Všechny stránky Amelie

Ashley Schumacherová

Jedním ze zajímavých rozdílů mezi sci-fi a fantasy příběhy – neodehrávají-li se celé v prostředí, které je nám představováno jako úplně fiktivní – je vztah mezi naším a jiným světem. Pro sci-fi je typické, že přechod mezi světy má spojitou povahu, uplyne nějaký čas nebo odcestujeme někam jinam, takže věci mohou vypadat hodně odlišně, ale pohybujeme se v zásadě v tomtéž prostoru. Pro fantasy je mnohem obvyklejší představa jakéhosi nesamozřejmého přechodu mezi tady a tam, přičemž cizí svět je přitom často vydáván za v nějakém smyslu skutečnější. Jedním z možných vysvětlení je, že od fantasy očekáváme prožitek, který už je archaický, neboť je založený na vztahu ke světu, který se nám sice zamlouvá, ale který v důsledku vývoje civilizace považujeme v doslovném smyslu za nemožný. Mohlo by to vysvětlit, proč se zdá, že zrovna fantasy příběhy představují své světy zvlášť silně, někdo by možná řekl až nezdravě, i když knihy všech žánrů jsou odjakživa schopny své čtenáře do sebe vtáhnout a ovlivnit je natolik, že si je celý život pamatují a čas od času zatouží se k nim a do nich vrátit.

Kniha Ashley Schumacherové by mě mezi nepřehledným množstvím young adult románů asi nezaujala, kdyby její zápletka nebyla vystavěna okolo pomyslné fantasy trilogie Kroniky Ormanu. Filmy o natáčení filmů nebo knihy o čtení knih nejsou neobvyklé, ale často mi přišly trochu laciné: když už nemáme potěšení z příběhu, zkusíme ho mít alespoň z příběhu o příběhu. Všechny stránky Amelie nejsou fantasy, odehrávají se v našem světě a musí si vystačit s jeho principy, ale Kroniky Ormanu jsou přesně oním příběhem o přechodu z všedního zde do pozoruhodného jinde – v rámci knihy dokonce příběhem „nejlepším z nejlepších“. Nelze samozřejmě očekávat, že pouhý popis přechodu mezi světy dokázal vyvolat okouzlení, které známe z knih, kde k němu skutečně dochází. Ale byl jsem zvědavý, jak bude autorka zážitek ze vstupu do odlišného autonomního světa reflektovat. Zajímalo mě, proč si myslí, že jsou fantasy světy tak mimořádné, a jak chce prožitek neobvyklosti dramaticky zužitkovat v příběhu ze světa, který zůstává obyčejný. Trvá však poměrně dlouho, než se kniha k podobně zajímavým otázkám dostane, protože nejdřív je nutné prodrat se notnou dávkou tuctovosti.

Přijde mi to neuvěřitelné, ale máme-li věřit tomu, co nám Ashley Schumacherová ukazuje, tak se Spojené státy ani po všech otřesech, co je od 60. let potkaly, nedokázaly zbavit nutkavé představy, že existuje zákonitý příčinný vztah mezi charakterem, úspěchem a bohatstvím. A doprovodného traumatu, že není-li někdo bohatý, pak je neúspěšný, takže si nemůže doopravdy vážit sám sebe. Hlavní hrdinka pochází z rozvrácené rodiny, tudíž je chudá, takže se cítí silně hendikepovaná. Chudá je ovšem jen v sociálním smyslu, tedy relativně vůči jiným, protože jinak vede snadný a docela pohodlný život. Nicméně se zdá, že nedokáže být šťastná, protože jsou jí nedostupné „okázalé“ prostředky, kterými bohatší lidé vyjadřují své štěstí. Jistě, pochopení některých zákonitostí si musí každý nový člověk znovu sám osvojit, ale přijde mi zvláštní, že by dnes společenské konformitě podléhala tak dokonale. Americká „levicová“ kultura je už dlouhé desítky let v opozici k americkým „kapitalistickým“ hodnotám, takže bych čekal, že by přinejmenším měla vědět, že není všechno zlato, co se třpytí, i když by podle toho zatím sama žít nedokázala.

Zatím se zdá, že Kroniky Ormanu jsou pro ni svého druhu únik před skutečností. Hlavní hrdinka je nadšeným „fanouškem“ a zdá se, že se musí stát nějaký „zázrak“, aby byla ochotna povrchnost svého vnímání zpochybnit. Takový otřes naštěstí nastane, i když je poměrně drastický a zapůsobí nepřímo: její nejlepší kamarádka zemře při autonehodě. Od té chvíle vlastně sledujeme dva současně se odehrávající příběhy. První představuje skutečnou, ale vlastně všední nutnost se vyrovnat se ztrátou, následkem které jakoby všechno na světě najednou ztratilo smysl. Tato složka příběhu na mě působila poněkud didakticky: jako by se autorka snažila ukazovat čtenářům, že ve svých případných těžkostech nejsou sami jediní na světě. Objeví se ale i zvláštní tajemství, které se týká výtisku z limitovaného vydání Kronik Ormanu a patrně nějak souvisí s mrtvou kamarádkou. Druhá linie tedy sleduje trochu neskutečnou, ale zajímavou výpravu, která naši hrdinku donutí vydat se na cestu do neznáma. Poměrně složitá expozice knihy končí, když dorazí do rodinného knihkupectví kdesi na druhé straně země.

Naši hrdinku jsme doposud viděli jen ve dvou do značné míry přehnaných prostředích. Na jedné straně „ošklivý“ domov s otupělou matkou a bez perspektivy, na druhou stranu „krásná“ rodina její kamarádky, která ji do jisté míry adoptovala, ale kam nikdy nemohla plně patřit. Chvíli se zdá, že jen nalezneme správnou „střední“ polohu: místo, kde jsou lidé výstřední, ale milí, domy ne zcela komfortní, ale pěkné na pohled, psi zlobiví, přesto přátelští a tak dále. Podobně smutek ze ztráty odsune stranou příval emocí z nově se rodícího romantického vztahu k nepřístupnému, ale přitažlivému chlapci. Protiváhou k poučujícímu psychologickému příběhu by pak tvořily moderní pastorální idyla a červená knihovna. Nejde mi o to, že podobný příběh snadno sklouzne k povrchní líbivosti, ani o to, že před problémy obvykle nejde tak snadno utéct, protože si je nosíme s sebou. Hlavně by to znamenalo, že interpretace fantasy jako útěku od „složitého“ světa k „jednoduchému“ je platná, což by byl dost banální závěr. Nechci vůbec znevažovat situaci, kdy někdo objeví místo, kde by snad mohl být šťastný, ale vypadá-li všechno příliš vstřícně, začnu být ostražitý.

Netvrdím nutně, že je-li něco z mého pohledu banální, pak je to falešné. Jistě jsou lidé, pro které prostředky jako hořící svíčky a růže na posteli nebo lepší restaurace a luxusní dovolená představují autentický způsob, jak vyjádřit svoje pohnutky, protože nemají mentální kapacity zavedené symboly překročit. Není nic špatného na tom, vyjadřují-li se způsobem, kterému rozumějí. Ale současně existují lidé, jejichž ambice musí být větší – a my jako čtenáři příběhů mezi ně patříme. Ukazuje se totiž, že od určité úrovně schopností dokáží lidé poměrně úspěšně klamat ostatní: zištně předstírat zažitými vnějšími projevy něco, čemu chybí předpokládané vnitřní zakotvení. Proto by měl být každý soudnější člověk ostražitý a vyžadovat, aby každé „pozlátko“ prokázalo svoji hodnotu – a proto my jako čtenáři očekáváme, že nám knihy něco takového předvedou. Skutečnosti, které samy o sobě nemusí být nijak hodnotné, ba dokonce ani zvnějšku pochopitelné, by se ve vztahu dvou lidí měly stát natolik jedinečnými, aby dokázaly zprostředkovat, že naše city, postoje a záměry jsou opravdové. Je tedy na místě konečně se zeptat, zda Ashley Schumacherová ve svém díle podobným nárokům dostála.

Rozdíl mezi scénou, která je jen správně napsaná, a událostí, která s námi dokáže pohnout, je obtížně postižitelný – literární alchymie je zde zvlášť složitá. Nestor young adult příběhů John Green nechá v knize Papírová města svoje hrdiny dojít až k následujícímu náhledu: „Na začátku jsme všichni vodotěsná plavidla. A pak se stanou různé věci – lidi nás opouštějí, nebo nás nemilují, nebo nás nechápou, nebo my nechápeme je, a ztrácíme a zklamáváme a zraňujeme jeden druhého. A plavidlo začíná tu a tam praskat. A jak začne praskat, tak je konec nevyhnutelný. […] Ale je tu ta dlouhá doba mezi tou chvílí, kdy se začnou objevovat praskliny, a tou, kdy se konečně rozpadneme. A jenom v téhle době dokážeme jeden druhého vidět, protože svými trhlinami hledíme ven ze sebe a do ostatních zase těmi jejich. Kdy jsme jeden druhého opravdu viděli? Ne dřív, než ty jsi nakoukla do mých prasklin a já do tvých. Předtím jsme znali jen své představy o tom druhém, jako když jsem se díval na rolety ve tvém okně a nikdy neviděl dovnitř. Ale když to praskne, může dovnitř světlo. A může taky ven.“ Myslím, že je to docela příhodný obraz pro to, co musí prožít postavy, aby nám přišly věrohodné.

Hlavní hrdinka se pokusí vstoupit do příběhu za Kronikami Ormanu, ale dokud s ostatními jen mluví, nestačí to. Autorka musí najít příhodnou událost a postava musí zariskovat, aby prožila něco, co umožní ostatním přesvědčit se o tom, jaká je. Ba co víc, autorka musí trefit vhodnou metaforu a musí se vystavit nebezpečí, že ostatním přijde banální nebo směšná, aby nám v nové podobě předvedla to, co už známe z mnoha jiných příběhů. I když to tak dlouho nevypadá, fantasy román – a v něm obsažený motiv přechodu do jiného světa – není v příběhu jen dekorativní rekvizita. Autorka si motiv přechodu vypůjčí, použije ho sice v hodně civilní podobě, ale použije jeho „kouzlo“ správně. To, co nás těší, je náš prožitek z kouzla, ale kouzlo se neděje proto, aby nás potěšilo. Proběhne proto, aby vedlo k události, která má smysl a je potřebná, bez toho by prožitek z něj byl pouze kýč. Není to tak jednoduché, že by zde fantasy fungovala stejně, jako se domníváme, že ve své době fungovaly archaické příběhy: neukazuje nám přímo, jak máme volit, a neučí nás, co máme cítit. Ale předvádí nám, že člověk má ještě jakýsi druhý, skrytý život, kde by se mělo odehrávat to důležité. Dobrá zpráva je, že také Všechny stránky Amelie nakonec vedou k událostem, které jsou podstatné.

Horší zpráva je, že to nevydrží příliš dlouho. Ashley Schumacherová jakoby vůbec netušila, co si s podobným objevem počít. Skoro ihned poté, co se postavy konečně probojují samy k sobě, začnou okolo sebe místo dosavadních banalit stavět jiné. Jakoby si nedokázaly vytvořit ve svém sdíleném prostoru nic, co je jedinečné jen pro ně, co by bylo oním znakem opravdovosti, který má smysl jen v rámci jejich příběhu, do kterého jsme měli možnost nahlédnout. Nebo přesněji: Z nějakého důvodu má autorka zapotřebí ocenit jejich „charakter“ a stvrdit jejich „úspěch“ tak, aby byl pochopitelný a přijatelný i při pohledu zvnějšku. Hlavní hrdinka sice bojuje s očekáváními, která na ni kladou rodiče zesnulé kamarádky, kteří ji „adoptovali“, a která vlastně reprezentují bohatství, tedy konformní představu americké společnosti o štěstí. Ale faleš, kterou nám ukazoval začátek knihy, tím není zpochybněna, vlastně je dodatečně potvrzena, protože autorka začne používat obrazy, které jsou méně obnošené, ale podobně mělké. Od puberťáků jistě nemůžeme očekávat, že se za týden stanou dospělými, byť by to byl i velmi pozoruhodný týden. Kniha by ovšem měla zachovat perspektivu, kterou otevřela. Zde by se však s trochou cynismu dalo prohlásit, že jejím poselstvím není, že by se člověk neměl zaprodat, ale že by se neměl zaprodat příliš lacino.

Jsem na velkých rozpacích, jak takový přístup hodnotit. Autorce se na jednu stranu podařilo vytvořit dramaticky věrohodnou situaci. Událo se cosi autentického, protože se jí od nedostatečného „říct“ podařilo přejít k přesvědčivému „zažít“, což vůbec není málo, protože většině knih se nic podobného nepodaří. Následným přehnaně utilitárním výkladem událostí, které nám předvedla, jako by na druhou stranu tvrdila, že rozvoj našich osobností je hodnotný jen v míře, v které je pro nás užitečný. Ukázat by to možná šlo na jednom okrajovém prvku, který není důležitý pro zápletku. Hlavní hrdinka ve volném čase fotografuje. A postupně si osvojí přístup, který se mi zdá smysluplný jak z hlediska způsobu, kterým fotí, tak z hlediska výsledného dojmu, které její fotografie vzbuzují, a dokonce hraje i určitou roli ve způsobu, jakým vybuduje svoje vztahy s ostatními. Dalo by se říct, že jde o jeden z oněch specifických zážitků, které jí i nám ukazují, jak se osobním osvojením může „všední“ stávat „mimořádným“. Jenže kniha podobný náhled devalvuje, a to hned dvěma způsoby. Jednak si hrdinka vlastně neuvědomuje, že prožívá cosi skutečně hodnotného. Domnívá se, že doopravdy významné zážitky má stále před sebou, což je symbolizováno třeba potřebou peněz kvůli – zcela neurčité – touze konečně cestovat někam do ciziny. Druhou potíž představuje snaha učinit z nalezené „hodnoty“ fotografování součást „úspěchu“, když hrdinka uvažuje, že by se tak mohla živit. Jistě, musela by poněkud ustoupit ze svého uměleckého názoru, ale přijde jí to jako přijatelná daň.

Těžko posuzovat, zda se autorka jen snaží zavděčit čtenáři, kterému se snaží něco atraktivního slíbit, aniž by na něj kladla jakékoliv zvýšené nároky, nebo zda naznačeným způsobem interpretuje svoji knihu vědomě. V textu knihy samotné je vlastně jediný náznak, který pro podobně překvapivý úkrok nabízí nějaké vysvětlení. Když se postupně dozvídáme různé podrobnosti o Kronikách Ormanu, začíná se zdát, jakoby si autorka – přinejmenším pro potřeby příběhu, který nám ukazuje – myslela, že úspěšná fantasy má primárně solidní psychologické kořeny. V určitém smyslu je to nepochybně pravda, protože příběh dost dobře nemůže vzniknout jinak, než na základě zážitků autora, které jeho psychika nějak zpracuje. To je ovšem triviální vysvětlení. Kdybychom se na fantasy dívali jen takto, znamenalo by to, že fantazie je jen technickým prostředkem, není konstitutivním prvkem příběhu. Základem dobrého příběhu by byl podařený analogický „popis“ světa, ne vznik něčeho nového, co je sice pravdivé, ale není ze světa bezprostředně odvozené. A zdá se, že se děj knihy Všechny stránky Amelie nakonec odvíjí podle vzorce, jakým jsou interpretované Kroniky Ormanu. Proto si postavy nedokážou vytvořit žádné vlastní formy pro svůj vztah. Uvažují o něm sice v metaforách, které jsou originální, ale musíme se spokojit s tím, že ho prožívají – nejen fyzicky, ale i duchovně – stejně konformními způsoby jako všichni ostatní. Jen u nich jaksi navíc víme, že v jejich případě nejde o předstírání, že tam, kde život navenek vypadá šťastný, štěstí skutečně přebývá.

Je možná zajímavé, že tato redukce duchovního na psychologické se v knize zpětně odrazí v relativním nedostatku vnějších událostí. V životě se často ukazuje, že ty důležité události se stanou, zatímco se děje něco úplně jiného. To je nakonec typické i pro fantasy, u které dnes očekáváme, že nám ukáže psychologickou proměnu hlavního hrdiny, ale která je přesto primárně epická. Všechny stránky Amelie jsou mnohem spíše psychologickým a romantickým příběhem, což ho limituje více, než bych býval čekal. Je to kniha o tom, jak všechno začalo, nikoli, kam to nakonec dospělo. Autorka možná cítila, že začátek, který nám ukázala, není úplně přesvědčivý, takže na závěr ještě doplnila stručný průhled do toho, co se mohlo stát v následujících letech, aby nás ujistila, že se vše bude rozvíjet žádoucím směrem a způsobem. Nemůžu tvrdit, že by na tom bylo něco špatného, ale tak docela to nenaplňuje očekávání, které slibuje příběh, co odkazuje na étos vyvolávaný fantasy. To, co hlavní hrdinka zažila díky síle ukryté v příběhu, svůj smysl mělo: hezký a správný život je velká věc. Ale „kouzla“ se dějí tehdy, když se má stát něco navíc, jinak jsou jen falešným zdáním, které nás na chvíli zmátlo, i když to třeba bylo z rozumných „výchovných“ důvodů. Je zvláštní, že autorka, která kouzlo uznává natolik, že o něm napíše celou knihu, co pronikne až k důvodům, proč se kouzla dějí, nakonec sama tak málo pochopí.