Král Krysa

China Miéville

Prvotina Chiny Miévilla sice vyšla v hororové edici noir, ale svým charakterem by spíše odpovídala žánru, který jsme si zvykli označovat jako urban fantasy. Máme zde našince, který prozatím vedl vcelku běžný život, ale který se jednou po návratu z dovolené zaplete, ani sám neví jak, do série podivných vražd. Díky tomu zjistí, že nebude tak docela tím, kým si myslel, že je, a že ani jeho město, zde je to Londýn, není takové, jaké se mu zdálo. To, co nijak nápaditému začátku zápletky dodává na osobitosti, je morbidnost: Kniha je jakýmsi volným pokračování staré legendy o krysaři z Hammelnu, takže valnou většinu dějů sledujeme z pohledu, ano, krys.

Pro atmosféru knihy jsou určující tři transformace. Čtenářsky nejvděčnější je patrně popis skrytého Londýna. Ve své době to byla složka patrně ještě zajímavější, dnes je to – už i ve fantastice – skoro samostatná a rutinně používaná kategorie „žánrových obrázků“. Autor k ní přistupuje poměrně popisně. Tím nechci říci, že zdlouhavě: spíše tak, že čtenáři umožní si prostředí vizualizovat, aby si užil, jak jím v knize opakovaně procházíme. Snad by se dalo říci, že si autor až zbytečně libuje v pochmurnostech, v jakési rokokové přeslazenosti naruby, ať už jde o množství špíny nebo zbytečného zla. Prostřední část knihy je proto i z hlediska zápletky spíš jen sledem toliko výplňových peripetií. Nicméně obě složky – všudypřítomná špína i ornamentální zlo – autenticky vyrůstají ze zápletky, takže k příběhu patří a nakonec jsou dramaticky využity. Pomáhá také, že autor nepodléhá historicismu, beton je mu stejně dobrý jako cihly, takže ani v lyričtějších pasážích nesklouzává kniha ke kýči.

Osobně mi ovšem zajímavější přišla druhá rovina, kde dochází k prolnutí lidské a krysí psychologie. Něco podobného vyžaduje od autora kuráž i schopnosti. Způsob krysího života je pro nás až prototypově protikladný k žádoucí podobě lidského života, takže to není jen zkouška obrazotvornosti – jak by to asi vypadalo, kdyby někdo najednou začínal vnímat a cítit jako krysa? –, nesnadné je i vyhnout se povrchní bulvárnosti podobného námětu. My samozřejmě netušíme, jak krysy svoji existenci prožívají, ale v žánru „fenomenologie krysy“, tedy zprostředkování zážitku, který působí autenticky a je jen částečně antropomorfizovaný, autor uspěl velmi dobře. Přinejmenším mi často přišlo mnohem napínavější sledovat, jak se mění lidský prožitek, a čekat, kam až proměna zajde, než se nechat překvapovat peripetiemi zápletky. Přišlo mi také, že nechutnost, která plynula ze všeho napůl zkaženého jídla, do příběhu zapadala mnohem ústrojněji než pochmurnost, kterou mělo vzbudit zmiňované „zbytečné“ zlo.

Nečekaná je třetí přeměna, na které je kniha postavená, totiž povstání hudby ze zvuků. Nemám k taneční hudbě z 90. let nijak kladný vztah a zvlášť jungle, o který v knize jde, mi ani silnou rytmizovaností ani používáním smyček a samplů není vůbec blízký. Nicméně na abstraktní úrovni, kdy je hudba popisována a nikoliv poslouchána, dokáže autor vyvolat fascinaci z tvůrčího procesu a radost z objevení správného „tvaru“ výsledku nečekaně plasticky. Nejde však jen o kreativitu, drum'n'bassová hudba je v knize nositelem alternativní modernosti, a to v radikálnosti, která je pro nás v dnešní ustrašené době už ztracená, ale která vytváří silné a zajímavé napětí vůči zažité přirozenosti (nebo alespoň známosti) příběhu o krysařovi. Ať už si o ní myslíme cokoliv, představovala tato hudba ve své době nejenom odlišný životní styl, ale i pokus o jiný vztah ke skutečnosti. A na rozdíl od podobné zkušenosti ze 60. let zužitkovala literatura tento experiment překvapivě málo.

Na poměrně komplexním emocionálním pozadí, které je utvářeno jiným prožitkem našeho vlastního vnímání, ať už města, existence nebo hudby, se začíná odvíjet příběh, který dosti věrně ctí základní fantasy šablonu: hrdina, který je odlišný, se postupně stává důležitým, aby se nakonec ukázalo, že je vyvolený. Archetypálnost příběhu znamená do určité míry také jeho průhlednost – a v knize se skutečně nedočkáme zvratů v zápletce, které bychom dopředu alespoň netušili. China Miéville pověst o krysařovi nerozehrává znovu v jiném prostředí, jde vlastně o pokračování původního příběhu „po letech“, což je postup spíše neobvyklý. Prostředí i postavy jsou také ve stavu jakési trvalé změny, třeba i u tak zažité role, jako je policejní vyšetřovatel, se neustále posouvá jak jeho funkce v příběhu, tak náš dojem z ní. Jinak řečeno, zpracování knihy je dostatečně zajímavé, aby nás dokázalo do čtení úspěšné vtáhnout navzdory předvídatelnosti zápletky. Možná by se dalo říci, že autor se neřídí „duchem“ fantasy, i když dodržuje její „pravidla“, a je to právě jakási literární nepředvídatelnost, co knize dodává napínavosti.

Podobně jako kniha atmosférou osciluje mezi fantasy, noirem, detektivkou a hororem, je také částečně nekonzistentní po věcné stránce, při lineárním pohledu občas něco nedává úplně smysl. Nejrušivější je však nevyváženost jednotlivých prvků vůči sobě, zvláště antagonista je – ne pro potřeby příběhu, ale v kontextu jeho světa – příliš silný, jeho síla je navíc izolovaná, neproporční vůči schopnostem ostatních, což je dlouhodobě obtížně představitelné. V „mytologickém“ příběhu to není úplně nepřípadné, ale my jako moderní čtenáři vnímáme kontext jinak. V řadě případů také při rozvíjení nového motivu dostane vyvolání emoce (rozumí se, že negativní) přednost před rozvinutím zápletky, což mi časem přišlo protivné. Chci tím říci, že kniha je do určité míry parciální: jde spíše o experiment než o plně autonomní příběh.

Na druhou stranu jde o jeden z nejpropracovanějších pokusů o spojení „starého“ a „nového“. Krysař si v knize dokáže zachovat svoji magickou podstatu, navíc jsme svědky klasické, velmi archaické konfliktní situace. Ale k vyřešení „mýtického“ problému nejenže použije dosti nápaditý postup, který je nemožný bez moderní technologie, je navíc v moderním světě schopen moderně myslet, aniž by přestal budit onen magický dojem. V tom je autorův experiment stejně neobvyklý jako úspěšný, takže jsem mu rád odpustil občasné věcné rozpory. Jednotícím činidlem je nakonec atmosféra, a tu dokáže China Miéville vyvolávat prostředky až básnickými, utkvělo mi několik moderně kouzelných metafor jako „zvuk bazénu“ nebo „kabala dopravních značek“. Myslím, že podobně silné evokace dokázal ve fantastice používat už jen Robert Holdstock („náhlý vzlet ptáků“).

Nabízí se otázka, zda se z úspěšné modernizace mýtu a výrazné emocionální soudržnosti podařilo nakonec vybudovat i nějakou existenciální syntézu „starého“ a „nového“, což bylo v době vzniku knihy i poměrně aktuální téma. Kniha obsahuje ještě jednu nenápadnou rovinu, kterou bych označil jako politickou. Zjevně se projeví jen v jedné anarchistické scéně na konci knihy, kterou lze snadno vnímat jen jako vtip. Ale ve skutečnosti sahá mnohem hlouběji – až k autorovu marxistickému přesvědčení, že neexistuje nic jako autorita, že vláda je nutně totéž co moc. Vysvětluje to podivný paradox: Autor vynaložil opravdu velké úsilí a nebývalou dávku vynalézavosti, aby nám představil komplexní svět, který je věrohodně odlišný od naší běžné zkušenosti. Když však dojde na závěrečný dramatický střet, nezáleží vůbec na důvtipu, charakteru nebo spolupráci, vše se zredukuje na násilí, na střet dvou schopností získat silou nadvládu.

I když nám Král krysa nakonec předkládá syntézu, kdy je hlavní hrdina schopný žít jak ve světě lidí tak ve světě krys, je to řešení jen technické, předstírané, jakkoliv nám kniha tvrdí opak. Ve skutečnosti došlo k jakési dekonstrukci mýtu, k úplnému odmítnutí starého. Závěr je dokonce až jakási apoteóza silného mladého muže – docela by mě zajímalo, jak na svoji prvotinu hledí autor nyní, kdy došlo k naprostému převrácení toho, co znamená „úspěch“, čímž se jeho bezstarostně anarchistický postoj dostal na stranu nejhorší reakce. Z literárního hlediska autorovo přesvědčení, že morální postoj je jen jiná forma násilí, znamená, že ve finále knihy vyprávění poněkud zaostává za poetikou. Spojení mýtu, hudby a techniky umožnilo vymyslet pointu, která mi přijde skoro geniální, ale její podání je zdlouhavé, polopatické a neelegantní, protože autor si ve své prvotině ještě neumí představit, že by duchovní nebylo jen trpnou nadstavbou fyzického.

I přes tuto závěrečnou výhradu platí, že jde ve fantastice o velmi originálně a netriviálně vystavěnou knihu, která je úvodnímu zdání urban fantasy stejně vzdálená jako inzerované noir poetice. Zdá se mi, že trvalým východiskem a motivem Miévillových knih je princip duality. Náznaky se vyskytují už zde: jak kombinace lidské a krysí existence, tak spojení magické krysařovy hudby se strojově vytvářeným a reprodukovaným jungle jsou v kontextu jeho budoucí tvorby prvky velmi charakteristické. Jde však spíše o hru s protiklady než o příklady plnohodnotné duality. Stojí možná za povšimnutí, že většina následujících knih už se odehrává ve zcela fiktivním prostředí, které autorovi umožňuje protiklady vytvářející dualitu podstatně více vyhrotit, jako třeba v románu Město & město, a v některých případech i pevně zabudovat do světa samotného, jako třeba v Ambasadově. V Králi Krysovi respektuje místo a čas, kde se příběh odehrává, což způsobí, že i vyústění knihy je smířlivější.

Ať už je totiž autorovo hodnocení společnosti jakékoliv a ať už si o jeho metodě vyřešení závěrečného konfliktu myslím cokoliv, jeho hrdina má skutečnou naději, že by mohl do určité míry žít v obou paralelních prostředích, kam se cítí náležet. I když autor potíž se syntézou protikladných prvků v závěru knihy vlastně obchází, nehodlám si stěžovat příliš vehementně. Krátký návrat do doby, kdy jsme si mysleli, že máme přirozeně naději, byl příjemný. Možná ze všeho nejlépe se mu totiž v pasážích spojených s hudbou podařilo zachytit něco ze specifické podstaty 90. let. Byla to vskutku zázračná doba, protože – považte – dokonce i jinak radikálního marxistu pohnula k tomu, aby na chvíli připustil, že svět nemusí být jen beznadějně bezútěšné místo, k němuž je nutné stavět se nesmlouvavě. Já jsem tu dobu zažil a neřeknu proti ní křivého slova. Tehdy se totiž zdálo, že bychom se jakéhosi nového způsobu existence na světě mohli dobrat. A jsem rád, že o tom zůstalo alespoň metaforické svědectví, které představuje tato kniha.