Chmurný Válečník

Alistair Rennie

Jsou knihy, které nám dávají zvláštní příležitost oprášit, kdyby náhodou byla zapotřebí, slova jako dekadentní, amorální, pitvorné, dendrofilní a s trochou čtenářské výdrže i kataklyzmatické. Ve světě, který nemá jméno, i když má mapu, žijí jednak lineární lidé (ti jsou zhruba jako my, tedy nic zajímavého), ale hlavně metaválečníci (což jsou takoví jakoby psychopati, ovšem malebně vylíčení). Jeden z metaválečníků nápaditě nazývaný Chmurný válečník se jednoho dne vydá na cosi jako výpravu, na které potkává řadu jiných metaválečníků, což skončí povětšinou velmi krvavě, ale mezitím jsme svědky různých delších filosofických odboček, o mnoho kratších pornografických přerušení a středně rozsáhlých fakultativních výletů po okolí. Zmiňuji to takto polopaticky, aby snad někdo nemohl říct, že nebyl varován. Důvodů, proč si podobnou knihu přečíst, se dá kupodivu nalézt několik.

Předně je příběh psaný s nadsázkou. Takovou nevtíravou, takže lze knihu brát skoro vážně i dočista jako parodii, čímž se snažím naznačit, že jak moc se budete u čtení bavit, závisí spíš na vašem naturelu. Mně imponovaly poznámky jako ta o možnosti předvídat budoucnost z podoby mraků: „Nejednalo se však o proroctví, nýbrž o kognitivní asimilace okolností, jež živelní tělesa jako mraky dokázala shromáždit při pohledu na svět ubíhající pod nimi.“ (str. 141) spíše než některé jiné, takže jsem se jakožto intelektuál jen decentně usmíval. Ale umím si představit třeba společné předčítání s prožitkem o hodně hlučnějším. Svoji rozšafnost rozděluje autor spravedlivě, je jí prodchnuto všechno, co se v knize děje (a občas i to, co se neděje).

Překvapivě příjemní a čtenářsky zajímaví jsou i amorální hrdinové, a to nejenom svojí přepjatou absurdností. Jejich nahodilost je osvěžující i proto, že vlastně není možné zvlášť dobře odhadnou jejich roli v příběhu, tedy například, kdo má zemřít a kdo ne. Přesněji řečeno, zemře skoro každý, ale ne všichni hned. Výjimku představuje titulní hrdina, který se ale pro zpestření v knize občas nevyskytuje vůbec. Nejzajímavěji se amorálnost ovšem projevuje psychologicky, různé postavy přicházejí s nápady, které občas máme i my sami, ale na rozdíl od nás je nefiltrují nejen morálkou, ale obvykle ani úvahami o následcích. To pochopitelně úzce souvisí s tím, proč jich tak významné množství nehezky umírá, ale stejně je osvěžující na chvíli se vžít do někoho, kdo se řídí vlastně jen instinkty a nebojí se následků svých činů. Prožitek úzké souvislosti mezi činem a následkem, například mezi křivdou a trestem, je v dnešní dost složité době až neobvyklý.

Svévolnost, která skrze nahodilost vede k nepředvídatelnosti, je také určujícím principem ve výstavbě zápletky. Obyčejně nemám zvlášť rád příběhy, kde se při vyprávění pravidelně střídá více dějových linií. Alistair Rennie však tuto metodu nepoužívá mechanicky, jak bývá zvykem, ale dělá z ní zajímavý prostředek kompozice příběhu. Jeho příběh má ve skutečnosti jen jedinou dějovou linii, která se týká pátrání Chmurného válečníka po smyslu jeho chmurné existence, ale poměrně často se k ní připojují různé vedlejší linie, které autor typicky začne na dosti velkorysém prostoru vyprávět i dlouho předtím, než k vlastnímu připojení dojde. To knize nejenom dodává poměrně neobvyklou dynamiku, ale umožňuje mu to zajímavě pracovat s našimi čtenářskými očekáváními o tom, co a jak se může nebo musí stát. I zde ovšem autor dostojí vysokým nárokům pravé dekadence, protože zdaleka ne vždycky naše očekávání obrátí proti nám. Svoboda svévole je mu dražší než mrzký zisk podařeného literárního efektu.

Kontrast mezi pokleslostí námětu a vybroušeností vkusu, s kterým o něm autor píše, je nakonec zřejmě i tím, díky čemu kniha působí soudržně. Chmurný Válečník má přes tři stovky stran, což je na nezávaznou hříčku, byť formálně a vlastně i obsahově dovedenou k dokonalosti, poměrně velkorysý rozsah. Normálně bych očekával, že jednotlivé „povídky“, ze kterých se skládá, budou samostatně působit lepším dojmem než celek. Kniha postrádá vnitřní vývoj, téměř se neobjevují žádné strukturálně nové prvky, takže bych si myslel, že nás opakováním časem začne nudit. Autor je však nekompromisní. Tváří se, že se vší vážností píše o čemsi důležitém. Ani na okamžik nepodlehne pokušení kabaretu, udělat například vtípek, kterým by připustil, že se obrací na publikum, jehož očekávání jsou ve skutečnosti jiná, než jaká předstírá. A co je pozoruhodné, my mu tuto vážnost na nějaké úrovni uvěříme. Není to jen nápaditost, s kterou autor recykluje základní prvky svého příběhu tak, že nám připadá, že se jejich potenciál nevyčerpal. Je to jakási opravdovost, díky které se stylistická sevřenost projeví i jako dramatická jednota u příběhu, který by se jinak skládal ze samých nahodilostí.

Nabízí se proto otázka, zda se příběhu podaří dojít až ke katarzi, tedy závěru, který by všem jednotlivým kuriozitám dal ještě nějaký dodatečný smysl. Kniha nepřináší žádnou pointu, dopadne zhruba tak, jak by se dalo očekávat, což je ale při jejím pomalém a důkladném způsobu vyprávění vlastně spíš přednost, protože o nějakou náhlou pointu, která by působila rušivě a nevěrohodně, tady nikdo nestojí. Přináší však docela zdařilé emocionální vyústění, které je sice založené jen na osudech vedlejších postav, ale dokáže neuspokojivost jinak programově otevřeného konce úspěšně kompenzovat. Obecně platí, že Alistair Rennie má velmi dobrý odhad, kolik avantgardnosti si může dovolit a kdy je potřeba ustoupit konvenčním očekáváním, aby se kniha příjemně četla, takže z hlediska příběhu se jeho vyprávění uzavře docela příhodně. Byl to konec kataklyzmaticky krvavý, ale vlastně i mne by zklamalo, kdyby byl jiný.

Osobně jsem byl spíše zvědavý, když už si autor tak vyhrál se svojí montypythonovsky „švihlou“ metafyzikou, zda se dočkám i nějakého, byť zcela fiktivního a libovolně výstředního existenciálního prozření. Pátrání Chmurného válečníka mělo navzdory vší své grotesknosti povahu questu, rytířského hledání svatého grálu. Skoro se mu totiž podařilo vyvolat v nás dojem smyslu: toho, že jeho nadsazené historky nesou i netriviální význam, který by bylo možné brát vážně. Nestane se tak, osud Chmurného válečníka zůstane otevřený nejen věcně, ale i ideově. Vůči běžnému standardu příběhů je tak Chmurný Válečník vlastně knihou antiromantickou. Na druhou stranu ale není ani knihou obrazoboreckou. Autor upřednostnil důsledně zachovat stylovou jednotu a osobní neutralitu, takže se nepokusil vybočit v žádném směru a knihu nabízejícím se způsobem uzavřel nejen dějově, ale i myšlenkově. Trochu mě to zklamalo, ale neřekl bych, že je to možné označit přímo za nedostatek. Kdyby nic jiného, autor nám nijak nenaznačoval, že máme očekávat cokoliv navíc. Člověka prostě jen zamrzí, když se mu zdá, že viděl nevyužitou příležitost. Kdybych měl svoje tápavé poznámky nějak shrnout, řekl bych, že Chmurný Válečník je kniha určená k potěšení ze čtení. Je to možná nejnekompromisnější cvičení ve stylistice, které jsem kdy potkal. Dočtení je jen jakýsi nevyhnutelný, ale nezajímavý vedlejší následek procesu čtení.

Zvláštní obdivnou poznámku zaslouží péče, kterou knize věnovalo nakladatelství Planeta9, protože prožitek, ne-li snad přímo potěšení ze čtení úprava knihy rozhodně podtrhuje. Pravidelně nepravidelného ořezu, který připomíná ruční rozřez a který nenápadně ztrpčuje listováni v knize, si všimne asi každý. Starosvětsky decentní ilustrace, které tak půvabně kontrastují s obsahem knihy, možná ponouknou k nahlédnutí do tiráže jen některé. Ale jestli se příliš nemýlím (tiráž zde nečekaně nevtíravě mlčí), je kniha vysázená Serapionem od Františka Štorma – a že něčím takovým uvidím pojednanou celou knihu, toho bych se alespoň já věru nenadál. Volně se vznášející tečky nad „i“, bachratě oplzlé závorky, smrtelným prokletím zmutované háčky a čárky, to mě ve snech svojí pitvorností pronásledovalo několik nocí. Okuste a vizte skutečné sepětí formy s obsahem. Věcná škoda, že nepřekonatelné potíže se zásobováním zabránily nakladateli v použití ručního papíru s vlákny z vlasů zneuctěných panen, rád bych si býval připlatil.

Slovo dendrofilní se mi v tomto zápisku smysluplně použít nepodařilo, ale na nic jiného si ve spojitosti s Chmurným Válečníkem věrohodně stěžovat nemůžu. Jsem si jistý, že to stálo za tu námahu s čtením (a předtím psaním)? Nejsem. Ale literární zážitek to byl jedinečný, takže nelituji. Potěšení to sice bylo svým způsobem zcela abstraktní, ale stejně tak bylo zcela skutečné, a to se počítá. Zde ovšem více než kdy jindy platí, že můj prožitek nepřináší žádnou záruku ohledně toho vašeho, ale varováni jste byli hned na začátku.