Prokleté domovy

Ben Aaronovitch

Na sérii románů Bena Aaronovitche o potýkání se malé jednotky londýnské Metropolitní policie s magií v Británii (zatím vlastně spíš v Anglii, protože Skotsko je zřejmě protestantsky odolné a ve Wallesu se tradičně nic neděje) mi přijde pozoruhodné, že pokud člověk chce, může je stále číst jen jako oddechové příběhy na pomezí detektivky, fantasy a humoristického románu. Na pozadí však autor vytváří poměrně členitý svět, a to způsobem, který mi přijde jak zajímavý tak neobvyklý. Na knize Prokleté domovy se to možná nejlépe ukazuje na architektuře. To je už zavedené téma: hlavní hrdina trousí poznámky o architektuře, zvláště pak kritické poznámky o moderní architektuře, při každé vhodné příležitost už od prvního dílu. Nyní se však architektura stává vlastním námětem knihy, což není ve fantastice zvlášť obvyklé (i když určité typy staveb jsou ve fantasy nebo horroru vděčnou rekvizitou). Rozplést, jak k tomu dochází, přitom není úplně snadné – v tomto díle sice trochu překvapivě zjistíme, že se některé podstatné prvky světa skrytě změnily, ale jde spíše o to, že k vývoji světa dochází na mnoha úrovních najednou. Hlavní hrdina, který je současně vypravěčem, navíc u ničeho nezůstává dlouho a nic nebere tak úplně vážně, takže skutečný význam toho, co se událo, si občas musíme zpětně uvědomovat sami.

Kousavé poznámky jsou stále přítomny, jako když komentuje dílo fiktivního architekta, v jehož věžáku se podstatná část knihy odehrává a který „byl muž pevných architektonických zásad. Chodbičky byly úzké, pokoje příliš dlouhé a stropy nízké.“ Pročež „ložnici úmyslně navrhl tak úzkou, aby se do ní na šířku nevešla poctivá manželská postel, a pokud jste ji umístili na délku, aby mezi postelí a stěnou zůstala jen patnácticentimetrová mezera. Celou vnější zeď tvořily zasouvací dveře na terasu a délka boční stěny byla vypočítána přesně tak, abyste u ní mohli mít skříň, ale jen pokud znemožňovala přístup buď na terasu, nebo do zbytku bytu.“ Právě „kvůli tomuhle lpění na detailech“ je dotyčný architekt sice trochu parodií, ale autor zvlášť nepřehání, když dovozuje, že ho „architektonický dopisovatel Guardianu kdysi […] popsal jako symbol moderní britské architektury ve své nejikonoklastičtější podobě.“ (strany 140 a 227) U podobných posměšků, jakkoliv jsou oprávněné a nepříjemně pravdivé, se však autor tentokrát nezastaví. Zkusí čtenáři přiblížit, proč se vlastně architekti pouštěli do tak podivných podniků – a fiktivně tuto snahu redefinovat. Je to takový zvláštní a svým způsobem i dojemný způsob, jak neštěstí, které nás v podobě moderní architektury postihlo, dát alespoň nějaký smysl.

Nám dnes představa, že by architektura, tedy ta racionálně vymyšlená a nikoliv vývojem vzniklá, měla být prostředkem společenského pokroku, přijde spíše směšná. Základem tehdejších představ byla falešná a rychle překonaná představa o antropologii, takže lidé v modernistických domech a sídlištích žijí spíše navzdory tomu, jak byly postaveny, a došlo-li v moderní době k nějakému přínosnému společenskému vývoji, pak k němu nepřispěly podobné představy o funkci architektury. Je také zajímavé, že v případě staveb nakonec industrializace nevedla k většímu výběru a vyšší kvalitě, jako tomu bylo v ostatních odvětvích (přinejmenším na místech, kde se prosadil kapitalismus a ne socialismus), ale k zakonzervování banální ošklivosti a uniformní hlouposti. Myšlenky meziválečných zakladatelů moderní architektury se sice v praktickém provedení vyčerpaly velmi rychle, i když jsou bohužel natolik vlivné, že – ve formě navíc patřičně zkarikované potřebou snižováním nákladů – dodnes ospravedlňují masivní a bezútěšnou developerskou výstavbu. Co kdyby však za absurditou některých původních návrhů bylo něco víc? Co kdyby některé stavby měly svůj skrytý, magický účel, zhruba jako činžák v prvních Krotitelích duchů (byť v podstatně méně barvotiskové podobě)?

Prokleté domovy o jedné takové stavbě, co nápadně připomíná brutalistickou Grenfell Tower, která se před časem proslavila tragickým požárem, pojednávají. Neslouží však jen jako rekvizita, jejíž skrytý magický potenciál se románový antagonista snaží jakýmsi nám neznámým způsobem zneužít. Autor nás celou stavbou nenápadně provede, přičemž ji dokáže evokovat nečekaně plasticky, a to od ideových záměrů stavitele a netriviálních technických řešení, které zvolil, po sociologickou sondu napříč historií a syrový dojem z pohledového betonu po několika desetiletích používání. Něco podobného by mi přišlo zajímavé dokonce i bez příběhu, kterému dům slouží za pozadí – a my nakonec věžákem procházíme hlavně proto, že hlavní hrdina se o architekturu zajímá. Přesto mě potěšilo, že tato prohlídka ve výsledku neměla sloužit jen pro zvýšení koloritu. Hlavní hrdina díky ní totiž nakonec pochopí smysl stavby, takže se mu podaří sabotovat plán padoucha, který ji jen zneužívá, aniž by se „bezúčelnou“ snahou o pochopení jejího smyslu obtěžoval. Nejde však jen o zadostiučinění pro nás, kteří si myslíme, že pochopení je důležité. Je to i hezký příklad toho, jak komplexní hru ve skutečnosti autor nenápadně rozehrává na pozadí vtípků o tom, jak složitá soustava betonových chodníků a průchodů zcela znemožňuje odhadnout, kudy se má člověk vydat, potřebuje-li se náhodou ve výsledku dostat na nějaké předem zvolené místo.

Nedá se ale říci, že by celková výstavba románu byla jen čistě racionální, jako se snažila být racionální architektura, o které kniha pojednává. Autor si nenápadně pohrává s mnohem archetypálnějšími představami, zde je to vlastně dost klasický motiv strašidelného domu. Ale nesnaží se ho ozvláštnit, tedy vymyslet pro něj nějakou novou podobu nebo alespoň prvky, které neznáme, i když by to tak při zběžném pohledu mohlo vypadat. Spíše provádí to samé, čeho jsme svědky u jeho chápání magie: transformuje archetypy tak, aby byly přijatelné i pro moderní (přeci jen kritičtější) vnímání. A možná je to právě tato nenápadná komplexita, co pro mne činí jeho knihy tak zajímavé. Na rozdíl od magie, jejíž smysl je podle všeho určovaný jen funkcí v příběhu, má však funkcionalistická architektura zajímavé současné paralely. Zaujalo mě, že míry vlivu (a slávy, pochopitelně), po které architekti toužili, se vlastně podařilo doopravdy dosáhnout až současným osobnostem typu Steva Jobse. Není přitom asi náhoda, že ten byl s tradicí modernistického designu velmi dobře obeznámen. Ale uvědomil si zřejmě, že chce-li ovládat životy lidí, musí si zvolit mnohem povrchnější oblast činnosti, jen současně musí ostatní přesvědčit, že je podstatná. Možnost vytvářet si při četbě jemné paralely mezi naivními idealisty minulosti, protřelými kapitalisty současnosti a fiktivními zlými čaroději – paralely, které autor do textu přímo nevložil – svědčí o tom, jak komplexní svět nenápadně vytvořil.

Kupodivu trvá docela dlouho, téměř polovinu knihy, než se k vlastním událostem příběhu dostaneme. Benu Aaronovitchovi se stala zvláštní věc. Rozhodl se, že zajímavé prvky, které potřeboval v předcházejících knihách pro zápletku, neopustí, dokonce si je ani jen neuloží do zálohy pro další vhodnou příležitost, ale nechá je ve svém světě nenápadně žít vlastním životem. A všechny ty minulé reálie nyní vytvářejí nové události, které přísně vzato nejsou k ději vlastního příběhu potřeba. Něco podobného se týká i autorovy snahy racionálně vysvětlit a do našeho světa smysluplně začlenit různé tradiční představy o magii. A má-li třeba rekvizita, jako je kouzelnická hůl, dávat v příběhu ze současného běžného světa smysl, musí pro ni vybudovat dostatečně členitý kontext. To je jednak nenápadným zdrojem zábavnosti, když jsou naše zastaralé „předsudky“ konfrontovány se „skutečností“. Ale hlavně to všechno dohromady vytváří pozoruhodně silný dojem realističnosti.

Vlastně je podivuhodné, jak groteskní přísady se Benu Aaronovitchovi nakonec podařilo sladit: mladý černoch napůl původem ze Sierry Leone, který se stane londýnským policistou, zajímá se o předválečnou německou architekturu a ironicky ji komentuje s odstupem postaršího Angličana? Myslím, že v prvním díle cyklu něco podobného fungovalo jen proto, že autor naši pozornost neustále odváděl k nekončícímu proudu zajímavých a dokonale vystižených jednotlivostí, přičemž nás humorným nadhledem a mírně výstřední zápletkou ubezpečoval, že se účastníme jen takové nezávazné taškařice. Něco, co bylo na začátku jen tvrzené, jsme si postupně nejenom zažili. Autor to s nečekanou pečlivostí a skoro až zákeřnou plánovitostí doplnil od desítky nenápadných podpůrných prvků, aby se ve čtvrtém díle ukázalo, že jeho konstrukce je nejenom konzistentní, ale i příchuť skutečnosti: tvrzené se najednou i děje. Architektura se stane vlastním námětem příběhu, její znalost pomůže vyřešit případ a nejde přitom jen o vnější použití rekvizit, ale o důsledek pochopení smyslu věcí.

A podobně jako utvořil všední život světa dostatečné pozadí pro malé proměny vztahů mezi postavami, zjišťujeme – vlastně ne překvapivě, ale přitom nečekaně –, že posílení jeho vnitřní soudržnosti umožní, aby došlo i k proměnám zásadním. Je to trochu paradoxní, což je dobře vidět na závěrečné akční scéně, která je v rámci cyklu co do velikosti největší a nejpřepjatější, ale přitom působí nejvěrohodněji. Podobně jsme svědky i událostí natolik tragických nebo zvratů ve vztazích mezi postavami natolik překvapivých, že bych si býval netipoval, že je žánr zábavné fantasy unese. Stejně tak se v tomto díle etabluje i průběžná zápletka, která se z jakéhosi dodatečného, poněkud odtažitého zdroje peripetií najednou stává něčím, na čem skutečně záleží a co se našich hrdinů existenciálně dotýká. Pro autora může být obtížné v následujících dílech takhle vysoko nastavenou laťku udržet, natož překonat. Ale pro čtenáře je to skvělá zpráva, protože svým čtvrtým dílem Řeky Londýna definitivně vstupují mezi knihy, které mají schopnost chytit nás za srdce a uvíznout v našich vzpomínkách.

Navzdory všem těmto proměnám mě však nepřestává fascinovat nekončící proud zajímavých, přesvědčivě působících a přitom nevšedních postřehů, na kterých je text knihy vystavěn. Hlavní hrdina se zvláštní kombinací odtažitosti a vnímavosti nadále pečlivě eviduje všemožné vážné i nevážné životní situace moderní Británie. Dobře viditelné je to v konkrétní podobě, například u dalšího dílu postřehů o způsobech moderní policejní práce. Možná ještě zajímavější je však způsob, jakým reflektuje, jak se proměňuje specificky britské chápání a vnímání světa. Fascinuje mě, jak charakteristicky se i dnes a v prostředí zcela odlišném od klasické anglické vesnice může projevovat typická ctnost nechat ostatní lidi žít vlastním životem – a přitom si udržovat dokonalý přehled o tom, co dělají. Až nečekaně dojemné jsou i některé drobné psychologické črty, třeba když místní aktivista zjistí, že dva noví obyvatelé činžáku, kteří vypadali natolik inteligentně a příčetně, aby se mohli stát jeho spojenci, jsou ve skutečnosti policisté v civilu. Myslím, že to je rovina, v které Řeky Londýna navzdory vší své odlišnosti stále odkazují na tradici klasické britské detektivky. Je to zajímavý kontrast zvlášť s úvodní kapitolou knihy, která je zcela poplatná televizním seriálům: je psána záměrně odtažitým stylem, který má zaujmout poněkud lacinou efektností.

Tento rozdíl vlastně dobře charakterizuje i vývoj celé knižní série: Prokleté domovy jsou v určitém smyslu nejcivilnějším dílem. Ne snad, že by v nich nadpřirozeno hrálo menší roli. Ale nejpřirozeněji vyplývá z povahy světa a harmonicky se propojuje se zápletkou. Autor také stále více těží z toho, že se jeho knihy odehrávají stále na jednom místě. Detektivka, jak se zdá, vyžaduje opakované vracení se k motivům a stopám, takže stabilní prostředí je velká výhoda. Autor tedy dokáže na rozdíl od televizního seriálu, kde je zvykem pro každou uzavřenou epizodu úplně změnit scénu, vytěžit více z neobvyklého prostředí, kde se hrdinové pohybují, Je to také, což mi přijde ještě důležitější, velká úleva oproti dneska módním thrillerům, kde se hrdinové neustále někam musí hnát, aby snad nebyli považováni za nudné nebo obyčejné. A možná nejpodstatnější je, že autor je stále více zaujat osudy svých postav. Jsou pro nás důležité, i když už by nám svojí známostí jinak mohly přijít obyčejné. Jak už se stalo dobrý zvykem, je tudíž možné opět prohlásit, že jde o díl v rámci cyklu zatím nejlepší. Uvědomuji si, že jsem knihu snad až přechválil – ale Aaronovitchova svébytná kombinace archaičnosti, modernosti a fantastičnosti mi přijde okouzlující čím dál více.