Poslední deska

Andrew Cartmel

Někdy mám dojem, že jazz a lidé kolem něj existují jen proto, aby mě ohromovali svojí nepochopitelností. Když mě to trochu přejde, tak samozřejmě uznám, že jsem byl nespravedlivý, protože jazzové machrování musí přivádět k údivu mnohem více lidí. Jinak by se těžko vysvětlovalo, že existují celé knihy založené na tomto efektu. Leda by šlo o spiknutí – a protože Andrew Cartmel se podle všeho zná s Benem Aaronovitchem, jehož Měsíc nad Soho byl jazzem důkladně promořený, nemůžu vyloučit vůbec nic.

Tohle je ovšem jiná liga. Máme tu sérii detektivek, jejíž je Poslední deska první díl a která obsahuje úplně všechno. Chudého hrdinu bitého osudem. Exotickou krásku nejasného charakteru. Vzácné desky, drahé desky, desky s Michaelem Jacksonem, jakékoliv desky si vzpomenete. Šíleně drahou techniku. Esoterické názory na ni. Absurdně drahou techniku. Tedy i japonské sběratele. Tedy i německé padouchy. Hudební publicistiku. Kočky s charakterem. Decentní sex. Velké spousty vysoce sofistikovaných a vtipných výkladů o jazzu, skutečném i fiktivním. Předměstské burzy. Nějaké ty násilné činy. A pak ještě tajemství.

Funguje to dohromady nebo je to jen zmatená směsice? Je výsledek zajímavý nebo sterilní? Má smysl se do knihy pustit nebo jsem za vás přinesl oběť já? Na všechny tyto otázky bych vybral vždy spíše tu první a příznivější z nabídnutých odpovědí. Chvíli mi trvalo, než jsem se do knihy začetl, protože není v žádném bezprostředním smyslu humorná, ale je psaná se zvláštní nadsázkou, takže jsem si nebyl jistý, jakými zákonitostmi se bude řídit a co od ní mám čekat. Ale zápletka mi přišla zajímavá, postavy mi přišly zajímavé, prostředí mi přišlo zajímavé, takže autor nakonec splnil všechny běžné nároky, které na knihu mám.

Pomineme-li jazzový kolorit, je asi nejzajímavějším prvkem knihy řada podivných záhad, které obklopují desky malého nezávislého vydavatele, po kterých hlavní hrdina pátrá. Výstřednost motivů, které desky i jejich interprety obklopují, časem narůstá do podoby, za kterou by se nemusel stydět ani nějaký román o spiknutí tajné společnosti za světovými dějinami – jinak řečeno budí přesně ty naděje, které v knihách obvykle bývají beznadějně zklamány. Andrewu Cartmelovi slouží ke cti, že autorské zodpovědnosti se žádným trikem nevyhne, pro všechna očekávání, která v nás vyvolal, dokáže najít pointu. A nejen nějaké upachtěné vysvětlení, předvede nám skutečnou, bohatýrsky smělou pointu, která sice v zásadě zůstává ne-fantastická, ale svojí výstředností krásně zapadá do vyšinutosti světa posluchačů smrtelně postižených fascinací jazzem.

Nadsázka, která odvážně balancuje na hranici parodie, aniž by ji překročila, mi na knize asi imponovala nejvíc. A podle mne je i hlavním důvodem, proč Poslední desku číst, protože dělá z příběhu celkem obyčejného příběh dosti neobvyklý. V češtině zatím vyšly jen první dva díly z pěti, které existují. Zatím nevím, zda budu litovat, že jich nemáme k dispozici více, ale ten druhý už jsem si koupil a přečíst si ho určitě plánuji. Natolik mě jazzoví náměsíčníci zaujmout dokázali.