Návrat psa baskervillského

Miroslav Macek

Nemám obvykle příliš v oblibě, když se někdo pokouší oživovat nostalgii po uzavřených příbězích. Nedopadá to totiž zvlášť dobře, ani když se do podobného podniku pustí původní autoři, natož pak když za autory mrtvé sepíše příběh v jejich stylu někdo jiný. Nicméně z rozvíjení příběhů Sherlocka Holmese se stalo svého druhu zavedené umění a Miroslav Macek svými výbornými překlady poezie už předvedl, že se dokáže do cizího literárního stylu dobře vcítit, takže jsem po pokračování Psa baskervillského sáhl s příjemným očekáváním. Protože se Miroslav Macek má nezřídka sklon stavět do role jednoho z posledních zachránců vybraného vkusu u nás, byl jsem zvědavý, jakým způsobem se jeho blahodárný vliv projeví v literatuře.

Hned na začátek nutno uznat, že autor hezky vychází z drobného nesouladu, který se mu v původní knize podařilo odhalit. Asi největší obavu, totiž jak chce vlastně navázat na původní poměrně dobře uzavřený příběh, se mu podaří rozptýlit docela rychle. Jde sice o konstrukci patřičně výstřední, ale oním způsobem, na který jsme u Conana Doyla i následné tradice autorů dobře zvyklí, dokonce by se dalo říci, že jej očekáváme. Skutečně zajímavou otázkou tak je, co si s příběhem počne dále.

Miroslav Macek ve své parafrázi používá téměř výhradně tři inovativní postupy: odbočky, vycpávky a rozvleklá opakování. Odbočky jsou krátké peripetie, které navzdory naší naději s hlavním případem naprosto nijak nesouvisí a které nám mají dopřát potěšení z nějakého tradičního holmesovského prvku, obvykle je to schopnost dedukce na nějakém miniaturním případu. Vycpávky se Holmese naopak netýkají vůbec nijak, slouží hlavně k tomu, aby se autor mohl blýsknout látkou, která ho zajímá nebo kterou si zodpovědně nastudoval, čímž se pravděpodobně snaží budovat atmosféru „staré dobré Anglie“. Nelze přitom popřít, že třeba rozsáhlé výklady o lovu kachen nejsou bez zajímavosti, ovšem autor i zde pečlivě dbá na to, aby žádným způsobem nezasáhly do vývoje případu samotného. Postupem nejčastěji používaným a zdaleka nejhorším jsou pak turistické prohlídky po místech a událostech původní knihy, které jsou podávané čistě popisným a dokonale nevzrušivým způsobem a spoléhají na nejnižší literární pudy slintajícího reflexu nostalgie. Snad už nepřekvapí, že autor opět s obdivuhodnou důsledností dohlédne, aby byly všechny tyto exkurze pro jím předkládaný případ naprosto zbytečné.

Zvykli jsme si, že nebohý doktor Watson je obvykle vystavován zmateným a výstředním událostem, kterým až závěrečné Holmesovo odhalení vtiskne smysl. Zde jsme svědky čehosi mnohem podivnějšího: výzvy, které slavný detektiv se svými čtenáři snad ještě za celou svoji kariéru nečelil. Veden soucitem někoho, kdo prošel všemi čtrnácti zastaveními křížové cesty kapitol této knihy, vám odhalím, že až do stránky těsně přecházející začátku patnácté, předposlední kapitoly nazvané Finále se totiž nestane vůbec nic. Najít smysl v něčem podobném by snad bylo úkolem hodným Sherlocka Holmese, v podání Miroslava Macka se však dočkáme jen dosti formálního odhalení, kterému chybí nápaditost i překvapivost. Protože věcnou pointu případu jsme se dozvěděli hned na začátku vyprávění a děj, který by mohl zakrýt pachatele a jeho motivy, zde není, zůstává celá kniha vlastně nutně na úrovni slabší povídky, která byla nesmyslně rozepsána na novelu.

Je to zvláštní, protože autor v obsáhlém doslovu poměrně výstižně shrnuje, proč patří Pes baskervillský k nejoblíbenějším holmesovým příběhům, sám se ale v pokračování nepokusí k žádné z oněch kvalit ani přiblížit. Proč vlastně máme číst pokračování příběhu, který mimo jiné obsahoval tíživé tajemství, propletené zápletky, sugestivní atmosféru, nečekané zvraty a výrazné emoce, když pokračování neobsahuje nic z toho? Dokázal bych ocenit, že Miroslav Macek přistupuje k Sherlocku Holmesovi pietním způsobem, že se ho nesnaží žádným výrazným způsobem přetvořit. Bohužel však zvolil podivnou metodu, kdy se podrobnými popisy snaží evokovat různé prvky, které jsou pro Doylova díla typická, a prožitky, které si s těmi prvky spojujeme. To podle mne svědčí o tom, že se zcela minul s pochopením, proč se Holmes stal mezi námi čtenáři tak slavným a oblíbeným.

Nelze popřít, že všechny ty výstřední, groteskní, přepjaté a mile absurdní motivy se v předloze skutečně nacházejí. Byly by však dávno a po právu zapomenuty, kdyby je neoživovalo něco dalšího. Jsou to geniální dialogy mezi Holmesem a Watsonem, co z nich učinilo postavy nám drahé a nesmrtelné – a je to právě dramatické napětí, které z nich plyne, co Mackově verzi nejvíce chybí. V Návratu jsou všechny rozhovory dokonale korektní, zbavené jakéhokoliv ostnu. Demonstrují neposkvrněnou dokonalost přátelství mezi Holmesem a Watsonem, čímž oba zbavují známky jakéhokoliv charakteru – i lidskosti. Miroslav Macek je schopný stylista, ale i kdyby snad jeho případ náhodou obsahoval neotřelý nápad, zajímavou zápletku nebo překvapivé odhalení, což bohužel neobsahuje, byl by jen abstraktní hříčkou, protože ho vyprávějí dvě ploché papírové loutky. A ty nezachrání ani to, že byly se svým divadélkem slepeny s úzkostlivou pečlivostí.

Genialita, s kterou se Conanu Doylovi podařilo velmi stručně, leč jakýmsi způsobem dokonale výstižně načrtnout své hrdiny, je něco, co se v literatuře už zřejmě nikomu nepodařilo znovu opakovat. A je to podle mne i důvod, proč dalším autorům přijde tak přitažlivé, aby se s tímto tvůrčím činem pokusili poměřit, zkusili se tak či onak vyrovnat s něčím, co už nelze překonat. Dokonalá uhlazenost, s kterou Miroslav Macek tuto výzvu obchází, je pak důvodem, proč jeho pokus dokonale selhává. Proč se tak stalo, zda se zde autor snaží zástupně napodobit staroslavné ignorantství britské aristokracie nebo se na stará kolena přeci jen skrytě hlásí k posmívané tradici plebejského ignorantství českého, to zůstává jedinou záhadou této zbytečné knihy.

Stojí ještě za poznámku, že ilustrace Martina Mrázika banalitu textu nekopírují, se svojí schopností evokovat atmosféru a vyvolávat emoce jsou možná jediným, co na knize stojí za pozornost. Nakladateli ke cti slouží, že je do knihy zařadil v množství větším, než dneska bývá obvyklé.