Letorosty samomluv

Pavel Kohout

Čas od času si vzpomenu na okřídlené úsloví, že co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Pro mne to ovšem není tvrzení, jehož pravdivost je možné zvažovat, je to definice. Člověk, na kterého se sám vzpírám aplikovat běžná měřítka, je pro mne „bůh“. Někdo, kdo má charisma, že to „rozum nebere“, talent, který dokáže zastínit i to, jakým způsobem je někdy použitý. A takovým „bohem“ je pro mne Pavel Kohout. Vnímám ho jako živel: lze si případně zoufat nad tím, co způsobil, ale nelze nevnímat jeho monumentální přítomnost.

Jeho poslední kniha – dost možná nejen zatím poslední, ale úplně poslední – představuje zvláštní žánr. Od roku 1928, kdy se narodil, do roku 2022, kdy stále žije, napsal ke každému roku krátký medailon. Skutečně krátký, dvě menší strany velkorysé sazby, zhruba dva tisíce znaků na rok, jak sám říká (v textu k roku 2012). To je skutečně omezený prostor, dokonce i když člověk přijme, že vystačí jen na rychlé vyvolání nálady nebo jednoduchou pointu.

Náměty si vybírá v zásadě ze tři okruhů: Politické události, ty jsou většinou dost mizerné. Úspěchy lidstva, ty člověka potěší, ale jich nějak méně. A osobní zážitky, ty jsou všelijaké. Autor se snaží poměrně poctivě sledovat „velké“ události, takže výběr sondy do toho kterého roku obvykle není zvlášť překvapivý.

Uvědomíme-li si tato omezení formy i obsahu, je otázka, zda se mu vůbec může podařit povznést se nad úroveň banality. Inu, dokážu si velmi dobře představit, že by někdo řekl, že jsou tyto kraťoučké povídky takzvaně „o ničem“. Myslím, že bych to dotyčnému nezkoušel nijak vyvracet. Ale moje vlastní zkušenost je úplně jiná.

Je to text básníka. Ne jen stylisty, který bravurně využívá i komolí hned několik jazyků tak, aby dokázal vystihnout různorodé prožitky těch více než devadesáti minulých let. Píše je někdo, komu snad stáří přineslo nadhled, ale ne smířlivost, protože se urputně snaží, aby byl za závojem ze záblesků slov, která skládá, upřímný. Jistě, i nostalgie tam občas probleskne, ale co by to bylo za život, kdyby ne.

Ale ta upřímnost je veliká, skoro až krutá, v porovnání s lehkostí slov, za kterými se skrývá, někdy až nesnesitelně smutná. Když se tak zpětně koukám na to, co lidé a svět prožili, říkám si, jak to vlastně dokážeme snášet, a často nejenom snášet, ale i zvládnout. Já v tom vidím kousek něčeho věčného, co pomáhá udržovat naši identitu.

Pavel Kohout si podobnými metafyzikými úvahami úkol nezjednodušuje, Bůh i evoluce jsou mu stejně dobrý vysvětlením (viz rok 2019). Ale je to právě dotek „božského“, co jakoby mu umožňoval říkat i věci, které už bychom chtěli konečně pokojně zapomenout tak, abych si je cítil potřebu udržet ve vědomí (než je jednou zapomenu navždy).

Často jsem s ním velmi souhlasil a někdy velmi nesouhlasil, což je přirozené, protože žiji v čase o hodně posunutém, takže i moje zkušenosti jsou jiné. Ale když v nějakém nedávném rozhovoru poznamenal, že jde nejspíš o jeho knihu poslední i proto, že už úplně přestává rozumět současnému světu, zatrnulo mi, protože jsem na tom vlastně podobně, na náskok či zpoždění půlky života nehledě.

Napadá mě: Žije dneska vůbec někdo, kdo by následující roky miloval stejně vroucně, kál se za ně stejně upřímně a odsloužil za ně literární mši stejně bohatýrsky, jako nám Pavel Kohout dal sdílet ve svých Letorostech samomluv?

Těch krátkých povídek by člověk neměl přečíst moc najednou, jsou intenzívni a hrozí, že z nich jeden bude mít halucinace, ale pokaždé bylo těžší a těžší přestat, musel jsem se hodně kontrolovat, protože mě příliš zajímalo, co bude v té další. Hltal bych je rok za rokem.

Představuji si sám pro sebe, že s podobným těžko zvladatelným zaujetím je nejspíš Pavel Kohout prožíval; snad by mu podobný výklad nevadil. Omámeně stojím pod scénou, raduji se a brečím a tleskám; to by mu nevadilo určitě. Tak velké a strašné a občas i krásné to bylo?