Jak být konzervativec

Roger Scruton

Kniha Smysl konzervatismu, což byla, tuším, první Scrutonova kniha, která u nás zkraje 90. let vyšla, na mne jako na dospívajícího hluboce zapůsobila a natrvalo ovlivnila moje politické názory. Je to ovšem náročná kniha a jen zdráhavě bych ji doporučil někomu, kdo se chce dozvědět, jaký je obsah poněkud tajemného politického názoru a postoje, kterému se říká konzervatismus. V následujících letech u nás čas od času vyšla nějaká další Scrutonova kniha, všechny bez výjimky skvělé, ale všechny se týkaly buď jiných nebo specializovanějších témat. Teprve jeho smrt počátkem roku 2020 jakoby jeho české příznivce popohnala k tomu, aby splatili alespoň některé přetrvávající ediční dluhy, a plodem tohoto vzedmutí je i knížka Jak být konzervativec, kterou bych se naopak nezdráhal doporučit každému, kdo se vůbec o politiku nějak chce zajímat.

Jedním z typických znaků konzervatismu je, že se špatně definuje. Je to totiž postoj historicky i osobně podmíněný. Jeho sebepochopení sahá až někam k Periklovi, který, když se prý zeptali, jaká je nejlepší forma vlády, měl odpovědět: Pro koho a v jaké době? Scrutonova kniha proto začíná příkladně konzervativním způsobem, stručným vyprávěním o tom, kdo autor je a jaký život prožil. Jak jinak bychom mohli porozumět tomu, co a proč nám chce říci? Nebo, což je ještě důležitější, proč bychom jinak tomu, co nám říká, měli důvěřovat? Nebude vůbec náhodou, že první kapitola knihy je jedním z nejkrásnějších vyznání obdivu a lásky k tradicím, které pomáhaly ustanovit západní civilizaci.

Politika je převážně praktická disciplína, takže dobrou politiku bychom měli poznat spíše podle toho, zda se osvědčuje, než zda vyprávění o ní zní přesvědčivě. Scruton jakožto intelektuál přikládá rozumu veliký význam, ale používá ho k tomu, aby porozuměl skutečnosti. Nikoli k vytvoření vize, kterou je třeba do skutečnosti otisknout. A i když se chápajícímu rozumu jeví struktury, které naši civilizaci utvářely, téměř nevyhnutelně jako zvlášť hodnotné – přinejmenším v tom smyslu, že vedou k neporovnatelně lepším výsledků, než principy libovolné jiné známé civilizace – nedá se popřít, že se v posledních desetiletích právě naše civilizace a její struktury ocitly pod zuřivým náporem nepřátel. Z velké části na ni útočí její vlastní členové a ona v tomto zápase podléhá natolik, že možná bude zcela zničena.

Roger Scruton v takové situaci volí značně neobvyklou metodu výkladu. Druhou kapitolu nejprve věnuje jakési konzervativní propedeutice. Ukazuje, jak konzervativní postoj přirozeně vyplývá ze vzájemného mezilidského působení. Ukazuje, že konzervatismus je možný a v jakémsi smyslu i přirozený postoj. Zvládnutím konfliktů, které mezi lidmi vznikají, vytváří zvyklosti, které jednotlivé lidi chrání, aby mohli svoje životy prožívat do značné míry podle svých vlastních představ. Tento stav však má mocné ideové nepřátele, kteří se lidské životy snaží podřídit nějakým vnějším cílům. Dalších sedm kapitol, které tvoří nejrozsáhlejší část knihy, je věnováno rozboru oněch ideologií. Jsou to: nacionalismus, socialismus, kapitalismus, liberalismus, multikulturalismus, enviromentalismus a internacionalismus. Autor se však nesnaží v první řadě vysvětlit, proč jsou chybné. Snaží se najít, co je na nich správné.

Přijde mi to jako výborná metoda. Navzdory jménu i tvrzení mnohých jeho zastánců není základním postojem konzervatismu touha uchovávat v naší společnosti to minulé, co se osvědčilo a co máme rádi. Posláním konzervativce je integrovat to nové, co nevyhnutelně přichází, do naší společnosti tak, aby zůstala zachována její soudržnost. Nejsme-li už přesvědčeni, že naše společnost je nevyhnutelně odsouzena k zániku, těžko by šlo vysvětlit, proč výše zmíněné ideologie získaly tak široký ohlas a někdy i podporu, kdyby nezachycovaly nějaký významný aspekt pravdy. Tedy kdyby v nich – konzervativněji řečeno – něco podstatného nerezonovalo s naší zkušeností. Roger Scruton se snaží ukázat, co je na nich rozumné – a proč je to, co je na nich rozumné a užitečné, důležitější než to, co je na nich přitažlivé a vzrušující.

Nebudu se snažit tento výklad nijak zprostředkovat, jde o stručnou a přístupnou knihu, kterou si každý může přečíst sám. Jestliže se člověk alespoň trochu zajímá o politiku nebo historii, nepřináší žádné překvapivé informace nebo teorie (bylo by nakonec velmi nekonzervativní, kdyby ano). Ale myslím si, že srozumitelně a přesvědčivě ukazuje, že naše životy mají hodnotu, kterou je potřeba spíše chránit než ničit. A zatím nejlepším způsobem, na jaký jsem narazil, popisuje, za jakých předpokladů může společnost fungovat tak, aby svým členům prospívala.

Když jsem říkal, že Scrutonův výklad není vlastně překvapivý, vůbec to neznamená, že by nebyl zajímavý. Téměř mimochodem utrousí řadu postřehů, které mi přišly inspirativní. Například, když hledá metaforu pro stav současného světa, říká, že v minulosti sloužil stát jako společenství pro ctnost, čemuž sloužilo složité uvažování o tom, co je správné, aby tak mohl vyžadovat loajalitu na základě svědomí. V moderní době byl stát společenstvím pro užitek, proto důraz na obchod, aby bylo možné poslušnost obhájit blahobytem. Současný stát se stává společenstvím pro zábavu. Potíž, které nyní, když morálku nebo práci nahrazujeme volným časem, čelíme, je, že zábava nevytváří ani hodnoty, které by naplňovaly jedince, ani mechanismy, díky kterým by mohla fungovat společnost. Mně na tom přijde pozoruhodné, že asi vždycky existoval nihilismus, byť někdy byl díky umění viditelnější než jindy. Ale je to možná poprvé v moderní historii, co zasáhl celou generaci. Na první pohled nás na „zábavě jako náplni života“ překvapuje, že je to představa budoucnosti, kde jde o „úspěch bez práce“. Ale Scruton vlastně dodává, že mnohem znepokojivější je, že jde také o „úspěch bez obsahu“. Takovýto volný čas totiž nevede k onomu typu povznesení a přátelství, po kterém v západním prostoru toužily všechny předchozí generace, které měly volného času příliš málo.

Zajímavé mi přišly i některé charakteristiky konkurenčních politických názorů. Liberalismu jde o vytvoření podmínek pro svobodné lidské jednání. Socialismu o naplnění cílů, ke kterým má lidské jednání vést. Konzervatismus pak v této perspektivě jde o společnost, kde je možné od prvního přecházet k druhému. Takovéto postřehy ukazují i na silný a trvalý autorův důraz na antropologii – v určitém smyslu je pro něj „filosofie“ hlavně antropologie. Liberálové si myslí, že základem pro vnik hodnot je autonomie jedince. Socialisté se domnívají, že mají vzniknout nařízením shora. Míra, v jaké můžeme považovat podobné názory na správné, přitom závisí právě na pochopení toho, co je a jak funguje člověk. Pro konzervatismus je proto klíčové pochopení, jaký je vztah mezi člověkem, který hodnoty vytváří, v tom je blízký liberalismu, a společností, která jejich vznik a uchování umožňuje, v tom má průsečík se socialismem.

Větší část knihy se autor vypořádává s postoji, které vnímáme jako levicové, ale pozoruhodné mi přijde, že velmi kriticky se staví i k řadě názorů, které bereme jako pravicové. Zvláště výrazné je to v otázce svobodného trhu. Scruton velmi pěkně vykládá argumenty ekonomů Rakouské školy o tom, že znalosti, které jsou v ekonomice rozptýlené, dokáže trh prostřednictvím cen zboží a služeb agregovat, a tak poskytovat informace, které jsou potřebné k tomu, aby hospodářství dobře fungovalo. Přejímá tedy bez výhrad, že svobodná směna statků je nutná podmínka prosperující společnosti. Současně však připomíná, že to není zdaleka jediná podmínka. Volný trh sám například nezaručí, že někteří z účastníků nedokáží svoje náklady přenášet na jiné. Řada jevů, které dnes vnímáme jako důsledek kapitalismu, je ve skutečnosti spíše jeho zneužitím. Přijde mi, že ekonomická věda v reflexi kapitalismu hodně zaostává za vývojem původně kapitalistických společností. Zdůrazňuje-li se dneska i nadále, a to oprávněně, význam svobodného trhu, může řada lidí chybně, ale poměrně pochopitelně dojít k názoru, že příčinou negativních jevů je právě svobodný trh, i když je to názor ve skutečnosti nesmyslný.

Dneska je chudoba chápána jako něco, co ohrožuje naši důstojnost. Měří se proto relativně, jako bohatství menší než nějaká forma střední hodnoty, což vede k tomu, že chudoba je v našich společnostech nutně neřešitelný a trvalý problém. Snadno zapomínáme, že ještě poměrně nedávno existovala chudoba ve své absolutní podobě: jako stav ohrožující naši fyzickou existenci. Je proto znepokojivé, že jeden z hlavních mechanismů, kterými jsme se jako jediná společnost v dosavadních dějinách dokázali této chudoby zbavit, je napadán ze dvou protikladných stran. Levice se svobodnou směnu snaží zničit, protože se domnívá, že zisk jednoho je ztrátou druhého. Zde ekonomie už dávno věrohodně prokázala, že to je chybný náhled. Je to naopak omezení podnikání, co povede ke zvýšení chudoby. Zajímavější však je, že pravice pomáhá ke zničení svobodného trhu tím, že zastává práva na neomezované podnikání i u účastníků, kteří systém zneužívají. Bezprostředně tak omezují konkurenci, tedy jeden z předpokladů pro vznik bohatství, a odvozeně i diskreditují jediný hospodářský systém, který dokázal skutečnou chudobu vymýtit.

Snad se mi podařilo alespoň v neumělém náznaku ukázat, že Scrutonova debata nad otázkami, které ovládají náš politický život, je překvapivě komplexní. Ale i když se mi jeho názory zdají být očividně rozumné, jen zcela výjimečně se dnes najde někdo, kdo by s nimi alespoň vzdáleně souhlasil. Zajímalo by mě proto, co by všichni ti lidé, kteří tak či onak nesouhlasí, vlastně řekli, kdyby byli ochotni chvíli poslouchat a měli dobrou vůli chápat, co Roger Scruton říká. Myslím, že i když v řadě záležitostí můžou jeho postoje vyvolat skoro instinktivní nechuť, není tak snadné je uvědoměle odmítnout jako nesmyslné nebo chybné. Ale ochota někoho poslouchat a dobrá vůle mu porozumět už dnes paří mezi ctnosti, které se přinejmenším ve veřejných debatách téměř nevyskytují. To nakonec autora, ovšem teprve poté, co byl nucen sám se vypořádat s námitkami svých oponentů, přivádí k desáté kapitole, kde se zamýšlí nad tím, co pravdivého je na konzervatismu. Vysvětluje zde, že nejenom vnější hodnoty, jako je bohatství, ale i vnitřní hodnoty člověka se vynořují teprve na základě vztahu a spolupráce s jinými lidmi. Cítíme zde snahu o vzájemné porozumění, i když si nemůže být jistý, zda ho vůbec někdo bude ochotný poslouchat. Musím říct, že možná právě tento vstřícný postoj mi v dnešní situaci, kdy jsme všichni a ve všem hluboce rozpolceni, imponoval snad nejvíce ze všeho.

Zde také končí první, výkladová část knihy, kde bylo cílem na dlouhé řadě dosti konkrétních příkladů ukázat, jakými principy se konzervativní postoj ke světu řídí. Osobně jsem byl nejvíce zvědavý na tři závěrečné kapitoly, kde se Roger Scruton pokouší konzervatismus myšlenkově shrnout a kde zvažuje, jaké šance má v dnešním světě zmítaném nekonečnými kulturními (a v opět vzrůstající míře i skutečnými) občanskými válkami.

Pozoruhodnou a obtížnou otázku představuje pro konzervativní pohled vztah mezi křesťanským náboženstvím a politickým konzervatismem. V dnešní společnosti už dost dobře není možné brát náboženství jako základ politického názoru. Když však Scruton analyzuje, jaký dopad mělo křesťanství na naši společnost, zajímavě ukazuje, že některé základní koncepty našeho pojetí občanství jsou vlastně zesvětštěným chápáním křesťanské lásky. Její radikální podoba, jak ji ukazuje Nový zákon, vyžaduje, aby na ni měl každý člověk stejný nárok, ať už sdílí víru nebo ne. To je rozdíl například od islámu, kde víra nárokuje bratrství, mimo které nikdo nemá právo na rovnocenné zacházení. Křesťanský universalismus ve vztahu ke konkrétnímu člověku však umožnil, aby si naše společenské instituce nárokovaly loajalitu obvykle vyhrazenou jen náboženství, aniž by po členech společnosti náboženskou víru vyžadovaly. Zaručovaly tak jednotlivým lidem právo na odlišnost ve – v zásadě – přátelském prostředí. Z tohoto úhlu pohledu je kuriózní, že toto osvícenské pojetí občanství dneska nejvíce zpochybňují právě aktivisté, kteří se právem na odlišnost nejčastěji zaklínají.

Druhá analogie, která je pro konzervatismus podstatná, je určitá podobnost mezi vnímáním rodiny a společnosti, protože v obojím se projevují podobné předpoklady a principy. Nebudu toto téma nijak rozvíjet, ale dnešní situace jakoby nepřímo potvrzovala i tento postřeh, protože významná část útoků na naši společnost stále ještě probíhá právě skrze útoky na manželství. Scruton rozebírá i další hodnoty, které ustavují konzervatismus: vztah ke vzdělání, vztah k práci, vztah k umění (to zvláště podrobně), vztah k volnému času, vztah k humoru a podobně. Předvádí tak konzervatismus opět pomocí jednotlivých příkladů, i když nyní jsou to abstraktněji pojímané příklady, v kterých jde nejenom o vhodné uspořádání společnosti, ale vlastně i o způsoby, jakými se rozvíjí naše osobnost a náš charakter. Myslím, že bychom se Scrutonův postup asi zdráhali nazvat definicí konzervatismu. Těžko říct, jak by na jeho výklad reagovali lidé, kterým jde o vymezení čistě politického postoje. Ale přijde mi, že se mu podařilo přesvědčivě ukázat, jak spolu široká škála hodnot, které utvářejí naše životy a které mají svoji autonomii, ve skutečnosti vnitřně souvisí. To není v dnešním fragmentovaném světě vůbec málo.

V mnohem stručnější předposlední kapitole autor shrnuje, jakými způsoby se lidé, kteří dnes získávají moc, a to nezávisle na tom, jaké konkrétní názory zastávají, snaží potlačit všechny, kteří mají názory odlišné. Jak se z moderního vznešeného ideálu tolerance opozice opět stává dávná potřeba zahubit herezi. Toto je svět, v kterém už konzervativci žádný bezprostřední vliv nemají. K úspěchu konzervativní politiky je potřeba určitá míra kultivovanosti. Není přesně určené, na jakém místě se má vyskytovat, může se klidně projevovat i roztodivnými způsoby, ale někde politiku ovlivňovat musí. Dnes takové místo zřejmě nemáme.

Očekáváme-li, že se v poslední kapitole Roger Scruton pokusí zformulovat strategii, jak by jeho politický postoj ve světě mohl uspět, budeme zklamáni. Potřetí se vrací k pochopení konzervatismu a tentokrát to, zrcadlově vůči první kapitole, činí z osobnějšího pohledu. Do jisté míry je to žalozpěv. Domnívá se však, že ztráta je jedno ze stěžejních témat evropské kultury, kterému bychom se neměli zvláště v dnešní éře „pozitivity“ vyhýbat. Všímá si přitom, že staré lidské instinkty však nejsou zcela mrtvé. Pro významnou většinu lidí, i když je jim náboženství zcela cizí, je svatební obřad v kostele při mši, kde téměř ničemu nerozumí, hodnotnější, než je svatba na zámku vedená starostou, kde rozumí všemu – a není to jen nějaká nahodilost. Stále ještě vidíme, například v architektuře, malé zbytky minulosti, takže si stále ještě vzpomínáme, že věci byly opravdovější, protože lépe odpovídaly naší antropologii. Dokážeme docenit skutečnou krásu, když vidíme, jak místo, které bylo určeno pro údajně vznešeného prázdno, nakonec zabírají jen záplavy laciných dekorací.

Přijetí ztráty jakožto součásti našich životů může nakonec vést k jejímu překonání. Roger Scruton si proto myslí, že je stále ještě možné obnovit určitý dynamický vztah mezi generacemi – lidmi mrtvými, živými i ještě nenarozenými, což je skutečným základem konzervatismu a předpokladem všech jeho následných dobrodiní. To je věc, kterou je těžké vytvořit, ale poměrně snadné zničit, jak vidíme okolo sebe. Není zřejmá žádná strategie, jak bychom se měli úspěšně bránit. Konzervatismus předpokládá v moderní době určitý druh reflexe, kdežto naše okolí se řídí jen emocemi, o kterých je zakázáno přemýšlet. Podle mne je však konzervatismus přitažlivý nejméně ze tří důvodů: je pravdivý, protože odpovídá naší přirozenosti, usiluje o spravedlnost, pod jejíž ochranu se snaží zahrnout stále více lidí, a umožňuje harmonický život, aniž by lidi trestal za jejich odlišnost. Přijde mi, že i když jsou tyto cíle v příkrém rozporu s tím, o co prakticky usiluje dnešní společnost, jsou poměrně blízké tomu, o čem aktivisté slovy tvrdí, že dělají. Možná, jako už tolikrát v historii, až revoluční šílenství trochu utichne a lidé pohlédnou na zkázu, kterou za sebou zanechalo, nastane čas znovu budovat něco velmi podobného původnímu stavu. Snad je naším úkolem udržet do té doby náhled, že je to dobré, rozumné a možné.

Obávám se, že se mi nepodařilo třeba jen naznačit osobitý a podnětný Scrutonův styl uvažování. Nejsem zatím ani zdaleka tak kultivovaný a moudrý, jako byl on. Věc konzervatismu se dnes zdá být ztracená – zajímá už jen ty, jejichž názory mají smysl pouze při existenci nepřítele, takže za konzervativní dnes zoufale označují věci, které nám ještě nedávno přišly jako nesmyslně radikální. Nevelká kniha Jak být konzervativec i přesto má svůj smysl. Vysvětluje, proč byla naše minulost taková, jaká byla. Je možné, že zanedlouho už bude něco podobného zcela nesrozumitelné.