To

Stephen King

Psát úvahu o knihách Stephena Kinga je složitá a nevděčná práce. Stačí si přečíst jedinou z jeho podařenějších knih a zdá se, že o jeho způsobu vyprávění víme všechno, protože autor se se svými metodami nijak netají, spíše je právě naopak okázale předvádí, aby ukázal, že i když hraje s otevřenými kartami, stejně nás nakonec dostane. Ať se nám jako čtenářům jeho styl zamlouvá nebo ne, máme dojem, že mu rozumíme. Můžeme jeho triky považovat za laciné i fascinující, ale strukturu jeho knih vidíme jako na dlani. Přesto se mi zdá, že působivost Kingových knih musí mít nějaký hlubší kořen, že nemůže spočívat jen na bravurním zvládnutí osobité sady literárních postupů. Protože román To patří nejen k jeho knihám nejúspěšnějším, ale osobně bych řekl, že je možná i knihou nejtypičtější, chtěl bych se na jeho příkladu pokusit postihnout, zda se za klamnou průzračností jeho příběhů skrývá nějaký nezřejmý zdroj, který by vysvětloval, proč mají některé jeho knihy zvláštní a neopakovatelnou působivost.

Jak povstává příběh

Dlouho jsem si myslel, že důvodem, proč se mi do knih Stephena Kinga snadno začítá, je právě specifický styl, na který jsem už zvyklý: pomalé tempo, důkladné výčty vnějších faktů, přímý pohled do nitra hrdinů a otevřené náznaky neblahých budoucností. Postupně jsem si ale uvědomil, že „známost“ Kingova světa má i svůj věcný základ. Vytvořil ve svých knihách jakousi svoji verzi Ameriky, která je téměř neměnná, emocionálně soudržná a tvoří základ většiny jeho knih. Ve fantastické literatuře vlastně jeden podobný svět známe z povídek Raye Bradburyho. Obě tyto Ameriky se navzájem hodně liší způsobem, jakým jsou vytvářeny, atmosférou, kterou vyvolávají, i účelem, s kterým je autoři budují. Ale obě spočívají na podobném principu evokace minulosti jako základu skutečnosti. A tou podstatnou chvílí v minulosti je v obou případech období dětství, což v případě Stephena Kinga znamená 50. léta. V románu To je souvislost zcela bezprostřední: první dějová linie – první setkání se zlem, které předurčuje všechny následující události – sleduje skupinu dětí v roce 1958. Podobně pevné je i zakotvení místní: fiktivní městečko Derry, v jehož podzemí ke střetu dojde, se podobně jako významná část dalších knih nachází v autorově domovském státě Maine.

Padesátá léta v Nové Anglii představují zvláštní svět. Je to svět pro dnešní pohled až nepředstavitelně individualistický, každý v něm hraje výhradně sám za sebe – někde na pozadí v něm stále cítíme přízraky silných a umanutých lidí, co před časem, který ještě není zapomenutý, stanuli na prahu nového kontinentu a silou svojí vůle ho dobyli. V Derry nám tyto doby připomínají historické exkurze do jeho podivné dřevorubecké minulosti. Nevyhnutelným důsledkem ale je, že jde o svět nelítostný. Bradburyho Amerika byla také někdy krutá, ale prožitek z ní byl mnohem členitější. Kingův svět je holý. Když někdo zkrachuje, zůstane na to sám. Má-li ve své blízkosti zlého člověka, nikdo mu nepomůže. Je to svět, ve kterém téměř neexistují hlubší mezilidské vztahy. Skutečnost, že Ameriku zakládali i lidé spojení vírou a etikou, už vůbec nemá význam, pokud kdy měla. Rodina, církev i obec jsou jen formální instituce, které nejsou schopné vytvářet společenství. Dokonce i zákon zasahuje až v případech, kdy zlo vybočí extrémním způsobem ze široké sféry, kterou lze pokládat za „soukromí“, a i pak jen dosti nedůsledně.

Autor nepopírá, že budoucnost je lepší – přinejmenším je méně krutá –, což zde ilustrují třeba poznámky o tom, jaký druh nebezpečné pyrotechniky byl v kterém roce postupně zakázán. Ale minulost je opravdovější. V Kingově knize Dallas 63 se hrdina dostane do minulosti a zjistí, že ho nešálí paměť, že jídlo dřív skutečně bývalo chutnější. V To je autor svým způsobem ještě explicitnější, když v průběhu celého příběhu pečlivě vypočítává, jak směšné částky z dnešního pohledu všemožné věci v padesátých letech stály. Je pak zřejmé, že budoucnost je falešná a že je jen jakási nevěrohodná, inflací nafouknutá minulost. Zpětně viděno je minulost neblahá, autor si dobu dětství rozhodně nijak neidealizuje, ale v době, kdy jsme ji prožívali, pro nás byla normální. Dětským pohledem jsme vnímali všechno okolní zlo, ale nedokázali jsme reflektovat, že snad jde o stav, který je nesprávný, protože pro nás byl pevně daný. Kingova Amerika je jakoby zakonzervovaná. Ještě v 80. letech, kdy vzniká To, ještě v roce 1985, kdy se odehrává druhá dějová linie, je současnost určovaná hlavně změnami, ke kterým za třicet let došlo. V knize to má svůj dobrý důvod – postavy se z města, kde prožily dětství, odstěhovaly, takže když se tam jako dospělí vrací, vnímají ho skrze změny přirozeně. Ale uvidíme, že to jen maskuje prožitek, který je mnohem hlubší.

Jakkoliv je snad tento svět podivný, je věrohodný. Můžeme se proto zeptat: jaké jej obývají postavy? Odpověď by měla být snadná, protože většinu Kingových postav poznáváme zevnitř, sledujeme jejich myšlenky, známe jejich emoce, jsme přítomni u jejich nejintimnějších rozhodnutí. Jejich asi nejširším spojovacím prvkem je, že jsou na okraji společnosti. Nemusí být nutně postižení, chudí, opuštění, děti, bez postavení – ale jsou v nějakém smyslu neúspěšní. Takoví lidé jsou pak navíc nuceni čelit zlu, které nakonec vybočí z mezí jakékoliv normálnosti. Ukazuje se tak, že největší bitvy nakonec svádějí slabí, ti, na kterých je to nejméně vidět a kteří za to dosáhnou nejméně uznání. Je příznačné, že parta dětí v To se pojmenuje Klub smolařů. Dlouho mi proto připadalo, že jde o postavy hluboce lidské. Postupně jsem si ale začal uvědomovat, že tomu vlastně neodpovídá způsob, jakým nám je autor představuje. Potíž není v tom, jak strašné věci nechává své postavy prožívat, ani v tom, s jakou klinickou nezaujatostí o jejich životě referuje. Divné je, jakým způsobem se postavy mění. Jak zápletka postupuje, vyvíjí se jejich poznání, mění názory, dělají rozhodnutí, rozvíjejí se jejich vztahy k ostatním – jenže právě jen do té míry, jakou vyžaduje zápletka.

Opět si lze pomoci srovnáním s Rayem Bradburym. V takových knihách, jako je Pampeliškové víno, jsou někdy ostatní lidé velmi vzdálení, nepochopitelní a cizí. Ale tajemství, které představují, nutí hrdiny k úžasu, který je samotné proměňuje. Kingovy postavy známe důvěrně, ale nakonec zůstávají jen souhrnem informací. Jako čtenář bych očekával, že vystaví-li autor svoje hrdiny tak extrémním zážitkům, jako je střetnutí s klaunem Pennywisem v To, bude odrazem závěrečného kataklyzmatu v ději také osobní katarze, protože není možné, aby lidská psychika na podobný zážitek nereagovala. Východisko, které nám kniha představuje, je ovšem nečekané. Právě proto, že zážitek byl enormní, postavy na něj zapomínají. Ovšem ne proto, že by snad samy chtěly nebo jejich psychika zážitek jako obranu vytěsňovala, ale protože tak „metafyzika“ jejich světa funguje. Zapomínají tak i na vzájemná přátelství, což je ještě zvláštnější, protože přátelství je v jejich světě nejen něco nesamozřejmého, je přímo vzácné a mimořádné. Autorovi tento princip usnadňuje stvořit složitou kompozici knihy, kdy nám současně vypráví obě časové roviny, a hodí se mu, aby si samy postavy na minulost vzpomínaly postupně. U zapomínání dětských událostí má podobný přístup i jistou logiku, skutečně si je nepamatujeme vždy jasně. Také dětská přátelství jen zřídka přetrvají do dospělosti. Ale od prožitku dospělých lidí bychom očekávali, že bude natolik uvědomělý a reflektovaný, že podobný pád do nevědomí na první pohled nedává žádný smysl. Nejde přitom o ojedinělý kompoziční výstřelek, třeba Kingův román Nespavost je založen na velmi podobném principu.

Výsledkem v každém případě je, že psychologie postav je „holá“ podobným způsobem, jako je okolní svět „pustý“. Prožitky postav jsou věrohodné ve chvíli, kdy se dějí, ale postrádají přesah. Stojí ostatně za pozornost, že téměř žádná z postav Stephena Kinga se vlastně nikdy nevěnuje ničemu, co by bylo samo o sobě smysluplné. Nejenže nemají přátele, jen známé, nemají ani poslání, jen zaměstnání, dokonce nemají ani koníčky, jen zvyky. Děti z To se vícekrát objeví v knihovně, ale nikdy je nevidíme číst žádnou knihu, jejich sdílené metafory jsou založeny na komiksech, dobrodružných filmech a rokenrolové hudbě, což jsou typické „průtokové“ zážitky. Není pochopitelně reálné, abychom od dětí před pubertou očekávali nějakou vědomou reflexi vlastních životů. Zvláštní ale je, že i když případně jako dospělí dosáhli úspěchů tvůrčím způsobem, který si máme sklon spojovat s vyhraněným charakterem – spisovatel, architekt, módní návrhářka –, jakoby se to téměř neodrazilo na jejich vnitřním, duševním životě.

Nyní se konečně dostáváme k první klíčové otázce: jakým způsobem v Kingově zakonzervované Americe, kterou obývají postavy prožívající banální životy, vlastně vzniká zápletka? Jednoduchá odpověď zní, že objevením se zla. Přesnější odpověď je ovšem dvoustupňová. Základní podobou zla jsou „malí“ lidé, často hloupí a nízcí, kteří terorizují slabé a nevinné. Není proti nim obrany a autor je schopný vykreslit je a jejich činy v míře doslova děsivé – je to jeho skutečná specialita. K tomuto přirozenému, byť téměř nesnesitelnému základu pak ještě přidá nějakou formu zásvětního, nadpřirozeného zla. Řekl bych, že to je jeden z klíčových prvků jeho úspěchu. Na jednu stranu tak zvětší perspektivu, protože teprve v porovnání s velkým padouchem vypadá ještě větší padouch skutečně obrovský. Na druhou stranu tím ale činí nadpřirozené zlo uvěřitelné, protože se projevuje parazitováním na přirozeném zlu, které si dokážeme představit až velmi dobře. Podstatné přitom je, že teprve až tento druhý stupeň zla vyvolává zápletku. Teprve až když postavy čelí silám, které je nesouměřitelně přesahují, získávají schopnost reagovat. Teprve mystické zlo vyvolává v Kingově literární Americe magii přátelství a lásky.

Naposledy si vypomůžu srovnáním s Rayem Bradburym, jehož metoda je zde úplně protikladná. U něj zápletka vyvstává téměř nevyhnutelně, protože v jeho živoucím světě je skoro nemožné, aby se něco nestalo, malého, velkého, dobrého, zlého, ale pokaždé něco. Bradburyho svět není kouzelný – některé z příběhů jsou právě o tom, že cosi, co se zdá být kouzelné, takové není – ale jako kouzelný se projevuje. Je to totiž svět bezúčelný, takže přirozeně plný potencialit, které se touží projevit. Také není podřízený osudu, ale jako osudový se projevuje. Dětský hrdina má svobodu na události reagovat, často reaguje neuvědoměle, ale události ho tím či oním způsobem nutně vyvedou z dětství k dospělosti, protože na ně nelze nereagovat. Vnímáme to částečně jako ztrátu, ale takový je řád světa. Světy Stephena Kinga obvykle obsahují nadpřirozeno, takže by se mohlo zdát, že budou bohatší, ale jsou mnohem více podřízeny účelu. Postavy v knize To dokonce samy reflektují, že jsou jakoby vedeny osudem, že možná často ani nemají na výběr. A bez tohoto vnějšího záměru se nic podstatného nestane. Zlo je nicméně primární skutečností: jen ono vyvolává skutečný děj, až ono v trpném světě probouzí a roztáčí kola osudu.

V románu To je tento princip ukázaný zcela otevřeně. Z nahodilé skupiny dětí, z kterých bychom každé jedno považovali za docela normální, ale které z různých důvodů nikam nezapadají, takže tak či onak stojí na okraji společnosti tvořené jejich vrstevníky, se v Derry ve státě Maine můžou stát přátelé jen při splnění dvou podmínek. Musí se postavit děsivému, skoro nevýslovnému zlu, které se každých zhruba třicet let probouzí, aby město terorizovalo. A musí jich být přesně sedm, aby mezi nimi v tomto počtu plnosti a dokonalosti proudila jakási síla, bez které není možné pochopit a porazit nepřítele. Tato závislost dobra na zlu je znepokojivá. Tím, co mě skutečně vyvádí z míry, však je, že tato závislost je nezlomitelná: protože jakmile je zlo přemoženo, zaniká i přátelství, které bylo k jeho poražení potřeba. A to nikoliv proto, že by ho bylo nutné obětovat pro dobro jiných lidí. Samovolně mizí čistě jen proto, že už není přítomen důvod jeho existence. Zdá se mi, že je to tento třetí, skrytý stupeň zla, co činí knihy Stephena Kinga tak zvláštním způsobem působivé. Zlo je poraženo – a přesto zvítězí.

Nerad bych vyvolal dojem, že předchozí analýza je myšlena jako kritika nebo dokonce reflexe nějakého zklamání dlouholetého čtenáře Kingových románů. Je to přesně naopak, jsem sice překvapený, že jsem si všechny tyto souvislosti dokázal uvědomit teprve až nyní při čtení To. Ale hlavně jsem ohromen, na jak cizích a zlověstných základech je postaven vesmír, o kterém jsem si myslel, že ho dávno znám.

Jak povstává zlo

Nabízí se otázka, co vedlo autora k tomu, že nejdříve možná mimoděk, ale v To už zcela uvědoměle staví svoje dílo na tak „dramaticky nepravdivém“ základě, jako je bytostná závislost dobra na zlu, ba dokonce podřízenost dobra zlu. Jeho knihy totiž nejsou dualistické, dobro a zlo se v nich nejen rozlišuje, ale také se jasně hodnotí – zlo je jednoznačně špatné a zdá se, že dobro obvykle vyhrává. Napadá mě teorie, která sice není v knize ničím přímo podložená, ale struktuře příběhu dobře odpovídá, takže snad není úplně svévolná.

Už jsme si povšimli, že Kingova Amerika 50. let má do jisté míry rozpornou povahu. Na jednu stranu obsahuje množství přirozeného zla, které vychází od zlých lidí, proti kterým je krajně obtížné najít obranu. Na druhou stranu je to místo utvářené intenzivními, formativními a do značné míry příjemnými zážitky. Je to totiž svět vytvářený dětským pohledem, tedy do jisté míry idylický sám o sobě. Zmíněný rozpor je však překonáván nejen dětským nedostatkem nadhledu. Sama Amerika této doby je šťastná a prosperující země. Od této chvíle bude až do dnešní doby následovat už jen úpadek, který postihne zvláště menší města: nezaměstnanost, rozpad společenských vazeb, ropná krize, drogy, kriminalita, podivné války a politické skandály, rozpolcenost. Přesvědčení, že to podstatné leží v minulosti, tedy není vedeno jen nostalgií, má svoje zcela věrohodné příčiny v dekádě poválečné prosperity.

Potíž je, že tento obraz není tak docela věrný. V dějinách západní civilizace se projevuje jakýsi zvláštní duch doby, který překračuje národní a politické rozdíly. Pozorujeme-li 50. léta, vidíme, že podivný rozpor mezi vnějším optimismem a vnitřní pochmurností, který bychom u nás připisovali nástupu komunismu, se projevuje i ve Spojených státech. Politická korupce, hony na komunistické špiony, nevěrohodnost mezilidských vztahů, přežívající rasismus, pokrytecká morálka, to už za pár let povede k revoltě, která otřese Amerikou v základech. Jsou to záležitosti daleko za hranice dětského pochopení, ale jsou to věci, které se na atmosféře doby podepisují způsobem, který je možné vnímat. Z Kingovy literární Ameriky jsou však do značné míry vytěsněny, což vytváří určitý existenciální závazek. Protože Stephen King je velmi vnímavý spisovatel, který má dobrý smysl pro chápání nálad, líbí se mi vysvětlení, že nadpřirozené zlo z jeho knih je vlastně zosobněním nereflektované temné stránky Ameriky jeho dětství.

Přinejmenším je to způsob, který nám umožňuje pochopit, proč To končí tak podivně skeptickým způsobem. Nabízí odpověď na druhou klíčovou otázku: proč je závěr knihy pochmurný, i když se zdá, že vše dopadlo v mezích možností velmi dobře? Děti před pubertou si ještě nejsou vědomy samy sebe natolik, aby kamarádství dokázaly přetvořit v přátelství, v tomto smyslu je rozpad jejich vztahů v první časové rovině románu pochopitelný. Proč to ale nedokáží ani jako dospělí? Zdá se mi, že autor své postavy vlastně přináší jako smírnou oběť za hříchy minulosti. Představa lidské oběti nám ve spojitosti s moderní Amerikou přijde podivně archaická. Vysvětluje však, proč hrdinové nemůžou během téměř třiceti let dojít klidu, i když jsou navenek úspěšní – žijí totiž na dluh. Autor si přitom uvědomuje, že tento dluh je duchovní, proto nestačí, že některé postavy po návratu položí při souboji s nadpřirozeným zlem život. Duchovní hřích vyžaduje duchovní oběť, proto sice docházejí pokoje, ale jsou připraveny o to nejcennější, co v životě získaly, tedy o opravdový vztah s jinými lidmi.

Stephen King je ovšem vypravěčem nejen vnímavým, ale také důmyslným. Sice nám nic nezamlčuje, ale to vůbec neznamená, že by nám byl ochotný kořeny hrůzy, s kterou se v To vypořádává, jen tak odhalit. Právě naopak se nás poměrně sugestivně snaží od úplného pochopení odvést. Hlavní trik představuje maskování dodatečnou pointou, která představuje nečekaně dobrý závěr celého románu. S jednou z vedlejších postav to dopadlo velmi špatně a její situace vypadala beznadějně, ale hrdinům se podaří způsobem, který je nečekaný, věrohodný a dojemný, záležitost zvrátit. Nikoho by tedy neměly trápit pochybnosti, zda kniha skutečně dopadla dobře. Také se vztahy mezi lidmi to není zcela beznadějné. Přátelství, které bylo udržováno tajemnou jednotou nutnou k boji s nadpřirozeným zlem, se po vyvanutí této jednoty po porážce zla rozpadá. V obou časových rovinách se ho však alespoň částečně a dočasně podaří nahradit jiným druhem „mystického“ spojení, zde je to sexualita, která vztah alespoň mezi některými postavami uchrání od úplného zániku. Závěr knihy lze tedy vnímat smířlivě tak, že se z mimořádného stavu vyhroceného příběhu vracíme k běžným lidským měřítkům, která odpovídají všednímu životu.

Stejně dobře rozpoznatelná jsou ale i opačná svědectví. Předně jde těžko zastírat, že pustí-li se skupina dětí, z nichž valná většina není ve věci nijak angažovaná, do boje s děsivou bytostí, je poměrně jasné, že to nebude jen tak. Přechod od jejich nahodilých setkání se zlem k uvědomění si jeho systematické povahy je příliš osudový: zlo si téměř osnová vlastní zničení. Autor tento rozměr nijak nepopírá, naopak z něj činí přímo součást zápletky. Samy postavy si několikrát všímají, jako by jimi bylo zvnějšku manipulováno, jako by v některých, možná dokonce v mnohých událostech ani neměly na výběr. Princip je dokonce zosobněn v kuriózní postavě kosmické Želvy, která je protikladem zla manifestujícího se obvykle jako klaun Pennywise. Těžko se lze ubránit dojmu, že autor tímto způsobem svůj metafyzický koncept současně paroduje, nicméně v kultivovanější a propracovanější podobě sehraje tato Želva později významnou roli v cyklu románů Temná věž. Každopádně je jasné, že se před námi odehrává mnohem více než běžný hororový příběh, jakých jinak autor napsal celou řadu.

Pozoruhodnou druhou indicií je už zmíněná kniha Nespavost, která se odehrává v Derry v 90. letech a kterou je možné považovat za jakési velmi volné pokračování To. Nejenže se v ní na události roku 1985 občas vzpomíná, ale její hrdinové se utkají s podobně osudovým zlem, získávají podobné schopnosti vytušit strukturu budoucích událostí, postihne je podobná anamnéza a nakonec se podobným způsobem i obětují. Oni už nicméně zhruba tuší, co dělají a proč oběť přinášejí. Kniha patří ke skupině románů doprovázející základní řadu cyklu Temná věž a jejím hrdinům je dovoleno zahlédnout alespoň část celkových souvislostí. Jinak řečeno, oběť postav z To fungovala. Nová etapa dějin už není svázána oním vytěsněným, starým zlem. Kdybychom chtěli pochopit, co přesně se změnilo, museli bychom analyzovat celý komplex příběhů okolo Temné věže – a není vůbec jisté, že by výsledný obrázek byl o mnoho povzbudivější. Ale jakási kletba, která způsobovala, že Kingova Amerika byla ke zlu podivně náchylnější, že často jako by s ním polovědomě spolupracovala, ta byla zlomena. Zlo z románů spojených s Temnou věží má odlišnou povahu.

Ať už je tento výklad přesný nebo ne, přinejmenším ukazuje, že závěr románu To nemusí být tak bezdůvodně pochmurný nebo dokonce svévolný, jak se může zdát. Zkusíme-li najít a na světlo vynést skryté předpoklady, které se na utváření Kingových děl možná podílejí, existuje způsob, jak podivný fatalismus závěru jednoho z jeho mistrovských děl pochopit. Může to být sice krutý, nicméně smysluplný akt smíření. V tomto smyslu pak platí, že zlo sice zvítězilo, ale přesto bylo poraženo.

Jak povstává víra

Na knihách Stephena Kinga mi vždycky přišlo zvláštní, že jsou tak plné otevřeně nadpřirozených jevů, ale přitom jsou velmi světské – vlastně bych těžko hledal příběhy, které by mi přišly víc materialistické než jeho fantastické horory, jako je To. Zdá se mi zjevné, že pohanská představa lidské oběti, která je skryta v závěru knihy, je důsledkem právě naturalismu, který je založen celkovým materialismem Kingova světa. Je to však nutná závislost? Vnáší tento prvek do příběhu jen autor sám od sebe nebo je to nevyhnutelný důsledek způsobu, jakým se v příběhu odvíjejí události? To už je velmi spekulativní otázka, ale autor sám nám ji umožňuje položit. Jeho knihy obvykle mají jasný závěr, příběh sám se uzavírá, co se děje týče. Ale současně mívají otevřené emocionální vyznění, protože uvážíme-li, o jak drastických událostech pojednávají, chybí jim autorem jasně interpretovaná katarze. Možná je to i jeden z důvodů, proč jsou jeho romány tak úspěšné: čtenář si může vybrat z poměrně široké škály výkladů, aniž by se dostal do rozporu s tím, jak vyznívá příběh sám. Dovolím si tuto volnost, která umožňuje, aby se kniha zamlouvala širokému publiku velmi rozdílných lidí, tentokrát použít „proti autorovi“: zeptat se, z jakých zdrojů přesně plyne nutnost, že má-li být svět zachráněn, musejí být postavy obětovány.

K této otázce mě přivedl zvláštní paradox. I když je Kingův svět založen na předpokladu ontologického prvenství zla, který považuji za zvrácený, což vede k tomu, že se mi hluboce příčí zdánlivě dobrý závěr knihy, můj dramatický cit, jak se vyvinul v průběhu řady let při čtení mnoha knih, mi říká, že události příběhu samy se odehrály – téměř – správně. Nebylo by tedy možné, aniž by to oslabilo věrohodnost knihy jako celku, aby při jiném způsobu pochopení, než které nám kniha předvádí, proběhly události boje se zlem skoro stejně? Nebylo by možné, aby události navenek vypadaly podobně, ale nevedly ke skeptickému závěru, který si vynucuje zapomenutí dobra, které postavy během svého boje objevily? Jinak řečeno: Co by bylo potřeba k tomu, aby příběh nebyl tak světský, že všechno výjimečné musí být zahlazeno zapomněním hned, jakmile už není bezprostředně potřeba? Na takto položenou otázku ovšem existuje triviální odpověď: svět by musel mít opravdovější metafyziku. Ne nutně transcendentní, ale skutečnější, čili takovou, která není vyvolána jen čistě literární potřebou. Za běžných okolností by nám podobná odpověď nijak nepomohla, protože Stephen King se obyčejně usilovně vyhýbá tomu, aby nám ukázal, na jakých věcných základech jeho nadpřirozeno funguje. Těžko říct, zda je vůdčí pohnutkou snaha o zvýšení děsivosti, která vede k tomu, že nám zlo ukazuje jako nepoznatelné, nebo zda je uvědomělý materialista, který ani pro potřeby příběhu nechce uznat, že by duchovní skutečnost mohla mít autonomní povahu. Typicky nám ale mechanismy nadpřirozena ukazuje pouze skrze jeho dramatické projevy, což téměř znemožňuje jeho metafyziku analyzovat.

V To se však Stephen King rozhodl napsat příběh, který má svojí děsivostí překonat obvyklou úroveň hrůzy, co mívá základ v nějakém jednotlivém a bezprostředním zdroji. Horory nám ukazují zúžený pohled na svět, když předvádějí zlo tak, že před ním téměř není úniku. Je to sice přijímané žánrové klišé, podobně jako uměle omezená skupina podezřelých v detektivkách, ale přísně vzato je to obvykle poněkud svévolný pohled. Zde se autor snaží tento nedostatek obejít, představit nám zlo jako systematický teror celého města, který ale není nahodilý. Má-li mít takto široce působící zlo stále jen jeden zdroj, musí mezi ním a jeho projevy existovat nějaké zprostředkující struktury, aby výsledek působil věrohodně. Jinak řečeno, nadpřirozeno musí být explicitnější a musí mít alespoň nějaké elementární zákonitosti, jinak by ho například nešlo uvěřitelně porazit. Stephen King proto musel vystoupit z obvyklého bezpečí, kdy zlo ukazuje, ale nevysvětluje, což se mu bohatě vyplatilo: To je obecně považované za jeden z jeho románů nejlepších i nejděsivějších. Ale znamená to, že má otevřenou strukturu, kterou je možné analyzovat. I když je samotná kompozice knihy poměrně složitá, aby umožňovala odhalovat události – a z nich vyplývající informace – postupně, je vnitřně konzistentní, takže nakonec před sebou během několika ohromujících závěrečných kapitol vidíme stavbu celou.

Základní kompoziční postup, kterým je současné vyprávění obou časových rovin, nám nicméně sugeruje dva protikladné dojmy: na jednu stranu přesvědčení, že zlo má být poraženo v obou případech obdobným postupem, ale na druhou stranu oprávněný strach, že něco takového není možné. Při zpětném lineárním pohledu vlastně nemám žádné námitky proti první, dětské časové rovině, i když zrovna u té by se asi dneska mělo za to, že některé její prvky už jsou morálně za hranou. Klíčem k pochopení podle mne je, že jde o nereflektovanou úroveň, kde jsou věci v souladu. Kingův obraz Ameriky, dětská psychologie, okultní povaha událostí i vítězný – i když nedotažený – boj se zlem si navzájem dobře odpovídají. Zde autor přesně ví, co dělá, události z 50. let působí přesvědčivěji, nakonec zabírají i větší část knihy. Jednota, která je potřebná pro boj se zlem, je v této rovině chápaná jako jednomyslnost: jako shoda ve stejnosti. To se metafyzicky odráží v postavě Želvy, která zde zastupuje cosi jako prozřetelnost, i když tento mechanismus není v knize nijak zvlášť propracovaný, jde spíše jen o přiznání, že zde jakási vnější síla ve prospěch souladu působí.

Naproti tomu vlastní povaha zla je podle všeho obdobným způsobem intuitivní, za normálních okolností nemá bytost, která je jeho zdrojem, potřebu sama sebe reflektovat. Funguje reaktivně: bere na sebe ty tvary, pro které jí přirozený strach připravuje místo, zesiluje a kombinuje je, a pak se jejich přebujelými podobami živí. Proto útočí primárně na děti, které ještě nemají vybudované ochranné mechanismy. Podobně jako je pro ně stav přirozeného světa samozřejmý, ať už je podle našeho pohledu správný nebo špatný, tak i víra v nadpřirozený svět je silná, protože zatím není nijak reflektovaná. Lze je nalákat, vystrašit a jejich strach zmaterializovat do obludných rozměrů. Jde ovšem o dvojsečnou zbraň, jak se ukáže. Bytost To je sice sama o sobě téměř nesmrtelná a její schopnosti přesahují naši zkušenost, ale tím, jak přijímá vnější formy, přijímá současně jejich omezení, čímž se stává zranitelnou. Neexistuje žádný dopředu daný „technický“ postup, jak ji porazit, ale vlastně může fungovat libovolný postup, který je nesený dostatečnou vírou. Zdá se, že není v silách jednotlivce jejímu tlaku vzdorovat, ale jakmile se zformuje skupina, situace se změní. Zlo je omezeno svými vlastními postupy a prostředky. Dětský strach, který je nejsnadnější vyvolat – a který nejlahodněji chutná – je doprovázen vírou, která rovněž nemá žádné zábrany. Pokud skupina dětí dospěje k přesvědčení, že určitým specifickým způsobem může zlo porazit, skutečně ho tak porazit může, zvítězí-li předtím dohromady nad svým strachem.

Zatímco v dětské rovině jsou zlo a dobro tímto způsobem souměrné, v druhé rovině se jednota rozpadá. Naše obvyklá zkušenost je, že zlo na sebe bere mnoho různých a navzájem odlišných podob, kdežto dobro je nudné v tom smyslu, že má ideální, sbíhající se povahu. Zkušenost z hororů, jako je To, je přesně opačná. Zlo je zákonité, co se pokazit může, to se také pokazí, a každé dílčí zlo organicky přispívá k celku, takže zlo zůstává stejnorodé a je posíleno. Dobro je oproti tomu nahodilé, různorodost osudů jednotlivých postav ho oslabuje, což je symbolizováno i tím, že Želva už je „mrtvá“, do událostí dospělé roviny příběhu nezasahuje, prozřetelnost vymizela. To je ovšem obraz, který tak úplně neodpovídá naší zkušenosti. Jestliže surový manžel jedné z postav přijíždí do Derry se svými vlastními záměry, čekal bych, že v nějaké jednotlivosti naruší plány, které má To, i když ho To nakonec využije. Jestliže řada obyvatel Derry v kritické chvíli vycítí, že se něco zásadního děje, očekával bych, že se alespoň zlomek z nich například začne modlit, čímž To, které je na ně napojené, na chvíli vyruší z koncentrace, i když by jinak vůle podobných lidí nic podstatného změnit nedokázala. Kingovu interpretaci „hezkých“ 50. let dětskýma očima musíme jako čtenáři přijmout. Ale tvrzení, že povaha „ošklivých“ 80. let viděných dospělými zůstává stejná, i když se dětské vnímání světa už rozpadlo, je mnohem méně přesvědčivé. Po mém soudu by svět v dospělé linii měl být autonomnější. Ne nutně o mnoho, ale autor by měl připustit, že netvoří-li postavy se světem nutnou jednotu, některé události se dějí nahodile, ať už na straně dobra nebo zla.

Důležitá otázka ovšem je, jakým způsobem by případné podobné drobné nedokonalosti, škvíry v záměrech zla mohly ovlivnit celkové vyznění příběhu? K tomu je potřeba zamyslet se nad tím, jak proběhl druhý souboj se zlem. Podobně jako muselo být působení zla podřízeno jistým pravidlům, tak i bytost reprezentující zlo musela získat alespoň elementární psychologii. Prvním neúspěchem, když ji parta dětí téměř zabila, byla donucena k reflexi: jestliže proti ní poprvé použili její vlastní zbraně, musí s druhým střetnutím počkat, až budou dospělí. Myslí si, že budou postupovat podobně jako poprvé, takže nevyhnutelně selžou, protože už nedokáží oživit svoji dětskou víru. To se také stane, hrdinové postupují podobným způsobem, protože nevědí, co jiného by mohli dělat, takže skutečně selžou. Přesto se zmýlí. Nemá totiž žádnou skutečnou zkušenost s odlišností. Jednota, která je potřebná pro boj se zlem, se zde projeví jako součinnost: jako shoda v mnohosti. Hrdinové sice jako dospělí ztratili část své víry, která je chápaná jako bezprostřední vztah ke skutečnosti, ale dokáží se chovat nezávisleji, takže tuto svoji nevýhodu nakonec vyrovnají tak, že na To zaútočí několik z nich nezávisle na sobě. Je to ovšem zvláštní vítězství, protože na rozdíl od souboje v dětství, který byl naplněn osudovostí, působí do značné míry nahodile. To je možná nejhlubší paradox knihy: první porážka zla byla neúplná, ale skutečná, kdežto druhá byla konečná, ale v nějakém smyslu méně dostatečná.

Stojí za pozornost, že k tématu ztráty víry – jakožto jakési síly schopné přetvářet skutečnost – se King později v cyklu Temná věž rovněž vrací, když do něj zaplétá osudy otce Callahana z knihy Prokletí Salemu. Nejde pro něj tedy o vyústění zákonité nebo konečné, v novém cyklu dějin existuje šance pro „opravu“. Ostatně, zdá se mi, že když se hlavní hrdina románu Dallas 63, který vznikl bezmála třicet let po To, vypraví do Derry a potká tam dvě postavy z To, tak atmosféru po první porážce klauna Pennywise také reinterpretuje způsobem, který není úplně konzistentní se závěrem první roviny příběhu v knize samotné. Bez ohledu na to však platí, že v druhé rovině knihy vzpomínka na dětskou víru hlavních hrdinů nebyla dost přesvědčivá. Abychom doopravdy uvěřili, že je To skutečně mrtvé, musí být jejich vítězství stvrzeno nějakou dodatečnou „kosmologickou“ událostí. Tak vzniká dramatický důvod, který vede k nutnosti závěrečného zapomenutí: ukazuje, že už jejich znalosti nejsou potřeba. S tímto poznáním konečně můžeme formulovat třetí klíčovou otázku: existuje něco, čím by tato nevyhnutelná ztráta dětského pohledu šla nahradit, aby podobná lidská oběť nebyla nutná? Lze najít nějakou páku, kterou by bylo možné vsunout do skulin, co by vznikly, kdyby autor svůj svět vykládal méně utilitárně a nechal v něm prostor i pro nahodilost?

Pro odpověď se musíme vrátit k psychologii bytosti To samotné. Je mocnější než libovolný člověk a sama o sobě si dokonce myslí, že je to jediné podstatné, co existuje. Dohromady to znamená, že je schopna v duchovní rovině vytvářet kontext, který je velmi soudržný a větší než obsáhne psychika libovolného člověka. Bylo potřeba spojení sedmi neobvyklých dětských myslí, aby v prostoru, kde To samo určuje pravidla, byly schopny mu úspěšně vzdorovat. Nutným předpokladem úspěchu samozřejmě bylo, že naši hrdinové dosáhli zvláštního druhu jednoty: nejenom, že se sjednotili navzájem, ale museli mít i zkušenost se světem jako místem, které je konzistentní. Byli úspěšní, protože jako děti vlastně dokázali To napodobit. Pokud by měli podobně úspěšně vzdorovat i podruhé, museli by vyjít z dospělé zkušenosti. Pro tu je svět naopak místem paradoxním: každý jednotlivý přístup ke světu, který je do nějaké míry úspěšný, začne být od určité míry neúspěšný. Naše zkušenost je rozbíhavá, protože žádná strategie není spolehlivě úspěšná: různí lidé se proto zkouší vypořádat s životem úplně odlišnými způsoby. Podobný prožitek je pro To ovšem zcela cizí. Podle mne by proto hrdinové měli krátkých okamžiků, kdy by byla jeho pozornost rozptýlena, využít k tomu, aby To vystavili navzájem rozporuplným emocím a požadavkům. Jednota, která je potřebná pro boj se zlem, by měla vypadat jako sjednocení: jako shoda v odlišnostech. Nekonzistence je pro To – v jeho jedinečnosti a výlučnosti – cosi nepředstavitelného. Hrdinové by ho proto měli nutit, aby na ně reagoval navzájem rozporuplnými způsoby, tak To dovést svým způsobem k šílenství, a pak ho teprve zahubit ve fyzické podobě. Takováto forma zániku by vyplývala z jeho vnitřní povahy a ukazovala by, že lidé nad To zvítězili proto, že byli v nějakém podstatném smyslu lepší než ono.

Zdá se, že hlavním důvodem, proč k podobnému vyznění knihy nemohlo dojít, je vlastně skutečnost, že Stephen King svým hrdinům upřel dospělost. Víru jen ztratili, místo aby objevili její vyzrálejší podobu. Dospělá víra si totiž uvědomuje, že svět je neporovnatelně větší než jednotlivec, protože možných lidských zkušeností se světem je nejenom příliš mnoho, ale navíc se ještě navzájem vylučují. Víra je proto vlastnictví kolektivu, nikoliv jedince, i když se od jedinců odvozuje. Neschopnost všech sedmi hrdinů, kteří nám byli jako děti tak blízcí a sympatičtí, stát se v plném slova smyslu dospělými je pak mrazivou Kingovou tečkou za celým příběhem.

Závěrem

Rozbor zápletky v románu To se zdá potvrzovat jeden z úvodních postřehů, totiž že Kingův svět neobývají lidé, pro které bychom použili některý z přívlastků, jenž vyjadřují zralost: nejsou moudří, vyrovnaní, soběstační. Pohybují se ve světě, kterému chybí skutečné zásvětí. Ze světa samotného je vytlačeno metafyzické zlo jako jeho vlastní součást, vyskytuje se v něm pouze jako jakýsi dodatečný – v tomto smyslu tedy nadpřirozený, ale jinak zcela materiálně založený – prvek. Žijí ve světě, kde nemají vážný duchovní život. Prožívají sice výrazné emoce, jsme svědky zásadních psychických otřesů, detailně sledujeme jejich myšlenky, ale všechno je to jen jakýsi proud vědomí, v kterém postavy nejsou schopny najít pevné a smysluplné místo. Existují ve světě, který jim neumožňuje vytvářet opravdové vztahy. Vidíme mnoho podob spojenectví nebo náklonnosti, ale vztahy, které by nebyly podřízeny nějakému účelu, jsou vzácné, obyčejně se vyskytují jen jako vzpomínka na něco již ztraceného.

Tři stupně materialismu, které se v Kingově Americe dají identifikovat, by pravděpodobně umožňovaly formulovat ještě silnější tezi: v knihách se vlastně nevyskytují žádní skuteční lidé. Jde jen o konstrukty, jejichž pravá povaha je úspěšně zakrývána členitostí, s kterou autor popisuje jejich životy a duševní pochody. Jde si toho všimnout na zvláštním autorském postoji k postavám. Ve většině knih jiných autorů dokážeme docela spolehlivě odhadnout, ke které z postav autor cítí náklonnost, která se mu snadno psala, do které upřímně vkládá nějaký aspekt sám sebe. U Stephena Kinga důsledně nenacházíme žádnou stopu podobných sympatií. Je okázale vstřícný, ale nikdy přátelský. Je dost pravděpodobné, že většina čtenářů tento autorský odstup od postav ani neregistruje, že ho silou zvyku mimovolně překlene, takže vnímá hrdiny jako skutečné osoby. Mají možná jen podprahový dojem jakési nelítostnosti, který posiluje hororový pocit z knihy.

Mně osobně přijde pozoruhodné, jak obtížnou cestu si Stephen King volí, když ochuzuje náš dojem ze světa o rozměr, od kterého obvykle odvozujeme jeho smysl, a když nám postavy, přinejmenším ty kladné, ukazuje jako složeniny, které nemají svoji vnitřní identitu. Je neobvyklé, aby si autor podobně radikálním způsobem omezil svoje možnosti – a aby pak nad těmito omezeními svými vypravěčskými schopnostmi triumfoval. V románu To navíc ze svých postupů vytváří reálie světa samotného, což považuji za něco nevídaného: literární forma zde dokonale kopíruje myšlenkovou. Neopakovatelná děsivost jeho knih pak pro mne spočívá právě v tom, do jak odlidštěného světa nás odvádí, a jak lidské emoce nás v něm nakonec přiměje prožít. Více než jiní vytváří vyprávěním příběhu iluzi – a přesto mu více než jiným věříme.

Pro mne je to zvláštní a rozporuplný zážitek. Nejde ani tak o to, že autor vychází z předpokladů, s kterými nesouhlasím, přes to bych se zřejmě dokázal přenést snadno. Ale staví svoje knihy na základech, které velmi odporují mojí životní zkušenosti – nebo přinejmenším způsobu, jak ji chápu –, od čehož se úplně oprostit nelze. Ale přesto jeho knihy opakovaně čtu se zájmem, zaujetím a pohnutím. A nepochybně si časem přečtu další, i když se za klamnou známostí jeho verze Ameriky skrývá odtažitá cizost. Materialismus, který vede k neúprosné a nelítostné předurčenosti, čímž dráždí můj smysl pro spravedlnost natolik, že si myslím, že vůbec nemá právo na existenci. Je proto zvláštním projevem magie vyprávění a poslouchání příběhů, že román jako To dokáže takhle velký rozpor překonat. A není to náhodný a ojedinělý úspěch, protože Stephenu Kingovi se něco podobného povedlo opakovaně. Nejde o zážitek, z kterého bych vyšel bez šrámů – trvalo řadu let, než jsem se To odhodlal přečíst, a ukázalo se, že jsem se neobával bezdůvodně. Ale je to prožitek, který svojí neobvyklostí a radikálností za oběť stojí.