Případ astrologických vražd

Sódži Šimada

Po mém soudu vlastně není Případ astrologických vražd detektivka. Máme tu sérii vražd, detektiva, jeho pomocníka, záhadu, vyšetřování, pachatele, tedy všechno, co k detektivce patří, ale chybí příběh. Případ astrologických vražd čtenáři předestírá hádanku, spletitou a chytře vymyšlenou, ale většinu knihy věnuje autor rozboru, proč žádné z možných vysvětlení není možné. A protože si skutečně dal záležet, aby byl jeho případ neřešitelný, zabere zdůvodňování, proč se něco nemohlo stát, opravdu hodně času. Kniha tedy nabízí velmi specifické potěšení. Ze Sherlocka Holmese autor vydestiloval výstřední rekvizity a samostatné oddíly knihy, které bez přítomnosti detektiva ukazují, jak k něčemu došlo. Z Agathy Christie zase výstřední logickou zápletku a okázalé předvádění důležitých stop, které ale nedávají smysl. Oboje důvtipně zkombinoval, a pak před koncem čtenáře vyzval, dokonce dvakrát po sobě, aby zkusili odhalit pachatele, protože už mají k dispozici dostatek indicií. Stop je ovšem opravdu hodně, navzájem si protiřečí, japonská jména a reálie také nejsou zvlášť přehledné a pomocné tabulky nebo náčrtky vinou malých rozměrů a nevhodného písma věru nepomáhají. Řekl bych, že zdaleka ne každý, kdo rád čte detektivky, se do podobné hádanky bude chtít ponořit.

Dost jsem váhal, zda si mám začít dělat výpisky, abych se v případu vyznal, protože jsem očekával, že někde hluboko bude nesrovnalost, které má člověka přivést na řešení. Nakonec jsem knihu jen normálně četl s tím, že se nechám překvapit, protože jsem si nemyslel, že by čtenář v podobně vykonstruovaném případu měl rozumnou šanci přijít na řešení. Zde jsem autorovi ovšem křivdil, protože byl nejenom důmyslný ve vymýšlení mechanismu, jak případ zatemnit, ale měl i dobrý odhad, co už je příliš výstřední peripetie. Tu nejošemetnější část, jejíž úspěšný průběh už vypadá příliš nepravděpodobně – a mám dojem, že ve většině překombinovaných případů takový prvek je – nám odhalil a vysvětlil sám. Přesto nevím, zda by pachatele šlo odhalit díky pečlivému srovnávání jednotlivých informací. Určité nesoulady, které něco naznačují, tu jsou, ale jak jsem se sám do podobné práce nepustil, netuším, zda jsou dostatečné. Myslím, že neprozradím nic podstatného, když řeknu, že zpětně viděno podle mne existují nejméně dva další způsoby, jak na pachatele přijít.

Celý případ se skládá ze tří částí s nejasnou souvislostí: vraždy se záhadou zamčeného pokoje, podivné loupežné vraždy a výstřední hromadné vraždy. A i když se autor ústy svého detektiva Holmesovi poněkud vysmívá, na jednu z částí případu by nejspíš šla aplikovat jeho klasická poučka, že vyloučíme-li vše nemožné, co zůstane, jakkoliv nepravděpodobné, musí být pravdivé. Autor si totiž velmi pečlivě pohrává s různými mírami nepravděpodobnosti, takže u některých prakticky nemožných věcí předstírá, že za určitých okolností by možné byly. A co je podstatnější: u něčeho, co vlastně možné je, nás naopak zkusí přesvědčit, že jde o záležitost zcela vyloučenou. Mám za to, že nám ovšem záměrně dává poměrně férovou šanci tuto hru prohlédnout. A jakmile by člověk podobné místo v zápletce prolomil, jde už poměrně logicky odhalit vrah, i když by čtenář případně nedokázal přesně dovodit průběh zbylých částí případu. Pro mne je to ovšem až zpětný pohled, protože podobně realisticky jsem se na záhadu v průběhu čtení podívat nedokázal. Autor však nabízí ještě jinou příležitost.

Patří ke koloritu klasických detektivek, že Poirot nebo někdo podobný ke konci náhle zvolá „jak jsem mohl být tak slepý“ nebo „řešení jsem měl celou dobu přímo před očima“. Stane se to i zde, když náhodná a nesouvisející událost přivede detektiva – který v tu chvíli už tuší lépe než my, které části případu tak docela nesedí – ke správnému celkovému náhledu. A mně se u detektivky asi poprvé v životě stalo něco podobného. Na základě velmi abstraktní struktury oné metafory, která pomohla detektivovi, se i mně část informací z ničeho nic přeskládala do jiné struktury. Najednou bylo jasné, které prvky jsou podstatné a které jen slouží k zatemnění situace, takže jsem věděl, kdo musel být pachatelem, z čehož šlo už poměrně spolehlivě vyvodit, jak byly zločiny spáchány. Myslím, že i zde se autor, už před první výzvou k rozřešení případu, snaží dát čtenářům reálnou šanci na rozuzlení přijít. Jinak po druhé výzvě už jde pachatel identifikovat snadno, i když způsobem, z kterého samotný průběh zločinů jasný být nemusí.

Pro mne osobně šlo o neobvyklý zážitek, protože logické hádanky moc často neřeším (což souvisí s tím, že v nich nejsem nijak dobrý). Toto náhlé nahlédnutí u mě mělo navíc jinou povahu, než třeba když člověk odhalí a dokáže nějakou matematickou zákonitost, protože to je doprovázené úplně specifickým zábleskem radosti, kdežto zde šlo o změnu perspektivy, která byla sice intuitivní, ale jinak čistě racionální, bez jakéhokoli emocionálního prožitku (byl jsem spíš překvapený). Každopádně tím, že se mi podařilo případ vyřešit přesně ve chvíli, kdy jsem měl, dost ovlivňuje můj dojem z knihy – a nejde zaručit, že se ostatním podaří zažít něco podobného. Jde však o záhadu skutečně hezky vymyšlenou, která sice i po odhalení zůstává notně výstřední, ale vlastně je mnohem méně vyumělkovaná, než se celou dobu zdálo. Takže dokáže-li si člověk knihu užít i bez většího dramatického zážitku a potěšit se hlavně ze zajímavé, až archetypálně vystavěné situace, lze Případ astrologických vražd doporučit nezávisle na tom, zda a s jakým úspěchem se čtenář sám zapojí do pátrání.