Hrad oběti

Bernard Noël

Přijde mi zvláštní, nepochopitelné, jak to, že nyní, když se sexuální revoluce druhé poloviny 20. století pomalu stává nezajímavou součástí historie, dnes, po desítkách let boje proti všemu možnému a za vše možné, stále máme k dispozici jen hrstku erotických románů, které má smysl číst, ubohou hrstku, uvážíme-li, jak všeprostupující roli hraje erotika sama v naší kultuře. Že hnutí kdysi tak radikální přineslo tak chudý výsledek, že se přínos devastující revolty omezil v literatuře na prostou komerční dostupnost erotických knih psaných lidmi bez vkusu a čtených lidmi bez charakteru, je pro mne skutečným zklamáním.

Hrad oběti měl prý dosáhnout ve Francii jisté míry proslulosti, ale tím, co mě k němu přilákalo, je, že je postavený jakožto iniciační román. Knih, které lze jako iniciační román vykládat, je mnoho, ale vzácné jsou ty, které jsou tak primárně zamýšleny. Erotika a iniciace jsou témata, která k sobě během lidských dějin neměla daleko, takže jsem byl zvědavý, jak bude vypadat moderní spojení nabízené Bernardem Noëlem. Protože cestu zasvěcení je potřeba projít od začátku, nejdříve stručně promluvím o tom, z čeho je kniha poskládána, bráno po jednotlivých úrovních:

Slova. Jde o knihu velmi francouzskou čili mnohomluvnou. Nevím, zda lidé čtoucí v originále skutečně podobně košatý styl ocení, zda jazyk sám může způsobit, že dobře znějící nic se promění v něco. V češtině tomu tak ale není, ať už kvůli odlišnému jazyku nebo jiným literárním zvyklostem. Osobně bych to nevylučoval, ale ve svém rodném jazyce se s podobným kouzlem setkávám jen zřídka, takže nejsem ochotný přiznat tuto kvalitu originálu a svést její nedostatek na překlad. Docela osvěžujícím dojmem působí bezstarostné využívání vulgárních slov, trapné opisy jsou naštěstí jen vzácné.

Obrazy. Román podle všeho patří ke knihám, které se snaží šokovat jednotlivostmi. Zdá se, že v tom byl autor úspěšný, soudního procesu a obvinění z obscénnosti se dočkal, přičemž bych řekl, že bráno podle textu prohrál oprávněně. Pokud ovšem knihu nebereme čistě pornograficky, kdy by rozhodovalo, zda nás ta která perverze oslovuje nebo ne, nemají kontroverzní obrazy, jako je třeba hrdinův nuceny sex se psy, samy o sobě vůbec žádnou hodnotu, ani kladou ani zápornou. V mnoha případech se však autor soustředí na dílčí popisy mnohem více než na kontext, v kterém by dávaly smysl, což je poněkud úmorné.

Scény. Navzdory poněkud skeptickým předcházejícím poznámkám obsahuje román několik výrazných a autenticky působících scén, a to jak „erotických“ tak „symbolických“. Jsou působivé jednak proto, že obsahují vnitřní dynamiku, která je činí přitažlivými. To je něco úplně jiného než rozvleklé popisy sexuálních aktů, které ve své obsesivnosti obvykle jakékoliv napětí a život postrádají. Ještě silněji pak působí scény, kde se naturalistické popisy podaří povznést na úroveň metafor, které působí (například) psychoanalyticky. To jsou chvíle, kdy text nese nějaký význam, protože umožňuje čtenáři, aby se s ním konfrontoval. U mne takhle fungovalo ovšem jen několik málo scén z mnoha.

Kompozice. Struktura knihy – postup dovnitř hradu na zapomenutém ostrově – je vystavěna zhruba způsobem, jaký bychom od iniciačního románu očekávali, takže by do určité míry umožňovala analyzovat skrytý význam událostí. Nebudu se do něčeho podobného pouštět z prostého důvodu, že autorovi nevěřím. Podle mne napsal román „politický“, který má bořit tabu, vypovídat o stavu společnosti, zkoumat meze literatury a podobně. Nemá tedy smysl přistupovat na hru, která je jen zástupná a tedy vlastně od počátku falešná. Nakolik jsem byl schopný posoudit, kniha neobsahuje žádný vnitřní řád a tudíž ani žádnou skrytost, která by nás mohla zajímat.

Celkově se mi zdá, že se autorovi nepodařilo vybudovat z knihy smysluplný dramatický celek. Možná nejvýznamnějším jednotlivým důvodem je podle mne ohromná trivializace textu. Spojuje-li třeba autor symbolické násilí, které – snad – může nést význam, se skutečným násilím, které je – zřejmě – bezúčelně kruté, pak je oboje méně působivé, tedy pro výstavbu románu i mnohem méně přínosné. Podobně sexuální naturalismus funguje relativně, když závisí na tom, co se zrovna komu hnusí. Nedospěje k tomu, aby si vytvořil vlastní „jazyk“, který by bylo možné vnímat odpojeně od běžných významů. Je závislý na společenských předsudcích nejen za začátku iniciace hlavního hrdiny, ale vlastně až do jejího konce, ba i po něm.

Některé z podobného podhoubí vzniklé obrazy jsou silné, některé zručné, ale mnohé jsou jen čistě mechanické. Není proto divu, že z převážně banálních – byť třeba formálně odpudivých nebo tvrzeně dramatických – scén nevznikne ani prostředí ani hrdina, kteří by nás svým vývojem, ne-li proměnou dokázali zaujmout, ne-li vtáhnout do tajemství. Nezáleží teď tolik na tom, jaké tajemství by to mělo být a jak s ním autor ve vztahu k nám plánuje naložit, ale psát iniciační román bez předpokladu čehosi běžnými prostředky nepostižitelného nemá smysl; bez toho nakonec nemá smysl psát ani román běžný.

Je ovšem otázka, zda autorovi vůbec šlo o román a čtenáře v pravém slova smyslu. Je pozoruhodné, že cítí potřebu vyvrcholení po iniciaci – i když ho vlastně vůbec nedosáhne! – vyložit destruktivně. K románu je připojeno několik obsáhlých vysvětlujících dodatků, kde Bernard Noël význam svého díla vyzdvihuje převážně tím, že preventivně verbálně snižuje jeho hodnotu. Mně to přijde dost zbytečné, protože co je to za knihu, když potřebuje tolik vysvětlování, a co je to za autora, když potřebuje tolik ospravedlňování? Chce-li autor sám knihu vykládat angažovaně, nemusíme se tím jako čtenáři pochopitelně cítit vázáni. Ale nabízí se tak možnost, abychom knihu vnímali převážně intelektuálně, nebrali ji jako svébytný román, ale jen textový konstrukt, u kterého lze dešifrovat zamýšlený společenský význam.

Možná by to pro někoho bylo zajímavé, ale mně osobně obtíže, které snad trápily francouzské intelektuály v 60. letech, přijdou s odstupem tak uměle vykonstruované (padají dokonce termíny jako „měšťanská morálka“!), že nemám chuť se do žádných jimi inspirovaných úvah pouštět. Autorova argumentace je navíc natolik komplexní, přesněji řečeno chaotická, že by bylo nutné ji analyzovat v míře, která by byla nesnesitelně nudná dlouho předtím, než bychom byli věrohodně schopni autora z čehokoliv usvědčit. Využívám tedy svého práva vnímat román jakožto román, i když mě to vede k závěru, že jde o román chabý.

Každopádně kniha vyžaduje pomalé a trpělivé čtení. Francouzské opájení se stylem je často až nesnesitelné, ale zkoumání vět a jejich působivosti není úplně marné. Některé obraty, metafory nebo obrazy mají sílu člověka oslovit. Schválně jsem si dělal poznámku pokaždé, když mě něco skutečně zaujalo: na 127 stranách malého formátu jsem nalezl 20 takových míst. Je to mnoho nebo málo? Těžko říct. Jako čtenáři mi to přijde málo, Hrad oběti bych do fondu erotických románů nezařadil. Ale jako výzkumník nelituji, protože najít výjev, který je současně odlišný, srozumitelný a působivý, je vzácné – a zde jsem jich několik objevil. Zajímalo by mě, kdyby si knihu podobným způsobem přečetli další čtenáři, nakolik by je zaujala stejná místa jako mne. Tedy jestli autor skutečně něco zachytil a doopravdy vyjádřil – nebo jestli jde jen o náhodné souzvuky.

Pochvalnou zmínku zaslouží nakladatelství Host za péči, kterou věnovalo grafické úpravě knihy. Dodává románu něco z toho, co jeho text sám postrádá.