vnitřní prostředí můžou být jednostranné. Známe řadu případů, kdy to vytváří atmosféru, která nám přijde zajímavá, i když je přehnaná a v doslovném smyslu nevěrohodná. Někdy se podobně výrazné založení projeví tak, že představuje omezující sevření, z kterého se autor nedokáže vymanit, takže jeho knihy postupně skončí v křečovité grotesknosti. Jindy takové založení umožňuje rozvoj, o který se zřejmě v Selfies snaží Jussi Adler-Olsen (a podle anotací následujících dílů se zdá, že v tom bude pokračovat). V rámci zápletek přidává jen další a další prvky stejného druhu, což snad každou další knihu činí o něco děsivější, ale současně i nudnější, a to nezávisle na zajímavosti nebo působivosti nových prvků samotných. Snaha o rozvoj postav na druhou stranu přináší opravdovou změnu, jenže ve výsledku činí postavy zranitelnější, což autor nakonec využije hlavně k tomu, aby mohl pořád stejně skličující a neměnné prvky přidávat i na místech, kde by mu to zápletka sama neumožňovala.

Jestliže se vůbec nic nemůže zlepšit, ať se snažíme jakkoliv, jestliže se celková situace neustále zhoršuje, ať jsou dílčí výhry jakékoliv, zdá se mi být racionální strategií přestat se snažit a dělat něco jiného. A přesně k tomuto závěru jsem při čtení Selfies dospěl, takže jsem se rozhodl cyklus o oddělení Q opustit. Někde jsem četl, že autor plánuje napsat celkem deset románů, takže je mi trochu líto vzdát to po sedmém případu. Bývalo to zajímavé dobrodružství, ale už mě u něj držel vlastně jen zvyk. A všechno to dánské sociálně podmíněné zlo už se mi prostě zajídá, i když si mezi jednotlivými romány dopřávám několik let oddychu.