Vzpomínka zvaná říše

Arkady Martineová

Možná je to nelaskavé, protože vydavatelé se zřejmě musí občas snažit prodat knihy, které jsou chytřejší než jejich předpokládaní čtenáři, ale knižní marketing pro mne představuje snad nevyčerpatelný zdroj pobavení. Když jsem si na obálce knihy nazvané Vzpomínka zvaná říše přečetl, že je vhodná pro fanoušky C. J. Cherryhové, Ann Leckieové, Iana M. Bankse a Isaaca Asimova, ještě jsem na poslední chvíli zauvažoval, že si knihu nekoupím, protože odváží-li se dneska někdo nabízet román o galaktické říši, aniž by myslel i na fanoušky Franka Herberta, zaslouží si neuspět. Dodatečně se musím za svoji kousavost omluvit: i když mi kniha zmiňované autory – pomineme-li skutečnost, že zde existuje jakási „vesmírná říše“ – nijak zvlášť neevokovala, od Duny je opravdu významně odlišná (a pro její „fanoušky“ potenciálně nevhodná). Přesto může trochu paradoxně srovnání s dílem Franka Herberta vysvětlit, zda má vlastně román Arkady Martineové smysl číst. Obě knihy totiž ukazují zvlášť zřetelně kontrast mezi dosavadním a patrně nastupujícím pojetím žánrové literatury: jde o příběh, jehož situace a zápletka jsou vystavěny poměrně klasicky, ale který se přesto odehraje neobvykle a pro čtenáře může představovat nezvyklý zážitek, ať to pro něj bude zkušenost vítaná nebo ne.

Hrdinkou knihy je nová – pod tíhou okolností mladá a nezkušená – velvyslankyně nevelké vesmírné stanice u obří a rozpínavé meziplanetární říše, kde má po podezřelém zmizení předchozího velvyslance zajistit, aby její domov i nadále zůstal nezávislý a nebyl svým mocným sousedem anektován. To vůbec není špatné východisko. Jde o situaci typově dobře známou, takže nám ji autorka nemusí zvlášť vysvětlovat, může se soustředit na to, aby ji nějak zajímavě ozvláštnila. Perspektiva hlavní hrdinky také umožňuje, abychom svět poznávali postupně, takže je pro nás v zásadě srozumitelný, aniž bychom do něj potřebovali dlouze uvádět; a pokud něčemu nerozumíme, je to obvykle plánovaná součást zápletky. Neobvyklý je způsob, jakým se příběh odehrává. Větší pozornost než tomu, co se stalo, je věnována tomu, jak jednotlivé postavy na události reagují, a to na sci-fi v překvapivě jemných odstínech emocí, interpretací emocí a vnímání interpretací. Prožívané vztahy jsou zde důležitější než zažívané příhody. Protože se hlavní hrdince navíc podivným řízením osudu podaří okamžitě se zamilovat do první osoby, kterou na cizí planetě spatří, neváhal bych použít ani označení romantické melodrama.

Nejde ovšem o svévolný posun. Teikskalánská říše je navzdory své technologické převaze zvláštním způsobem archaická, hlavními uznávanými obory činnosti v ní jsou válčení a poezie, což představuje emocionální rozpětí, kterého už naše dnešní společnost není schopna. V říši má politika mnohem blíže k Vídeňskému kongresu, kde bylo tančení valčíku stejně důležité jako jednání nad mapou Evropy. Ekonomická, vojenská a strategická síla stále zůstávají nezpochybnitelným limitem diplomacie, ale charakter diplomata a jeho společenský status, které se zde posuzují měřítky pozdní rozvinuté kultury, jsou stejně důležité, protože určují, jak vážně bude brán a nakolik bude jeho hlas uznáván. Nedá se proto říct, že by asi autorka situaci usnadňovala přehnaně. Její komorní konverzační drama se sice odehrává v kulisách možná až příliš velkých, než aby působily úplně věrohodně, ale respektuje, že diplomaté mají omezené možnosti, hrají s kartami, které jim obvykle rozdal někdo jiný. Je příznačné, že diplomaté se hrdiny knih stávají jen zřídka, obvykle jen vybočí-li ze své běžné role. Vzpomínka zvaná říše jeden z takových případů ukazuje a okolnosti, za kterých k tomu dojde, autorka vytvoří dostatečně věrohodně a poskládá natolik logicky, že knihu nejde odbýt jen jako červenou knihovnu s výstředními kulisami.

Východiska Duny nejsou příliš odlišná. I tam se postavy nacházejí ve spletité mocenské situaci, o které převážně mezi sebou hovoří. Ale Frank Herbert tento velkoryse rozehraný politický gambit nemilosrdně přeruší ve prospěch archetypálního příběhu o hrdinovi, který vše ztratí, propadá se na dno a trpí, aby následně s novým pochopením situace i sama sebe povstal a zvítězil, a to částečně mimo původně daný rozvrh. Herbertovo pojednání tradičního schématu je v řadě ohledů novátorské a možná právě proto, že klasické postupy transformuje pro moderní vnímání a cítění, byla jeho kniha nakonec tak úspěšná. Román Arkady Martineové se podle mne neodlišuje tím, že by koncept „hrdiny“ přímo odmítal, spíše ho proměňuje způsobem natolik zásadním, že už ho fakticky odpoutává od dávno zažitých podob. Autorka totiž do značné míry zachovává průběh vnějších událostí, jak bychom je v dobrodružném příběhu očekávali: dlouho to sice vypadá, že zlomové krizi se v její klasické, násilné podobě autorka vyhne, ale nakonec k ní dochází a hlavní hrdinka se s ní musí vypořádat. Učiní tak vskutku překvapivě: zůstane paralyzována. Takový stav má ovšem své důvody, mně přijdou důležité tři: nedostatek reflexe, potíže s vlastní identitou a neschopnost vlastního činu. Ani jedna z těch věcí nicméně není primárně vada příběhu nebo charakterový problém postavy, všechny mají svoje vnější důvody. A paralýza, ke které vedou, neznamená nutně, že by hrdinka ve svém snažení neuspěla.

Katarze, kterou s hrdinou v příběhu obvykle procházíme, znamená mimo jiné schopnost pohlédnout s odstupem sám na sebe a být schopen se nezaujatě posoudit. Zdejší hrdinka se ovšem nachází v pro nás poněkud netypické situaci: je vlastně „barbar“, který přichází do „civilizace“ a nahlíží, že cizí kultura je hodnotnější než jeho vlastní. Začne si proto, jak se to nezřídka stává, novou kulturu osvojovat a přebírat ji. Fakticky už s tím začala během svého výcviku doma – a to až do té míry, že patří do kultury, která jí není vlastní, a je jí vlastní kultura, kam nepatří. Podobná nezakotvenost je u vyslance, který má hájit zájmy svého světa, na pováženou, nicméně její nadřízení byli v situaci, kdy neměli příliš na výběr. Autentické osvojení si kultury, kterou zatím znala jen zprostředkovaně, je pro ni pochopitelně náročné. Nejenže se rychle musí zorientovat ve složitých společenských vztazích, ale i sama poezie jako vrchol kultury je najednou mnohem diferencovanější, než se jí původně zdálo. Existují zde módní trendy, neuctivé parodie, složité analogie, podvratné verze a podobně, přičemž všechny tyto rozměry s sebou nesou důležité sociální významy. V takovou chvíli skutečně neexistuje prostor pro zvláštní osobní reflexi, která by mohla vést k nějaké formě prozření.

Princip vzájemné zaměnitelnosti toho, kterou kulturu považuji za svoji, však nepředstavuje jediný problém s identitou. Aby byla vyslankyně v neznámých podmínkách vůbec schopna obstát, byl jí do mozku voperován implantát se staršími vzpomínkami předchozího vyslance. Její vlastní osobnost je tedy dále znejistěna názory, postoji a emocemi, u kterých si není jista, nakolik jsou vůbec její. Implantát navíc po nějaké době neočekávaně přestane fungovat, což po poměrně složité řadě peripetií vede k tomu, že hlavní hrdinka je v kritickou chvíli významně fyzicky indisponována. Krize tedy není vrcholná chvíle, kdy by se mohl člověk přímo osvědčit. V tomto příběhu jsou to vnější, nezávislé události, které ospravedlňují cosi, co bychom jinak měli sklon vnímat jako vnitřní, charakterový deficit. Případná námitka, že to autorka dělá schválně, „aby to tak vyšlo“, není na místě. Autoři to vždycky dělají tak, aby jim to „hezky“ vyšlo – a že to vypadá jinak, než bychom čekali, případně že si myslíme, že vždycky by to takhle pěkně vyjít nemuselo, na tom nic nemění: tentokrát to takhle příhodně skutečně vyšlo.

Podobně je hlavní hrdinka ušetřena i obtížnějších morálních dilemat. Ukáže se, že předchozí vyslanec vymyslel způsob, jakým by svému světu mohl zajistit nezávislost na Teikskalánské říši, leč šlo o způsob mimořádně eticky sporný. Hlavní hrdinka už vzhledem ke změněným okolnostem tuto možnost nemá, takže se nemusí podrobit očekávané a „dramaticky hodnotné“ volbě mezi prospěchem celku a ohledem na jednotlivce, řeší jen technický problém, jak s omezenými prostředky dosáhnout požadovaného cíle. Použije dvě metody. Předně se nechá využít někým, komu se hodí pro jeho vlastní cíle, a doufá, že to ve výsledku bude užitečné i pro ni. Rozhodne se tak ovšem jen na základě velmi neurčitých osobních sympatií, což je v politice postup nesmírně riskantní – zde si autorka práci přeci jen ulehčila, když předpokládá, že v cynickém prostředí jde spolehlivě odhadnout, zda nějaké emoce vycházejí z opravdových základů. Nicméně to vcelku lze interpretovat tak, že se vyslankyni podařilo úspěšně zapadnou do her a intrik ostatních. Druhá metoda je zajímavější: díky pochopení, jak funguje psychologie obyvatel říše, dokáže vytvořit situaci, kdy díky příhodnému „lobbistickému“ posunu ve veřejném mínění ostatní vyřeší její problém za ni. Dalo by se říci, že prokáže dobrý odhad a je schopna vyvolat přesně takovou míru nátlaku, aby její práci odvedl někdo jiný, aniž by se to obrátilo proti ní. V zásadě je to fungující postup, pro diplomata zřejmě i realističtější než přímá osobní akce – nicméně koncept „hrdiny“, jak ho známe a jak se zatím v literatuře osvědčuje, zde prochází zajímavou proměnou.

Jakkoliv mají všechny změny v chápání role hlavní hrdinky pevný základ v okolnostech, za kterých se příběh odehrává, takže je možné chápat je jako součást snahy inovovat zápletku, nelze přehlédnout, že změny v psychologii titulní postavy nápadně přesně odpovídají posunům ve společnosti, kterých jsme v posledních letech svědky. Duna byla, a to v míře patrně dost přehnané, oslavou dospělosti. Postavy se v konfliktu s fyzickým násilím osvědčují tak, že mají vnitřní sílu, přijímají osobní zodpovědnost a snášejí následky vlastních činů. Vzpomínka zvaná říše oproti tomu vyzdvihuje nezralost. Postavy se s nedostatečným uznáním vyrovnávají kulturní kolaborací, dovedností přenést řešení na jiné a adaptací cizích záměrů pro svoje potřeby. Jinak řečeno už hrdinové neusilují o to, aby si mohli vážit sami sebe bez ohledu na názor ostatních a aby na základě víry ve správnost vlastního postoje mohli pohnout ostatními. Právě naopak usilují předně o uznání od ostatních, tedy uzpůsobení vlastního charakteru tak, aby měli u ostatních úspěch, který jim následně umožní je ovlivnit. Přijde mi to jako poměrně zásadní změna, protože i když v běžném životě se úspěšně používají obě strategie, beletrie až doposud významně stranila té první. Stojí přitom za povšimnutí, že „slabost“ zde není nějak pozitivně definovaný ideál, nepřipomíná buddhistické odpojení od světa, křesťanskou pokoru ani Havlovu moc bezmocných. Je to jen stav, který existuje.

Kdybychom knihu chtěli brát jako odraz stavu dnešní společnosti, což je rozhodně možné, protože změny v naší kultuře dobře reflektuje, poskytovala by nám poměrně nelichotivý obrázek, protože jako správné a úspěšné zobrazuje chování, které je ve zdejší realitě nezralé a nefunkční. V tom mi Vzpomínka zvaná říše hodně připomíná román Páté roční období od N. K. Jemisinové, kde jsou jako oprávněné zobrazeny emoce, které v našem světě fungují destruktivně. Obě autorky však zručně a úspěšně vytvářejí okolnosti, za kterých jednání a cítění, které se nám zde může zdát pochybné, působí smysluplně. To je postup, který oceňuji, protože současnou zkušenost reflektuje uměleckým, tedy nikoliv triviálně popisným způsobem. Naprosto přehnané předpoklady, které potřebují, aby dramaticky ospravedlnily prožitky, které by podle současné konvence měly být žádoucí i v našem světě, lze snadno použít jako argument pro zpochybnění dnešních představ o tom, co je správné. Mně však mnohem užitečnější přijde nebrat knihu jako projev jakési předpokládané angažovanosti, ale způsobem, kterým je prvotně zamýšlena, totiž jako autonomní příběh.

Dojmy z tohoto příběhu můžou být poněkud rozporné. Například měřítka tak docela neodpovídají: věci, které se odehrají za týden, by měly trvat měsíce nebo zájmy, které v rozlehlé říši existují, musí být natolik významné a konsolidované, že by nemělo být možné manipulovat s nimi s předváděnou lehkostí. Postavy jsou někdy přeci jen příliš poplatné současné módě: někoho může rozčilovat lesbický motiv nebo chvílemi zbytečně pubertální zobrazení vztahů a emocí. Na druhou stranu rozhodně nejde říct, že by autorka byla povrchní: celkem nezastřeně ukazuje, že je-li politika jen hra, která neslouží k řešení problémů, dojde ke krizi, která se nutně projeví násilím, a to nezávisle na předchozí úrovni kultivovanosti, které společnost dosáhla. Podobně její vnímání poezie v roli politického prostředku není kýčovité: zobrazuje sice kulturu v její dekadentní fázi, ale mechanismy, které utvářejí poezií oslavované dějiny, předvádí poměrně realisticky, někdy až sympaticky cynicky. Hlavně však zajímavým způsobem odpovídá na otázku, která je jednou z hlavních předností fantastické literatury: když by se něco změnilo, jaké nové dramatické situace by to přineslo? Fiktivní civilizace, kterou nám předvedla, umožňuje použít diplomacii v její dávné podobě – kombinaci osobního charismatu a praktické politiky – pro moderně působící příběh. Napětí mezi postavami, které je založeno na bezstarostném flirtování, ale které se sebou současně nese hlubší a vážnější významy, bylo jako literární prostředek osvěžující a bavilo mě. Změny ve vnímání jinak dobře zavedených situací činily děj zajímavý a obtížněji odhadnutelný. A výsledné řešení bylo v rámci představeného světa dobře vymyšlené a docela přesvědčivé. Možná nejde o příběh úplně věrohodný v doslovném smyslu, ale přišel mi opravdový na základě struktury emocí, které předvádí. A to byl čtenářský zážitek, který mi přišel jak neobvyklý, tak přínosný.

Osobně mi vlastně vadila jen jediná věc: cizost je v knize brána příliš nedbale. Doopravdy pochopit a přijmout jinou kulturu v její odlišnosti není jen zábavná hra. Arkady Martineová své postavy vystavuje fyzickému nebezpečí, měnícím se okolnostem a psychologické nejistotě, ale nikdy nezpochybní žádnou ze zažitých existenciálních kotev jejich osobností. Na všechny vnější události dokáží reagovat v existujícím rámci – „nehrdinsky“ – tedy konformně a komfortně. Vzpomínka zvaná říše je v zásadě uzavřený příběh, ale existují náznaky, že v možném pokračovaní by mohl být dosavadní bezproblémový vztah k cizosti podroben zkoušce. Zdá ze, že lidé budou nuceni se konfrontovat s nepochopitelnými a nepřátelskými mimozemšťany, což je situace, v které by postupy, které hlavní hrdinka až doposud úspěšně používala, rychle začaly selhávat. Kdyby se autorka odvážila takto radikálně zpochybnit předpoklady, na kterých její svět doposud fungoval, mohli bychom se k výtečné knize dočkat neméně pozoruhodného pokračování.