Na odvrácené straně

Anthony O'Neill

Chybí mi příběhy, které se odehrávají na Měsíci. Dnešní sci-fi nám předvádí výstřední kosmické stavby, pokročile vyvinuté společnosti, nespočetná množství mimozemšťanů, báječné technologie připomínající kouzla a mně se to všechno zamlouvá. Ale dokonce i plané sny o osidlování jiných světů se soustředí alespoň na Mars, protože Měsíc patří někam do zapomenutého minulého století. Mne romantika vesmíru, který je skoro na dosah, stále oslovuje. Prostředí, kde se nic neděje, ale přesto je pro člověka obtížné ho zvládnout, a které člověku zůstane ještě dlouho nebezpečné, ve mně budí bázeň. A samozřejmě mi vadí, jak ochotně jsme skutečný pokrok nahradili za ten virtuální. Takže když jsem náhodou zahlédnul detektivku odehrávající se v představitelně dohledné době na Měsíci, sáhl jsem po ní skoro bez rozmyslu.

Zápletka je klasická, na vesmírnou stanici na odvrácené straně Měsíce, která funguje jako takové teoreticky svobodomyslnější a prakticky drsnější Las Vegas, přichází k policii nový poručík, který začal být na Zemi nepohodlný, a je v neznámém prostředí pověřen vyšetřováním série vražd. Způsob vyprávění je ovšem současný. Mám dojem, že dříve knihy začínaly buď pozvolným popisem, který nás měl okouzlit, nebo rychlým dějem, který nás měl vtáhnout – nyní je ve zvyku začínat žvaněním. S hlavním hrdinou se potkáme až v páté kapitole (počítáme-li i nečíslovaný úvod), protože přes dvacet stran autor potřebuje k tomu, aby nás připravil na to, jak úžasná jeho kniha bude. To nevěstí nic dobrého a možná to bude jeden z důvodů, proč jsem na knihu narazil ve výprodeji.

Samotné ztvárnění fyzického života na Měsíci není špatné. Autor uvádí dost zajímavých podrobností, které do příběhu hezky zapadají a neruší při čtení, ale dokáží zprostředkovat dojem odlišného prostředí. Neposoudím, nakolik přesně odpovídají fyzikálně, ale literárně vytvářejí věrohodný dojem. Horší je to se společenskou realitou. Uvážíme-li, k jak odlišným typům prožitků vedlo už jen osídlování Ameriky, je jasné, že Měsíc musí mít na lidskou společnost významný vliv. Zde si ovšem autor hodně usnadňuje práci, silná stylizace do atmosféry temného města z detektivek drsné školy vede až k tomu, že by se příběh vlastně mohl klidně odehrát na Zemi, kosmické reálie jsou jen dodatečné efekty, které zvlášť nesouvisejí ani se zápletkou ani s celkovou atmosférou knihy. Z hlediska domýšlení interakce mezi člověkem a Měsícem je kniha překvapivě nenápaditá až povrchní.

Je to způsobené i tím, že autor si na vlastní vyšetřování, které by mohlo vést k interakci postav s prostředím i mezi sebou, ponechává překvapivě málo prostoru. Úvodní motiv androida, který kdesi v měsíční pustině morbidně zabíjí osazenstvo malých základen, není jen povinná tajemně působící úvodní kapitola, která nás má nalákat, ale promění se v plnohodnotnou druhou dějovou linii. Je pravda, že obě linie se nakonec docela hezky protnou, ale sama o sobě tato linka nic nepřináší, je to čirá vycpávka zabírající skoro polovinu knihy. Příběh obsahuje příliš mnoho popisů, které jsou sice samy o sobě nápadité, ale nepodložené žádnou další dramatickou kvalitou se rychle omrzí. Vraždy přibývají marnotratněji než u Agathy Christie, aniž by měly jakýkoliv přínos pro rozvoj detektivního případu samotného. Kniha má silný vizuální rozměr, ale na rozdíl od filmu, kdy občas vršením jednotlivostí samovolně vznikne nová kvalita, se tohle v literatuře nestává. Na odvrácené straně nakonec působí spíš jako nesmyslně nafouknutá povídka. Tušíme záblesky neotřelého prostředí, nápadité zápletky a snad i osobité charaktery postav, ale inflace textu všechno nafoukla do rutinní banality.

Nabízí se otázka, co vlastně autor svým textem sledoval. Nepíše totiž specifickou sci-fi, není to vlastně skutečná detektivka a kniha neobstojí ani jako jednoduchý dobrodružný příběh. Podle různých náznaků, kdy se kniha snaží být „stylová“, usuzuji, že možná mělo jít o zábavný příběh vyprávěný s mírně cynickou nadsázkou. Je ale příliš obyčejná, než aby něco podobného mělo šanci na úspěch. Dobře se to ukazuje na občasných pokusech o humor, které opakovaně vyznívají trapně. Nejde jen o to, že je to humor jednoduchý, to by za určitých okolností fungovat mohlo, ale je navíc čistě mechanický, není v něm ani sebemenší náznak nápaditosti, překvapení, komiky, dvojznačnosti, absurdna, hereze, prostě žádné dodatečné kvality, která by ho činila alespoň trochu osobitým. Výsledkem je krotký příběh, který se tváří, že se v něm odehrává hodně, ale který ve skutečnosti neklade na čtenáře vůbec žádné nároky. A takový příběh skoro nestojí za čtení, i když se odehrává na Měsíci. Ale nemůžu si úplně stěžovat, protože jsem byl dopředu jasně varován. Od knihy, která má na obálce kovově zlatým písmem vyraženo „světový bestseller“ lze více očekávat jen zázrakem. Za vás jsem si dovolil ověřit, že tentokrát bohužel nenastal.