Piranesi

Susanna Clarková

Prvotina Susanny Clarkové Jonathan Strange & pan Norrell byla svého druhu zjevením pro řadu čtenářů. Od samého jejího počátku víme, že pozadím příběhu je návrat magie do Británie, a mně osobně nakonec nejvíc imponovalo, že jejím nejvlastnějším námětem, dlouho skrývanou pointou, bylo totéž. Vzít takto vážně abstraktní – a svým způsobem odtažité, protože zcela fiktivní – téma je krajně neobvyklé. Myslím, že těžko postižitelný celkový dojem, který spletitá a epická kniha vyvolává, vděčí za svoji působivost právě tomuto málo reflektovanému autorčinu postoji. Vysvětluje to zvláštní paradox, kdy žádná z postav se vlastně nedá označit za hlavní nebo nám zvlášť blízkou, ale kniha přitom působí silným jednolitým dojmem. Navzdory prvoplánové zábavnosti a čtenářsky vděčné epičnosti to byla hluboce netriviální kniha. Nečekaně dlouhý odstup před vydáním druhého románu ve mně proto vyvolává zvědavost, zda autorka nechala v základu knihy opět uzrát něco neobvyklého, hluboko ukrytého a z literárního hlediska podobně radikálního.

Od prvních vět je zřejmé, že Piranesi představuje snad ve všech ohledech odlišnou knihu. Nacházíme se v rozlehlém a okázale fantazijním bludišti, je to Svět plný pomalu chátrajících Síní (a občas Schodišť a tak podobně), co se nacházejí uprostřed všudypřítomného Moře (občas s Přílivem a tak podobně) a které jsou plné krásných a pozoruhodných Soch (a občas Racků a tak podobně). Hlavní postava světem, o kterém by se dalo říci, že je jejím laskavým Domovem, prochází, popisuje nám, jak vypadá, předvádí nám, jak funguje, a vykládá nám, co si o něm myslí. Náš pohled na ničem neulpívá dlouho, takže nejde říct, že by kniha byla nějak rozvleklá, ale tempo je pomalé, události malé, vývoj postupný, takže trvá skoro polovinu knihy, než se Náznaky a Nesoulady nastřádají natolik, že příběh dospěje k nějaké jasné, dramatičtěji působící konfliktní linii.

Je zajímavé i podstatné, že prostředí Světa nepůsobí nijak archetypálně. Jednak neurčitě antické prostředí s rozpadajícím se mramorem navzdory staletím kulturního vstřebávání představuje stále spíše banální, často romantizující, nezřídka jen pastorální pozadí. Hlavně se v něm však čas od času bezstarostně objeví moderní, očividně kontrastní prvek jako jsou hodinky nebo svítilna na baterie. Tušíme, že tady něco podstatného nehraje, ale překvapivě dlouho nemají tyto jednotlivosti a jejich původ žádnou zvláštní roli. Myslím, že to je chvíle, kdy se čtenářské dojmy z knihy mohou začít rozcházet. Opakování, dokonce jakási bezúčelnost děje, a to i bráno při zpětném pohledu, můžou někomu přijít prázdné a zbytečné. Naladí-li se však čtenář na rytmus knihy, zjistí, že je příjemný, navzdory rostoucímu znepokojení uklidňující a hlavně takovým až trochu autistickým způsobem uspokojivý. Styl knihy není snadné přesně vystihnout: více než jindy platí, že je nejlepší si pár stránek přečíst, aby člověk atmosféru knihy – a zde i podivuhodnou neotřesitelnost hlavního hrdiny – poznal. Mimochodem, nejsem na podobné věci obvykle příliš vnímavý, ale mám dojem, že hladkému dojmu, který umocňuje potěšení ze čtení knihy, musel napomoci i překlad Viktora Janiše.

Zdejší Svět se však vyhýbá archetypům nejen svojí vnější poetikou, vzhledem nebo Náměty soch. V knize padne teorie jedné z postav o tom, jakou má Svět povahu, ale i když se okolo této informace točí významná část zápletky, vlastně příliš nezáleží, zda odpovídá skutečnosti. Není to totiž prostředí samo o sobě, co knize dává vnitřní dynamiku, jak to známe z mytopoetických knih Roberta Holdstocka. Nefunguje ani jako mimozemský artefakt, který by obsah v určitém smyslu toliko pasivně z našeho nitra zrcadlil, aby nás „zkoušel“, jako třeba oceán Lemovy Solaris. Podle veškeré přímé evidence je Svět totiž zcela trpný: mechanický, opuštěný, dokonce zákonitě podléhající entropii. Jediné, co ho oživuje – činí z pustiny radostné, bezmála rajské místo – je vztah hlavního hrdiny k němu. Zprostředkované ovšem toliko jeho vlastním vyprávění o vnitřních prožitcích. Takový přístup máme sklon odmítnout jako iluzi nebo naivitu, prostě jako pohled čistě subjektivní. Je však potřeba zachovávat opatrnost, protože nemáme ani žádnou přímou evidenci proti němu. A časem se – nepřekvapivě – dozvíme, že Svět je prostředím, kde člověk zapomíná na svůj předchozí život. Z dramatického hlediska tedy Svět na jedné straně slouží pro téhož hrdinu jako živoucí prostor, které plní funkci jeho Domova způsobem, který není možné jednoznačně dešifrovat ani jako dobrý ani jako zlý, ale i místo, které jakoby zapomněním obrušovalo osobnost, dokonale zahlazovalo to, co obvykle vnímáme jako charakter, přičemž ani přibližný smysl tohoto působení není zřejmý.

Vrátíme-li se k příběhu, dalo by se říct, že kniha při čtení asi nejvíc připomíná záznam počítačové hry. Opakovaně se pohybujeme v pitoreskním, ale podivně nepřirozeně stejnorodém prostředí, v pečlivě naaranžovaném pořadí nacházíme přesně odměřené stopy, které nás vedou k poznání zapomenuté minulosti, abychom postupně dospěli k rozhodujícímu finále, kdy se má rozřešit osud našeho hrdiny. Myslím, že jde o dosti přiléhavý popis – jenže knihu, snad až na pocit poklidnosti, vlastně vůbec nevystihuje. Například motiv opakovaného procházení prostředí by se mohl zdát nudný, jenže my přitom cítíme, že hlavní hrdina má svůj Svět rád, že ho bezprostředně miluje v míře, kterou literatura běžně vůbec neumí vystihnout. Výsledný až hypnotický dojem se sice počítačové hře podobá, ale není výsledkem vnějšího, nýbrž vnitřního zaujetí. Nesvírá, ale uvolňuje. Ještě jinak by se dalo říci, že kniha má vlastně výstavbu hororu, ať už bychom prostředí Světa chápali doslovně a brali ho realisticky nebo snově a vykládali ho psychologicky. Jenže hororu, z kterého bylo s jemností a pečlivostí odstraněno cokoliv děsivého. Dokonce více: abstraktní struktury hororu paradoxně slouží k aktivnímu vyvolání pocitu bezpečí, takže by šlo hovořit až o jakémsi anti-hororu. Nejde ovšem o záležitost fyzického bezpečí, ale o psychologický vliv: většina lidí ve Světě zemřela, už jen protože se nedokázala uživit.

Chceme-li proniknout hlouběji k podstatě knihy, musíme se proto na chvíli odpoutat od bezprostředního dojmu, který vyvolává. Při čtení se mi záhy vybavily dvě známé povídky. Symbolismem, psychologičností a jistou obsesivností se připomíná povídka Růžová krychle, kterou svého času vzbudila rozruch Vilma Kadlečková. V Piranesim však úplně chybí jakýkoliv „iniciační“ rozměr. Hrdina je od začátku jakoby hotový. Sice o svém Světě mnohé neví, což mu mimochodem vůbec nevadí, protože je mu nesmírným potěšením ho poznávat, ale i když třeba objeví něco, co zásadně otřese jeho dosavadním přesvědčením, velmi rychle se vzpamatuje. A bezprostředně změny psychologicky vstřebá, když věcné informace vědomě, skoro až racionálně zahrne do obrazu světa i sebe sama způsobem, který bychom si spojovali spíše s androidem než člověkem, kdyby přitom pro nás nezůstával tak blízce lidský. Souzní to se zmiňovanou ne-archetypálností Světa a hezky to vystihují třeba Přílivy čtyř Moří, které je možné s trochou snahy matematicky spočítat (a mít z toho radost, samozřejmě). Vede-li si člověk tabulky Přílivů, je v Síních v bezpečí, to je přeci jasné.

Stejně tak se ovšem při čtení připomíná velmi odlišná povídka Nimralův list od J. R. R. Tolkiena, kterou autor kdesi trefně označil za „dušičkový příběh“. Téma očistce, tedy jakési zásvětní transformace člověka směrem ke „svatosti“ není v moderní fantastice příliš běžné; a vyskytuje-li se, pak obvykle ne v polorealisticky prokresleném prostředí a už vůbec ne v otevřeně útěšné podobě, jaké nacházíme v Nimralovi a Piranesim. Tolkienův „programový text“, který zkoumá, za jakých okolností může umělec dosáhnout spásy, a hlavně nakolik může být součástí spásy i jeho dílo, ovšem míří přesně opačným směrem než kniha Susanny Clarkové. A to jak v časovém rozměru, kdy náš hrdina už zmíněným procesem očištění od zla předchozího života prošel, tak věcně, kde šlo o transformaci spíše buddhistického typu, která vede k osvobození od „díla“ minulého života. Zde jsou antické reálie Světa případné, protože odkazují na starou představu, že nově zrozený člověk je jakoby tabula rasa („nepopsaný list“). Hrdina je ve Světě skoro dokonale svobodný, svůj uvědomělý vztah k němu si teprve začíná utvářet, když se rozhodl vědecky prozkoumat Síně (a mimo jiné systematicky sepsat jejich Sochy).

Pro úplnost je třeba dodat, že tato hrdinova vstupní vnitřní nezávislost na Světě by umožňovala symbolický (jako u Růžové krychle) nebo alegorický (jako u Nimralova listu) výklad, ale použít podobnou redukci by podle mne bylo škoda, protože autorka sleduje mnohem subtilnější a literárnější cíle. Nabízející se dramatické vysvětlení je proto mnohem zajímavější a zmiňované povídky proto spíše vymezují prostor, v kterém se lze při výkladu pohybovat.

Dopředu je třeba poznamenat, že žádného přímého vysvětlení mechanismů, které se ve Světě projevují, se nedočkáme. Ale myslím, že určit typ hrdiny na základě dosavadních postřehů můžeme už poměrně spolehlivě. Z hlediska příběhu, který zažijeme, se hlavní hrdina nachází ve stavu nevinnosti, a to zhruba v té podobě, v jaké by se z hlediska křesťanství nacházel člověk bez dědičného hříchu. Podobné zjištění nejdříve možná nevypadá nijak významně. Ale teprve, když si ho plně uvědomíme, pochopíme, jak neobvyklá věc se autorce vlastně podařila. Podle sdílené zkušenosti autorů i čtenářů vyžaduje zajímavé vyprávění nějaký druh konfliktu. Jak zmiňovaný Tolkien poznamenal už v Hobitovi, o časech, které je dobré zažít, se dá vyprávět jen málo. Dlouhá a zdánlivě snad i bezúčelná první polovina knihy ovšem žádný skutečný konflikt neobsahuje, dokonce i všechny případné nesoulady víceméně jen evidujeme. Ale přitom nám předvádí hrdinu, který má věrohodnou psychologii, prožitky, které rozhodně nejsou banální, i děj, který nese zajímavost.

Zmiňovaná nevinnost přitom není jakýsi okamžitý stav, připomíná spíše trvalou dispozici, což se projevuje na vztahu hlavního hrdiny k jeho světu. I když je velmi bezprostřední, nepoznává svět intuitivně, jednorázově na základě své vlastní podstaty (tedy v tom smyslu, jaký se v teologii připisuje andělům). Jeho poznání je stále lidské, tedy diskurzivní, probíhá postupně a s omyly. Má však jakousi zásadní vnitřní oporu, protože je prodchnuté neochvějnou – a z nezaujatého pohledu ovšem ničím nepodloženou – představou, že poznání Světa snad může být někdy obtížně nebo ne zcela přímočaré, ale je možné. Člověk snad ve Světě může příležitostně fyzicky strádat, ale Svět nemá naprosto žádný představitelný důvod člověka klamat. To nápadně připomíná založení moderní přírodovědy, jejíž spolehlivost Isaac Newton zajišťuje tím, že absolutnímu prostoru, v kterém se odehrává jeho nová mechanika, připisuje definitoricky přesně ony vznešené atributy, které kabala tradičně přičítá Stvořiteli. Není divu, že hlavní hrdina sám sebe považuje primárně za Vědce, který ctí pozorování, hypotézy a rozum. Nám se Svět právě pod vlivem agnostického vývoje, kterým Newtonova představa později prošla, jeví jako místo prázdné a pusté. Hlavní hrdina ho však vidí spíše barokní optikou, kdy byl vesmír prostorem osobního Božího zájmu: snad každé místo, na které pohlédne, je nějakým způsobem plné života, případně na život alespoň nějak odkazuje. A křesťanský Bůh nemůže mít naprosto žádný představitelný důvod člověka klamat.

Piranesi je od podobných náboženský představ ovšem zcela odpojen. Z vnějšího pohledu funguje Svět jako jakýsi přirozený svět, jak je pojednáván ve fenomenologii. Zdejší Věda není redukcionistická ani nominalistická, takže přirozený svět není skutečnost, kterou by bylo nutné vědomě obnovovat, Síně přirozeným světem prostě jsou. Způsob, jakým hlavní hrdina používá racionalitu, není nikde zpochybněn, takže v otázce, jaká je povaha Světa, je pro potřeby příběhu vhodné se přiklonit k tomu, že jeho interpretace není subjektivní: vnímá něco, co my vnímat nedokážeme. V malém měřítku a ve zcela odnáboženštěné podobě naplňuje představu, kterou si baroko vytvořilo jako ideál pro uspořádání celého kosmu. Čteme-li knihu jako poutavý fantastický příběh, na kterém nás zajímá jeho rozuzlení, není podobný výklad přísně vzato třeba, i když duchu knihy odpovídá. Mám však za to, že pouze on nám umožní pochopit, co je strukturální pointa celé knihy. Hlavní Hrdina se ve svém neokázalém znovunalezeném Ráji nakonec potká se Zlem, a to nejenom s fyzickým zlem, které plyne z nebezpečí vneseného do Světa například Pistolí, ale i s morálním zlem, které přináší někdo Zlovolný.

Centrem většiny obdobných příběhů je sestup hlavního hrdiny do nějaké formy podsvětí nebo nevědomí, kde tím či oním způsobem podstoupí transformaci blízkou smrti. I tomuto archetypu se Piranesi do značné míry vyhýbá: kniha začíná až docela dlouho po chvíli, kdy byla osobnost hlavního hrdiny násilně zmenšena na jakési podstatné jádro. Podobně jako nám Jonathan Strange & pan Norrell ve fiktivní podobě předkládal vážnou studii, jak se magie vrátila do Británie doby napoleonských válek, nacházíme zde stejně vážně, i když podobně fiktivně míněnou črtu na téma, jak by se nevinnost, bráno ve smyslu jakési přirozené svatosti, mohla vrátit do našeho současného světa, aniž by to znamenalo některou z obvyklých podob jeho znevážení nebo popření. Vstup člověka, jehož podstata se proměnila, do našeho světa není konfrontační, vlastně je mimořádně nenápadný, ale přesto se tu odehrává něco radikálního. Nejenom že Susanna Clarková vytvořila soudržného hrdinu na základě předpokladu neproměnné nevinnosti, který by sice snad mohl být považován za lidsky žádoucí, ale pro potřeby vyprávění je obecně vnímán jako beznadějně jalový. Navíc ho ještě postavila do existenciální situace moderního světa, kde podobný postoj vnímáme vlastně jako přinejmenším nedokonalý, obvykle však jako falešný. A její výsledek je přitom věrohodný, a to aniž bychom při čtení pocítili jakékoliv nepřirozené pnutí nebo postřehli jakékoliv vědomé úsilí.

Druhý román Susanny Clarkové možná není tak čtenářsky atraktivní, jako byla její prvotina. Ale na vstupní otázku, zda se jí podařilo zopakovat předchozí literární kouzlo, sám za sebe odpovídám: no to si pište! Výsledek je snad méně okázalý, rozhodně úplně jiný, ale opět stejně neobyčejný. Někomu, kdo není zvyklý na náboženský způsob pohledu na svět, by se mohlo zdát, že jde o málo ambiciózní cíl. Podle mne již v prvním románu vytvořila svět, který mi strukturálně přišel nečekaný a objevný. Tentokrát soudím, že se úspěšně ujala případu, který bych až doteď považoval na tomto světě za nemožný. Nejprve jsem četl, a pak jsem užasl. Ale i kdyby se vám náhodou nepřihodilo to samé, je to precizně vystavěná kniha se zajímavými proměnami nálad, která dokáže člověka svým nevtíravým rytmem provést příběhem, který je zvláštním způsobem známý, i když působí neotřele, přičemž vás nebude nijak stresovat, ale neztratí kvůli tomu na zajímavosti. A možná vás podobně jako mne přivede k zamyšlení, jakou má vlastně povahu, a připadnete přitom na nějakou jinou podnětnou odpověď.