Město zázraků

Robert Jackson Bennett

Připomeňme, že trilogie Božská města, jejímž je Město zázraků závěrečným dílem, je umístěna do světě, který odnepaměti ovládala šestice božstev, která lidem z vyvolených národů propůjčovala kouzla, zde nazývaná zázraky. Jednomu z okolních, porobených národů se však nečekaně podařilo bohy přemoci a nedlouho poté se odehrává první kniha, Město schodů. Jde vlastně o detektivku. Tajná agentka Shara Thivaniová se svým pomocníkem Sigrudem Harkvaldssonem přijíždění do Bulikova, hlavního městě bývalé božské říše, které je těžce postižené tím, že po zabití božstev přestala fungovat většina zázraků, na kterých bylo vystavěno. Zdá se, že některé zázraky fungují i nadále a mohly by ohrozit současnou křehkou politickou stabilitu nové podoby světa. Sharě se Sigrudem se nakonec podaří rozplést všechny nitky složitého spiknutí a odhalit, jak to vlastně se zánikem božstev přesně bylo. Zatímco v prvním díle jsme se vypořádávali s koncem fyzické existence božstev ve světě, v druhém díle Město mečů, který se žánrově blíží horroru, se guvernérka Bulikova Turyin Mulagheshová, jedna z vedlejších postav první knihy, musí zvládnout podivné události, které vypadají jako jakési ozvuky božské činnosti. Jde tedy spíše o psychologickou reakci na situaci, kdy se svět významně proměnil. Kdy bezprostřední otřesy už dozněly, ale přichází obtížná fáze jejich začlenění do historie. Není proto divu, že i když byla kniha napsána kvalitně, byla zvláštním způsobem pochmurná, možná i neuspokojivá.

Protože na sebe knihy sice navazují, ale jinak jde o uzavřené příběhy, byl jsem před posledním svazkem trilogie zvědavý hlavně na to, do jakým způsobem změněného prostředí ho autor zasadí, tedy jaký žánr zvolí tentokrát. Nebo vznosněji řečeno, jaká může být pointa cyklu, který směřuje od mimořádného ke všednímu? Ke změně skutečně dojde – Město zázraků dlouho působí jako kniha dobrodružná. Příběh se odehrává o mnoho let později, dlouho po všech hrdinských událostech. Shara Thivaniová zakončila svoji úspěšnou politickou kariéru a odešla na odpočinek, Turyin Mulagheshová po odchodu z armády bez velkého nadšení zasedá v parlamentu a Sigrud Harkvaldsson se kdesi v pustině neúspěšně snaží vybít si vztek na svět i sebe sama dřevorubectvím. Události, které je znovu svedou dohromady, dlouho vypadají spíše jako osobní msta nebo možná politické spiknutí, protože svět se bez božstev změnil. Zcivilněl. Vývoj trilogie jakoby literárně, ve zcela obrazné podobě zkopíroval přechod od baroka k osvícenství. Nová doba, která se projevuje vyšším oceněním hodnoty člověka a zvýšenou citlivostí vůči utrpení, je nepochybně lepší. Ale je zajímavé, že i ve fiktivním, zcela abstrahovaném prostředí vyvolává ten starý svět dojem, že dřívější doby přesto byly tak nějak zajímavější. Modernímu světu chybí jakási nevázanost, radost a nadšení, které přesahují libovolně rozumnou míru. Je to podivný paradox, když nás kniha přivádí k uvědomění, že zázraky a krutost od sebe vlastně nejde oddělit.

Mezitím zažíváme něco jako mírnou literární kocovinu, když se vyrovnáváme s následky dobrodružství, které už bylo, ale na které není jak navázat podobně dramaticky zajímavým způsobem. Autor si na změně nálady dává záležet, projevuje se i na takových detailech, jakože zestárlé postavy občas propadají sentimentu. Zkušení čtenáři jsou však podezíraví čtenáři: ta nedokonalost je příliš nápadná, příliš dobře napsaná. Je jasné, že těch pár nesrovnalostí, na které s hrdiny cestou narazíme, bude hrát větší roli, než by se mohlo zdát, protože na pozadí se skrývá neodhalené tajemství. Ovšem autor jakoby s tím dopředu počítal, takže s každou další informací je jasnější celková struktura závěrečného vysvětlení. Proto jsem příběh označil za dobrodružný: děj samotný je nápaditý, reálie světa stále dokáží okouzlovat, postavy jsou věrohodné a jejich vztahy nás zajímají. A postupně se smiřujeme s tím, že záhada za příběhem je vlastně celkem jasná, že tentokrát už nás vlastně není jak věrohodně překvapit, takže autor to nijak nevěrohodně zkoušet nebude. Kniha se však přesto čte dobře, protože má podstatně příjemnější atmosféru než druhý svazek. Z původních Božstev ve světě něco zůstalo, ale jsou to jen ozvuky odpojené od svého původního obsahu – něco jako když v našem světě neděle zůstala svátečním dnem i dlouho potom, co už většina lidí vlastně nevěděla proč.

Teprve poté, co nás autor dostatečně ukolébá civilním prostředím a členitými peripetiemi, když nás přesvědčí, že rozumíme všemu, co se v příběhu děje, nechá sklapnout past, kterou na nás měl připravenou. Svět Božských měst byl světem inherentně náboženským, takže se nabízela otázka, zda se jeho „zázračnost“ může úplně ztratit. Povede vývoj ke světské společnosti nebo vzniknou nějaká nová božstva odpovídající moderní společnosti? Teprve, když uvěříme první možnosti, začne nám autor odhalovat, že dochází k té druhé. Je to však poznání svým způsobem děsivé. Z předchozích knih tušíme, že šestice původních božstev, která reprezentovala některé základní principy náboženství našeho světa, původně jednala víceméně ve shodě. Postupně se však izolovala, takže jejich působení ztrácelo proporce, až někdy připomínalo šílenství, což vyvolávalo krutost, která také nakonec vedla k jejich pádu. Přesto to byl stále svět divergentní, protože se v něm stále projevovaly vlivy všech božstev, byť způsoby někdy až nepříčetnými. Moderní racionalita je však mnohem žárlivější, nesnese vedle sebe nic jiného. A i když začala jako vzpoura proti zvěrstvům, i ona má svoje formy krutosti, jak dobře víme z našeho světa. Je nelítostná zcela specifickým, neosobním způsobem. A jakmile se začne zdát, že modernita povstává jako nové božstvo, dostávají se postavy postupně do zcela bezvýchodné situace. Hrdina může vzdorovat silnějšímu nepříteli, nedokáže však přemoci odosobněný systém.

Autor se v minulých dílech neváhal ke svým postavám chovat někdy překvapivě nelítostně, takže přiznávám, že se mu podařilo mě docela vystrašit. Vůbec jsem si nebyl jistý, jak chce podobnou šlamastiku vyřešit, protože historie našeho světa, kterou volně dramaticky kopíroval, mu nedávala příliš nadějná vodítka. Robert Jackson Bennett však vysokým očekáváním, která vyvolaly předchozí díly trilogie, dostál – velmi mě potěšila jak metoda, kterou příběh zakončil, tak výsledek, ke kterému dospěl. Na začátku dlouhého finále Města zázraků si totiž začal pokládat otázku, jak to, že některé původně bezstarostně roztroušené prvky, které jsme si zvykli brát jako kolorit jeho světa, vůbec můžou fungovat. Pustí se tím do nové interpretace řady z minulosti známých událostí a ve výsledku nám nabídne docela netriviální představu o metafyzice svého světa. Je to poměrně překvapivé, protože po celou dobu zázraky a božstva fungovaly jen jako fenomény, které jsme spolu s hrdiny brali za dané a které žádné vysvětlení nepotřebovaly. Tím, že svůj svět obdaří explicitní metafyzikou, si však otevře novou cestu, kudy může rozuzlení zápletky vést. Podobně tvůrčí využití prvků, které jsou v příběhu dávno přítomné, ale dostanou nový a lepší význam, trochu připomíná tvůrčí metodu Sergeje Lukjaněnka v jeho sérii Hlídka – a výsledný dojem je stejně působivý.

Pozoruhodné je, že podobný postup nejen umožní uspokojivě rozplést zápletku, ale dokáže nabídnout i druhou úroveň pointy, tedy završit vyznění trilogie jako celku. V ní jsme se přenesli z „baroka“, kdy jsme viděli božské působení skoro všude, do „osvícenství“, kde ho nevidíme téměř nikde. Spolu s tím se vlastně změnilo i naše chápání skutečnosti: od „božstva jsou nezávislou fyzickou skutečností“ k „božstva jsou utvářena naší vírou“. Neobvyklé ovšem je, že v autorově pojetí podobná redukce náboženství na projev kolektivní vůle nevede k znevážení náboženství jako takového. Autor bere svůj svět natolik vážně, aby vzal za své, že byla-li povaha jeho světa z podstaty zázračná, nemůže taková najednou přestat být jen proto, že by to tak mohl napsat. Musí proto nakonec nějakým způsobem vytvořit „božské“, které by bylo přijatelné i pro moderní mentalitu. Jeho řešení je pochopitelně obrazné, doslovně možné jen v rámci jeho fiktivního světa. Ale vznikla-li původní božstva abstrakcí některých skutečných náboženských principů, nabízí se otázka, zda by jeho představa umožňovala zpětnou konkretizaci do našeho světa. Odpověď nejde stručně předvést, k tomu je potřeba celý příběh si přečíst, ale podle mne je kladná. Z ateistického hlediska se můžeme zeptat: chybí-li v našem světě metafyzika, vede to k tomu, že v něm chybějí i nějaké projevy života, které bychom považovali za žádoucí? Z hlediska existujících náboženství potom: do jaké míry naplňuje dnešní podoba víry ideál, který by byl hoden poučení, které moderní doba přinesla? Přijde mi mimořádné, že nějaká fantastická kniha tyto otázky nejen umožňuje položit, ale nabízí na ně i netriviální odpověď. Osobně mi pak přijde důležité, že dokonce nabízí určité východisko pro dříve zmíněné paradoxní pozorování, že zázraky a krutost jsou spolu podle všeho nějak podstatně spojené.

Stojí snad ještě za poznámku, že myšlenkové posuny celého díla se zajímavě odrážejí i v jeho literární struktuře. Nejdříve se zdálo, že autor se tak trochu nechal vláčet nutností napsat pokračování, takže bude mít vnitřní přesvědčivost jeho knih klesající tendenci. Ve Městě schodů jeho svět přirozeně povstával z toho, jak jsme ho poznávali, a jednotlivé reálie se organicky stávaly prvky zápletky, což vedlo jak k zajímavosti, tak k věrohodnosti světa i příběhu. Ve Městě mečů se tento pohyb zastavil, takže kniha působila mnohem víc statickým dojmem, protože žila převážně z motivů předchozího dílu. Město zázraků pak vypadalo až poněkud konstruovaně, když se prvky potřebné pro zápletku teprve zpětně stávaly reáliemi světa. Nicméně tím, jak se překvapivé, ale logicky působící vyústění příběhu stalo i vysvětlením celého světa, získala zpětně na přesvědčivosti i obě pokračování. Neobvyklé ovšem je, že tyto literární proměny nebyly jen zvnějšku vynucené autorovým záměrem.

Ráz jednotlivých dílů měl i svoje vnitřní důvody, protože odpovídal charakteru hlavních postav. První díl vyprávěný z pohledu tajné agentky vedl ke složité špionážní detektivce. Druhý jsme viděli očima vojačky, takže měl poněkud strohou a pochmurnou atmosféru. A třetím nás provázal barbarský bojovník ze severu, takže není divu, že jsme se jen obtížně vymaňovali z nekonečných peripetií, které s sebou přinášejí akční scény. Rozdílný charakter hlavních postav pak určoval i odlišnou povahu nebezpečí, kterým jsme spolu s nimi v jednotlivých dílech čelili. Tyto existenciálně poměrně rozdílné výpovědi však autor nakonec dokázal shrnout do jednoho konzistentního celku, což mi přijde jako pozoruhodný výkon. Zatímco řadu podobných souvislostí jsme mohli průběžně pozorovat, zcela nečekané pro mne bylo jiné „vnitřní vysvětlení“. Celá trilogie je netypicky vyprávěna v přítomném čase, ale ukáže se, že tato zvláštnost, která při čtení trochu ruší svojí zbytečnou naléhavostí, není úplně svévolná a má svůj nenápadný a nečekaný důvod.

Robert Jackson Bennett tak vytvořil zajímavě promyšlený svět, jehož intelektuální podnětnost byla neobvykle těsně spjata s čtenářskou atraktivností. Nakladatelství Host potom zaslouží uznání za opakovanou schopnost přinášet na český trh autory, kteří jsou schopni rozvíjet fantastický žánr novými a nečekaně působícími směry.