KAR / Pomysli na Fléba
Miloš Urban / Iain M. Banks
Všiml jsem si, že když musím občas zajít strávit nějaký čas do nemocnice, mám sklon si s sebou vybírat knihy, u kterých očekávám, že budou pochmurné. Ne snad proto, že bych tak dbal na jednotu místa a žánru a chtěl se čtením ve svých zážitcích utvrzovat. Vysvětlení bude přízemnější, protože nejspíš očekávám, že během dlouhé doby, kdy člověk vlastně pořád na něco čeká, se na nikoliv jednoznačně příjemný čtenářský zážitek lépe soustředím. Naposledy jsem si z podobných důvodů ze zásob mimo jiné vybral a zabalil Pomysli na Fléba Iaina M. Bankse a KAR Miloše Urbana. Těžko pro tyhle dvě knihy najít jiný spojující prvek, než právě jen kontext, v jakém jsem je četl: ve specifickém naladění a hned po sobě. Ale obě knihy se mi zdají být něčím natolik příbuzné, že o nich hodlám svoje dojmy zapsat dohromady.
První: KAR
Miloš Urban při brouzdání místy, kde by se mohlo udát něco pitoreskního, zavítal do Karlových Varů. Dozvíme se tam o několika proběhlých a zřejmě ještě probíhajících vraždách, nakladatel tvrdí, že „obludných“ a není důvod s ním nesouhlasit. Zdá se být vyloučené, že by je něco spojovalo, ale když se z ničeho nic objeví několik podobně vyšinutých zločinů, nelze se ubránit přesvědčení, že musejí mít nějakého společného jmenovatele. Ovšem těžko si představit jakého, když pachatelé jednotlivých vražd jsou v zásadě známi a povětšinou spolehlivě mrtví, protože spáchali sebevraždu.
Zajímavé mi přišlo, že autor úvodu knihy nabízí čtenáři hned několik lákavých interpretačních vějiček ke své knize. Hlavní hrdina je spisovatel, v jehož románech dochází k brutálním vraždám a který pochází z Karlových Varů, což je charakteristika, která by se docela dobře dala vztáhnout i na autora, a příběh vyprávěný v první osobě k úvahám o možných paralelách vyloženě svádí. Kniha nese podtitul „pohřební hostina za jedno město“ a Miloš Urban nás (opět zvláště na začátku knihy) s interpretací dějin a atmosféry Karlových Varů zevrubně seznamuje. Prostředí hraje v jeho románech určující úlohu snad pokaždé, ale obvykle nás na to nemá potřebu upozorňovat, takže zde jako by nás vybízel, ať s ním souhlasíme nebo se proti jeho výkladu ohradíme. Nápadná je také stylizace do žánru detektivního thrilleru, která láká k nepříliš užitečným otázkám, nakolik autora baví pokleslý žánr, nakolik se mu vysmívá a jestli tím druhým náhodou nemaskuje to první. Dokonce i vydavatel nás na zadní straně knihy nevtíravě upozorňuje, že tentokrát bychom měli být svědky čehosi podstatného. Kniha sama se otázkou, čím se vážný román liší od komerčního braku, na nenápadném líčení pastiček na čtenáře přiživí.
Po tomto začátku však další průběh příběhu sleduje typickou Urbanovu šablonu. Hlavní hrdina postupně odhaluje svůj tak trochu pochybný charakter a dál se noří do podivných událostí, které nás skoro nevyhnutelně svádějí k dojmu, že jejich vysvětlení může být snad jen nadpřirozené. Neznamená to, že by kniha byla nějak předvídatelná, protože autor pečlivě dbá, aby ve svých knihách volil nejen různorodá prostředí, ale i peripetie zápletky odvíjel odlišně. Po vyhroceném finále se ukáže, že vysvětlení je dokonale přirozené, což nás poměrně shovívavě naladí vůči jeho výstřednosti.
Přijde mi, že nejzdařilejší Urbanovy romány obsahují na závěr dramatický dovětek, jakýsi až komediální komentář, který vytváří protiklad k předchozímu obsesivnímu zaujetí, svědky jsme toho jak v Sedmikostelí, tak v Hastrmanovi. Většinou, a KAR v tom není žádnou výjimkou, se však dočkáme jen víceméně popisného a v mezích možností povzbudivého sdělení, jak to s postavami „bylo dále“, což ve mně obvykle zanechá pochybnosti, jak vlastně příběh vnímat, když potřebuje podobné dodatečné vysvětlení. Kloním se k názoru, že je to následek toho, že Urbanovy knihy jsou navzdory vší temné grotesknosti a literární zručnosti ve své podstatě vlastně romantickými příběhy. Svědčila by pro to i obvyklá nadřazenost ženských postav, které typicky vědí více než my nebo hlavní hrdina. Jsou dlouho nositelkami tajemství, katalyzátorem závěrečné katarze a nakonec i důvodem, proč se pro nás hlavní hrdina i navzdory svému pochybnému charakteru opět stává víceméně přijatelným člověkem. Hlavně by to však vysvětlovalo, proč bývají romány Miloše Urbana vždy jen o počátku věcí. Romantické je to, co se děje na začátku, než překonáme peripetie, aby vůbec něco vzniklo. Jakmile odezní chvíle, kdy se pravda vyjeví a vztahy se ustaví, zdá se, jakoby v jeho pečlivě konstruovaných a aranžovaných zápletkách zbylo už jen máloco dalšího na ukázání. Pak je na řadě „skutečná práce“ života, nuda, pro kterou už stačí jen stručné shrnutí.
Bylo by možné namítnou, že to je dost banalizující chápání romantiky, nakonec autor ho také v průběhu děje dost usilovně maskuje. Zajímavější mi ale přijde, že současně maskuje i něco dalšího. Možná je to jen ve mně jako čtenáři, ale zdá se mi, že výstřední vraždy vlastně zakrývají výstřední vztahy. Ve světě, který je pokroucený, najednou vypadají i podivné vztahy docela přirozeně. Podvědomě tušíme, že takové nejsou, ale samozřejmost, s jakou si jejich prožitek můžeme dopřát, je podle mě tím, co oživuje jinak do jakési křeče strnulý autorův groteskní svět. A pochopitelně jsou i důvodem, proč tento svět nakonec musí zkolabovat, protože si uvědomujeme, že v takto neobvyklé transformaci můžou vztahy fungovat jen po omezenou dobu. Podobně horečnaté události se v románech obvykle odehrávaly jen „ve snu“ a já velmi oceňuji, kolik úsilí a vynalézavosti Miloš Urban opakovaně vynakládá, aby ve svých knihách tento šev zahladil, aby ukázal, že jeho snová vidina je, byť jen na čas, vlastní součástí skutečnosti. Asi nejdál došel v knize Boletus arcanus, kde opatrně našlapuje mezi halucinací (fantastický prvek) a dystopií (realistický prvek). Těší mě, že fantastické je v tomto smyslu rovnoprávné se skutečným, protože fantaskno je nakonec tím, co je pro mne na jeho knihách tak přitažlivé.
Přesto jsme ve většině jeho knih svědky nějaké formy probuzení, které do určité míry zneváží předchozí děj. Nemusí jít nutně o posun, který svět knihy doslovně ztotožní s naším fyzickým světem. Ale dochází k podstatnému omezení fantastického ve prospěch realistického. Není to způsobeno rozporem mezi brakovou povahou a uměleckými aspiracemi jeho románů. Ani ironickými sebereferencemi, které román dopředu mírně znevažují, a tak ho chrání proti případným útokům. Ani příliš velkým šokem způsobeným kolapsem fantastického módu, který sloužil soustředěně budovanému tajemství, co se do značné míry rozplyne po odhalení chytrého, i když nepravděpodobného vysvětlení. Důvodem, proč nakonec obvykle procitneme, je autorova potřeba, aby se jeho postavy staly „normálními“.
Zdá se mi, že je to důsledek poměrně složité autorovy taktiky, kterou používá při kompozici svých knih. Zvnějšku to na mne působí tak, jakoby se snažil, aby jeho knihy byly brány vážně: je-li postava normální, lze ji považovat za dospělou, tudíž je její příběh opravdový a knihu, ve které vystupuje, je třeba brát vážně – to je řetězec asociací, které ve mně závěry Urbanových knih opakovaně vyvolávají. Nevím, jestli to autor dělá proto, že zjistil, že je podobný postup úspěšný, takže se ho drží. Nebo jestli ho přirozený zájem táhne k brakovosti, kterou se pak u svých románů snaží nějak kompenzovat, aby se udržel v té lépe hodnocené části české literatury. Pravděpodobně má nějakou jinou motivaci, ale na důvodech vlastně nezáleží. Zajímavá mi přijde vnitřní logika tohoto mechanismu.
Jakkoliv jsou jeho romány psány podle ustálené šablony, přijde mi, že poměrně citlivě reaguje na proměny nálad v naší společnosti (což se mimochodem projevuje i na jazyku, kterým jsou jednotlivé knihy psané). Východiskem je tedy vlastně reflexe společenských zájmů. Což není pro román vůbec špatné východisko, má-li být zajímavý. Miloš Urban navíc společenská témata „zpracovává“ nepochybně umělecky, není to žádná prvoplánovitá angažovanost ani nic třeba jen vzdáleně podobně banálního. Přesto je to východisko příliš racionální. Aby ho zamaskoval, zahlcuje nás při čtení detaily. A dělá to úspěšně, schopnost evokovat atmosféru a vytvářet fiktivní prostory těsně přiléhající ke skutečnosti si už léta spokojeně užíváme. Potíž je, že postavy, které se do podobného prostředí hodí, jsou spíše je obecné typy, ne plnohodnotné osoby. To je možná i důvod, proč se nakonec nedá o jejich skutečném životě nic moc psát. Autor však nakonec potřebuje, aby zapůsobily věrohodně alespoň v tom smyslu, aby díky nim věrohodnost získal román samotný. Jako způsob, jak proměnit „grotesknost“ většiny románů v „normalitu“ konce, je to taktika poměrně úspěšná, přinejmenším je úspěšnější než většina ostatních pokusů, jak na jedné straně těžit z bohatého potenciálu fantastické prózy, aniž by na druhé straně autor musel riskovat, že postaví „fantasmagoričnost“ na stejnou úroveň jako realitu.
Vlastně by se dalo říci, že knihy Miloše Urbana jsou psané současně přehnaně i nedostatečně. Příliš racionální jsou právě konstrukcí, kterou jsem se snažil popsat, což může působit tím rušivěji, čím více knih člověk četl, nechce-li čtenář úplně přistoupit na to, že jde o jakousi „domluvenou hru“. Málo racionální jsou přinejmenším v tom smyslu, že napětí mezi založením a vyřešením záhady, na které bývá založena zápletka, je příliš velké, než aby ho bylo možné brát úplně vážně. Přijde mi, že obě potíže se méně projevují v nejstarších knihách, kde k přesmyku od fantastického k realistickému dochází v menší míře. Pomineme-li prvotinu Poslední tečka za rukopisy, kde je závěr redukován do podoby pouhého vtipu, působí již zmiňované romány Sedmikostelí a Hastrman autentičtěji a soudržněji než většina pozdějších knih. I když by to podporovalo postřeh o nejdříve intuitivně nalezené a později vědomě používané metodě, není to ještě onen důvod, proč pro mne bývají Urbanovy knihy nakonec vždycky trochu zklamáním, i když je jinak čtu s potěšením a rád.
Mívám někdy podobně výstřední představy jako ty, jaké nám ve svých knihách ukazuje, ale protože mi celkem vzato zvlášť nezáleží na tom, co si o mně pomyslí ostatní, nevadilo by mi, kdyby se ukázalo, že vysvětlení událostí, které takové představy vyvolávají, je „šílené“ (nenormální, tedy otevřeně fantastické). Mrzí mě proto, že jeviště, na kterém se odehrají, je tak malé, že vlastně neumožňuje rozhodnout, jaké má jejich šílenství hodnotu. Protože autor má potřebu udržet si v zápletce „strategii odchodu“ k normalitě, je průběh událostí pevně svázán tak, aby došly přesně na místo, jaké autor potřebuje. A postavy jsou nuceny připraveným schématem toliko projít. Pro mne jsou pak romány Miloše Urbana příliš racionální právě tím, že poskytují velmi málo prostoru ke zkoumání, jak by se za divných okolností chovali normální lidé. Což je vlastně určitá simulace toho, jak by se divní lidé chovali za normálních okolností. A to mě pochopitelně zajímá proto, že si sám divný přijdu, když mi různé divné představy přijdou mnohem normálnější než ostatním.
Knihy z části Urbanova díla, kam bych řadil i KAR, nazývá autor (nebo přinejmenším jeho vydavatel) „černý román“, já bych použil spíš označení „románová křeč“. Tím chci říct, že Urbanovy knihy nakonec čtu jen „pro zábavu“, tedy vlastně jako žánrovou beletrii, což je dosti paradoxně způsobeno přesně tím, že se zařazení do žánrově beletrie snaží vyhnout. Sci-fi nebo detektivce bychom mohli vytýkat závislost na konvenci a nedostatečnou vnitřní autentičnost. Jenže kupodivu přesně do téhle formy se vlastně romány Miloše Urbana postupně vypracovaly. Jen tím „žánrem“ je vlastně „literatura“ jako taková. Nestěžuji si, jsou to tak obratně spletené příběhy, že se mi nejspíš neomrzí je číst, a těším se na každý další. Jen mě překvapuje, jak pečlivě se autor kontroluje, aby ze svého rámce nevybočil.
Druhá: Pomysli na Fléba
První z románů z cyklu Kultura rozehrává autor velkoryse a zakládá ho na několika výrazných kontrastech. Lidská společnost se nachází ve stavu jakési praktické utopie, kde se lidé dokáží víceméně úspěšně zabývat vlastními potřebami. Je to vlastně extrapolace současného stavu, kdy lidé už nepociťují potřebu hmotného zabezpečení jako zásadní motivaci svého jednání a důvod, proč jsou součástí společnosti. Tyto zvnějšku vynucené formy se však podařilo nahradit vnímáním různých forem zábavy jako činností sice hedonistických, ale smysl vytvářejících, tedy schopných nějak aktivně motivovat lidský život. Sebe-označení takové civilizace jako Kultura je tedy docela případné. Kupodivu si však tato společnost připouští, i když to nebývá zvykem, že její vlastní přežití vyžaduje, aby se někdy (možná dokonce často) chovala způsobem, který sama neschvaluje. Udržitelnost tohoto prvního rozporu garantují umělé inteligence zvané Mozky, které se na řízení Kultury podstatným způsobem podílejí. Existují takzvané Kontaktní sekce, jejichž členové na sebe berou různé mravně ambivalentní úkoly spojené s kontaktem s jinými druhy.
Druhý rozpor je jednoduchý a zřetelný. Kultura zabředla do války se starobylým a agresivním druhem Idiřanů. Hlavním hrdinou knihy však kupodivu není zástupce ani jednoho ze znepřátelených druhů, ale jeden z Chameleonů, nepočetné rasy bytostí schopných měnit vzhled a věrohodně tak napodobovat i bytosti jiných ras. Ten spolupracuje s Idiřany, ani ne proto, že by mu byli tak blízcí, ale považuje lidskou integraci umělých inteligencí do společnosti za chybný a nebezpečný přístup. Nejzajímavější rozpor tak spočívá v hrdinovi, ke kterému přirozeně cítíme sympatie, protože události vidíme převážně jeho očima, ale jehož hodnoty jsou v rozporu s těmi, s kterými máme sklon souhlasit, a který podporuje druh, který i jako čtenáři samozřejmě vnímáme jako nepřátelský. Protikladné pocity vzbuzuje i sama jeho schopnost měnit podobu, která je na jednu stranu fascinující, nemluvě o tom, že slibuje možnosti zajímavé zápletky, ale na druhou stranu vlastně děsivá a prakticky vzato pro nás dost nebezpečná. Je zajímavé, že autoři nevyužívají podobný motiv častěji – možná jim přijde až příliš komplexní a obtížně zvládnutelný.
Zápletka se začne odvíjet poté, co je jeden z Mozků nucen nouzově se ukrýt na opuštěné planetě, která je ovšem shodou okolností pod správou staré a mocné galaktické rasy, která na ni přísně omezuje přístup. Idiřané by si ho přáli zajmout a pověří tímto úkolem chameleona, zatímco lidé zachránit a vysílají vlastní agentku. Ihned po tomto velmi slibném úvodu se všechno pokazí a zkomplikuje. Hlavní hrdina zabředne do dobrodružného příběhu, přes jehož peripetie se jen ztěžka dopracovává ke svému původnímu poslání. Samozřejmě záleží, jak vysoká měřítka si pro čtení zvolíme, protože na poměry čistě dobrodružného příběhu je Fléb nadprůměrně kvalitní čtení, nápaditostí reálií, stylem vyprávění i psychologií postav. Ale například téměř padesát stran dlouhá kapitola Pojídači, která představuje samostatnou povídku, je do knihy jen volně vložená, aniž by ji jakýmkoliv způsobem ovlivnila. Nepostrádá snad jistou starobylou malebnost, ale jinak už zřetelně vybočila z toho, co považuji za přijatelné. V následujícím Banksově románu Hráč se také vyskytuje řada peripetií poněkud zatížených autorovým literárním exhibicionismem, ale tam alespoň vyplývají z ústředního námětu mimozemské hry a posunují děj knihy mírně kupředu tak, že pomáhají vybudovat závěrečné finále. Zde prostřední třetina románu, dokonce i v místech, které s dějem knihy nějak souvisejí, jen velmi málo rozvíjí témata, které nám autor na začátku představil. Kdybychom knihu poměřovali očekáváními, která sama vyvolala, dalo by se dokonce říct, že je to jen dost samoúčelná vycpávka.
Závěrečná třetina knihy, která sleduje dosti spletité a dosti úmorné pátrání po Mozku v podzemí opuštěné planety, může zvlášť v delších akčních pasážích působit podobně nadbytečně, ale její charakter se liší. Autor se zde vrací k rozporům, které nám představil na začátku příběhu, ale činí tak neobvyklým, až vyhroceně neromantickým způsobem. Nenabízí nám žádné pochopení, ani náznak nějaké možnosti smíření nebo syntézy. Všechny intriky a peripetie jen zakrývají vzrůstající prázdnotu. Čím více se postavy snaží, tím více jako by se vzdalovaly důvodům, proč se snaží. Iain M. Banks to, co se děje, přímo nehodnotí, ale přidává další úroveň rozporů, tentokrát psychologických. Ukazuje, že jakékoliv štěstí je možné jen v mimořádně omezené a nejisté míře, v jaké nám ho toliko mimochodem umožňují vnější okolnosti, které nás dalece přesahují. Můžeme si také uvědomit, že chameleonské schopnosti hlavní hrdina sice použil, ale pro zápletku nejsou nijak podstatné. Mohla by se prakticky stejně odvinout i bez nich, protože jejich hlavním účelem je vyvolat pocit jeho odlišnosti, který přechází až k odcizení. Příběh je nakonec tak trochu výsměchem i Kultuře samotné, protože malý výsek, který z ní v něm uvidíme, působí poněkud chorobně. Proč se něco takového děje? Odpověď je zřejmá, ale ne zvlášť uspokojivá: to všechno nevyhnutelně působí válka.
Dost dobře nelze pochybovat, že válka představuje zlo. Někdy může být nezbytné a správné ji vést, ale jejím následkem jsou nutně události, které jsou strašlivé, nespravedlivé a nesmyslné. Je, myslím, jedním ze znaků moderní společnosti, že si tyto důsledky dokázala plně uvědomit. A i když je zatím nedokázala plně politicky integrovat, což vede k nešťastnému zvyku ustupovat často agresi víc, než je moudré, dokázala je integrovat kulturně. Romány reflektující První světovou válku dokázaly motiv ztráty smyslu, který souvisí se všeobecnou válkou, integrovat velmi úspěšně. Důsledkem je, že i když se nic nezměnilo na tom, k jak děsivým důsledkům válka vede, a i když si to stále znovu musíme připomínat, samotný prožitek nesmyslnosti války už obvykle nestačí k tomu, aby byl nějaký příběh dramaticky věrohodný. Tuhle zkušenost už jsme totiž do naší kulturní tradice zahrnuli a dosud není dostatečně zapomenutá, aby fungovalo její prosté nové připomenutí. Proto je Banksovo zobrazení tíhy, s kterou válečné události na hrdiny (ale vlastně i jejich protivníky) doléhají, nakonec málo uspokojivé, i když je jinak zdařilé. Ale přestože události, které nám závěr románu předvádí, vnímáme jako pravdivé, tak docela to nestačí, protože jsou navzdory své pravdivosti příliš triviální.
V určitém smyslu je těžké rozhodnout, zda jde o nedostatečně zdařilý román, protože obtížně vyvolává naši emocionální odezvu, nebo zda jde naopak o příliš zdařilý román, protože evokuje cizost způsobem, do kterého se nám obtížně vciťuje. Osobně se kloním spíše k první možnosti, Pomysli na Fléba se mi zdá být přehnaně analytický text. Je nedostatečný podobným způsobem jako epické divadlo B. Brechta. Aristotelovskou terminologií by se dalo říci, že oboje selhává v klíčovém předpokladu dobré tragédie, tedy ve vzbuzení strachu a soucitu, na kterých je možné následně vybudovat katarzi. Pokus vyložit Banksův román brechtovským způsobem je vůbec lákavý, je třeba otázka, nakolik by vycpávkové části z prostřední třetiny knihy šly pojmout jako pokus o zcizující efekt, který má vytvořit odstup. Podobně některé z nudněji působících akčních scén, které se ovšem někdy rozvíjejí nečekaným směrem, by snad mohly být projevem snahy vybudovat dojem zvláštnosti při pozorování všednosti. Podobný výklad by však nejspíš zacházel příliš daleko, protože Iain M. Banks v zásadě nezpochybňuje ani iluzivnost svého vyprávění ani přednost jednání postav před jejich povahou pro rozvíjení příběhu. Podobnosti s přístupy epického divadla tak vyplývají spíše z vlivu, který mělo na moderní dramatické vnímaní jako takové. Výsledný efekt je však do značné míry podobný: Pomysli na Fléba má vést k pohnutí spíše skrze intelektuální zamyšlení.
Pro skutečnost, že si autor buď dramatickou nedostatečnost závěru příběhu uvědomoval – nebo že knihu dokonce tímto způsobem plánovitě vystavěl –, svědčí, že „pointu“, tedy události, které v nás mají vyvolat emocionální pohnutí, které ustaví vyznění celého románu, umístil až do dodatků, které s dějem knihy bezprostředně nesouvisejí. To vyvolává podezření, ale dodatek k příběhu nemusí nutně znamenat autorovu prohru, vzpomeňme na slavný a svým způsobem geniální román Agathy Christie Deset malých černoušků, který postupně vyzní třemi odlišnými způsoby. Vylíčení řady děsivých vražd by obstálo samo o sobě jako mrazivá psychologická sonda o pomstě a vině. Epilog z něj následně udělá tajemný, téměř mysteriózní příběh o nevyzpytatelnosti světa. Teprve závěrečný „náhodně nalezený“ dopis ho nakonec změní v důmyslnou detektivní šarádu. Ale zatímco Agatha Christie obratně mění význam událostí, který jsme už v příběhu samotné vnímali, Iain M. Banks se určitý smysl pokouší zpětně doplnit do románu, kde programově chyběl, což je mnohem obtížnější úkol.
Autor v knize Pomysli na Fléba uspěl v tom, že nám předvedl, jak nesmyslně válka vypadá z pohledu účastníka. Dosti působivě nám ukázal, jak jeho hlavní hrdina postupně získává odstup od různých podob ideologie, která válku ospravedlňuje. Ale co nakonec zůstane, když někdo přestane vnímat, že je součástí jakéhokoliv existujícího společenství? To je docela závažná otázka, protože naše přirozené – i v běžném, neválečném životě se projevující – odcizení od společnosti dosáhlo míry o hodně větší než v době po První světové válce. Zde autor možná narazil, v roce 1987, kdy kniha vznikla, snad dokonce prorocky, na místo, které potenciál pro uměleckou reflexi má. Jenže autor se situaci, kterou nám předvádí, pokusí zdramatizovat způsobem, který ji znevěrohodní. V zásadě ukazuje, že cíle, o které hlavní hrdina usiloval, i když je nakonec vnímal jako téměř nesmyslné, vedly k událostem s ještě tragičtějším vyzněním. V celkovém záběru války byly nakonec nicotné a jsou prakticky zapomenuté. Jenže to je pohled falešný: stejně bezvýznamná je při dostatečném časovém odstupu nutně i naprostá většina událostí šťastných a životů, které jejich nositelé vnímali jako smysluplné.
Přesnou autorovu pozici je obtížně dešifrovat. Naznačuje, že „šťastný život“ je sám o sobě odměnou, ale „správný život“ nikoliv? Mám trochu podezření, že v promýšlení svého románu nezašel tak daleko, aby nám nabídl odpověď. V úplném závěru knihy se autor z široké historické perspektivy vrací opět k pohledu na jednotlivý lidský osud, čímž čtenáři umožňuje složité pochyby, které předtím vyvolal, vytěsnit. Možná je při přemýšlení o tomto románu potřeba zohlednit skutečnost, že jde o první díl volného cyklu. Nedokážu odhadnout, zda autor plánoval napsat protiválečný román, při kterém ale vytvořil materii fantastického světa, která jeho záměr přerostla, nebo jestli vymyslel fantastický svět, který si ale na začátku netroufal autenticky použít, takže ho představil ve schématu protiválečného románu. Jestli je ale celková nevyváženost knihy jen vedlejším projevem porodních bolestí, znamená to, že chceme-li plně pochopit Fléba, měli bychom si přečíst následující knihy volného cyklu Kultura. Což vlastně není vůbec špatná zpráva, uvážíme-li, o jak zajímavou – a v mnoha aspektech i zdařilou – knihu šlo. Kdybychom totiž román posuzovali sám o sobě, vypadal by jako příběh ve stavu transformace. Hezké, realistické detaily, určitá vypočitatelnost, vnitřní předurčenost zápletky i triviální, neuzavřeně se odvíjející emoce jasně poukazují na space operu. Zvláštní rozpor mezi utopií a dobrodružstvím, snaha o dodatečnou a vnější interpretaci událostí i snaha udělat z emocí postav prvky zápletky však stejně jasně naznačují, že autorovy záměry byly mnohem vážnější.
Obě dohromady
Oba autoři jsou vypravěčsky natolik suverénní, že se nedá říct, že by nedokonalosti, na které jsem poukazoval, byly jen důsledkem nezvládnuté kompozice knihy – očividně patří k jejich záměru. Je možné, že se s nimi jen neshodnu na cíli, ke kterému má směřovat román. Zdá se mi, že oni jakoby považovali za podstatnou hodnotu přivést nás k určitému náhledu. Tedy pojednat naše poznání světa nikoliv „dokumentárním“ ale „dramatickým“ způsobem. Mně ovšem přijde, že i když oba při takovém zobrazení předvedli jako spisovatelé nesporné řemeslné kvality, nemá něco podobného samo o sobě ještě žádnou zvláštní uměleckou hodnotu. Protože ta podstatná otázka je, co si máme počít poté, co si „doopravdy“ uvědomíme, že svět je v nějakém aspektu odlišný od toho, co známe nebo očekáváme.
O motivech autorů ale spekulovat nechci. Obě knihy ve mně zanechaly podobný dojem, že se odehrály tak, jak si jejich autoři předsevzali. Ale píšu o nich společně proto, že mi přijde zajímavé, že se v obou případech zdá, jakoby se vlastní povaha příběhů tomuto naplánovanému průběhu vzpírala. Pozná se to nejsnáze tak, že obě knihy na konci vyžadují autorský komentář. Je sice zařazený jako vlastní součást příběhu, stejně však ukazuje, že příběh samotný skončil příliš rychle, příliš nezvykle, prostě nějak neuspokojivě. Příběhy někdy končí neočekávaně. Například Kingova novela Nadaný žák je klasickým příkladem příběhu, který skončí ve chvíli, kdy máme dojem, že se ho autorovi podařilo opravdu zajímavě rozehrát – jenže on sám zřejmě netuší, co si s ním dál počít. Stephen King má ovšem dost sebevědomí (slušnosti? drzosti?), aby nás s podobným koncem nechal vypořádat se samotné. Nadaný žák se nepovznese nad úroveň črty a může nás zklamat, když čekáme víc, ale jako studie jednoho příkladu zla je fascinující.
Tady se ale zdá, že oba příběhy nemají dostatečně nosnou vnitřní dynamiku, která by je ke konci dovedla. Proto působí dojmem, že byly uměle zastaveny. Oba autoři unikají tomu, co vytvořili. Banks závěrečnou smrtí řady postav, Urban závěrečným thrillerovým vysvětlení. Ono by se dalo tvrdit, že tím „umění napodobuje skutečnost“, jak kdysi hlásal Aristoteles, protože našim vlastním životům se nezřídka pokoušíme dodatečně najít smysl právě proto, že nemají tak dobrou vnitřní dynamiku, aby se dokázal vyjevit sám. Ale Aristoteles také poznamenal, že aby drama naplnilo svoji funkci, mají být postavy v tragédiích lepší než skuteční lidé (a postavy v komediích horší). Myslím, že další vývoj dramatu a literatury tento postřeh prohloubil tak, že samo dramatické dílo má být lepší než skutečnost. Má nám jasněji a srozumitelněji ukazovat to, co jsme jinak schopni vidět jen nejistě a roztříštěně.
Tento princip je dnes hluboce kontroverzní. Na jednu stranu jsme díky profesionálním spisovatelům dosáhli nikdy dříve nevídané vybroušenosti a působivosti této klasické aristotelovské formy. Na druhou stranu je tento stav už dlouhou řadu desetiletí podrobován soustavné kritice, nejdříve spíše z ideových pozic, později i čistě jen jako protest proti mechaničnosti a kýčovitosti řady knih. V tomto sporu mezi tím, zda dramatické formy přetvářet a prohlubovat nebo rozkládat a nahrazovat nezaujímají KAR ani Fléb vyhraněné stanovisko, nacházejí se někde spíše ve středu mezi oběma extrémy. Na jednu stranu se vyhýbají cizosti, která by měla na knihu destruktivní vliv, oba autoři očividně stojí o to, aby byli čtenářům srozumitelní v rámci zavedené tradice. Na druhou stranu mají ambice být něčím podstatně víc než zábavnou literaturou. Jako čtenář oboje rozhodně oceňuji. Zádrhel je v realizaci onoho „víc“.
Zdá se mi, že oba autoři „něco víc“ realizují jako „něco navíc“. Vnitřními prostředky svého příběhu nedokáží překročit hranici žánrové literatury, takže se snaží do knihy něco zvnějšku přidat. Ale to je natolik ošidná snaha, že neoceňuje-li někdo právě tuto metody samu o sobě, je obtížné zařídit, aby při pohledu zevnitř příběhu působila věrohodně. Některé velké romány, jako je Kingova Temná věž nebo Valhala Františka Novotného narušují vztah mezi vnitřním a vnějším ještě radikálnějšími způsoby. Ale přes vší svoji důmyslnost a působivost zůstávají právě proto díly hluboce kontroverzními a napínají tím hranice dobrého vkusu k samým limitům možného. Miloš Urban i Iain M. Banks riskují podstatně méně, ale také pro ně proto mám menší pochopení. Dalo by se říct, že tímto specifickým způsobem oba romány moje nemocniční očekávání „pochmurnosti“ naplnily ve štědré míře. Kdybychom na ně kladli nižší nároky – nebo je možná četli v prostředí méně sugestivním – věřím, že by dokázaly poskytnout zážitek zábavnější a snad i bezstarostnější.