Vládce džinů

P. Djelí Clark

Nestává se zase tak často, abych do čtení knihy nedočkavě pustil hned po jejím vydání, ale na Vládce džinů jsem byl zvědavý hned ze tří důvodů. První souvisí s tím, že se roku 1872 podařilo súdánskému mystikovi al-Džáhizovi v Káhiře otevřít průchod do sféry Káf, odkud se na svět vrátili džinové, čímž zcela změnil rozložení sil nejen v koloniální Africe. Alternativní dějiny odvíjející se z neobvyklé chvíle i zapojení arabské mytologie mi přijdou přitažlivé. Druhý souvisí s tím, že o čtyřicet let později je v Gíze spáchána magickými prostředky hromadná vražda, takže děj knihy bude podaný jako detektivka. Mám rád fantastické detektivky, kde je součástí toho, co nevíme, i znalost prostředí a reálií. A konečně jde o současnou západní knihu, takže nejspíš bude mít nutkání vymezit se vůči roli našich předků v historii. Jsem zvědavý, zda to bude něco zajímavého vypovídat i o nás, o našich současných tužbách a potřebách. Protože kniha získala cenu Nebula pro letošní rok, doufal jsem, že nesahám úplně na slepo, takže půjde o čtení, které alespoň v některém z těchto rozměrů bude zajímavé.

Pro netrpělivé zmíním, že mám jednu docela dobrou a celou řadu spíše špatných zpráv. Knize je ku prospěchu, že autor někde pozorně okoukal, jak se píší dobré knihy. Kdyby mi někdo ukázal náhodně vybranou kapitolu z prvních dvou třetin knihy, nejspíš bych si pomyslel, že jde o část výborně napsaného románu – nepůsobí ani trapně ani neuměle. Zvládnutí postupů jako zobrazení správné míry detailu nebo vnitřní dynamika textu udržující pozornost jde obvykle ruku v ruce se zajímavostí knihy jako celku. Špatné zprávy ovšem souvisejí s tím, že autor jako by vůbec netušil, co si se svými kapitolami vlastně má počít. Výsledkem je něco, čemu jsme kdysi říkali „čtení na dovolenou“. Kniha, která je docela příjemná na přečtení, ale neklade na čtenáře žádné nároky a nenaruší onen lehký pocit nudy, který si spojujeme s odpočinkem na dovolené. Exotické rekvizity sice nedávají tak docela smysl a příběh je poskládaný z prvků, které si spojujeme s knihami o třídu brakovějšími, ale oboje se autorovi podaří dovést – v závislosti na našich nárocích – někam mezi „neurazí“ a „pobaví“. Zbytek zápisku je proto určený spíše pro čtenáře, které zajímá, proč vlastně prvky, které se zdají být dobré, takové nejsou, případně pro ty, kteří se podivují, jak podobná kniha mohla dostat Nebulu, jsou-li pro někoho podobné věci ještě vůbec důležité.

Prostředí, zápletka a postavy

Díky příchodu džinů se ze zaostalého a cizími mocnostmi ovládaného Egypta stane prosperující a moderně fungující země. Jak k tomu dojde, to nám autor s překvapivou pečlivostí tají. Něco málo se dozvíme o odlišném průběhu vojenských a politických událostí, které příchod džinů ovlivnil. Moje dějepisné znalosti zde trochu pokulhávaly, ale třeba vtipně kousavé poznámky o (vítězném) Mahdího povstání jsem ocenil, takže je možné, že čtenář s větším přehledem bude zaujat a odměněn ještě více. Sama alternativní historie ale námětem knihy kupodivu vůbec není, takže můžeme pouze z náznaků dovozovat, co, proč a jakými mechanismy se změnilo. To je trochu neuspokojivé, protože u knihy, která vznikla v roce 1912 bychom poněkud svévolnou změnu historie asi snesli, ale u dnešní knihy, která se odehrává v roce 1912 už očekáváme, že autor bude alespoň předstírat určitou míru vnitřní konzistence. V zásadě by se dalo říci, že Egypt verze 1912 s džiny je hlavně podstatně bohatší a tolerantnější společnost. Vlastně do značné míry připomíná nedávnou západní společnost, která by se zrealizovala o sto let dříve v Káhiře.

Zdá se, že primární vliv džinů byl vojenský a hospodářský. O vojenském se nedozvíme skoro nic, ale ten si zhruba dokážeme představit, místo pokročilejších britských kulometů zvítězila magie. Nezdá se ale, že by džinové v nějaké podstatné míře nahradili lidskou práci, potkáváme zástupy dělníků ze staveb a továren (jak se stalo, že se nemusí věnovat zemědělství, kniha zvlášť nereflektuje). Džinové spíše nahrazují inteligenci, jsou zmiňování hlavně jako architekti a inženýři, což je pro obraz „moderního Egypta“ trochu ošidné, ne-li pochybné: skoro jako by autor naznačoval, že Egypťané k prosperitě potřebují nějaký jiný národ, aby je vedl, jen domácí džinové jsou nějak vhodnější než cizí Britové. Nejisté také zůstává, jakým způsobem větší bohatství vedlo k vyšší spravedlnosti. Mezi bohatstvím a spravedlností vztah být může, ale asi jen nejvulgárnější materialisté by tvrdili, že je nutně jednoznačný. Naše zkušenosti se státy, kde se místo džinů objevila ropa, ukazuje, že bohatství samo není žádnou zárukou etického pokroku. Na druhou stranu se nezdá, že by džinové zaujímali nějaké významné místo ve státní správě, i když jsou jinak plnohodnotnými občany. Snad si lze představit, že právě vyjednávání s džiny, kteří si za pomoc ve válce proti kolonizátorům přáli právně zajištěné postavení ve společnosti, vedlo ke vzniku moderně působící republiky. Ale jak někde během čtyřiceti let může vzniknout profesionálně organizovaná státní správa netrpící nepotismem a korupcí, to je těžké třeba jen domýšlet.

Představa, že objevení džinů povede samo o sobě například k omezení vlivu pověr a liberalizaci náboženství, mi také přijde podivná, protože zdaleka nejméně uvěřitelné prvky lidové víry byly najednou empirickou zkušeností prokázány jako pravdivé. Zásadní změna v postavení žen v situaci, kdy pro to neexistují žádné kulturní předpoklady – nepotkáme například žádného džina-ženu – je potom už úplně nahodilá. Nezdá se, že by z historických postřehů, které nám autor ukázal, nějak vyplývalo, proč je jeho svět takový, jaký nám ho předvádí. Celkově je tedy autorova představa o možnostech, jak by se svět mohl alternativně (a lépe) vyvíjet, dost chabá, vlastně jen s drobnými omezeními do minulosti projektuje lepší stav světa z kulturně odlišného prostředí, aniž by se staral o předpoklady, které k takovému stavu vedou, nebo zákonitosti, které ho udržují. Autor, těžko říci nakolik vědomě, vlastně demonstruje současný psychologický postoj, který jakoby se zdál doufat, že stačí, aby se „něco“ změnilo, a když to něco bude dost „velké“ a „dobré“, všechno ostatní už se stane, aniž by to vyžadovalo jakoukoliv podstatnou lidskou činnost. Pomineme-li, že to není zvlášť prozíravý politický postoj, nezdá se ani, že by tak šlo vytvořit věrohodné pozadí pro románový příběh.

Situace se zápletkou je jednodušší a přehlednější. Nám i hlavní vyšetřovatelce je od samého počátku jasné, že masovou vraždu členů britského okultního řádu spáchal kdosi, kdo se prohlašuje za navrátivšího se mystika al-Džáhize. Zajímavý je po nějakou dobu rozpor mezi tím, že ona je na základě své věcné zkušenosti pevně přesvědčená, že to musí být podvodník, kdežto my si na základě naší literární zkušenosti myslíme, že by to klidně on sám mohl být. Brzy však převládnou rysy moderní detektivky. Hlavní hrdinka vlastně neprovádí žádné vyšetřování. Úplně základní informace, které v jejím světě musí znát skoro každý, natož zkušená vládní agentka, si musí vyhledávat v knihovně, což je alespoň poměrně atraktivní způsob, jak je sdělit nám, i když uvnitř knihy nedává žádný smysl. Horší je, že se nijak nezaslouží o objevení nových informací, buď se o nich prostě dozví od policie, která provádí vlastní pátrání, nebo jí je řeknou různí lidé, kteří za ní skoro bezdůvodně chodí, aby jí něco prozradili, občas dokonce skoro až proti její vůli. Tedy ne, že bychom se díky tomu dozvěděli o moc víc, než že situace je nejasná a vážná. Teprve daleko za polovinou knihy se autor konečně trochu vzchopí: hlavní hrdince a jejím pomocnicím dojde, že situaci podcenily, i když měly všechna vodítka celou dobu jasně před očima, a autorovi dojde, že by kniha měla občas obsahovat i nějaký zvrat.

Přestože se děj v rychlém sledu obohatí o několik dalších prvků, kniha dál exemplárně trpí nepochopitelným problémem moderních detektivek. Kromě očividného podezřelého, na kterého okatě ukazují všechny stopy, už je přítomna jen jediná nenápadná a nevinně působící postava. Takže i když mají některé z „magických“ stop zajímavou a ne zcela předvídatelnou povahu, autor nemá vůbec žádný prostor jakkoliv nás odhalením pachatele překvapit, protože si už velmi dlouho před uzavřením případu ponechal pouze jediného skutečného podezřelého. Zdá se, že jde vlastně o podobné strukturální nepochopení jako u prostředí jeho knihy. Tam vyšel z přesvědčení, že „koloniální“ je špatné, takže ho nahradil něčím „lepším“, aniž by ho vůbec napadlo, zda jeho náhrada dává smysl. Podobně čistě formálně jako „dobro“ chápe i detektivku. Pachatelem má být někdo jiný, než se zdá, a někdo, na koho to nevypadá – ano, to je splněno, protože detektiv si až krátce před odhalením uvědomí, kdo je za zločiny zodpovědný. Ale autorovi už nějak nedochází, že cílem oněch kvalit původně bylo potěšit čtenáře, ne si je odškrtnout na seznamu. Kniha naštěstí neskončila jako neuspokojivá detektivka, protože hlavní hrdinka nechala svojí nedbalostí a nedůvtipností dojít situaci tak daleko, že její odhalení pachatele nemělo šanci zabránit závěrečné katastrofě, takže nejde o pointu a rozuzlení celé knihy.

Tím, co by mohlo věrohodnost knihy zachránit, jsou postavy. Kniha sice není vyprávěna v první osobě, ale až na první kapitolu, která má spíše funkci prologu, téměř všechno, co vidíme, vidíme společně s hlavní hrdinkou, takže to máme sklon interpretovat jejím pohledem, což by mohl být významný jednotící prvek jinak dosti roztříštěných dojmů. I zde jde však o potenciál, který zůstane převážně nevyužitý. Předně bych očekával, že je-li hlavní hrdinka, agentka Fátima, žena v doposud převážně mužském prostředí, budeme svědky toho, jak jí odlišný pohled, jiná sada zkušeností nebo vyšší míra důvtipu poskytnou konkurenční výhodu. Ve skutečnosti se však chová jako muž, a to poměrně hloupý muž. V několika případech by pro vyšetřování bylo výhodné, aby svoje přímočaré chování upravila podle okolností, ale raději postupuje stále stejně naivně, takže je dokonce autor nucen umetat jí cestičku a upravovat okolní skutečnosti. Situace není zvlášť slavná ani v případě vedlejších postav. Velmi omezený osobní prostor dostane k dispozici Hadía, nová parťačka hlavní hrdinky. Ta je například mnohem poctivější muslimka, ale veškeré možné konfliktní linie se redukují na to, že nechce vynechat jednu povinnou bohoslužbu a (zatím) nenosí tak barevné oblečení. Ani Siti, milenka hlavní hrdinky, i když je uctívačkou původních egyptských božstev a podle projevů by měla mít o dost odlišný charakter, se psychologicky neliší víc než typizovaná postava z romantické komedie. Jakoby vedlejší postavy nesměly být příliš odlišné, aby nenarušovaly správný obraz ženské hrdinky jako takové. Feminismus tak vede v dnešním chápání k překvapivé míře unifikace.

Větší problém, než co v knize není, ovšem představuje, co v ní je. Agentka Fátima sice pochází z chudého Horního Egypta, ale to je spíš jen žánrové klišé o skromném původu hlavního hrdiny, její chování nebo cítění to vůbec nijak neovlivňuje. Postava je určována dvěma výraznými charakteristikami. V osobním životě se chová jako bohatá puberťačka, což se projevuje zájmem o drahé oblečení, vysedáváním v kavárnách, neúctou k autoritám, nonkonformním milostným životem a vůbec celkovou životní lehkovážností. V profesní roli je zkušenou vyšetřovatelkou Ministerstva alchymie, kouzel a nadpřirozených entit, což nám autor naznačuje různými odkazy na obtížné minulé případy. O jednom z nich, na který kniha nepřímo navazuje, je dokonce možné si přečíst v – v češtině zatím nedostupné – povídce Mrtvý džin v Káhiře. To je docela zajímavá metoda, ale podle mne vlastně není psychologicky možné, aby si člověk, který se dlouhodobě věnuje náročným, složitým, nebezpečným a běžné lidské rozměry přesahujícím případům, dokázal uchovat oddělené mentální kapacity pro povrchní bezstarostný život. To, že se dnes postava policisty, jehož život je zcela rozvrácen vlivem práce, běžně přehání a zneužívá, neznamená, že by její přesný opak musel být věrohodnější. Autor rozpor mezi oběma charakteristikami hlavní hrdinky řeší jen do té míry, že do práce v rozporu s předpisy nosí výstřední pánské obleky a že jí to kvůli jejím zásluhám prochází. Máme-li si vybrat, které z charakteristik při čtení spíše uvěříme, uvidíme mnohé, co podporuje obraz přestárlé puberťačky, ale téměř nic, co by hovořilo pro zdatnou agentku, což charakteru hlavní hrdinky zvlášť nepomáhá.

Rasismus, kolonialismus a diletantismus

Zatímco o některých fantasy příbězích se říkalo, že působí jako záznam z hry Dračího doupěte, Vládce džinů vlastně připomíná komorní LARP. Autor si nastudoval, docela pečlivě, historické pozadí, čistě racionálně vymyslel zápletku, a pak ji nechal volně sehrát několika současnými lidmi, kteří o věci jinak nic moc netuší. Nebylo by na tom vlastně nic zvlášť zajímavého, kdyby kniha nevyhrála cenu Nebula, kterou uděluje americká asociace spisovatelů fantastické prózy. Román není sám o sobě ani nijak výjimečně špatný, ani nijak zvlášť dobrý, obdobné literární nedokonalosti, jaké jsme zatím identifikovali, by se nejspíš daly najít v řadě dnes masově vydávaných knih. Z nějakého důvodu, který mi nepřijde bezprostředně zjevný, se však přinejmenším část lidí, kteří mají fantastické knihy rádi a rozumí jim, domnívá, že Vládce džinů představuje dobrý příklad toho, jak by dnes měl fantastický příběh vypadat. A protože mě zajímá, jak vnímají knihy jiní lidé, rád bych se ještě pokusil zamyslet nad tím, čím může být tato kniha specifická, že vzbudila pozornost. Jedna odpověď se nabízí skoro sama: politická angažovanost. Naše vyrovnávání se s minulostí dospělo tak daleko, že kniha může být otevřeně rasistická, aniž by autor cítil potřebu to jakkoliv ospravedlnit.

I když byl v době, kdy se kniha odehrává, Egypt v našem světě formálně součástí Osmanské říše, fakticky ho okupovali Britové, jsou tedy jako cíl odplaty dost na ráně. A musím ocenit, že vyhlášené pochopení části britské aristokracie pro domorodé poměry je v knize parodováno se zábavnou sžíravostí. Příběh ukazuje i jakýsi imperialismus naruby. Ve změněném světě se objeví nejenom džinové, rozličné mytologické bytosti se objeví i jinde, například v Indii, ale v Británii samotné nikoliv. Mám dojem, že jeden z (dlouhé řady) důvodů, proč byli Britové při správě svého impéria navzdory všem svým morálním pokleskům a chybným rozhodnutím tak úspěšní, bylo, že zcela nezávisle na tom, jak zrovna vypadala oficiální vládní politika, určitě někde existovala skupina lidí, která zdůvodňovala, proč je to politika naprosto chybná. A co víc, vymýšlela, jak by měla vypadat správně. Důsledkem této neobvyklé politické svobody bylo, že pokud se stávající politika jako chybná prokázala, existovala pro ni připravená alternativa. Jistě, Britové mohli být v autorově světě poraženi a vyhání z Afriky, ale to není důvod, aby se z ničeho nic začali chovat úplně iracionálně. Do značné míry je však zbytečné se ptát, proč jsou Britové takto metafyzicky trestáni. Když si autor není schopen položit otázku, proč nekoloniální správa funguje lépe než koloniální, nemůžeme od něj očekávat subtilnější úvahy na téma britské podoby koloniální správy jako takové (i když je dosti nápadné, že obvykle následně vedla ke vzniku spíše prosperujících nástupnických států, na rozdíl od kolonií například francouzských, které se často dodnes nevypotácely z chudoby a rozvratu).

Mně osobně britští váleční štváči, rozšafný německý císař, francouzský prezident vyjednávající s rusalkami a podobné stereotypy nijak nevadí, nakonec vsuvka s jednáním evropských diplomatů patří se svojí neskrývanou kabaretností k zábavnějším částem knihy. Skutečnost, že se skoro zdá, že Britové v příběhu nemají žádnou jinou roli, než být zesměšněni, mi však přijde zajímavá. Z psychologického hlediska to může být pochopitelné, ten, kdo vyhrál, přejímá vůči poraženému schémata jednání, která předtím byla uplatňována vůči němu samotnému. Ale proč jsou pak literární Egypťané lepší než posmívaní Britové? Tento hluboce zakořeněný, neuvědomělý rasismus nové společnosti autor na jednom místě pozoruhodně reflektuje, když podle poznámek hlavní hrdinky je jako „průměrný Angličan“ označen někdo, jehož hodnocení je v posledním percentilu (str. 295-296). Ne třeba v posledním decilu, skutečně v posledním percentilu. To už člověka zarazí a napadne ho, co se vlastně za podobným postojem doopravdy skrývá?

Přesto bych řekl, že Vládce džinů jako angažovaná kniha selhává, a to překvapivě z podobných důvodů, jako není dobrou alternativní historií nebo detektivkou. Vlastně by mi ani tolik nevadilo, kdyby z politických důvodů falšovala pravdu, protože to by pořád bylo zajímavé sledovat, co autora užírá a pohání. Ale ona je povrchní a obyčejná dokonce i v angažovaných otázkách. Až překvapivě se to ukazuje na problému se „špatným“ rasismem. Velmi složitou sociální situaci, kde hrají roli hluboce zakořeněné etnické a náboženské předsudky, autor ve své knize shrnuje do jednoduchého kritéria: míra sociálního vyloučení v jeho Egyptě úplně přesně odpovídá barvě pleti ve škále tmavá/světlá. To je naprosto odosobněné a formální pojímání rasismu, na jehož základě je skoro nemožné vystavět nějakou věrohodnou emoci. Takže nakonec není překvapivé, že všechna rasově motivovaná témata v knize bezmocně vyšumí. I když to tak na první pohled podle četnosti poznámek vůbec nevypadá, tak v románu vlastně rasové motivy žádnou podstatnější roli nehrají.

Jde tedy při ocenění knihy jen o pokrytectví? Úplně si nemyslím, že má jít o to, že je kniha správně ideologická, i když jí to nejspíš pomáhá. Další možnost by byla, že to, co je na knize cenné, je nový způsob zpracování „orientálních“ motivů. Zvlášť titulní džinové jsou zajímavý prvek. Svojí vyhlášenou lstivostí nemusí zdaleka každému vyhovovat, ale představují v našich příbězích poměrně neokoukaný a psychologicky vyhraněný námět, který by při novém promyšlení mohl představovat dobré východisko pro poutavý román. Jenže až na jednu samostatnou scénu, která nemá téměř žádný vliv na zápletku, kdy pro nás autor rozehraje klasickou etudu na téma „smlouva s džinem z láhve“, nemají jeho džinové žádné typické charakteristiky. Po většinu příběhu slouží jen jako anonymní „mocnosti“, které disponují fyzickou silou nebo vytvářejí magii, ale pro potřeby příběhu by je mohli klidně nahradit libovolné prefabrikované komiksové „bytosti z jiných dimenzí“. Už jen stručně dodám, že podobně nerozvíjeny jsou i další prvky, které nám autor představí. Alchymie se dočká jen několika okrajových zmínek, i když se zdá, že v proměně světa možná hrála roli významnější než džinové samotní. Steampunkové motivy zůstávají na úrovni poněkud kýčovité dekorace, a to dokonce i přesto, že nám autor představí relativně zajímavý koncept, kdy by magické mohlo být oživujícím principem něčeho jinak čistě mechanického.

Nesnaží-li se kniha být klasickým příběhem, jako je třeba detektivka, rezignuje-li na svůj společensko-kritický potenciál, nechce-li využít nové formy obraznosti, které má přímo před sebou, o co vlastně autorovi jde? Nějakou dobu jsem si myslel, že se tradiční literární schémata pokusí nahradit novým typem pointy. Vypadá to, že se hlavní hrdinka pokusí zlu vzdorovat argumentací a přátelskou domluvou. Když to nevyjde – natolik se autor literárních schémat přidržuje –, nechává na ostatních, aby za ni situaci vyřešili. Docela dobře by to odpovídalo jejímu chování v průběhu celé knihy. Ale i když celá kniha směřuje k tomu, že v jejím světě není klasická katarze založená na charakteru hlavního hrdiny možná (nebo alespoň vhodná), téměř z ničeho nic se dočkáme přesně takového vyústění. Ve mně to zanechává neodbytný pocit, že autor vlastně ve skutečnosti vůbec nerozumí tomu, co píše. Jako v prvních dvou třetinách knihy odpozoroval, jak fungují dobré knihy na stylistické rovině, pokouší se v závěrečné třetině okopírovat, jak fungují dobré příběhy po věcné stránce. Onen zlom je, mimochodem, docela dobře viditelný i na změně stylu, kdy se P. Djelí Clark dosti náhle přestane snažit v příběhu udržet poklidnou a rozšafnou ne-západní atmosféru, na které mu do té doby tak záleželo, a začne být přehnaně přímočarý.

Odpozoroval, že příběhy mají své zákonitosti, a tak se podle nich pokusil nějaký vytvořit. Jenže kvalita příběhů vlastně nespočívá v tom, že v nich existují určité typy zákonitostí. To důležité je, že zákonitosti, které můžou být i extrapolované nebo zcela fiktivní, bereme vážně, jakoby byly i v pomyslném světě skutečné. Jsou totiž tím, co literatuře dodává na závažnosti, protože zaručují, že krizi, kterou autor dopustil, bude nutné nějak vyřešit. Velmi dobří autoři můžou někdy s čtenářem hrát ošemetnou hru, která spočívá v tom, že svoje předpoklady/zákonitosti nakonec nějak zpochybní, ale většina dobrý knih těží spíše z toho, že nám předvede, jak se uznávané zákonitosti poskládaly do struktury, která je v něčem jiná, než jsou ty struktury, které už známe, přičemž si ale zachovala jejich přesvědčivost. Vládce džinů ovšem přejímá strukturu řešení, která je čtenářům známá už staletí, a co je ještě horší, nenaplní předpoklady nutné pro to, aby byla přesvědčivá. Ústředním problémem jeho rozuzlení je, že si autor podle všeho myslí, že charakter a charisma jsou záležitostí volby. Ano, přinejmenším dobrý charakter je důsledkem dobrých rozhodnutí, ale nelze ho typicky prokázat jediným činem, protože ten může člověk provést z mnoha rozličných příčin. A charisma je vědomému rozhodnutí ještě vzdálenější, možná ho lze pěstovat a rozvíjet, ale jeho základ je jednotlivcům přidělován úplně náhodně a tudíž nespravedlivě, někdo ho má a jiný zase ne.

Jednou ze zajímavých stránek románu bylo, že postavy se chovají dosti racionálně, myšleno ve smyslu ne-emocionálně; jejich racionalita se příliš neprojeví důvtipem. Když se občas snaží prožít nějaké protikladné emoce, působí to poněkud komicky, protože autor vlastně neví, co si s postavami v takové situaci počít, takže postavy po chvíli emoce prostě odloží a bez nějakého vlivu na příběh se dál chovají stejně jako předtím. Je to i základní metoda, jak řeší občasné spory mezi sebou navzájem. A najednou máme na konci příběhu uvěřit, že někdo, kdo není schopen prožít obyčejné citové nebo věcné dilema, má obstát před zásadní, téměř metafyzickou volbou. Nikoliv jen vybrat si správně, ale ukázat, že je díky svému charakteru schopen pochopit a prožít, co ve složitém předivu světa vlastně správná volba znamená. Myslím, že to je chvíle, kdy se definitivně ukáže, že problémem Vládce džinů není žádná jednotlivá neumělost autora, potíž spočívá v tom, že píše jen jakoby-příběh. Porovnáme-li výsledek třeba s knihou G. Willow Wilsonové Alif, neviditelný, kde se také můžeme setkat s džiny, lze si povšimnout, že tam byla vnitřní integrita hlavních hrdinů i jejich závěrečného vítězství postavena na určitém typu konverze k islámu. Takový postup nám nemusí vyhovovat, můžeme dokonce prohlásit představu islámu jako vyhraněně etického náboženství za falešnou, ale nejde tak docela popřít, že dramatická logika podobného postupu v příběhu fungovala. Naproti tomu P. Djelí Clark sice náboženství tak nějak všeobecně uznává, ale jakýkoliv náboženský projev je u něj úplně vyprázdněný. Nejde však o to, že takto povrchně vnímá náboženství – on tak vnímá vlastně všechno.

Chytří, naštvaní a hloupí

Kdybychom na chvíli připustili, že nejde o specifickou neumělost jednoho autora, ale nějaký obecnější příznak doby, jehož projevu se zde dostalo ocenění, co by to o dnešním světě vypovídalo? Při pokusu o odpověď se pokusím vypomoci si některými postřehy z jungiánské psychologie (například podle Jungovy studie Životní obrat). Podle jejích představ je cílem člověka v druhé polovině života, což není myšleno striktně časově, integrovat opačnou stránku osobnosti. Muži nevědomou ženskou animu, ženy nevědomý mužský animus. Různá kritická hnutí, jako je feminismus, která se v posledních několika generacích na západě objevovala, patrně uspěla v kritice naší kultury, kterou přinášela právě z tohoto úhlu pohledu. Západní kultura začala být námi samými považována za jednostrannou: systematické zanedbání dospělého procesu integrace v ní vedlo k problémům a deformacím. I kdybychom tento kritický pohled bez výhrad přijali, přijde mi zajímavé, že současná představa o poučení se a zlepšení je z pohledu původní kritiky zcela chybná. Snažíme se totiž rozvíjet proces integrace v první půlce života. Ta má ovšem v rámci života úplně jiný účel, je určena pro proces diferenciace. Muži se v něm mají odpojit od své zúžené a omezující představy ženy jako matky a stát se více muži, u žen probíhá proces zrcadlový.

To, že jsme si z – dejme tomu – oprávněné kritiky naší kultury odnesli chybné ponaučení, nyní brání procesům, které jsou pro rozvoj lidské osobnosti důležité. Současní lidé, což knihy jako Vládce džinů už začínají mimovolně reflektovat, jakoby se snažili o syntézu, protože postřehli, že je to cosi důležitého, ale snaží se ji vytvořit, aniž by měli k dispozici dostatečně vyhraněné protiklady. Jejich snaha je proto často ubohá a výsledek neduživý. Dnešní představa o potřebě zkratky na duchovní cestě vede jen k tomu, že řada lidí promarní šanci stát se osobností – a nebo napsat dobrý román. Záměrně chaotické vnímání pohlavnosti, jakého jsme dneska svědky, vychází z představy, že lidská identita je otázkou volby, a to jednorázové, tedy v zásadě snadné volby. Naše literární zkušenost nám ovšem ukazovala, že je to záležitost zápasu, a to krajně nesnadného a nebezpečného zápasu. Když si dnes člověk pročítá starší psychologické nebo feministické studie, které naši kulturu kritizovaly, je zajímavé, že většina autorů si nesamozřejmost toho, jak se z člověka stává osobnost, dobře uvědomovala. O to podivnější je, jak málo dnešní aktivisté znají tradici, za jejíž završení sami sebe považují. Z psychologického pohledu vlastně došlo k významnému regresu: z neschopnosti stát se v plném smyslu dospělým jsme dospěli k neschopnosti stát se vůbec dospělým.

Myslím, že tento pohled nám může pomoct pochopit jinak dosti zmateně působící situaci na poli současných „angažovaných“ fantastických románů. Existují příběhy reformní, jako je Ve službách spravedlnosti od Ann Leckieové, které vlastně pokračují v dřívější tradici členitě rozvíjené space opery, ale doplňují ji ústrojně o ty integrační motivy, které se naše dřívější literatura zdála pomíjet. Myslím, že výsledek je z čtenářského hlediska široce přijatelný a funguje literárně srovnatelně dobře jako knihy z původní „maskulinní“ tradice, řekněme jako Prefekt od Alastaira Reynoldse. Potom zde máme knihy revoluční, jako je Páté roční období od N. K. Jemisinové, které otevřeně přejímají kritické, tradici narušující chápání literatury. Stojí ovšem za pozornost, že tyto knihy neruší fázi diferenciace ve prospěch procesu integrace, ale přesně naopak ji posilují, občas dokonce až za hranici realističnosti a dobrého vkusu. Takovéto knihy můžou čtenáře z různých důvodů a celkem oprávněně rozčilovat, ale nelze kvůli tomu popřít ani jejich literární úroveň ani jejich vnitřní konzistenci. A konečně zde máme romány banální, jako je Vládce džinů od P. Djelí Clarka, které zřejmě jen módně reagují na posuny ve společenské atmosféře. Ve skutečnosti jim ale vůbec nerozumí, takže snaživě reflektují jejich hloupý a nedospělý rozměr, aniž by měl výsledek nějakou významnější literární hodnotu. Tyto tři proudy je ovšem obtížné rozlišit podle vnějšího popisu, protože knihy sdílejí obdobné postupy i témata.

Platí tedy to, co platilo vždycky, že hodnotu knihy lze posoudit jen tak, že si ji člověk přečte. To, že literární ceny, jako je Nebula, dostávají střídavě knihy ze všech tří kategorií, ukazuje, že zmatky ve vnímání fantastické literatury odrážejí zmatky ve vnímání nás samých. Má to ovšem ten zajímavý efekt, že nakladatelství Host, které ceny Huga a Nebulu ve svém edičním plánu zohledňuje, nám občas přinese i knihy, které by si jinak české vydání těžko zasloužily, což může být i docela poučné (snad to z finančního hlediska nedopadne příliš špatně). Vládce džinů je kniha spíš jen obyčejná a věnoval jsem jí pravděpodobně více pozornosti, než si zasloužila. Mnohem výstižnějším reprezentantem knih, které nereflektovaně přejímají chybnou současnou strategii nahrazení diferenciace předčasnou integrací, je jiný vítěz Nebuly, kterého nám Host představil už před časem, kniha Všichni ptáci na nebi od Charlie Jane Andersové. Tu se mi ale zatím dočíst nepodařilo. Zatímco u Vládce džinů může mít člověk chvílemi dojem, že za přečtení tak docela nestojí, protože se míjí se skutečností, byť třeba fiktivní, Andersové se docela úspěšně daří „chybnost“ destilovat do přesvědčivých postav a docela zajímavé zápletky, takže si u její knihy zoufám. Ale jednou na ni taky dojde.

Obyčejnost knihy lze obvykle vysvětlit i jednoduše. U Vládce džinů by se dalo poměrně věrohodně tvrdit, autor jen mírně rozpracovává motivy ze zmíněné povídky Mrtvý džin v Káhiře, aniž by pochopení letmo načrtnutých motivů prohloubil nebo přidal něco podstatně nového, což je na román málo. Pochopit, proč by měl někdo podobnou knihu ocenit, je složitější. Mně se zdá, že tato Nebula byla udělena za poměrně zdařilé předstírání, že se něco událo, aniž by hrozilo nebezpečí, že se jakkoliv naruší status quo. Možná je Vládce džinů příkladem nové bezpečné literatury, která zkouší přebírat zavedená schémata dobrodružné literatury, ale odstranit z nich jakoukoliv existenciální nejistotu, která by mohla čtenáře překvapit nebo dokonce způsobit, že by ho čtení změnilo. Proč by někdo podobné bezpečné knihy chtěl číst, to je ovšem otázka, na kterou už já odpovědět nedokážu.