Ztrápený svět

Ben H. Winters

Kniha Ztrápený svět je závěrečný díl trilogie, která začala románem Poslední policajt a odehrává se na Zemi, kterou má zanedlouho zasáhnout meteorit. Hlavním hrdinou je stále bývalý policista, kterého jsme v předchozích dílech sledovali při umanuté snaze odhalit pachatele zločinu i bez úředního pověření a navzdory rychle se rozpadající lidské společnosti. Do drtivého nárazu zbývají už jen dva týdny a on se vydává najít svou mladší sestru, která věří, že existuje tajný vládní plán na zabránění srážce, a která se skupinou přátel zmizela, aby tento plán odhalila. V jejich vztahu panuje jakási hluboká rozpolcenost, on je snad až příliš hodný, soustředěný a upjatý, ona pro většinu z nás příliš roztěkaná, divoká a nespolehlivá. Když se ji vydává hledat, čtenář spolu s ním doufá, že při jejich shledání dojde ještě před zánikem našeho světa ke smíření, ne-li naplnění. Jenže tak jednoduché to nejspíš nebude, protože konec světa je záležitost… mizerná.

Je docela pozoruhodné, jak se na výstavbě románu odráží blížící se katastrofa. Hlavní hrdina je vlastně takovou nenápadnou oslavou řadového amerického policisty někde na pomezí strážníka a detektiva (samozřejmě s knírem). Navenek není nijak výjimečný, ale pohled do jeho nitra nám ukazuje, jak klidně, neokázale, důsledně a hlavně neochvějně bere spravedlnost jako ideál, kterého není bez ohledu na těžkosti nebo nepřízeň okolností možné se vzdát, aniž by přitom podobný postoj považoval za nějakou mimořádnou ctnost. Dříve jasné rozlišení mezi vnějším světem, kde se děje všemožné zlo, a vnitřním prožitkem, který byl podřízen slušnosti a soucitu, však postupně bere za své. Stále se snaží chovat aktivně lidsky, jak byl celý život zvyklý, ale pomalu jako by sám přestával podobný postoj vnímat jako věrohodný, jeho vlastní prožitek smyslu začíná pod příliš velkým tlakem příležitostně selhávat, když ho poprvé v celém příběhu přerušují náhlé a prudké záchvěvy beznaděje.

Hlavní hrdina se velmi rychle připlete k dalšímu vyšetřování, byť souvisejícímu s hledáním sestry, ale v první polovině knihy se vlastně změní i žánr příběhu. Poměrně velký prostor je věnován vzpomínkám, občas i nostalgii. Děj je komornější, volby, které by dříve byly téměř samozřejmým rozhodnutím, začínají být vlivem krátícího se času krutým (a nenápadně dojemným) „něco za něco“. Některé děsivé peripetie, které ve Ztrápeném světě sledujeme déle a z větší blízkosti než v předchozích knihách, budují na pozadí osobní beznaděje hrdiny obraz beznaděje celého světa, což pro každého alespoň trochu vnímavého čtenáře představuje poměrně drastický zážitek. Jde navíc o překvapivý kontrast, protože dříve se autor soustředil spíše na postřehy o tom, jakým způsobem se mění fungování společnosti, což jsou postřehy, které jsou i zde přítomny, ale jejich význam ustupuje do pozadí. Občas se dokonce zdá, že i samo detektivní pátrání padne za oběť stupňujícím se okolnostem a změní se jen v thriller hnaný nutností.

Jakkoliv je tedy kniha z počátku čtenářsky méně vděčná, než jsme si u Bena Winterse zvykli, pozvolna se začne ukazovat, že nešlo o nijak samoúčelnou změnu. Metodické zapisování výpovědí do sešitu, pozornost vůči neladícím detailům a soustředění se na cíl vyšetřování, které vytvářely možná trochu odtažitou, ale jinak bezpečnou atmosféru předchozích knih, postupně i zde získají navrch. Hlavní hrdina se situaci nakonec přizpůsobí, přestane nám vyprávět primárně o tom, co cítí, takže opět vnímáme, že někde pod povrchem všechny známé skutečnosti obrací ze všech stran a přemýšlí o nich. Opět platí, že smysl má dělat to, co mělo smysl dělat vždycky, i když je to teď velice těžké. I když konec světa zažíváme v komorním měřítku, podařilo se autorovi vyvolat dojem změněné situace nečekaně věrohodně. Líbilo se mi třeba, jak blízce jsem prožíval skutečnost, že už vlastně věcně není moc velký rozdíl mezi tím, je-li někdo dneska zavražděn nebo za pár dní zabit asteroidem – ale že na tom přesto pořád nějak záleží.

Tři dny před koncem světa je každá snaha ještě něčeho dosáhnout nejspíš nějaká forma umanutosti nebo osobní obsese. To vrhá docela zajímavé světlo i na charakter hlavního hrdiny, jak jsme ho u něj poznali v předcházejících knihách. Celou dobu jsme ho sledovali zevnitř, takže nám jeho zaujetí pro spravedlnost dávalo smysl, ale když najednou vidíme, co všechno mu obětuje, když má poslední dny a hodiny života, objevují se pochyby. Zaváhání nad jeho charakterem představuje zajímavý protiklad k tomu, jak postupně získáváme jistotu o nevyhnutelnosti samotné katastrofy. Tři měsíce před srážkou ještě doufáme, že by se nějaké řešení najít mohlo, pět dní předem je jasné, že už žádné existovat nemůže.

Navzdory všem změnám měřítka a posunům v psychologii si s námi autor dokáže pohrávat. Skoro nás přesvědčí, že objasnit všechny indicie, na které jsme narazili, nedokáže; že očekávat, že se všechny události před zánikem světa uspokojivě uzavřou, nelze. Pomalu se připravujeme, že se budeme muset spokojit jen s několika provizorními vysvětleními, která budou zastíněna velikostí nadcházející tragédie. Nakonec je však vyústění zápletky nápadité a pachatel nečekaný, v tom autor svému literárnímu závazku dostojí, i když nás předtím znejistěl opravdu hodně. Ba co víc, výborně využívá specifickou situaci konce světa, protože jindy by se případ, jak nám ho předložil, asi skutečně odehrát nemohl. Velmi dobře operuje s rozporem mezi tím, čemu v příběhu věříme, a tím, co nám říká rozum – a i když paradox, který na nás nastražil, vidíme, stejně funguje.

Do čtení Ztrápeného světa se mi dlouho nechtělo, protože kdo by chtěl zažít situaci, kdy všechny naděje definitivně končí? Svým způsobem je to horší než Dantovo „naděje zanech, kdo mnou ubírá se“ na bráně do pekla; tou sice „přichází se do věčného bolu“, ale ten alespoň přetrvává, je něčím a ne ničím. Zde končí vše, a co víc, pro všechny. Lidská psychika není na stav bez budoucnosti připravena a počátek knihy na to reagoval určitou groteskností, která se odehrávala v širokém rozpětí mezi dvěma schopnostmi, které naopak velmi lidské jsou: schopností reflexe a sklonem se obelhávat. Zdálo se, že autor nenápadně sklouzne od detektivky k jakési psychologické studii lidskosti, za což by se na něj nešlo úplně zlobit vzhledem k okolnostem, které si jako pozadí příběhu zvolil.

Lidskost se projevuje emocemi, které asi nejčastěji pramení z rozporů, s kterými se člověk v životě setkává. Jestliže se kniha nakonec přeci jen vrátila k žánru detektivky, symbolizovalo to, že se hlavní hrdina od svých prožitků dokázal vrátit ke snaze o jakousi „tvrdou shodu“ se skutečností. Racionalita vede k poznání pravdy a pravda, nikoliv emoce, je kostrou lidskosti. Všechno ostatní je příliš nebezpečné, protože je to příliš snadné – brát vážně vnější skutečnost potřebujeme proto, že nemáme žádný srovnatelně mocný a pevný vnitřní korektiv. Nezmiňuji to proto, že bych chtěl vyzdvihnout poselství, že i tváří tvář fatální krizi musíme zachovat rozum, jakkoliv by to v dnešní covidové době zřejmě bylo zvlášť cenné připomenutí. Zajímavé bylo, že tento posun od subjektivního prožitku zpět k vyprávění příběhu umožnil autorovi knihu důstojně ukončit.

Kdyby se mě někdo zeptal, jaký závěr by mohla mít kniha, která končí spolu s koncem světa, přivedl by mě do rozpaků. Všechno, co mě napadá, mi hned přijde buď nedostatečné nebo přehnané. Ale když jsem po tom všem, čím jsme spolu s hlavním hrdinou prošli, viděl, že alespoň jeden člověk nakonec nerezignoval, dokázal zůstat racionální – a spravedlivý –, byla to nečekaná úleva. Na samém konci se znovu nenápadně připomnělo téma celé trilogie: jakou cenu má něco dělat, když naše činy nemají, ani odvozeně, žádnou perspektivu? Možná bychom také my měli, přestože naše skutky ještě perspektivu mají, dělat jen to, co by mělo smysl dělat i na konci světa. Skutečně si něco takového uvědomit je mrazivé poznání, snad i děsivější než představa konce světa samotného. Ale vede to k hezkému a věrohodnému konci celého jinak nutně posmutnělého příběhu.