Turnaj víry

Dušan Coufal

Kulaté výročí šesti set let od upálení Jana Husa obrátilo pozornost i na průběh kostnického koncilu, takže se o něm člověk, třeba i díky docela zdařilému televiznímu seriálu, měl šanci bez větší námahy dozvědět o dost více, než kolik si odnesl ze školní výuky a než kolik je zachováno v běžném historickém povědomí. Osobně považuji období husitských válek na nešťastnou část našich dějin a nikdy jsem se o ni zvlášť nezajímal, ale když už jsem se dozvěděl více o tom, co bylo jejich příčinou, začalo mě zajímat, jakým způsobem se je vlastně podařilo ukončit. Což bezprostředně souvisí s událostmi na jednom z následujících koncilů, který se konal v Basileji. I když je to jedna z církevních událostí, které se do našich dějin zapsaly nejvíce, věděl jsem o jeho průběhu snad ještě méně, než o událostech v Kostnici. Rád jsem proto sáhl po knize Dušana Coufala, abych zjistil, jak potýkání Čechů s Římskou církví dále pokračovalo.

Všeobecný církevní sněm konaný v Basileji měl na programu k vyřešení tři základní témata: husitskou herezi, unii s odloučenými pravoslavnými křesťany a reformu katolické církve. Jak dále uvidíme, husitská otázka se z vůle obou stran soustředila téměř výhradně na posouzení takzvaných čtyř pražských artikulí, tedy jakýchsi tezí, které shrnovaly jinak poměrně rozrůzněné husitské představy o tom, jak je potřeba reformovat stávající Církev, do určitého teologického a politického programu. Připomeňme si, že šlo o požadavky: svobodného kázání Božího slova, myšleno je řádně ustanoveným knězem na biblickém základě; přijímání eucharistie laiky nejen pod obvyklou způsobou chleba, nýbrž i vína z kalicha, což bylo běžně vyhrazeno jen kněžím; úplného omezení světské moci kněží, kterou by při zachování věrnosti víře měli převzít světské autority; a rovného trestání hříchů nezávisle na stavovské příslušnosti, tedy jakési rovnosti před světským zákonem.

Turnaj víry představuje v zásadě monografii o poměrně úzkém výřezu událostí, které se s basilejským koncilem pojí. Soustředí se na věroučnou konfrontaci mezi kališnickou a katolickou stranou a v jejím rámci převážně na spor o přijímání pod obojí způsobou. První omezení je dáno záměrem autora; druhé vyplývá ze samotného průběhu událostí. Každý ze čtyř sporných článků byl sice diskutován v zásadě samostatně a obdobným způsobem, ale spor o kalich budil u obou stran zdaleka největší zájem. Není to překvapivé. Z disciplinárního hlediska šlo o spor nejostřeji vymezený, neboť se týkal konkrétních právních předpisů. Stejně tak z hlediska nauky byl nejvíce konfrontační, protože přijímání laiků pod obojí bylo koncilem v Kostnici přímo odsouzeno. Zatímco ve zbylých třech článcích mohli koncilní otcové najít i body styčné s vlastními záměry, které se týkaly obecně pociťované potřeby reformy, po kalichu toužili jen Čechové. A je také nutné mít na paměti, že záležitosti svátostí, tedy přímého spojení mezi člověkem a Bohem, byly oběma stranami brány nesmírně vážně, jak kvůli významu věci samotné, tak kvůli obavám, dnes už vlastně obtížně představitelným, z provinění se proti Boží vůli.

Přestože tedy kniha má plnit funkci fundovaného vědeckého pojednání (nejsou výjimkou stránky, kde poznámky pod čarou, které se týkají pramenů a souvisejících děl, zabírají přes polovinu plochy), které zpracovává poměrně specificky vymezené téma, autor nerezignuje ani na čtivost ani na snahy o celkovou interpretaci událostí. Vlastně právě naopak. Už název knihy nasvědčuje, že chce basilejské disputace vyložit tak, aby dramatičnost a naléhavost, kterou zažívali jejich účastníci, zůstala zachována i pro čtenáře. A domnívám se, že se mu na základě pramenů, které studoval v až netypické šíři, podařilo zrekonstruovat východiska a motivace širokého spektra aktérů natolik věrohodně, že se čtenář může na konci knihy – i když on sám se jako korektní historik do něčeho podobného nepouští – odvážit obecnějších úvah o zvláštním charakteru počátku 15. století, kdy se středověké křesťanství nacházelo v hluboké krizi, ale kdy ještě nebylo smeteno reformací. Ale i když doufám, že právě podobné úvahy budou přínosem mého zápisku, slušelo by se předtím říci ještě něco málo o knize samotné i o událostech okolo basilejského koncilu.

I když je Turnaj víry čtivý i jako popularizační kniha, vede jeho vědecká podstata k tomu, že jsou některé části knihy vůči sobě navzájem nevyvážené, některé jsou příliš stručné a jiné příliš podrobné. Stručnost se týká hlavně úvodní a závěrečné části. Začátek knihy je pojatý velmi pěkně, plastickým představením jednotlivých stran, jejich situace, nedávné minulosti i bezprostřední motivace. Přišlo mi však, že autor řadu věcí nedořekne, příliš spoléhá na srozumitelnost letmých náznaků. Ne snad, že by vyžadoval nějaké odborné znalosti, ale buď má trochu přehnané představy o tom, co v člověku zůstane ze středoškolského dějepisu, nebo podvědomě předpokládá znalost své předchozí knihy Polemika o kalich, případně jen není zvyklý psát pro laické publikum, nicméně postřehnout všechny potřebné vztahy pro mne bylo na hranici mých schopností. Dobře pojatý mi přijde závěr, kde autor dodatečně rekonstruuje a rekapituluje myšlenková východiska hlavních ideových proudů, které se na koncilu projevily. Problém knihy je zde mnohem lapidárnější: nedozvíme se konec řady příběhů, které v ní započaly. Koncil, jehož začátek jsme podrobně sledovali, opustíme jen s pár narážkami na složitou budoucnost. A přesné osudy basilejských kompaktát, které představují výsledek „turnaje víry“ a do kterých se vtělil dlouze a těžce nacházený kompromis obou stran, si člověk také musí dohledat jinde. Autorovi se možná nechce interpretovat události, které (zatím?) odborně nezpracoval, ale prostým shrnutím následujících událostí pro historie méně znalé čtenáře by si snad tolik nezadal.

Naopak mi (pomineme-li poznámky pod čarou, které je při běžném čtení potřeba důsledně ignorovat) jako nečekaně přínosné přišly části, které by se daly označit za relativně příliš podrobné. Sám autor upozorňuje, že tak mohou působit zevrubná shrnutí řady dobových, čtenářům běžně nedostupných náboženských traktátů. Nedokáži odhadnout, jak záživné nebo srozumitelné by podobné výklady byly pro čtenáře úplně bez orientace v katolické teologii, protože kdo například nemá základní představu, co je to svátost, což je pojem pro celý teologický střet naprosto zásadní, pochopí to z kontextu jen obtížně. Podobně některé výklady nedocení člověk, který nemá alespoň rámcovou znalost o metodě a specifikách středověké disputace. Přitom tyto prvky jsou pro obsah knihy natolik klíčové, že by za kratší odbočku s vysvětlením stály. Sám za sebe nicméně můžu říci, že v knize, která pojednává o významném duchovním a intelektuálním střetu, mi výklady ideových pozic jednotlivých stran přišly svým rozsahem zcela přiměřené. Druhý důvod pro významné zvolnění tempa vyprávění představují občasné zatím neznámé nebo doposud málo využité prameny. Autor cítí pochopitelnou potřebu je představit a do jisté míry i ospravedlnit, i když je to vždy téma spíše na samostatný odborný článek. Protože však nezabředá do přílišného detailu, byl to pro mne nakonec vlastně zajímavý a vítaný průhled do práce profesionálního historika. Všechny tyto potenciální nedostatky mají však jen dílčí povahu a kvalitu knihy významně nenarušují.

Basilejský koncil (započatý roku 1433) je svolán za složitých okolností. Na jedné straně je plodem kostnického záměru, částí církevních hodnostářů velmi oceňovaného, že všeobecné koncily by pravidelně měly kontrolovat činnost papeže a stav církve. Na druhé straně se papežové, a to opět jako důsledek kostnického koncilu, který odstranil trojpapežství, snaží získat nazpět svoji původní autoritu a z ní plynoucí autonomii v rozhodování. Obtížná je i pozice kardinála Cesariniho, kterého papež Martin V. jakožto svého legáta pověřil jak vojenským zásahem proti husitům, tak předsedáním koncilu. Podobu koncilu v Basileji nakonec formovala skutečnost, že křižácká výprava proti Čechům byla poměrně rychle poražena (bitva u Domažlic), a že Martin V. umírá, přičemž jeho nástupce Evžen IV. se pokouší sotva započatý sněm nejdříve přeložit, a pak dokonce ukončit. Ambiciózní kardinál chtěl nějak napravit svoje předešlé vojenské selhání a koncil potřeboval obhájit svoji potřebnost nějakou bezprostředně významnou činností. Dušan Coufal hezky ukazuje, jak oba tyto motivy nakonec vedly k pozvání husitské delegace k disputacím.

Dnes už není snadné nahlédnout, o jak neobvyklý krok vlastně šlo. Je pravda, že netypický byl už Husův případ v Kostnici, protože koncily neměly ve zvyku zabývat se jednotlivými heretiky. Koncil k tomu byl dotlačen důvody spíše politické povahy; vlastní jednání s Husem však mělo, i přes všechny snahy o smírné řešení, povahu kanonického procesu, tedy soudního jednání s procesně si značně nerovnými stranami. Jednání v Basileji však mělo povahu skutečné univerzitní disputace, o kterou usiloval Jan Hus: s rovnoprávnými stranami, s volnou možností argumentace a bez hrozby trestu pro odporující stranu. Pozdně antická zvyklost, kdy se heretici nezabíjeli, ale trestali vyhnanstvím, byla už dávno zapomenuta. Církev zde – byť rozhodně ne zcela ochotně – po dlouhé době opět naplnila povolání, aby její představitelé byli „jako holubice“. Husitům se na koncilu dostalo nejen záruky bezpečného pobytu a volné cesty tam i zpět, ale obě strany se zavázaly, že nebudou protivníka kaceřovat (označovat za kacíře). Zvláště z katolické strany šlo celkově o významný ústupek, protože disputace v záležitosti, která byla považována za rozhodnutou, tedy fakticky dialog s heretiky, to byl postup, který se středověké křesťanské mentalitě s obsesivní fixací na pravdu značně vymykal. Pro husitskou delegaci to bylo významné nejen z hlediska fyzického bezpečí, ale i duchovně, protože na rozdíl od většiny protestantů se většina husitů cítila být součástí katolické církve i v její viditelné a světské podobě, takže označování za kacíře hluboce zraňovalo jejich důstojnost. Navzdory přetrvávajícím a opakovaně se objevujícím nevraživostem se atmosféra v Basileji od Kostnice významně změnila a obě znesvářené strany projevily při vzájemných jednáních skutečnou velkodušnost.

Překvapivě složité bylo také zařídit, aby se Čechové na koncil vůbec mohli dostavit. Oni sami měli zájem enormní, ostatně už delší dobu církev v různých pamfletech k něčemu podobnému vyzývali. Ovšem zajistit jim bezpečnou cestu, kterou by garantovaly písemné glejty pro všechna projížděná území, vyžadovalo značné množství organizačního a politického úsilí. Některá říšská města písemné glejty, a to i na přímou žádost budoucího císaře Zikmunda, kvůli nákladům vystavovala jen mimořádně neochotně, zatímco husité se na ústní příslib celkem pochopitelně nebyli ochotni spoléhat. Autor knihy to přímo nereflektuje, ale jeho líčení hezky ukazuje, jak specifické a pro nás neobvyklé bylo tehdejší chápání práva. Ukazuje se to na vážnosti, s kterou byly glejty brány, když je byly ochotny navzájem respektovat i velmi znepřátelené strany. Vsadit svůj život na právní záruku cizí autority bych si dneska troufal jen s krajní nedůvěrou. Ovšem v systému, kdy je dodržení zákona spojeno s osobní ctí a osobní důvěryhodnost hlavní záruka, že ostatní budou respektovat můj majetek a svoje závazky vůči mně, něco podobně překvapivého fungovat mohlo. Je to zajímavý příklad, že středověké právo nebylo nutně jen nedokonalé a zaostalé, byť si to dnes často myslíme.

Zatímco získání glejtů byl problém spíše technický, domluvit se, podle jakých kritérií budou na koncilu vyhodnocovány disputace, byla záležitost mnohem delikátnější. Husité byli snad poprvé ve výhodnější pozici, protože katolická strana měla na započetí rozhovorů větší zájem, takže se jim na předběžných jednáních v Chebu podařilo dosáhnout toho, že sám probíhající koncil neměl v kauze žádné pravomoci, rozsuzovat se mělo podle Božího zákona (argumentací z Bible), praxe apoštolské a prvotní církve (ustálená tradice) a učení doktorů (racionální argumentace). Stojí za pozornost, že úplné vyloučení přímé církevní pravomoci z podobné diskuze představuje i na poměry několika následujících století neobvykle svobodomyslné kritérium. Nabízí se proto i otázka, nakolik bylo katolickou stranou myšleno vážně a nakolik šlo pouze o strategický ústupek, jak husity na koncil nalákat. I když uvidíme, že motivace katolické strany byly skutečně o mnoho komplexnější, než se Čechům mohlo zdát, ukázalo se, že o bezprostřední upřímnosti pozvání na koncilní jednání není třeba pochybovat. Kardinál Cesarini se postaral, aby byla delegace přijata v přátelské atmosféře a se vší velkomyslností, kterou několik desetiletí krvavých teologických i politických sporů umožňovalo. A i když se katolická strana opakovaně snažila husity pohnout k tomu, aby se místo disputace raději začlenili přímo do jednání koncilu, po každém husitském odmítnutí byla kritéria domluvená v Chebu i nadále ctěna.

Titul Turnaj víry tak hezky poukazuje na to, že zde středověká kultura dokázala ukázat svoji lepší tvář. Od původní germánské fascinace pravdou, která zcela překryla původní římské dědictví rozumnosti a tolerance, se scholastický ideál osvojení si protivníkova stanoviska a vyrovnání se s ním dokázal z akademické sféry rozšířit až na disputaci se skutečným, fyzickým nepřítelem. Tuto civilizovanost evropská společnost v nadcházejících střetech s protestantismem do značné míry ztratí, aby ji pak v moderní době znovu pracně hledala (a dnes už opět z velké části ztratila). Zde se však projevila i tím, že disputace s husity byla v zásadě veřejná, takže Církev zde do určité míry dávala všanc nejen pravdu, ale i svoji prestiž. Nepřekvapí proto, že katolická strana ke konfrontaci přistoupila velmi vážně, nejenže pečlivě vybrala svoje čtyři zástupce a dala jim k dispozici odborné zázemí, nýbrž i řadu měsíců strávila jejich vzájemnou koordinací a „výcvikem“ ve zkušebních disputacích. Výběr zástupců na husitské straně byl z politických důvodů mnohem obtížnější, ale přesto je docela překvapivé, že kališnická strana vlastně nedisponovala žádnou domluvenou strategií. Nejspíš to byl do určité míry také následek „mladé“ víry, pocitu, že stojí-li za člověkem pravda, stojí za ním i Bůh, takže nic není nemožné. Každopádně je malá míra taktické přípravy na událost, které se česká strana snažila dlouhá desetiletí domoci, nečekaná a prakticky vzato netříbený zápal pozici husitů na koncilu spíše oslaboval.

Překvapilo mě, kolik pramenů se k průběhu disputace dochovalo. Souvisí to i s tím, že struktura disputace byla poměrně složitá a skládala se vlastně ze tří součástí, které si nutně nemusely úplně odpovídat. K dispozici máme obsáhlé osobní přípravy pražského mistra Jana Rokycana (za husitskou stranu) a papežského teologa Ivana z Dubrovníku (za katolíky), kteří nesli na svých bedrech hlavní spor o příjímání z kalicha. Zachována jsou finální (písemná a notářsky ověřená!) vyjádření, která se teprve brala za závazná, ústní disputace byla vlastně jejich „zkušebním“ představením veřejnosti, takže nezřídka došlo při konečné redakci k vynechávkám nebo úpravám. Nicméně ze zápisků a dopisů různých účastníků můžeme do určité míry rekonstruovat i to, co bylo na koncilu proneseno naživo a co mělo bezprostředně největší ohlas. Tyto tři zdroje, spolu s dalšími prameny roztroušenými v knihovnách a archivech po celé Evropě, umožnily Dušanu Coufalovi plasticky vylíčit nejen průběh vlastní disputace, který zde nebudu uvádět ani náznakově, ale i věrohodně dovozovat, jak se postoje jednotlivých stran vyvíjely. Oproti koncilu v Kostnici, jehož akta se v úplnosti nedochovala, se v Basileji můžeme po většinu doby cítit, jako bychom do refektáře tamního dominikánského kláštera, kde výklady probíhaly, sami nahlíželi.

Jakkoliv disputace v Basileji proběhly v mnohem důstojnějším a svobodnějším prostředí než proces v Kostnici, nakonec se ukázalo – a nedá si říci, že by to bylo úplně překvapivé a nečekané –, že ani v podobném prostředí není možné shodu nalézt. Jana Husa nakonec na hranici dovedly velmi jemné odstíny ve formulacích, které se nám zdají až nepodstatné, protože se vlastně netýkají skutečností samotných, ale toliko modality našeho vztahu k nim. Nicméně značí, že i když se téměř shodneme na určité podobě věcí, přetrvávají nadále hluboké rozdíly v jejich založení, odůvodnění a prožívání. Zdálo by se tedy, že snaha Basilejského koncilu řešit duchovní neshody, jejichž důsledky vedly k ničivým válkám, intelektuálním posouzením důvodů bude epizoda historicky sice velmi pozoruhodná, ale jinak stejně osvícená jako zbytečná. A jakkoliv bylo snažení Jana Rokycany i Ivana z Dubrovníku nepochybně upřímné, nelze přehlížet, že okolo jejich intelektuální disputace se odehrávala také přízemnější politika. Češi se do jisté míry – a bez velkého úspěchu – snažili revidovat některé závěry kostnického koncilu, například pomocí argumentace, že byl oklamán falešnými svědky (a to i z Čech, jak husité sebekriticky připouštěli). Katolická strategie, jak už jsme částečně viděli, byla mnohem komplexnější. Dalo by se dokonce říci, že k neúspěchu jednání svým dílem přispěla, protože výběrem dominikána Ivana z Dubrovníku katolická strana způsobila, že názory v diskuzi byly ostře vyhrocené, tudíž vlastně i svým způsobem nevstřícné k protivníkovi. Katolická strana tedy s možností, že výsledkem disputací bude jen hádka teologů, přinejmenším počítala. Možná by se dokonce dalo říci, že Jan Rokycana byl svým upřímným přesvědčením, že je potřebný přísně věcný přístup k věci, na koncilu vlastně trochu osamocený: husité se vydatně dohadovali mezi sebou a katolíci složitě taktizovali.

Ovšem ve chvíli, kdy se zdá, že jednání skončila neúspěšně, ve chvíli, kdy husitská delegace už plánuje odjezd zpět domů, se ukazuje, že koncil má kromě své veřejné tváře reprezentované disputacemi a politikou okolo nich ještě další, zatím úspěšně skrývanou rovinu. Katolíkům nešlo jen o teologický střet, souboj o veřejné mínění a snahu začlenit kališníky do koncilové mašinérie jednání ve výborech. Zatímco doposud se události odehrávaly pod patronací kardinála Cesariniho, který byl papežem jmenován jako předseda koncilu, ujímá se nyní iniciativy vévoda Vilém Bavorský (bratr královny Žofie, ženy Václava IV.), kterého na sněm poslal král Zikmund jako světského ochránce koncilu a svého zástupce. Vilém si mimochodem na koncilu získal uznání obou stran tím, že se poctivě osobně účastnil všech mnohahodinových disputací, i když neuměl latinsky a tudíž jim nerozuměl. Po určité době taktizování, kdy se katolíci naposledy pokusili, aby se husité přičlenili ke koncilu, a tak se stali součástí rozhodování ve své věci, kdežto husité (celkem pochopitelně) se snažili domoci jasného stanoviska ke svým čtyřem článkům, překvapí Vilém Bavorský husitskou delegaci otázkou – položenou nepochybně s plným vědomím a souhlasem kardinála Cesariniho –, zda by byli Češi ochotni zvážit návrat k jednotě s Římskou církví, kdyby vévoda zařídil, aby jim bylo povoleno přijímání pod obojí způsobou.

Není divu, že husité byli podobným návrhem zaskočeni (a považovali ho nejdříve za nějakou lest). Jestliže se otázka kalicha stala hlavním a nejurputněji probíraným tématem teologického sporu, nebylo nyní jasné, jak a proč by zrovna v této otázce mělo dojít k dohodě, aniž by byl spor sám rozhodnut. Návrh je sice bezprostředně odmítnut, ale po další – neplánovaném – kole jednání tento vstřícný postoj otevře možnost, že husitskou delegaci doprovodí zpět zástupci koncilu, kteří stanovisko sněmu představí přímo v Praze. I za tímto návrhem se skrývá vydatná porce politiky, protože zatímco se husité domnívají, že se konečně dozvědí závazné stanovisko ke své při, tedy uznání svých nároků, které by umožnilo dohodu, koncilní legáti nejsou k podobnému vyjádření oprávněni, i když tuší, že se od nich očekává. Svoji misi mají využít k tomu, aby širšímu publiku umírněných českých šlechticů a vzdělanců nabídli mír, obnovení prestiže Českého království a povolili věcné ústupky s tím, že přesná odpověď na pražské artikule je otázkou dalších jednání a postupného vyjasňování, už jen proto, že ani mezi Čechy nepanuje na jejich znění plná shoda. Po celé řadě bouřlivých jednání se koncilním vyslancům nakonec podařilo Čechy přesvědčit, že dohoda, která odděluje věcné vyřešení sporných otázek, od záležitosti správnosti nebo chybnosti jejich teologického zdůvodnění, je možná a myšlená vážně. V případě laického přijímání pod obojí způsobou měla církev jistě moc něco podobného dovolit a legáti mohli přislíbit, že dovolení bude uděleno. Otázka, zda je takový způsob přijímání prospěšný, přikázaný či přímo nezbytný, což byla pro vzdělanější část husitů podstatná záležitost, se ovšem prozatím odsouvá. Podobně v ostatních záležitostech bylo přislíbeno, že povoleno bude vše, co není přímo proti víře. Byla to riskantní strategie, protože na jednu stranu do značné míry popírala východiska, s kterými husité na koncil odjížděli, ale současně vlastně nabízela většinu výsledků, v které realisticky mohli doufat, kdyby bývali vyhráli, i když za tu cenu, že jejich vítězství uznáno nebylo.

Takto formulovaným návrhům nakonec většina kališnické reprezentace podlehla (což výhledově nejspíš také vedlo k definitivnímu vytěsnění radikálnějších husitských názorových proudů). Následná jednání nebyla ani klidná ani snadná, nicméně skončila návratem druhé husitské delegace na koncil. Tentokrát už ne s cílem vybojovat pravdu, nýbrž dosáhnout důstojné dohody. Poté už bylo spíše otázkou trpělivosti a diplomacie, než se podařilo dospět k basilejským kompaktátům, tedy povolení o přijímání z kalicha a společnou závaznou interpretaci zbylých tří článků. Odjezdem druhé delegace koncilních legátů domů, do Čech, kde měli výsledky oznámit, přechází „turnaj víry“ definitivně do oblasti „praktické politiky“ a autor knihy jeho další sledování opouští. My víme (nebo si můžeme dohledat), že prosazení dohody vyžadovalo ještě několikaleté úsilí, které ale nakonec přineslo do země pokoj, vrátilo Zikmunda na trůn a po dlouhou dobu představovalo celkem rozumný a funkční kompromis pro katolické a kališnické soužití v jedné zemi. Nelze však popřít, že na obou stranách podobné jednání vyvolalo odpor. Někteří katolíci (proti byla zvláště vídeňská universita, která měla s husity bezprostřední zkušenosti) ho považovali za nízké a zavrženíhodné pokrytectví – Dušan Coufal jejich názory v závěru knihy na základě pramenů hezky rekonstruuje –, ale celkem vzato se nakonec podřídili autoritě. Na husitské straně byla tato „zrada“ mnohem bolestivější, tyto události známe lépe, protože vedly nakonec až k vojenskému potlačení táboritů, které v zájmu míru v zemi skončilo bitvou u Lipan.

Co si o celém postupu myslet? Šlo z katolické strany o dobře promyšlenou návnadu, kterou se umírnění husité nakonec nechali podplatit? Podobný pragmatický pohled se rozhodně nabízí. Zatímco obě strany neustále taktizovaly, zdá se, že katolická strana se navíc přidržovala strategie, jejíž skutečná podoba se projevila až poměrně pozdě. Ne snad, že by k vlastním disputacím nepřistupovala se vší vážností a zodpovědností, ale jednak je využila současně k poznání protivníka a navázání jisté elementární osobní důvěry, a pak ve výsledek disputace rozhodně nevkládala takové naděje jako strana husitská. Podceňovat nelze ani vliv říšské a rakouské šlechty, jejíž majetky byly těžce zkoušeny vojenskými výpady z Čech, a nakonec ani Zikmundovy ambice ujmout se opět svého dědictví. I kdybychom podobný, poněkud cynický pohled přijali, nabízí se otázka, zda vlastně mohl být spor podobného druhu vyřešen nějak jinak? Přijde mi, že basilejský sněm ukazuje, že diskuse je velmi mocný a plodný nástroj vědeckého poznání, ale přesáhnou-li rozdíly určitou základní existenciální shodu, k čemuž v otázce přijímání z kalicha historicky nepochybně došlo, není řešení na úrovni diskuze, byť by byla i otevřená, upřímná a dobře zamýšlená, možné. Teprve když obě strany udělaly nečekaně velké ústupky a tlustou čáru za minulými křivdami, dostaly se do stavu, kdy byly opět schopny společného soužití. Z tohoto hlediska se pozoruhodný „turnaj víry“, který byl hlavním námětem knihy, ukázal vlastně jako velmi složitá záminka, aby vůbec mohla vzájemná jednání začít. Ono původně slíbené „dořešení“ teologické stránky věci bylo pod dojmem úlevy, že se konečně podařilo českou herezi zažehnat, potichu odloženo na neurčito, což jistě muselo v účastnících původních disputací zanechat trpkou pachuť. O upřímné víře Jana Rokycany nebo Ivana z Dubrovníku těžko mohlo být pochyb, ale stejně bylo v rámci potřebného kompromisu oběma stranami uznáno, ba veřejně řečeno, že jejich jednání pokrok přinést nemohla, protože byla vedena ješitností vzdělanců, kteří před jinými vzdělanci nechtěli připustit, že se mýlili. To byla jistě nespravedlnost, ale umožnila, aby se historicky vzniklé rány dále nejitřily, dokud snad čas neotupí jejich naléhavost.

Myslím, že úspěch basilejských jednání však nejde redukovat na pragmatickou politiku, ba dokonce mám dojem, že zde politika byla úspěšná právě proto, že byla něčím více. Teologické zdůvodnění návrhů Viléma Bavorského totiž pocházelo z hlavy Cesariniho žáka Mikuláše (později rovněž kardinála) Kusánského, který rozhodně nebyl žádným intelektuálním kolaborantem. Kusánský předně ve svých úvahách vychází z výborné znalosti historie, kterou ovšem nepoužívá, jak bylo zvykem, k tomu, aby našel příklady podporující jeho tezi, nýbrž k poznání skutečnosti. Může proto uznat, mnohem zřetelněji než jiní, že svátostná praxe se během časů měnila. Současně se však odvolává na tradiční tezi, že pravdivost víry nespočívá na poznání jedince, nýbrž na neomylnosti církve jakožto celku věřících. To mu umožňuje zformulovat jakousi středí pozici, kdy připouští, že užitek může plynout z navzájem různých způsobů přijímání eucharistie, ovšem žádný z nich, byť by byl sám o sobě chvályhodný a užitečný, není přijatelný, pokud vede k rozdělení v církvi. Celá argumentace je pochopitelně složitější, směřuje však k představě různosti, která je možná jen v rámci jednoty. To odpovídá i chápání křesťanství jako pokojného náboženství, kde pravda má vést k lásce. Církev tedy může husitům dovolit maximum možného právě jen za předpokladu jednoty. Na podobném základě lze pochopit, že kompromisy nabízené husitům byly zamýšleny upřímně – a že nakonec byly také i proto přijaty. Dnes můžeme mít podobné teze za skoro banální, ale středověku mnohem spíše odpovídá představa, že odlišné musí být odděleno a zničeno, aby celek nebyl ohrožen, než snaha vytvořit maximální možný prostor, kam by odlišné mohlo být integrováno. Je to už několikátý případ, kdy jsem na Mikuláše Kusánského ve zcela odlišných oborech narazil jako na autora tezí, které v až neuvěřitelné míře předjímají budoucnost. Je zajímavé, že byl někdo schopen tak citlivě vnímat proměňujícího se ducha doby: skoro bych se odvážil říci, že byl téměř moderním člověkem v době, kdy ještě žádná moderní doba vůbec neexistovala.

Myslím si, že právě neformálnímu vlivu Mikuláše Kusánského můžeme přičítat skutečnost, proč se koncil v Basileji tak nápadně liší od koncilu v Kostnici, byť je dělí jen necelých dvacet let. Je ovšem otázka, nakolik určitá nekonformita, se kterou koncil vzdoroval snaze Evžena IV. o přerušení zasedání a se kterou úspěšně vyřešil otázku husitské hereze, prospěla ideji koncilu jako takového. Sebevědomí některých koncilních otců, kteří zastávali v radikálnější podobě tezi o nadřazenosti koncilu nad papežem, což byl také následek pohnutých událostí v Kostnici, vedlo k tomu, že když papež přenesl později jednání do italské Ferrary, zůstali nadále v Basileji a nakonec zvolili i posledního ze vzdoropapežů v dějinách Římské církve (Cesarini ani Kusánský ovšem mezi vzbouřenými preláty nebyli, i když se předtím klonili spíše na stranu konciliarismu). Vzdoropapež Felix V. sice nedosáhl významnějšího vlivu, ale na basilejském koncilu i na instituci koncilů jako takových ulpělo stigma nebezpečnosti. Následující pátý lateránský koncil sice moc papeže nad koncily potvrdil, ale když později došlo ke krizi s protestanty, papežové se svoláním koncilu otáleli. Je zajímavou otázkou, co by se bývalo mohlo změnit, kdyby byl tridentský koncil v nějaké podobě svolán o dvacet nebo i třicet let dříve, než protestantské hnutí beznadějně rozvrátilo pocit církevní vzájemnosti, který navzdory všem dramatickým událostem v Evropě přetrval po celý středověk.

Turnaj víry takto vzdálené otázky pochopitelně netematizuje, ale z teologického hlediska jsou vlastně zajímavé dodnes. Vidíme-li rozpor mezi zapáleným, ale snad poněkud naivním Rokycanou a kompromisem, který na sto padesát let přinesl pokoj do Českého království, může to být silně působící, až romantická představa střetu mezi ideálem a politikou. Myslím, že taková představa ovšem zakrývá skutečné dilema. Katolická církev vlastně z metodického hlediska oficiálně zastává Rokycanův postoj, že věc by měla být nejdříve pochopena, pak rozhodnuta a až nakonec provedena. Starobylé heslo Lex orandi, lex credendi, které říká, že způsob, jakým se církev modlí, je způsobem, jakým věří, vykládá Římská církev tak, že víra určuje liturgii (a tedy i způsob užívání svátostí). Mezi vírou a liturgií je jistě těsný a nerozlučný vztah, ale původní význam tohoto hesla je spíše opačný: co se v našem životě s Bohem (modlitbě) osvědčuje, to je pravdou (obsahem víry). Křesťané totiž vírou žili dříve, než jí začali rozumět (a Ježíš sám obvykle také nejdříve jednal, a pak teprve vysvětloval). Dnes je toto opačné chápání heterodoxní (naposled ho výslovně odsoudil Pius XII. v roce 1947), ale nelze přehlédnout, že katolická víra se jen zřídka rozvíjí na základě poklidného a objektivního teologického bádání. Mnohem spíše za svůj obsah vděčí nekončící sérii krizí, které jsou vyvolávány tajemně se proměňující mentalitou světa (a v něm žijících věřících). Výsledky jakéhosi kolektivního „smyslu pro víru“ teologie mnohem spíše zpětně vykládá a racionalizuje, než že by nám je dopředu nabízela. Možná nám proto basilejský koncil – při vědomí si různých omezení a nebezpečí, protože podobný postup nelze zdaleka použít pokaždé – ukazuje mnohem spíše správný způsob řešení konfliktů než nějaký vynucený a účelový kompromis.

Myslím, že podobný „věroučný“ pohled na dějiny Církve je užitečný. Nejen v tom smyslu, že v Turnaji víry umožňuje autorovi věrohodně rekonstruovat průběh určité historické události a vysvětlit její vnitřní dynamiku. Ale umožňuje nám vnímat i proměny lidské mentality ve větším měřítku. Středověk byl zjevně okouzlen vírou: fascinován světlem víry, tedy schopností víře porozumět. Možná se na ni samotnou soustředil až příliš, protože víra je nakonec jen prostředkem, způsobem našeho vztahu s Bohem. I když na basilejském sněmu šlo o reformu církve spíše ve viditelném, lidském a organizačním smyslu, je pozoruhodné, že koncilní otcové ukázali nečekanou a nevídanou pružnost v tom, jak vyřešit krizi vzešlou z podobného zúženého pohledu na víru. My už s odstupem víme, že to nestačilo, vznik protestantismu „reformu“ vyvolanou jednáním s českými kališníky nakonec rozprášil, když přestala dostačovat oběma stranám (trnem v oku byla ovšem hlavně pozdějším papežům). S nadsázkou řečeno, musela Římská církev svoji víru – ve specifickém středověkém pojetí – ztratit a znovu ji nalézt v pojetí barokním. A tu znovu ztratit s nástupem modernity, takže novou podobu se nyní snažíme nalézt my. Zatím se nám nezdá, že bychom v tom byli zvlášť úspěšní, ale pohled zpět nás povzbuzuje v názoru, že je to snad správný způsob, jak se katolická víra – tedy její lidské vnímání a chápání – vyvíjí. A je-li s námi Bůh, nemusíme se doopravdy bát, protože historie nám ukazuje, že východiska lze nalézt i tam, kde se zdá, že nejsou. Pravda, nemusíme je ponořeni do naší doby být schopni pochopit, protože málokdo je tak prozíravý, jako byl Mikuláš Kusánský. Nemusíme se jich ani dožít, ale jsme součástí většího příběhu a jednou ho snad uvidíme celý. Takový náhled už přesahuje vědecky pojímanou historii, ale basilejský koncil ji přesahoval také, přinejmenším si to jeho účastníci rozhodně mysleli.

Kromě oficiální a viditelné tváře Církve, jak se ukazovala v precizních formulacích Ivana z Dubrovníku, a skryté, k jednotě směřující strategii, kterou představují smířlivější a spekulativnější úvahy Mikuláše Kusánského, se na koncilu projevila i řada dalších myšlenkových proudů, a to v poměrně širokém spektru od prelátů, kteří by si přáli udržení mnohem tvrdší věroučné a disciplinární linie, až k opatrně formulovaným postojům, které s husity více či méně souhlasí. Tato pluralita je mimo jiné důsledkem domluvy, že samotné oficiální disputace budou – přísně právně vzato – představovat střet soukromých názorů. Nikdo si nemohl být tak úplně jistý, kam doopravdy povedou, takže si koncil nechtěl příliš svázat ruce jejich výsledkem (napětí vyvolané vyhroceností tezí Ivana z Dubrovníku bylo možné deeskalovat). Líbí se mi, že Dušan Coufal tyto vedlejší názorové proudy poměrně podrobně shrnuje a probírá, protože to ukazuje, jak zajímavé a intelektuálně členité bylo pozdně středověké myšlení. Tato pestrost pochopitelně nebyla bez rizika: znovu tak vyniká pozoruhodná osobnost Juliána Cesariniho, který obratnou diplomacií dokázal vzdorovat nepřátelům koncilu, vést jednání s husity, sladit různorodé zájmy účastníků koncilu a připravit podmínky pro návrh kompromisu ohledně přijímání z kalicha. Ukazuje to mimo jiné, jak rychle se situace v katolické církvi po vyřešení papežského schizmatu stabilizovala. Průběh koncilu v Kostnici byl v důsledku bezvládí nevypočitatelný, ne-li chvílemi přímo zmatený – s civilizovaným a pečlivě řízeným průběhem úvodních fází koncilu v Basileji neporovnatelný.

Dlužno ještě podotknout, že kniha Dušana Coufala pro mne byla i zajímavým svědectvím o Zikmundovi Lucemburském. Tento český král u nás tradičně nemá dobrou pověst, ale pokaždé, když se o něm něco dozvím, posílí to ve mně dojem, že to on byl pravým dědicem svého otce. Pohyboval se v době a situacích, které byly nesmírně obtížné, ale přesto v nich obstál se ctí. Bylo zásluhou jeho angažovanosti, že se sešel kostnický koncil, a i zásluhou jeho osobní statečnosti, s kterou se vzepřel všem třem papežům, že koncil velké církevní schizma úspěšně vyřešil. I když českou krizi se mu tam vyřešit nepodařilo, jeho replika „Jene Huse, nikdo nežije bez hříchu“ k požadavku, aby církevní a světské úřady mohly zastávat pouze osoby bezúhonné, mi přijde jako možná nejvýstižnější charakteristika, proč byly nakonec Husovy názory příliš přepjaté, než aby s ním člověk mohl souhlasit. Rovněž záležitosti koncilu v Basileji podpořil král Zikmund zodpovědně. Osobně se sice neúčastnil ani předcházející křížové výpravy (kvůli zranění po pádu z koně) ani následného sněmu (protože zrovna v Itálii usiloval o císařskou korunu), čímž oba podniky nepochybně oslabil. Proti snaze Evžena IV. o ukončení koncilu se však postavil se vší vážností hlavního světského ochránce křesťanství a Cesariniho teologickým argumentům dodal váhu řadou praktických důvodů (blížících se nepochybně až nátlaku). A to dokonce i v ne úplně snadné politické situaci kdy kvůli přetlačování s papežem musel načas odložit přijetí císařské koruny, o kterou velmi stál.

Nevím, jestli se mi podařilo předat, jak impozantně na mne Turnaj víry zapůsobil. Jednak se Dušanu Coufalovi podařilo z ohromujícího množství podkladů vydestilovat srozumitelnou zprávu o složitých a v řadě aspektů pozoruhodných událostech první třetiny 15. století. Nezůstal však u profesionálního historicko-kritického referátu, ale dokázal události podat pro mne až nečekaně zajímavým a dramatickým způsobem, který odpovídal naléhavosti, s kterou je prožívali i jejich účastníci. Nad to ještě přesnou datací a podrobnou analýzou řady zachovaných, leč historiky doposud nepoužívaných odborných teologických pojednání mohl konvenční historické podklady doplnit o velmi věrohodný odhad postojů a motivací jednotlivých účastníků. Hlavně díky tomu mi složitá dilemata doby, kterou jsem pro její ponurost nikdy neměl moc v lásce, přijdou mnohem pochopitelnější. Hledím na některé naše předky nejenom o něco smířlivěji, dokonce bych řekl, že jsem se z jejich peripetií i něco nového naučil o tom, jak obtížné – a někdy i proti záměru věci působící – je naplňovat křesťanské ideály v časném světě. Poměrně zevrubné přetlumočení řady dnes již běžně neznámých teologických konceptů pak samozřejmě také představovalo pozoruhodnou sondu do myšlení našich předků, a to na obou stranách sporu: ať již ve smyslu obyvatel Českého království nebo příslušníků Římské církve, což je zvlášť zajímavé, protože člověk se cítí být potomkem obou sporných stran. Několikrát jsem si vzpomněl na knihu Michala Macháčka o Gustávu Husákovi. Navzdory zcela odlišnému tématu mi přijde, že obě patří do nové generace historických knih, které se nám snaží historii přiblížit mnohem ambicióznějším způsobem, aniž by přitom rezignovaly na odborné kvality. Nebyl bych býval čekal, že pro naše pochopení a přijetí minulosti bude nezaujaté vědecké bádání schopno udělat tolik dobrého, ale přijde mi to jako báječná zpráva. Doufejme, že tento přístup úspěšně přežije současnou politicky motivovanou nechuť k pravdě.