Zlatoruká

Garth Nix

Garthu Nixovi se v trilogii knih nyní souhrnně označované jako Staré království podařilo vytvořit neobvyklý a přesvědčivý fantastický svět, u kterého jako čtenáři máme dojem, že ještě zdaleka nevyčerpal veškerý svůj dramatický potenciál, takže návazný román Zlatoruká přirozeně vzbuzuje příjemná očekávání. Protože se jedná o přímé pokračování, nemá příliš smysl rozepisovat se o zápletce. Lidem, kteří původní knihy neznají, mnoho neřekne, zatímco zasvěceným čtenářům je zřejmé, že jediným významnějším prvkem, který se doposud neuzavřel, je neznámý osud nekromantky zvané Chlorr s Maskou. Zvláště poté, co nám autor představil v románu Clariel její mládí, kdy v nás skoro nevyhnutelně vzbudila sympatie, je jasné, že se bude muset nějak vypořádat s její pozdější přeměnou na krutou čarodějku.

Je proto zvláštní, že si Garth Nix velmi rychle uzavírá možnost z této linie příběhu vytěžit jakýkoliv zajímavější dramatický prožitek. Zatímco dosud se Chlorr pohybovala převážně ve stínech a na okraji děje, takže nebyla postavou, kterou by bylo možné definitivně a jednoznačně posoudit, zde najednou přímo vidíme skutky tak kruté, že vylučují jakékoliv pochyby a prakticky i možnost jakéhokoliv dodatečného smíření, přinejmenším tedy v příběhu určeném i pro mládež. K jakémusi připomenutí rozporu mezi mladou Clariel a starou Chlorr v závěru příběhu sice dojde, ale kupodivu jde jen o zcela se nabízející, skoro by se dalo říci formální uzavření zápletky. Možná se její osud ukázal jako zcela beznadějný, ale dokonce ani tuto jednoduchou tragickou emoci jsme nedostali šanci prožít. To je u postavy, které byl věnován celý samostatný román, nečekané. Ve svém zápisku bych skutečnost, která se může týkat pointy, nezmiňoval, jenže nejde o nic, co by pro čtenáře mohlo být překvapivé, protože celá Zlatoruká je vlastně od začátku řízena autorovou strategií zabránit tomu, aby se snad příběh vyvíjel překvapivě nebo v nás dokázal vyvolat nějaké hlubší pohnutí.

Podle titulu by se mohlo zdát, že hlavní hrdinkou bude stejně jako v předchozích dvou knihách Lirael. Ale i když její dějová linie skutečně zabírá větší část knihy, svojí povahou by odpovídala spíše vedlejší postavě. Jistě, čelí překážkám, ať už je to nutnost samostatně si poradit s nebezpečným volnomagickým tvorem nebo pro ni nezvyklá situace začínajícího romantického vztahu. Ale to jsou přesně ty věci, které může ve svém životě předpokládat i při úplně všedním plynutí událostí. Dokonce i při závěrečném finále, které z větší části spočívá na ní, udělá jen přesně to, k čemu se profesně připravovala a co od ní očekávají ostatní postavy, my čtenáři a co celou dobu očekává vlastně i ona sama. Netvrdím, že je na tom něco špatného nebo že by to nutně bylo nezajímavé, jen se o podobných věcech obvykle knihy nepíší. Zdá se, že ty podstatné události svého života, které by nás při sledování jejího osudu obohacovaly, prozatím úspěšně zvládla už v předchozích knihách.

Roli hlavní hrdinky by mnohem spíše odpovídala nová postava Bjet, jejíž pozice dobře připomíná osvědčenou strukturu hlavních postav předchozích knih. Pochází z kmenů žijících na severu, s kterými jsme se doposud nesetkali, takže vychází z pro nás neznámé a v rámci nám známého světa odlišné kultury. Ze své vlastní kultury je ale sama určitým způsobem nechtěně vydělena, takže si musí hledat vlastní místo ve světě. Od všech postav z předchozích dílů je charakterem i naturelem zřetelně odlišná. To by mohlo znamenat, že pro nás její příběh bude sám o sobě zajímavý a současně přinese nový úhel pohledu na svět, který už nám začíná být důvěrně známý. Ani v jedné z těchto rovin však nedostane šanci. Její vlastní příběh sledujeme jen v krátkých retrospektivách, které jsou navíc neustále necitlivě přerušovány bezúčelným a čistě mechanickým střídáním kapitol obou dějových linií, takže nemáme šanci si s Bjet vybudovat nějaký užší vztah. A její putování Starým královstvím se omezí na ve své podstatě dokonale nudný – protože jen zbytečnými akčními scénkami zdržovaný – úkol dostat se rychle z jednoho místa na druhé. Navzdory všem peripetiím při tom ani hrdinka ani čtenář nezažijí nic, co by nás dostalo do existenciálně alespoň trošku významné situace.

Stejné – a stejně nepochopitelné – zploštění postihlo i zápletku. Protože autor očividně chtěl, abychom se alespoň na chvíli potkali se všemi významnými postavami z předchozích knih, trvá dlouho, než se všichni konečně sejdou, jak potřebují. Na závěrečnou výpravu, která by měla být vrcholem příběhu, tak zbývá natolik málo prostoru, že ji autor opět nedokáže obohatit o žádnou událost, která by svým významem přesahovala obyčejnou peripetii na cestě. Chtěl-li autor celý příběh rozvinout předkládaným směrem, bylo by to nejspíš možné, ale zdá se mi být zřejmé, že by na to potřeboval dvě knihy. První, která by se soustředila na Bjet a obohatila by příběh, kde se většina konfliktních linií uzavřela, o nové dramatické prvky. Někde na okraji by bylo možné posunout postavu Chlorr s Maskou do polohy, která by umožnila, aby v budoucnu její příběh nejen skončil, ale aby se odehrál v rámci událostí, které se jí osobně týkají. A hlavně aby s sebou nesl nějaký prožitek, který nejde zredukovat na informaci. Čtenáři i Clariel by si to zasloužili. Teprve v následující knize, jejíž děj nelze zatím přesně předvídat, by se osudy Bjet a Chlorr měly v podstatnější míře protnout a spojit se s ostatními postavami, případně s uzavřením některých další linií zápletky (jako je návrat Nicholase Sayra do Starého království, který předjímala samostatná povídka).

Z literárního hlediska představuje stávající podoba Zlatoruké pozoruhodný příklad rozdílu mezi dobře napsanou a dobrou knihou. Garth Nix je stále velmi dobrý stylista. Kniha se příjemně čte, jednotlivé peripetie jsou samy o sobě zajímavé, osobní příběhy jednotlivých postav i historie světa se dál logicky rozvíjejí, takže by se zdálo, že se návrat do Starého království zdařil. Stojí však za pozornost, že u Gartha Nixe se podařené epické a psychologické zvraty odehrávají téměř vždy na pozadí nějakého metafyzického odhalení. Zvykli jsme si, že má vzácnou, téměř intuitivní schopnost spojovat do jednoho celku vnější události, vnitřní vývoj postav a naše poznávání metafyziky světa. Současný vývoj všech tří prvků, které si v různých rovinách odpovídají a které se navzájem podporují, byl důvod, proč byly jeho knihy tak působivé. Metafyzická složka zde najednou chybí – a snad poprvé se v jeho příběhu neobjeví ani žádná osobní transformace nebo nečekaný dějový zvrat, což je jasně poznat nejen na menší nápaditosti, ale i na kvalitě knihy.

K překvapivé nijakosti Zlatoruké přispívá ještě jeden úplně specifický a neobvyklý jev. Pro příběhy ze Starého království jsou charakteristické zajímavé a silné ženské hrdinky. Zde se jich ovšem autorovi nashromáždilo tolik, že hybatelem děje už prakticky není nikdo jiný než ženy. A ty jsou najednou… nudné. Výjimečná žena představuje pozoruhodný čtenářský zážitek, ale k tomu, aby mohla vyniknout, zákonitě potřebuje okolí, které vytváří kontrast. Jsou-li skoro všichni stejní jako ona, stane se z ní vlastně jen nezajímavá součást davu. Feminizace zde ještě nedosáhla věcně absurdní míry jako v pozdější autorově knize Andělský mág, kde už působí skoro jako parodie. Zde jsou všechny ženské postavy samy o sobě ještě smysluplné, jen podané natolik konvenčně, že působí téměř plochým dojmem. Dalo by se říct, že kniha ukazuje, jak zákeřné nebezpečí představuje i v literatuře monokultura. Ale mám podezření, že kořeny autorova neúspěchu sahají hlouběji než k tomu, že se jeho obvyklé schéma vyčerpalo, aniž si to uvědomil.

Z textu samotného přitom vůbec není jasné, proč nám autor najednou předkládá tak konformní příběh. Doposud totiž zacházel se svými osobitými představami až nápadně marnotratně, používal jich na jednu knihu tolik, že by to jiným vystačilo na celý cyklus, a nezdálo se, že by to bylo jakkoliv na úkor jejich originality, takže těžko uvěřit, že by najednou nepřipadl na žádnou novou myšlenku. Na druhou stranu to ani nevypadá, že by ho psaní nebavilo, protože po řemeslné stránce je kniha napsaná výborně a na úrovni jednotlivých scén je vidět, že je psaná i se zaujetím. Jediné vodítko tak zřejmě představuje připodobnění knihy ke stávající módě nastavování minulých zážitků. Svědčí pro to hlavně jinak těžko pochopitelná snaha předvést v knize všechny dosavadní postavy. Zatímco třeba v případě královny Sabriel a krále Prubíře, které autor nejdříve pracně odeslal na dovolenou, je jejich návrat jen převážně zbytečný, tak krátký výstupu kocoura Macka už víceméně nedává smysl. Tato snaha znovu oživit – a tím v nepřirozené míře prodloužit – již uzavřené dramatické prožitky tyto prožitky pochopitelně devalvuje. Zvykli jsme si na to, že nekončící záplava filmů, seriálů a komiksů parazituje na originalitě děl minulých. Ale každá z knih Gartha Nixe zatím přestavovala svébytný tvůrčí čin, takže se zdráhám uvěřit, že by se snížil k tomu, aby vytvořil knihu jako je Zlatoruká současně tak zodpovědným i povrchním způsobem jen proto, aby si vydělal, nebo dokonce „potěšil fanoušky“.

Svědčí pro to i skutečnost, že na rozvoj metafyziky svého světa úplně nezanevřel. V metafyzice Starého království typicky nejde o struktury, které by samy o sobě byly nějak převratné. Dalo by se doložit, že si je vypůjčuje převážně z rozbujelé křesťanské tradice vnímání a chápání nadpřirozena. Z vážně míněného chápání této tradice, tedy vlastně z katolické varianty křesťanství, což by snad mohlo být vnímáno jako konfliktní. Jenže autor všechny prvky natolik obratně oprošťuje od jejich běžného obsahu a natolik zručně zaplétá do základů svého „pohanského“ fantastického světa, že už si toho dnes těžko kdo všimne. Rozhodně se přitom nedá říci, že by přebírané křesťanské principy už vyčerpal. Ve Zlatoruké nám ukazuje další podobu kontrastu mezi „správnou“ Výsadní magií a „divokou“ Volnou magií, což může být obraz například určitého rozporu mezi přirozeností a milostí, kde v křesťanském pojetí milost na jednu stranu přirozenost předpokládá, ale na druhé straně na ni hledí s podezřením. Garth Nix koncept řádu, který je porušený, takže působí chaos, a řádu, který je obnovený, ale předpokládá určité vyvolení, velmi konkrétně předvádí hned v několika postavách, které na základě jejich role v příběhu přijímáme kladně, ale které jsou z hlediska jeho světa přinejmenším nebezpečné, takže není snadné je nějak jednoznačně interpretovat. Nezdá se tedy, že by svoji dosavadní metodu samotnou chtěl odmítnout.

Nelze také říci, že by zákonitosti jeho světa byly plně vybudovány, pořád je v nich několik nejasností ohledně vtělení Zářících, což je jakási zvláštní forma andělů nadaných tvůrčí mocí – zdá se, že v tomto případě autor v minulých knihách zmatkoval (nebo měnil názor). Ke konci knihy se objeví náznaky směru, kterým by se v jeho světě mohlo rozvinout důležité téma smrti, ke kterému má už od počátku cyklu vypracovaný zajímavý koncept přechodu od života skrze zásvětí s devíti branami. Autor prostě jen z metafyziky světa najednou nic nevyvozuje pro potřeby příběhu – a roli, kterou metafyzika v jeho knihách obyčejně hraje, vůbec ničím nenahradil. A nemyslím si, že je to proto, že by jeho literární metafyzika byla v konfliktu přímo s nějakým významným postojem v našem světě. Spíše jakoby najednou nechtěl, aby vůbec mohla něco znamenat. Dalo by se tedy říci, že se Garth Nix pokusil napsat knihu, která by byla „bezpečná“. A netýká se to jen metafyziky, i dobrodružných peripetií, které zabírají překvapivě velkou část knihy, jsou uzavřené samy do sebe. Pro příběh jako celek z nich vlastně vůbec nic neplyne, šly by úplně vynechat, protože nic nepřinášejí.

Jestli za změnou stojí tlak západních vydavatelů, kteří se preventivně obávají lynčování za příběh, který něco znamená, jestli autor sám změnil názor a přijal za svou představu, že dramatický konflikt je možný jen do té míry, aby nikoho neohrožoval a neurážel, nebo jestli je výsledná podoba knihy jen nevědomou reakcí na měnící se společenskou atmosféru, to nedokážu posoudit. Ale zajímalo by mě, co za proměnou Starého království stojí, protože vliv na kvalitu knihy je poměrně devastující. Což je pro mne jako pro čtenáře nečekané zklamání.

Na zcela novou úroveň bohužel sestoupila také nedbalost, se kterou se knihám z cyklu Staré království nevěnuje nakladatelství Triton. Původně jsem chtěl jen zalitovat, že se jim pro knihu nepodařilo získat rozšířenou verzi mapy, protože by se při čtení hodila (a ověřil jsem si, že v době českého vydání už existovala). Ale vzhledem k množství – a v řadě případů i nápadnosti – překlepů je prakticky jisté, že knihu před vydáním nikdo ani nepřečetl, takže těžko uvěřit, že by chybějící mapa někoho zajímala.