Schizogorsk

Walter Vogt

Malý román Schizogorsk spisovatele Waltera Vogta není snadné přesně charakterizovat. Začnu proto povšechně. První zhruba polovina trochu připomíná detektivku, protože je tu mrtvý pacient, potom jeho psychiatr, který je hlavní postavou, také kriminální komisař a různá podezření. Druhá zhruba polovina je ještě neurčitější, protože dotyčný psychiatr je jako major povolán na vojenské cvičení vedené příbuzným dotyčného pacienta. Celé je to dohromady spojené rámcovým příběhem, který není zvlášť pravděpodobný, ale který je celkem vzato podávaný, jako by byl. Lze také říct, že jde o knihu na jedné straně lehce groteskní a na druhé straně vážně kritickou, přičemž oboje organicky vyplývá ze zvláštností švýcarské společnosti, a bude to docela blízko pravdě. Ve zbytku zápisku bych se rád pokusil nastínit, čím mě tahle knížka, která je z dramatického hlediska spíš jen takovou hříčkou, zaujala doopravdy.

Začíná pečlivým popisem prostředí. Ne snad popisem nudným nebo dokonce zdlouhavým, ale rozhodně přehnaným. Autor svůj literární prostor ustavuje větami až protokolárními, které jako by odkazovaly někam k Rudolfu Carnapovi a jeho představám, že jedině přesný popis empirického může vést k verifikovatelné pravdě. Myslím, že i zde nám mají přesné popisy dopřát pocitu objektivity, i když se nevyhnutelně vtírá otázka, zda ve skutečnosti nejsou znakem nějaké duševní poruchy. O dějích, které se v tomto prostoru odehrávají, a myšlenkách, kterými jsou děje vyvolávány, se dozvídáme podobně precizním způsobem, ale zde už tušíme, že ledacos zůstává nevyřčené. Pacient hlavního hrdiny umřel a hlavní hrdina nám jasně říká, že je do toho tak či onak zapletený. Podezření vzrůstají, protože informace fakty spíš jen prosvítají. Ale zápletka se tím rozvíjí a musíme si na ni dávat pozor.

Jenže tohle je prazvláštní kniha, protože je zvláštní jen nějak mimochodem. Literární zkušenost může být samozřejmě odlišná od naší běžné zkušenosti, ale pak bývá odlišná určitým způsobem konzistentně, nebo může být i zcela mimochodná a sama o sobě rozbíhavá, ale pak taková bývá záměrně. Zde jako bychom se setkávali s odlišnou normalitou – normalitou právě proto, že ji autor nevysvětluje ani se ji nesnaží jakkoliv ospravedlnit, vlastně si jí vůbec nevšímá. Pro hlavního hrdinu je to, co vnímáme jako odlišné, všední. Pro nás je to odlišnost matoucí, protože se projevuje jen obtížně uchopitelnými posuny. Ale můžeme si mezitím alespoň v klidu užít kousavé poznámky o psychiatrii, vždyť se nejspíš týkají psychiatrie nějakého jiného světa, takže nás nemusí trápit, jestli přeci jen nejsou trochu nespravedlivé. Přesto, máme mít pochopení pro hrdinu, který je možná psychopat? Zkusíme chvíli počkat, uvidíme, jak se to vyvine, my si to jako čtenáři můžeme dovolit.

Měřítko se zvětší, místo jednoho domu vidíme celé město, kanton. Tady už není možný přesný popis, musíme si vystačit s anekdotickými charakteristikami. Hlavní hrdina není ke své domovině zvlášť laskavý. Sice to přímo takhle nikde neříká, ale Švýcarsko je stabilní země, zdánlivě nepodléhá krizím, takže uvnitř nutně degeneruje, ať už navenek vypadá jakkoliv úctyhodně. Kde chybí zásadní nesnáz, není katarze, kde chybí zápas, není opravdovost. Jak třeba vypadá armáda, která už dvě stě let nebojovala? Hlavní hrdina věru nemá radost, když ho povolají ze záloh, povýší na majora a pošlou s nejasným pověřením na vojenské cvičení s nejasným smyslem. Dá se očekávat, že to bude zážitek i na vojenské poměry podivný. Jako by snad Švýcaři jen silou vůle vnucovali svým životům představu, že jsou spořádané, racionální a úspěšné. A pak je velmi nebezpečné, kdyby snad někdo tuhle hru nehrál. Možná se k tomu chystá náš major, možná rázovitý plukovník, na kterého má dohlížet, kdo ví.

Román je svým způsobem velmi kritický, ale když vezmeme věci jako je záliba v bohatství, atomová energie nebo ničení přírody, kvůli kterým je možné cítit se provinile, můžeme si povšimnout, že v knize vlastně nejsou špatné samy o sobě. Jsou špatné teprve v kontextu, jen ve vztahu k lidem. Ale ne přímo proto, že by se jich lidé dopouštěli. Vyvstávají jako problém, protože u lidí odhalují pokrytectví. Nevidíme tedy nějaké jasné zlo, ale vnitřní nekonzistenci. Podobně jako nedostatečnost nevadí u zápletky, která je vlastně dost nepravděpodobná, čehož si čtenáři, kterým o takové věci jde, možná všimnou, nevadí ani u kritiky, která je vlastně velmi neradikální, čehož si čtenáři, kterým o takové věci jde, nejspíš nevšimnou. Je to odlišnost, která je zahrnutá do normality světa, splňuje jeho vnitřní kritéria, jak je hlavní postava prožívá. Možná ještě lépe se to ukazuje na způsobu, jakým je „kritika“ podávána.

Jde o román, který je hluboce satirický, protože není žádná oblast, kterou by autor ušetřil svého mírně destruktivního zkoumání, natož aby před jeho pomyslnou prověrkou některá z oblastí obstála. Přesto myslím, že ironie není nejvlastnější povahou jeho příběhu. Hrdina sice svoje okolí i sám sebe zevrubně komentuje, ale současně ho vlastně bez výhrad přijímá. Nakonec složité uspořádání švýcarské společnosti má i se svými podivnými nešvary své historické kořeny, tudíž i svoje dobré příčiny a nejspíš by nebylo úplně snadné najít měřítka, podle kterých by bylo horší než jiná lidská společenství. To až náš pohled zjišťuje, že je hrdina uzavřený v systému, který je vlastně vyšinutý. Ale pravé kouzlo autorovy nepředpojatosti spočívá v tom, že kdyby se hrdina mohl podívat na náš život, kdyby si vytvořil podobná vysvětlení našeho chování, jakými nás baví, když popisuje svůj svět, nedopadli bychom my sami o nic lépe, náš život by při vnějším pohledu nepůsobil o nic méně vyšinutě.

Vogtův hrdina vidí svůj život jakoby zvnějšku, popisuje ho skoro jako antropolog, ne z pohledu první osoby „my“ a vlastně ani ne z pohledu druhé osoby „vy“, ale pohledu třetí osoby „oni“. To je pohled nezaujatý: sice vstřícný, ale také ne-chápající. A i když jde o jeho vlastní osobu a jeho vlastní společnost, autor se na této úrovni korektně zastavuje. Nenaznačuje nám, zda bychom měli být tím, co nám ukazuje, pobavení, znechucení, dojatí, vystrašení a tak dále. Zvolit si perspektivu, to už je na nás. Já jsem byl rozhodně pobavený. A k tomu mě občas zamrazilo, když jsem si uvědomil, kolik do světa Schizogorsku musím přidávat sám ze sebe, pokud ho chci učinit nejen popsatelným, ale i pochopitelným. Zamrazilo, protože kdyby se o něco podobného pokusil někdo jiný, mohl by být výsledek o hodně odlišný – a vlastně není dvakrát příjemná představa, že by byl podobně oprávněný, když by jinakost výsledku byla způsobena převážně jen odlišným naturelem diváka.

Jestli se nemýlím, jde o první knihu nakladatelství Havran, kterou jsem přečetl, protože jeho soustředění na méně známé autory menších evropských zemí se s mými čtenářskými zájmy spíše neprotíná. Ale bylo to šťastné setkání, ke kterému přispěla i příjemná a tak nějak případná úprava edice Kamikaze, kde kniha vyšla. Myslím, že bych na sebe měl klást trochu vyšší nároky a v dohledné době sáhnout i po nějakém dalším svazku, protože nenápadný půvab radikální alternativnosti Schizogorsku za trochu námahy s literárně složitějším textem rozhodně stál.