Evangelium podle Lukáše

Luke T. Johnson

Moje zkušenost s evangelii (nebo biblickými texty vůbec) je taková, že by se do jejich čtení člověk bez pomoci neměl vůbec pouštět. Jejich kulturní, věcná i jazyková odlišnost je natolik veliká, že člověk bez zcela netriviálního množství informací a studia nemá šanci poznat, zda textu rozumí správně. Netvrdím, že evangelia nejsou schopna na čtenáře zapůsobit i bez patřičného vzdělání, to jistě jsou. Ale přinejmenším moje zážitky vyznívají tak, že kdykoliv se mi zdálo, že někdo nějaké místo vyložil tak, že opravdu dávalo smysl, byl to výklad, na který bych kvůli nedostatku znalostí sám nepřišel. A nezřídka se stalo, že poučenější výklad nesl význam odlišný, někdy dokonce skoro protikladný, než jaké bylo moje původní, spíše naivní pochopení.

Je proto zvláštní, že ve vší té křesťanské literatuře není snadné najít průvodce, který by čtenáře provedl texty Nového zákona současně soustavně, fundovaně i přístupně. Zdá se, že americká řada komentářů Sacra Pagina moje požadavky splňuje velmi dobře, mohu-li soudit podle jejího třetího svazku, který přináší Lukášovo evangelium. Že jsem prvního četl Lukáše je do jisté míry nahodilé: Marek a Matouš už byli vyprodaní a chtěl jsem začít některým ze synoptiků, než se pustím do Jana. Ale myslím, že je to dobrá volba i proto, že sv. Lukáš se nejvíce ze všech evangelistů snaží vyprávět o Ježíši Nazaretském souvislý příběh, takže jde o text pravděpodobně nejpřístupnější.

Právě od Lukášova literárního záměru odvozuje Luke T. Johnson hlavní linii svého výkladu. Tvrdí (dosti věrohodně), že Lukáš píše knihu žánru „antický životopis“, což nejenom určuje jeho výběr látky a vysvětluje jeho redakční úpravy, ale projevuje se to i v potřebě naplnit řadu tradičních stereotypů, které se s takovým žánrem pojí. A musím hned dodat, že způsob interpretace, kdy je význam jednotlivých scén určován primárně jejich literární funkcí, se mi velmi zamlouval, i když bych původně býval dal přednost výkladu více náboženskému nebo dokonce teologickému. Autor mě postupně přesvědčil, že číst knihu způsobem, jakým ji autor zamýšlel, je nejvhodnějším způsobem, jak se poučit i o jejích další stránkách.

Výklad začíná poměrně krátkým úvodem. Kromě už zmíněné žánrové charakteristiky a stručného uvedení do základních témat evangelia je zde v základních rysech probrána pravděpodobná geneze textu. Vztah mezi jednotlivými evangelii je z řady důvodů otázka stejně spletitá jako důležitá, ale pro samotné pochopení Lukášova díla to vlastně není to nejdůležitější. Podstatnější je vědět, že jde o první z dvojice knih stejného autora – tou druhou jsou Skutky apoštolů –, které na sebe navazují, i když tradičně nejsou řazeny k sobě a jen zřídka jsou interpretovány společně. Ještě důležitější je patrně pochopení vnitřní struktury samotného evangelia, protože pro vyznění řady scén je důležité znát nejenom to, co se v nich odehrává, ale přinejmenším u Lukáše také to, kde se v kontextu celé knihy odehrávají. Takhle řečeno to možná zní triviálně, ale protože se novozákonní texty většinou citují izolovaně, pro laika vůbec není snadné si jejich kontext uvědomovat.

Zbytek knihy už průběžně sleduje Lukášovo vyprávění a je strukturován podle stále stejného vzoru. Nejdříve je uvedena ucelená část textu v rozsahu obvykle mezi půl stránkou a stránkou. Následuje typicky několik stran navzájem nesouvisejících jazykových a věcných poznámek k jednotlivým slovům a větám. Vše završuje zhruba stejně dlouhý soustavný výklad textu, který představuje těžiště knihy. Sekci pak uzavírá stručný seznam odkazů na literaturu, která se probíraným místem zaobírá. Tato forma dvojího komentáře mi přijde poměrně praktická. Detailní („vědecký“) rozbor jednotlivostí nejen nezatěžuje hlavní výkladový text, ale je případně možné si snadno dohledat, jaký je přesný jazykový nebo věcný význam nejasného místa, i když člověk zrovna nečte komentář souvisle. Vhodně dlouhé mi přijdou i výkladové části, na jednu stranu vysvětlují text dostatečně dlouhý na to, aby byl dramaticky i věcně ucelený, ale na druhou stranu nejsou tak rozsáhlé, aby je člověk nedokázal přečíst najednou, i když jsou někdy významově dost hutné. Výklady jsou také v zásadě uzavřené, takže je možné je číst i izolovaně (i když v řadě případů mohou čtenáře kvůli plnému pochopení odkazovat na nějakou jinou část knihy).

Lukášova odlišnost od ostatních evangelistů je i pro jinak nepoučeného čtenáře nápadná zvláště v úvodní části, kde jako jediný pojednává o Ježíšově dětství. To je asi nejviditelnější důsledek toho, že Lukáš píše „životopis“, protože v něm očekáváme, že se dozvíme o celém životě portrétovaného člověka. Konvence jde však hlouběji. Protože životopis má smysl psát jen o někom významném, nejsou – ve shodě s tehdejšími nejen helénistickými, ale i židovskými literárními zvyklostmi – například některé promluvy v této části míněny jako doslovně historické, ale mají spíše ukázat čtenáři, jakým způsobem má představovanou osobnost vnímat. Jinak řečeno, postava neříká to, co si v danou chvíli myslela, ale říká, co by si nejspíš myslela, kdyby už události plně chápala. Podobný princip používá Lukáš v úvodní části svého evangelia i pro redakční výběr událostí z Ježíšova života. I když mu později hodně záleží na návaznosti vyprávění, na samém počátku Ježíšova vlastního působení nám zcela mimo kontext ukáže několik klíčových epizod, které mají představit ústřední témata Ježíšovy osoby.

První, nejdůležitější je představení Ježíše jako proroka. Je to trochu paradox, protože Lukáš píše formou srozumitelnou širšímu publiku, ale Ježíše představuje jako velmi specificky židovskou postavu. Lukášův text má možná, uvážíme-li jeho literární podobu i některé redakční zásahy, ukázat ne-křesťanským čtenářům nové náboženství jako obecně přijatelné. Ale podle řady poznámek se zdá, že jeho primárními čtenáři mají být křesťané, jejichž existující víru má prohloubit. A to křesťané vzešlí z pohanů, protože misie mezi Židy přinášela jen slabé výsledky. Přesto je však Lukášův Ježíš pevně zakotven v židovské tradici, protože autor chce předně ukázat, jak se Boží přísliby naplňují v dějinách. A to musí nejdříve předvést na Izraeli, s kterým měl Hospodin uzavřenou smlouvu, než bude moci Ježíšovu interpretaci této smlouvy rozšířit i na pohany, tedy na veškeré lidi. Je tedy vidět, že Lukášovy ambice nakonec přesahují běžný životopis, takže jeho evangelium má i výrazné rysy dějepisné (pochopitelně ve starověkém smyslu výkladu dějin, ne jejich nezaujatého popisu).

Ježíš se tedy v široké škále aspektů podobá předchozím prorokům, prototypově Mojžíšovi, specificky třeba Eliášovi. Ale současně je větší než oni, ve všem je tak převyšuje, což Lukáš pečlivě ukazuje na postavě Jana Křtitele, proroka, který Ježíše bezprostředně předcházel. Jako prorok zná Ježíš například věci, které člověk sám znát nemůže, nejen budoucnost, ale hlavně pohnutky a charaktery jiných lidí. A co víc, je nadán mocí, která člověka přesahuje, takže je schopen dělat zázraky, čímž prokazuje vlastní věrohodnost. Zdá se, že tyto charakteristiky nebyly tak specificky židovské, jak si dnes máme sklon představovat, podobné prvky se objevují v antických nenáboženských životopisech mudrců nebo i politiků. Ježíš tak na jednu stranu prokazuje pro tehdejší čtenáře očekávané osobnostní a etické kvality, a to jak z hlediska židovského, tak vlastně i podle nároků pohanských. Na druhé straně ale čtenáře postupně bude přivádět k náhledu, že jeho vlastní „nauka“ je velmi neobvyklá a překvapivá.

Něco z toho naznačuje už pro Lukáše velmi charakteristické druhé, společenské téma Ježíšova působení. Lukášův Ježíš se systematicky zastává lidí, kteří jsou různými způsoby sociálně – a v Izraeli tudíž i nábožensky – vyloučení: chudých, nemocných, dětí a žen. Nápadné množství Ježíšových podobenství je formulováno v majetkových nebo hospodářských termínech. My na jednu stranu víme, že je máme chápat i mnohem obecněji. Ale na druhou stranu tyto příměry usvědčují tehdejší náboženské vůdce z nespravedlnosti, a tudíž i nevěrnosti Hospodinu. Ježíš jakožto každý židovský prorok usiluje o reformu a prohloubení náboženského života. Ježíšovo působení však zachází dále, odvozenou linií jeho prorockého působení je výchova apoštolů jako jakýchsi nových vůdců lidí, kteří mají ty stávající zcela nahradit. Důležitý je ale náhled, že stále zůstáváme pevně v náboženské rovině: přišel mi třeba pozoruhodný postřeh, že slovo „chudý“, které je pro Lukáše velmi charakteristické, používá prakticky jen ve zhruba první polovině evangelia, což je potřeba vzít do úvahy, přemýšlíme-li, jakou roli motiv lidí vyloučených ze společnosti skutečně hraje. Chudoba tedy zřejmě není určujícím tématem, mizí-li zájem o ni ve chvíli, kdy Ježíšovo poslání spěje k naplnění.

Oproti poměrně složitě strukturované úvodní části má střední část Lukášova evangelia téměř banální podobu. Jde o jednu dlouhou, vnitřně nijak zajímavě nestrukturovanou cestu do Jeruzaléma, která je složena z řady událostí, které spolu nesouvisejí. Jednotlivé události na sebe u Lukáše často odkazují, ale nejde o jejich přesné časové zařazení. Nejde vlastně ani o žádnou konkrétní cestu: ohledně událostí tří let Ježíšova veřejného působení nebo dokonce jejich případné vnitřní dynamiky se toho mnoho nedozvíme. Cílem je představit Ježíše a jeho učení, přičemž Jeruzalém je místem, kam události jako celek přirozeně směřují, protože tam se Ježíšův osud v závěrečné části příběhu završí – a odkud se pak ve Skutcích apoštolů Ježíšovo poselství ve své úplnosti zase začne šířit do světa. Základní metodou střední části je Ježíšův vlastní výklad, který obvykle vyvolá nějaká vnější událost. Důležité ale je, že se porůznu obrací ke třem dosti odlišným okruhům posluchačů.

Jen s malým pochopením mluví s různými typy náboženských vůdců, které potkává nebo kteří se s ním nezřídka sami dávají do řeči. Mohlo by se zdát, že mají šanci Ježíšovo prorocké učení o správném vztahu člověka k Bohu pochopit, ale v Lukášově podání to vlastně neočekáváme. Nejsou tím, o koho se hraje, Ježíš na jejich postojích a názorech spíše jen ukazuje, jak moc se mýlí, i když se sami domnívají, že věrně tlumočí Boží vůli. Protikladem jsou Ježíšovy promluvy k samotným apoštolům, kterým vysvětluje, jak má vypadat vztah člověka k Bohu a co znamená být pravými vůdci lidu. Nezdá se, že by to zvlášť dobře chápali, vlastně až do samého konce evangelia se zdá, že tomu nerozumějí vůbec, což Ježíše občas přivádí až téměř ironickým povzdechům. Nicméně nevypadá to, že by je toto nepochopení diskvalifikovalo v úkolu, ke kterému je připravuje. Třetím publikem je „lid“, který na rozdíl od „vůdců“ přistupuje k Ježíšovi se zvědavou otevřeností. On je u Lukáše tím, komu je Ježíšovo poselství vposledku určeno, i když ve střední části příběhu ho Ježíš buď vyučuje spíše v rovině etické nebo mu na příkladech zázraků ukazuje, jak důležitá je víra. O tom, kdo je on sám, zatím na veřejnosti mlčí.

Třetí část evangelia se odehrává v Jeruzalémě a popisuje dramatické události, které se týkají Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání. Zdá se, že v křesťanské tradici jde patrně o nejstarší – tedy nejucelenější a nejsoudržnější – soubor příběhů, takže se na něm zvlášť zajímavě ukazují Lukášovy editorské zásahy i jejich limity, ať už jde o přidávání, ubírání nebo změny motivů.

Už jsme viděli, že přidávání jinde nezachovaných příběhů je často motivováno literární potřebou. Může za tím být ale i touha posílit určité vyznění, jako je tomu pravděpodobně u peripetie, kdy Pilát posílá obviněného Ježíše na soud k Herodovi. Lukáš jen mimořádně obezřetně pracuje s jinak klíčovým označením Ježíše za mesiáše, protože v soudobém chápání neslo skoro nevyhnutelně politický podtext, kterému se snaží vyhnout. Chce proto zřetelně ukázat, že shledají-li jak Pilát, tak Herodes Ježíše nevinným, jde v konfliktu s židovskými autoritami o spor duchovní. Přesněji řečeno tím, že vůdci lidu Ježíšovo poselství účelově komolí do politických kategorií a že úspěch vnímají čistě v kategoriích fyzického přežití, definitivně ukazují, že se ve vztahu k Hospodinu sami diskvalifikují. Na druhou stranu ovšem Lukáš ve scénách výslechů před vladaři, kdy by se měl Ježíš podle konvencí antických životopisů plamenně obhájit, nechává Ježíše buď přímo mlčet nebo se vyjadřovat krajně zdrženlivě, protože žádnou jinou možnost mu zřejmě jeho zdroje neposkytují.

Podobná zdrženlivost při práci s prameny je viditelná také v otázce, nakolik má na Ježíšově ukřižování podíl „lid“. Zprávy o tom, že jakýsi podíl měl, že nakonec nešlo jen o intriku úzké vládnoucí skupiny, jsou patrně natolik významné, že si je Lukáš netroufá zamlčet, i když se do jeho vyznění příběhu vůbec nehodí. Naznačuje však alespoň, že lid byl v této chvíli svými vůdci sveden a že na rozdíl od nich se kál. V mnoha případech je ovšem ubírání pro Lukáše mnohem charakterističtější metodou než přidávání. Jeho Ježíš například předjímá večer v Getsemanech svůj osud mnohem vyrovnaněji, protože úzkost by v žánru antického životopisu nepředstavovala projev lidskosti, který nás dojímá, ale znak slabosti a nedokonalosti, který by oslaboval Ježíšův portrét jakožto dokonalého člověka. Významně oslabeny jsou také dramatické prvky, které známe od ostatních evangelistů, třeba jasné náznaky složitých vztahů s Jidášem, které vedly je zradě. Lukáš se soustředí na Ježíše a nechce, aby tyto vedlejší motivy odváděly čtenářovu pozornost. Podobných drobných, ale ve výsledku významných zásahů lze u Lukáše identifikovat celou řadu.

Nejsložitější je situace pochopitelně v případech, kdy Lukáš vyznění situace nějakým způsobem mění. Chtěl bych však zmínit zajímavý příklad toho, že pochopení takových míst zdaleka nemusí být jednoznačné. V Lukášové verzi (22, 17-20) jako v jediné Ježíš při poslední večeři dvakrát žehná kalich. Nám to připadá jako zvláštní nedokonalost, takže přemýšlíme, zda jde o neumělost při práci s prameny nebo zda jde o důsledek nějakého zvláštního Lukášova záměru. V pozdějším rabínském pojednání o pesachové večeři se však lze dočíst, že kalich se v jejím průběhu žehná celkem čtyřikrát. Může tedy jít ve skutečnosti o úplnější zprávu, z které ostatní dochovali jen podstatnou část, kdy Ježíš význam žehnání změnil? Nevíme, a to nejen kvůli omezeným pramenům vztahujícím se k novozákonní látce. Poměrně málo toho víme i obecně o židovských zvycích z Ježíšových dob, mnoho detailů známe až z pojednání v nejlepším případě o sto let pozdějších. Líbí se mi, že Luke T. Johnson ve svém komentáři na mnoho podobných nejistot otevřeně upozorňuje a připouští, že u řady jednotlivostí prostě nevíme, i když celkový smysl textu může být docela jasný.

Obsah závěrečné části evangelia je oproti často složitým scénám nebo ne snadno průhledným podobenstvím předchozího vyprávění poměrně jasný. Vylíčení kruté smrti a překvapivého zmrtvýchvstání proroka Ježíše je srozumitelné nejen věcně, hlavně ale ukazuje, jak se v dějinách naplnila dřívější Boží přislíbení i Ježíšovy vlastní předpovědi. V překvapivé nejistotě nás však Lukáš nechává v otázce, co vlastně všechny tyto události znamenají. Zdá se mi, že jasná jsou dvě vodítka. I když Ježíš často mluvil k jednotlivcům, protože jsou to jednotlivci, kdo se musí obrátit k Bohu, závěrečná scéna nového zformování Ježíšova společenství znovu ukazuje, že Ježíšovo poselství nesměřuje k izolovaným jedincům. Mnohem spíše se zdá, že pravým nositelem „víry“ je „lid“. Pochopení toho, co v tomto kontextu Ježíšova smrt znamenala, však nepřichází. Učedníci stále nerozumí – a Ježíš sám naznačuje, že ani rozumět nemohou. I když už viděli, jak se naplnilo Písmo, pochopení této události jim ještě bude muset být zvláštním způsobem zpřístupněno. Jinak řečeno, pro vysvětlení pointy Evangelia podle Lukáše si musíme počkat na druhý díl, začíst se do Skutků apoštolů.

Tato kniha však česky ještě nevyšla, myšleno v kritické edici Sacra Pagina. A bohužel se zdá, že se vydávání české verze po pátém svazku (podbízivě věnovaném Knize zjevení sv. Jana) zastavilo. Je to opravdu škoda, i když knihy představují náročný překladatelský a vydavatelský počin. V této souvislosti stojí za zmínku, že zatímco původní anglické vydání používá u evangelia vlastní překlad autora komentáře z řečtiny, česká verze se nesnaží o převod překladu, ale vychází z katolického liturgického překladu Václava Bognera. Pouze na nápadně odlišných místech výslovně uvádí odlišné Johnsonovo čtení. Protože však autor komentuje všechna jazykově méně jasná místa, pochopení textu to nebrání. Osobně by mi asi užitečnější přišlo číst evangelium v překladu, který neznám, protože by mě to samo nutilo k aktivní pozornosti, ale uznávám, že to by zřejmě pro překladatele představovalo o řád náročnější úkol (nicméně soudě podle toho, jak redaktoři na některých místech doplňují nebo i opravují tvrzení autora komentáře, která se jim zdají být příliš opovážlivá, ambice by k tomu vydavatel jistě mohl mít). Kromě překladu v českém vydání se nijak nápadně neprojevuje, že jde o „katolické“ dílo, autor se při výkladu nechává vést textem samotným, jeho pozdější církevní výkladovou tradici využívá jen naprosto okrajově.

Navzdory tomu, že české vydání Lukáše-Skutků zůstává nedokončeno, myslím, že se z Lukáše díky tomuto komentáři stalo moje nejoblíbenější evangelium. Pro Lukáše je typické nejenom to, že uspořádáním látky a doplněním různých přechodů mezi scénami činí vyprávění souvislejší, takže i přesvědčivější. Na mnoha místech látku také zjemňuje: zmírňuje některá přepjatá vyjádření, zahlazuje některé nedokonalosti postav, vynechává některé tvrdě znějící požadavky. Zdá se, že tak často činí z ohledu na čtenáře, ale při pozornějším pohledu, který nám komentář nabízí, se ukazuje, že vždy je to také proto, aby nám Lukáš mohl zřetelněji ukázat, co je podstatou Ježíšova působení, jak on ho chápe. Myslím, že komentář Luke T. Johnsona se mi líbil právě proto, že tento Lukášův záměr plně respektuje. Komentář sice vychází z pozice literárního výkladu, ale přijímá skutečnost, že Lukášovi jde ve výsledku o účinek specificky náboženský. Takže literární, věcný i historický výklad slouží nakonec hlavně tomu, abychom Lukášův záměr dokázali docenit a pochopit. V tom se výkladová „literární metoda“, která na první pohled může působit poněkud mělce, osvědčuje jako plodná i užitečná.

Co si z takového zážitku jako čtenáři odneseme, je pochopitelně jiná věc. Jakkoliv je Lukášův příběh při podobném výkladu srozumitelný a působí i velmi autenticky, je přeci jen dost odlišný od naší dnešní zkušenosti. Snad Skutky nakonec přeci jen vyjdou, abychom měli trochu jasnější obrázek o tom, jak události, kterých jsme jako čtenáři Ježíšova příběhu byli spolu s Lukášem svědky, máme chápat a jak by se v našich životech případně měly projevovat.