Temný les

Liou Cch'-Sin

Jako zvídavý čtenář mám nejraději druhé díly trilogií. To je chvíle, kdy autor už nemůže spoléhat na okouzlení z nového příběhu a jeho světa a stojí před potřebou sám sebe překonat, aby pokračování působilo nově a zajímavě. A já jsem zvědavý, jakou strategii zvolí. V případě pokračování Problému tří těles je autor ve zvlášť ošemetné pozici, protože kniha byla založena na smělých a marnotratně používaných obrazech. Může nás pochopitelně znovu překvapit něčím úplně novým. Ale zdálo se mi, že jinak má dvě základní možnosti. Buď bude pokračovat podobnou metodou, takže musí vymyslet ještě velkolepější, ještě nečekanější a ještě neuvěřitelnější způsoby, jak nám předvádět mimozemskou civilizaci a jak z vědecky se tvářících poznatků vytvářet dějové peripetie. Nebo musí svůj postup změnit, dát naopak svojí doposud spíš rychle načrtnuté stavbě hlubší základy, na kterých půjde stavět působivost jiného druhu. Autor ovšem toto nabízející se dilema odmítl a v Temném lese se pokusil o obojí současně.

Velmi mě potěšilo, jakým způsobem začal rozvíjet svoji „smělou“ linii. V prvním díle se ukázalo, že mimozemšťané, kteří plánují invazi na Zemi, dokáží efektivně sledovat veškeré dění na planetě. Lidstvo se proto rozhodne, že zvolí čtyři mediátory, kteří dostanou k dispozici významnou část celosvětových zdrojů, aby každý po svém způsobu vymyslel a připravil plán, jak se invazi Trisolaranů ubránit. Protože lidské nitro je jediné místo, které není pod dohledem, nemusejí se ze svých činů, až na určitou rámcovou kontrolu, nikterak zodpovídat. Naopak se předpokládá, že jejich plány nemají z vnějšího pohledu dávat smysl, aby nebyly odhalitelné. Tato vize mě potěšila, protože mi přijde nesmírně optimistická. V knize hrají důležitou roli přírodní vědy, a tohle je vlastně obraz toho, jak ideál vědy (nebo obecněji racionality) přenést i do humanitní oblasti (do sféry lidského konání).

Jde o romantickou, pro potřeby příběhu přehnaně idealizovanou představu, ale hezky ukazuje popperovský ideál života jakožto řešení problémů. Spolehnout se ve chvíli krize na čtyři lidské jedince však nejenom uspokojuje naše silně zakořeněné dramatické očekávání, že historický vývoj je založený na konkrétním rozhodnutí zcela určitých lidí. V situaci, jak ji autor vystavěl, je to i rozumný způsob, jak reagovat na změněné vnější podmínky. Jistě způsob velmi riskantní, ale autor tak osobitým způsobem rozvíjí zaníceně vstřícný postoj ke světu, na kterém byla sci-fi původně založena, ale který nyní už není úplně typický. A v dnešní době celkové stagnace západní společnosti je prostě příjemné vidět, že by se lidé s něčím novým, co je ohrožuje, pořád dokázali vyrovnat způsobem, který je nám zatím zcela cizí, ale který by ukázal, že se dokážeme dále rozvíjet. Invaze má totiž kvůli mezihvězdnému cestování proběhnout až za čtyři sta let, takže se předpokládá, že mediátoři většinu času během příprav svých plánů stráví v hibernaci – představa, že máme odvahu racionálně plánovat v kontextu patnácti generací, je osvěžující.

Neobejde se to bez potíží, protože našimi největšími nepřáteli jsme pochopitelně my sami. V menší míře kniha reflektuje i potíže očekávané, protože počáteční napětí se vyčerpá a lidem se časem náklady začnou zdát příliš velké a celý projekt příliš neurčitý. Věřil bych, že pomocí mediátorů lze možná zmást mimozemšťany, kteří mají odlišnou psychologii, takže jejich chápání lidstva je přeci jen omezené. Ale naše plány by nejlépe sabotovali sami lidé, kteří by měli nutkavou potřebu je odhalit. I to zde autor hezky reflektuje v postavách průvodců, kteří jsou přiděleni jednotlivým mediátorům, aby jejich záměry prohlédli a odmaskovali. Rekrutují se z řad tajné lidské organizace, která se mimozemšťanům snaží ve zničení lidstva pomáhat. To je kolaborace stejně iracionální jako uvěřitelná. Je to pozoruhodný lidský rys: nelze snad vymyslet takový postoj, aby ho někdo nebyl připravený zastávat. Naše schopnost přizpůsobovat se okolnostem tak může vést k hanebné zradě, moudrému pochopení i nápaditému řešení. Přijde mi pozoruhodné, jak málo se tento rozpor reflektuje, uvážíme-li, jak často jsou na něm postavené naše příběhy, skutečné i fiktivní. Jako by naše psychika kopírovala slepost fyzické evoluce: jen s údivem sledujeme, co se stalo a jak to dopadlo. Proto bývá ve sci-fi často snadnější pochopit mimozemšťany než nás samotné, protože těm se podobně paradoxní povahu podaří autorům vtisknout jen zřídka (v tomto smyslu jsou i Trisolarané v jistém smyslu karikaturou lidí).

Tato velkorysá dramatická linie ovšem trpí dvěma podstatnými vadami. Jednak je příliš stručná. Jednotlivé plány jsou hezky vymyšlené, ale nerozvine se okolo nich vlastně žádná podstatná zápletka. Nejde tedy o to, že by byly příliš krátké, nápady jsou to rozepsané hezky, zůstávají však holé, nepovznesou se nad úroveň chytré hříčky vhodné do povídky. Celá linie je také příliš předvídatelná, protože jediný úspěšný plán nám autor hned na začátku knihy naznačí tak otevřeně, že je prakticky nemožné na něj ihned nepřijít. To je pro celkový literární dojem poměrně devastující: protože celou dobu známe pointu knihy, jde také alespoň rámcově odhadnout význam a vyznění všech dílčích událostí. Působivost Problému tří těles nebyla přímo založena na pointách, které kniha obsahovala, protože předváděla obrazy, které byly zajímavé nezávisle na tom, jak brzy nebo pozdě nás pointa napadla. Temný les se ovšem soustředí více na lidi než mimozemšťany, čemuž odpovídá i mnohem skromnější měřítko jevů, za které autor skrývá informace. Jsou velkolepé, ale ne nepředstavitelné. I když je kniha podobným způsobem chytrá, takže je pořád docela zábavné ji číst, nepůsobí zdaleka tak suverénním dojmem, aby si čtenář neustále nebyl vědom toho, jakého efektu se zrovna autor snaží dosáhnout.

Tuto nevýhodu se bohužel nepodaří kompenzovat ani částem knihy, které se snaží náš prožitek prohloubit. Ty pro změnu zůstávají příliš roztříštěné, což je způsobené i tím, že se kniha odehrává v časovém rámci o hodně delším, než je jeden lidský život. A i když kniha občas různými způsoby nenápadně odkazuje na specifický čínský „kult předků“, který by časovou roztříštěnost mohl překlenout, jde o narážky natolik okrajové, že se v dramatické výstavbě románu nijak podstatně neprojeví. Hlubšímu založení také nepomáhá způsob, jakým je rozvíjen romantický motiv, který nám ukazuje, že láska činí člověka lepším a všechno nakonec přemáhá, a to v té nejkýčovitější možné podobě. Láska je zde snadná, protože jsou si milenci podobní, jsou jakoby pro sebe stvořeni, což se ovšem pohříchu projevuje hlavně tím, že dotyčná slečna je ochotně submisivní. Autor pokleslost celé záležitosti sice zdánlivě relativizuje: nepřirozené spříznění vyplývá ze zápletky a hlavní hrdina sám ochotně poukazuje na to, že jeho život vlastně připomíná parodii. Autora tím ovšem neodradí, protože na samotném podání romantického vztahu se to nijak neprojeví, neochvějně se dál rozvíjí ve vší své neautentické úděsnosti (přinejmenším viděno ze současné západní perspektivy).

V určitém smyslu je to vlastně postup natolik výstřední a literárně troufalý, že je nutné uznat, že by mohl být zajímavý, protože v prvním díle jedna podobě nevěrohodná linie knihy fungovala docela dobře. V Temném lese se však něco změnilo. Jednak se mi zdá, že autorův styl je méně založený na asociativních přechodech, používá doslovnější přechody závislé na ději, které vnímáme realisticky, takže na ně máme jiná měřítka. Možná ještě významnější je, že chybí jasný kontrast mezi jednou „věcnou“ a druhou „obraznou“ linií, protože tento kontrast pomáhal vnímat, že u „divné“ části nejde o neumělost. Pokračování zdaleka není ani tak sevřené ani tak literárně neobvyklé, za což autor platí tím, že v knize všechno působí poněkud nahodile. Paradoxně tedy posun postav od trpných loutek, které jen posouvají děj, k uvěřitelnějším lidským osobám věrohodnosti románu jako celku spíš uškodil. Jsou to jemné posuny, ale literární alchymie je citlivá záležitost: od obdivu ke smělosti umělé konstrukce, která nám přijde dramaticky věrohodná, i když si uvědomujeme, že je naprosto nepravděpodobná, k pachuti z dojmu, že události jsou k sobě jen volně poskládané, i když se tváří, že ze sebe navzájem logicky vyplývají, vede překvapivě krátká cesta.

V podobném kontextu si pak jasněji uvědomujeme, že odlišnou psychologii Číňanů autor promítá i do západních postav, což působí chvílemi až groteskně. Celkově mi ale přišlo přínosné, že i když se kniha odehrává v Číně méně než první díl, jde o román mnohem více „čínský“. Protože o mimozemšťanech už se toho tentokrát moc nedozvíme, bylo pro mne při čtení nakonec asi nejzajímavější, jak se na různých místech více či méně nápadně projevuje odlišná kulturní mentalita. Pozoruhodné bylo, za jak samozřejmé autor považuje třeba existenci politických komisařů – představu, že armáda musí mít kromě vojenského ještě nezávislé a rovnocenné ideologické vedení. Zajímavý byl i čínský pohled na současné podoby jihoamerického socialismu, který je pro nás vlastně anachronismus, ale pro ně představuje současně spřátelený i konkurenční svět. Nápadné také bylo, jak se čínské postavy odlišují nejenom jinými hodnotami, ty jsou poměrně snadno pochopitelné, ale i jinými emocemi. Někdy se projevují jakoby přehnaně dětinsky nebo fatalisticky, což z našeho pohledu vypadá jako nedostatek osobnosti. Na druhou stranu zase mají na lidi nečekaně technický pohled, co se týče možností jak vědomě přizpůsobit nebo změnit chování lidí podle aktuální potřeby.

Samo o sobě by to nebylo tak divné, kdyby autor svoje čínské postavy současně nelíčil v termínech a podle ideálů západní racionality. Zdá se, že ji na jednu stranu bezvýhradně přijímá, ale způsoby, kterými ji aplikuje, někdy dost neodpovídají naší historické zkušenosti. Jeden důstojník například omezenou možnost i schopnost komunikace, kterou my bychom vnímali jako důsledek kulturní nedospělosti, komentuje poznámkou, že „úspěšná spolupráce nevyžaduje úspěšné pochopení“. (strana 26) Tento nedostatek je pak překonáván systémově plánovanou upřímností, jakousi kritikou a sebekritikou před kolektivem, což pro nás má zřetelně totalitní příchuť, protože naše zkušenosti ukazují, že něco podobného se v byrokraticky řízené organizaci, jako je armáda, nutně stane jen součástí boje o moc. Těžko samozřejmě říct, do jaké míry autor něco takového myslí vážně a do jaké míry nám předkládá jen idealizovanou verzi představ o společnosti. Ale tento pro nás rozporný obraz ideologicky řízené racionality výrazně prostupuje celou knihou a občas vede až k velmi konfuciánsky znějícím prohlášením, jako je třeba „trvalí přátelé ani nepřátelé neexistují, jen trvalá služba“. (strana 465) Je skutečně zajímavé sledovat, jakých moderních podob můžou starobylé čínské představy o sociální harmonii a stabilitě, která legitimuje vládu, nabývat. I když knihy jako Temný les dokážeme číst jako zábavnou literaturu bez větších obtíží, tak i zkratkovité reflexe čínské společnosti, které obsahuje, nenápadně ukazují, že ke vzájemnému pochopení povede ještě dlouhá cesta.

Nechtěl bych však vyvolat dojem, že je Temný les nepodařená kniha. Celkově sice působí roztříštěným dojmem, ale není ani hloupá ani povrchní. Mnohé části jsou samy o sobě zajímavé, s potěšením jsem si třeba přečetl líčení poněkud utopické lidské budoucnosti, s kterým si autor hezky vyhrál – to je dneska už vzácný žánr, i když dokáže dobře zrcadlit naše obavy a touhy. Také na pozadí plánů jednotlivých mediátorů autor pokládá zajímavé a snad i důležité otázky: Do jaké míry je jedinec zodpovědný za lidstvo? Nakolik nutně člověka moc korumpuje? Co vlastně dělat v situaci, kterou nahlížím jako beznadějnou? Co vlastně přesně může znamenat, když chceme, aby náš druh přežil? A hezké je, že tyto otázky Liou Cch'-Sin nejenom položí, ale i předvede, když z několika možných odpovědí udělá drobné etudy ve vedlejších dějových liniích. Protože přitom zpochybní i některé z našich hluboce zakořeněných morálních instinktů, jsou tyto epizody nejenom zajímavé, ale i docela působivé.

Důležité také je, že si autor vytvořil dobré východisko pro třetí, závěrečný díl. Lidstvo s Trisolarany nakonec dosáhne jakéhosi kompromisu, který připomíná jadernou doktrínu vzájemného zaručeného zničení. To je ovšem velmi silná zbraň, kterou lze použít pouze jednou, dojde-li až k situaci bezprostředního a fatálního ohrožení. Neruší tedy vzájemné relativní rozdíly – a stále platí, že nás mimozemšťané technologicky zásadním způsobem převyšují. Rovnováha ustanovená v druhém díle se dříve nebo později musí narušit. Nedá se přitom úplně spolehlivě odhadnout, jak se situace bude vyvíjet. Temný les sice končí jakýmsi trochu podivně (povinně?) působícím humanistickým poselstvím o nutnosti vzájemného pochopení, ale něčeho podobného jsme byli svědky i na konci Problému tří těles, ale vůbec to neznamenalo, že by jejich pokračování bylo nějak idylické. Jsem proto docela zvědavý, jak autor svoji románovou fresku kombinující ve fantastických reáliích romantizovanou racionalitu a praktickou reálpolitiku zakončí.