Sherlock Holmes a krvavá zrada

Mark A. Latham

Jsou synchronicity, které člověka vyloženě překvapí. Podivné řízení osudu nepravděpodobně spojilo nemocí vynucený den v posteli s propagačně věnovanou e-knihou a k této události příhodně došlo zrovna předtím, než Interkom 9/2022 zveřejnil studii Ivo Fencla o vztazích mezi Sherlockem Holmesem a hrabětem Drákulou, kde náhodou právě Krvavou zradu nezmiňuje, a to je tam uváděný seznam literárních kuriozit až děsivě obsáhlý. Měl jsem sklon přečtenou e-knihu nepočítat za opravdovou knihu a ze svých zápisků ji potichu vynechat, ale co nadělám!

Záležitost se má následovně. Roku 1893 vzbudilo pozornost celé Británie publikování sbírky dokumentů, které popisovaly dramatické a stěží uvěřitelné dobrodružství profesora Van Helsinga a jeho společníků při snaze zmařit zákeřné plány následně zesnulého sedmihradského šlechtice hraběte Drákuly. Sherlockův bratr Mycroft má ovšem o celé této historii pochyby, takže následujícího roku požádá slavného detektiva, který se nedávno vrátil k praxi po delší odmlce způsobené nechvalně známými událostmi u Reichenbašských vodopádů, aby události prošetřil. Holmesovy dedukce nad „drákulovskými spisy“, nečekané obtíže, které pátrání provázejí, i naše literární zkušenosti shodně dosvědčují, že vše se ve skutečnosti událo o hodně jinak, než se veřejnost domnívá.

Stokerův Drákula patří mezi knihy, které jsem četl někdy pradávno, takže si pamatuji jen tolik, že mi přišla působivá, ale nijak výjimečně mě nezaujala. A protože neustálé kulturní narážky udržují člověka v poněkud klamném domnění, že knihu zná, nepocítil jsem nikdy nutkání otevřít ji znovu. Takže mě vlastně docela překvapilo, když z Holmesovy pečlivé analýzy, kterou nám pan Latham tak ochotně zprostředkoval, přesvědčivě vyplynulo, jak neuvěřitelně výstřední a nepravděpodobný vlastně průběh celého slavného příběhu je. Už v době, kdy jsem knihu jako dítě četl, byla starší než sto let, takže jí žádné nedokonalosti nezazlívám, i na svoji tehdejší důvěřivost hledím shovívavě, ale teď pro mne bylo skutečným zážitkem sledovat, jak absurdně chování řady postav působí, když se nad ním někdo zamyslí.

Zatímco o rozporech Van Helsingovy verze nás autor přesvědčí poměrně snadno, při popisu následného pátrání má nejenom věcně ruce svázané poměrně pevně danými fakty, ale je i ve strukturálně složité situaci, kdy musí vymyslet alespoň trochu souvislý způsob, jak nás seznámit se skutečnostmi dosud zatajovanými. Měřeno dějem proto kniha navzdory veškeré snaze dlouho postupuje poněkud ztuha a odvíjí se poněkud šroubovaně. Také „pachatel“ je vlastně celou dobu zřejmý, neznáme spíše roli a význam jednotlivých událostí. Jakmile jsou nám přeživší postavy původního příběhu patřičně předvedeny a když máme posbírané všechny potřebné indicie, dočkáme se však nejen skoro povinné cesty do Transylvánie, ale též přiměřeně dobrodružného – a po holmesovsku i vkusně dryáčnického – finále.

Pomineme-li tyto obtíže a nedokonalosti, které si vynutil samotný námět knihy, řekl bych, že se Mark  A. Latham zhostil svého úkolu fundovaně a se ctí. Jeho alternativní vysvětlení je docela seriózní, jeho pohrávání si s holmesovskými stereotypy je nevtíravě příjemné a rozbor drákulovských spisů mě rozhodně dokázal zaujmout. Nejsem žádný holmesovský badatel, takže nemám zvlášť velkou srovnávací základnu, ale výsledná podoba případu, který kombinoval osobní i politické prvky, se mi zamlouvala. Z dramatického hlediska mi sice kniha nepřišla příliš výjimečná, ale navzdory celkové stylistické modernizaci ctila atmosféru původních příběhů a intelektuální potěšení z rozboru nejslavnějšího upírského příběhu mi určitou všednost vyprávění bohatě kompenzovalo.

Jestliže Ivo Fencl ve své studii přesvědčivě dokládá, že Conan Doyle na příběh Brama Stokera v ne zcela typické povídce Vznešený klient reaguje, pak Sherlock Holmes a krvavá zrada ukazuje, jak by to mohlo dopadnout, kdyby měl sir Doyle menší literární zábrany. Kdyby místo parafrázování motivů, kterým se de facto snaží původní příběh nenápadně racionalizovat, nechal svého detektiva celou událost de iure přímo vyšetřit. Z tohoto hlediska je pak vlastně počin Marka A. Lathama mnohem oprávněnější než mnohé jiné dodatečné Holmesovy případy – a už jen z toho důvodu podle mne může stát za pozornost. Nemluvě o tom, že se po mnoha desetiletích nevinný, zákeřně zavražděný hrabě Drákula konečně dočkal spravedlnosti. Zda to bude stačit k očištění jeho pověsti, je ovšem nejisté.