Dcera železného draka
Michael Swanwick
Texty na knižních přebalech (nebo zadních stranách brožovaných vydání) představují podivný literární žánr, který by stál za soustavnější průzkum. Můj dojem je, že vydavatelé kolísají mezi dvěma základními strategiemi, jak čtenáře od zakoupení knihy odradit. Buď se mu snaží odvyprávět co největší díl děje předem, aby si knihu vůbec nemusel kupovat; případně aby z ní měl alespoň co nejmenší potěšení, když už si ji přeci jen koupí. A nebo knihu vychvalují způsobem, který ji má v co největší možné míře znevěrohodnit, vydávat za banální text obalený absurdně přehnanou reklamou. V případě Dcery železného draka zvolilo Argo druhou z možností. U fantasy to znamená buď „druhý Tolkien“ nebo „nic, co byste kdy četli“ – a zde prý máme v rukách něco dosud nevídaného. Uznávám, že těžko se lze snažit o něco směšnějšího, než je polemika s knižním přebalem. Nicméně i překladatel knihy Robert Tschorn tvrdí (v Interkomu 7-8/2021, takže dosti nekomerčně), že kniha „redefinovala, co je ve fantastice možné“. A já pro jednou musím souhlasit, že stojí za zamyšlení, k čemu vlastně v této knize došlo.
Román není formálně členěn na větší celky než jednotlivé kapitoly, ale zřetelně se rozpadá na čtyři zhruba stejně velké části s výraznými předěly, kde povaha vyprávění prochází podstatnou transformací. Aby bylo knize vůbec možné porozumět, pokusím se nejdříve jednotlivé oddíly charakterizovat podle toho, k jaké proměně na jejich začátku dochází. Prozradím jen velmi málo ze zápletky, ale protože objevování struktury knihy může být také zajímavý zážitek, neměl by následující text patrně číst nikdo, kdo si poznávání neznámého, které prožíváme při prvním čtení každé knihy, chce užít v neztenčené podobě.
Zlom fyzický. Nastává na počátku knihy, kdy se ocitáme v úplně jiném světě, a představuje důvod, proč většina z nás knihu začne číst. Dívka Jane byla jako malé dítě ukradena elfy a unesena do jejich světa. Ten se příliš nepodobá našim očekáváním. Jednak byl nejasným způsobem industrializován, a to natolik zvláštním způsobem, že se v něm současně vyskytuje používání parních strojů a televize. Neméně podivná je jeho společenská struktura, v které jsou skloubeny velmi archaické feudální vztahy se zcela moderním formami dekadence. Hlavní hrdinka pracuje v ponuré továrně, která je jak vystřižená z Dickense, jen se v ní vyrábí obří mechanicko-magičtí drakové. Je jediným člověkem, cizincem mezi rozličnými více či méně „kouzelnými“ bytostmi. A brzy začne s pomocí jednoho z draků spřádat plány na útěk.
Zlom sociální. Myslím, že neprozradím nic podstatného, když řeknu, že útěk se podaří. Nečekané však je, že autor slibně se rozvíjející dobrodružství najednou opustí. Nechá hlavní hrdinku poznávat Faerii jakoby znovu, z úplně jiného úhlu pohledu. V přestrojení začne chodit do školy, přátelí se a poflakuje se se spolužáky. Místo řady vztahů se spolupracovníky, které byly sice vynucené jejím fyzickým zajetím, ale které při útěku zlomově přerušila, zkouší nyní navázat vztahy na základě vlastní volby a svobodných pohnutek. Tato část už není tak programově anti-romantická, jako úvod knihy, ale jen obtížně se dostáváme pod povrch popisovaných událostí, k pohnutkám a motivacím jednotlivých postav. Je proto do jisté míry matoucí, když končí náhle vystupňovanou tragedií, vlastně ne nepodobnou chaosu při útěku z továrny na železné draky. Snaha sžít se s cizí společností končí vlastně větším fiaskem, než jaké bychom očekávali, když jsme předtím pozorovali schopnosti Jane navazovat vztahy.
Zlom psychologický. Potřetí se s Jane potkáváme sice za nedlouhou dobu, ale opět ve zcela odlišném kontextu a znovu s poznáváním stejného světa jakoby z nevědomí. Studuje na univerzitě v prostředí velkoměstského úpadku. Snaží se rozvíjet intelektuálně a proniknout do alchymie. Poměrně velká pozornost je věnována rozvoji jejího sexuálního sebevnímání – tyto pasáže mi někdy přišly překvapivě neumělé, vlastně až komické, i když tak, obávám se, nebyly zamýšleny – a následně i používání sexu jako technického prostředku, v magické i sociální rovině. Tato instrumentálnost však dosahuje hlouběji, rozhodnutí hlavní hrdinky jsou čím dál více vedena utilitárností, což snižuje sympatie, které jsme k ní předtím přirozeně chovali. I nad otázkou, zda u ní tentokrát povede větší úspěch k lepšímu osudu, se vznáší pochybnosti. Vyústění třetí části knihy už nelze popsat jinak než jako psychedelické. Dlouhé psychedelické pasáže (tato část knihy je mírně delší než ostatní) mají ve fantastice dlouhou tradici – zdá se, že autoři se rádi oddávají zevrubným popisům vykloubení z normality, protože jim umožňuje lacině si dopřát velké emoce, i když mně jen zřídka přijde, že by příběh podobný rozsah ospravedlnil. Každopádně už zavedený tragický konec, který předchází novému zlomu, se zde z bezprostředního okolí hlavní hrdinky rozšiřuje do širokého prostoru celého města. A vlastně i na čtenáře, který už se těžko dokáže vyhnout následné morální kocovině.
Zlom metafyzický. Důsledkem je prudké zvětšení odstupu mezi námi a hrdinkou. Jestliže jsme se v předchozím oddíle konečně trochu přiblížili k poznání jejího vnitřního života, jakkoliv podivný někdy byl, najednou se o jejích motivacích dozvídáme jen z různých tvrzení o nich. Jane samotné se podaří vyšvihnout mezi společenskou smetánku, naváže znovu kontakt s drakem, s kterým na začátku příběhu uprchla, a dozví se něco málo o skutečném fungování Faerie i účelu železných draků. Tento úspěch je podmíněn definitivní ztrátou morálních zásad: aby se dokázala pomstít nepřátelskému světu, v kterém žije, je ochotná dokonale přijmout jeho nejhorší aspekty. To, co jí se jeví jako definitivní nalezení účelu života, to pro nás vypadá jako beznaděj. Finální kataklyzma je tentokrát poprvé vedeno vědomým záměrem hlavní hrdinky, díky fantastické povaze světa dosahuje – nebo se alespoň pokusí dosáhnout – až transcendentního rozměru a nastává také mnohem dříve, než v předchozích oddílech knihy. Následuje totiž ještě jakýsi dovětek, krátká pátá část, která nám nastiňuje možnou budoucnost hlavní hrdinky, jak by mohla probíhat, kdyby okolnosti jejího života bývaly byly odlišné.
Zdá-li se vám podle předcházejícího popisu, že je kniha docela zmatenou sbírkou různorodých motivů, je to skutečně tak, autorova metoda je silně eklektická. Existují v knize přesto nějaké spojovací prvky? Ano, a kupodivu jich není úplně málo.
Překvapivě konzistentně působí sám svět, v kterém je Jane nucena žít, uvážíme-li, jak odlišně založené prvky autor spojuje. Nejde jen o základní sloučení skladebné techniky a celostní magie, které působí poněkud horečnatě a iracionálně, takže se nezbaví pachuti nevěrohodnosti, asi jako když pokročilou technikou disponují Klingoni. Potkáme i kontroverznější prvky, které si spojujeme s vyhrocenou modernitou: obsesivní nakupování, masová popkultura, společenské užívání drog, manažerský kapitalismus a podobně. A i když má jednotlivé prvky světa promyšlené dobře, jejich vzájemným souladem se Michael Swanwick zvlášť netrápí, předkládá nám je prostě k vidění, někdy až brutálně přímočaře. Velmi matné povědomí máme i o historii Fearie. Přesto však nejde jen povrchní a násilné skloubení prvků, je to skutečná syntéza, která příběhu poskytuje pevné dramatické zázemí. Je to svět programově nehezký – temný, krutý a snad i šílený –, ale má svoje kouzlo. Přitom je skoro neuvěřitelné, že si tento svět dokáže svoji působivost napříč knihou udržet, protože autor jeho konzistenci na různých úrovních vědomě řadou způsobů narušuje.
Na první pohled to není úplně patrné, protože přítomné „fantasy“ prvky (třeba motiv tajných skutečných jmen) jsou poměrně tradiční a jejich použití je relativně konformní. Dokonce i prvky převzaté z našeho světa (jako pálení proutěné královny) organicky zapadají. Při pozornějším pohledu se však ukazuje, že autor používá reálie svévolně: spíše podle aktuální potřeby příběhu, než aby respektoval jejich vnitřní logiku (dobře je to vidět třeba na chaotickém významu přikládaném panenství a panictví). Nejhorší je situace u postav a motivů, které mají nějaký metafyzický přesah, ty představují zcela nahodilé výjevy. A i kdybychom připustili, že o nich víme příliš málo, než abychom mohli chápat celek, do kterého mají zapadat, nejsem si jistý, zda pro autora nepředstavují stejně nahodilý obraz jako pro nás. Nelze pominout, že je používá často násilně, aby v příběhu propojil místa, která by jinak dát do vztahu nešla. Několikrát mě až napadlo, že prostě nemá pro metafyziku pochopení, takže ji odbude, i když ji pro svůj román nutně potřebuje.
V některých případech (utkvěla mi interpretace glosolálie, „mluvení jazyky“, jako defektní forma napojení magických bytostí na všelijaké slogany našeho světa) bych už řekl, že autor podlehl pokušení se předvádět, a zavádí motivy, které působí zbytečně rozkladně. V méně vyhrocené podobě jde však o jev systematický. Nemůže být náhoda, jak často se různé součásti příběhu dostávají do kontextu, který má zavedené archetypy usvědčit z nefunkčnosti. Kniha jako by paradoxně chtěla ukázat nemožnost fantasy v moderním světě (a dojde i na několik debat o ateismu, které jsou docela pozoruhodné, protože jsou vedeny v kontextu pohanství, které příležitostně vyžaduje lidské oběti). Je vidět, že výše zmiňované označení za „antifantasy“ není nějaký nahodilý důsledek toho, že by se autor snažil napsal příběh příliš intenzivní, který by žánrovou jednotu rozvrátil, nebo že by se pokoušel o sloučení s žánry jako kyberpunk nebo steampunk, které by byly s fantasy nesoudržné. Soudím, že zcela vědomě píše dílo postmoderní (kniha poprvé vyšla v roce 1993), i když to znamená, že čtenáře – zvlášť titulním obrazem železného draka – láká na prožitek, který mu cíleně upře.
Vztah mezi industriální Faerií a naším světem je jen lehce načrtnutý, přesto na druhou stranu umožňuje řadu inspirativních úvah o tom, jaký dopad má, že se navzájem stýkají, a jak se přesně vlastně navzájem ovlivňují nebo který svět je konceptuálně primární a co je v nich vlastně obrazem čeho. Výsledek je nejasný, matoucí, často až rozporný. Nicméně jeho jednotlivé prvky jsou podané věrohodně, takže působí uvěřitelně, a celkově je jich tolik, že vytvářejí natolik členitý svět, že je obtížné ho nějak jednoznačně interpretovat. Autorovi nakonec pomáhá to, že nám Faerii jen ukazuje, vůbec se nám nesnaží vysvětlit, jaká je, takže ho nemůžeme přímo obvinit z nevěrohodnosti. I proto zůstává jeho svět přesvědčivý. Nachází se podle všeho ve stavu, který nemá dynamiku: tato Faerie není vysvětlitelná, bez zásadního rozšíření patrně nemá budoucnost a je udržitelná nejspíš jenom jako zakonzervovaný okamžik. Knize to ale nejenom dostačuje k tomu, aby neztratila půdu pod nohama, dokáže nás díky tomu zhypnotizovat a vtáhnout dovnitř do zvláštně pitvorné vidiny.
Kromě prostředí by měla být hlavním jednotícím prvkem Jane. Formálně tomu tak je, Jane je přítomna vlastně neustále, vše vidíme ne sice přímo jejíma očima, ale rozhodně spolu s ní. Ale zatímco prostředí jen mění povahu, zlomy v charakteru hlavní hrdinky jsou mnohem patrnější. Přijde mi, že tím, co zůstává, je „vůle“. Jane neodpovídá představě žánrové postavy. Nejenže není nijak „vyvolená“, ale dokonce i jako běžný člověk není ničím výjimečná, spíše zaostává za našimi očekáváními. Je to však „silná“ hrdinka postavená do enormně zatěžujících situací, takže její identitu do velké míry určuje otázka, co je ještě ochotná obětovat, aby obstála, a co už ne. Vcítit se do ní je však obtížné nejen proto, že autor nám její vnitřní život ukazuje jen v náznacích, ale ještě více proto, že emoce, které prožívá, jsou velmi primitivní, téměř nestrukturované, což je v příběhu, který je sám komplexní, matoucí.
Postupně se ukazuje, že nejvýznamnějším jednotícím prvkem knihy jsou strukturální podobnosti mezi jednotlivými částmi. Nejde jen o to, že se opakují motivy nebo že fragmenty příběhu mají podobný vývoj. Zrcadlí se i jednotlivé postavy, a to zdaleka ne jen symbolicky. Román sám tuto skutečnost reflektuje. Nejen, že hrdinka sama si cyklickou povahu svého života postupně uvědomuje, ale centrální metafyzická metafora, jejíž označení za Spirálový zámek znělo původně jen jako chytlavé jméno, nabývá překvapivě konkrétní a realistické podoby. Představa spirály také do jisté míry vysvětluje, proč se v knize neustále stupňuje tlak na nutnost a násilnost událostí. Je to vysvětlení vnější, nevyplývající z příběhu samotného, ale naznačuje, že zápletka snad nakonec nebude tak bezděčně zlovolná, jak se po většinu doby jeví.
Celá tato složitá – a vlastně i obdivuhodná – struktura, která se na pozadí příběhu postupně vynořuje, nutně směřuje jen do jediného neuralgického bodu. Nebudu prozrazovat, nakolik reálnou nebo iluzorní povahu na sebe metafyzické vyústění hrdinčiny vzpoury vezme. Ale vzhledem k tomu, že téměř celý děj knihy je nakonec podřízen závěrečnému kolapsu, je vyznění knihy do značné míry určováno způsobem, jakým budeme interpretovat otevřený konec knihy – závěrečnou kapitolu, která ukazuje možný alternativní život Jane. Můj osobní pohled je spíše skeptický. Zdá se, že Jane je poprvé skutečně úspěšná, ale jako chudý člověk neuvěří, že bohatství nepřináší štěstí, tak ani ztroskotanec neuvěří, že úspěch není zárukou smyslu. Její život byl natolik determinován vnějšími okolnostmi, že dokáže-li se z jejich vlivu nakonec vymanit, bude to až daleko mimo dosah románu, takže nám v této záležitosti kniha žádnou útěchu poskytnout nemůže.
Protože Michael Swanwick popisuje mnohem víc, co se děje, případně co postavy cítí, než aby ukázal, proč se různé osoby (a hlavní hrdinka zvlášť) chovají určitým způsobem, šlo by určitě jednotlivé části knihy včetně závěru vykládat i úplně jinak, než jsem se snažil předvést. Zdá se mi však nepochybné, že v knize lze identifikovat zásadní přeryvy, které se sice organizují do jisté struktury, ale pro které sám text knihy vlastně nenabízí vysvětlení. Nejde přitom ani tolik o to, že na sebe jednotlivá „prostředí“ příliš nenavazují, nakonec i v našem světě bychom bez potíží našli čtyři odlišné kulturní kontexty, které by vykazovaly jen velmi volnou souvztažnost. Potíž je v bezdůvodnosti, až násilnosti zlomů. Asi jediné vodítko, kterého by se šlo přidržet, se objeví v netypické poznámce na začátku příběhu, kdy malé Jane „došlo, že má-li se kdy dostat na svobodu, musí být tvrdá a nelítostná. Dětské slabosti musí nechat za sebou. Tiše přísahala na vlastní duši, že udělá všechno, co bude třeba, ať to bylo sebeděsivější, sebepodlejší, sebešpatnější.“ (strana 19) Působí to přehnaně. A protože se jí poměrně brzy podaří – přinejmenším ve fyzickém smyslu, o kterém se zde mluví – uprchnout, máme sklon to vytěsnit jako prohlášení, které může být významným krokem na cestě k dospělosti, ale samo o sobě je přehnané, protože podobná předsevzetí mohou vydržet jen těžko. Co kdybychom si však na chvíli představili – nakonec jsme ve Faerii –, že taková „přísaha na vlastní duši“ sváže osud člověka na celý život?
K tomu, abychom si uvědomili, jakou povahu měl život hlavní hrdinky, nám může pomoci krátké zamyšlení nad žánrem knihy. Řekl bych, že většina čtenářů po knize sáhne s jednoduchou asociací: draci a elfové, to je fantasy. Pro fantasy je typické, že vnější zákonitosti fantastického světa pomáhají utvářet vnitřní smysl duchovního života hrdinů. Kniha ovšem spojuje fantasy svět s industriálním světem poplatným naší moderní době, takže se nabízí otázka, zda se étos fantasy pokusí spojit i s principy sci-fi. Pro tu je naopak typické, že hodnotu vnějšímu světu dávají teprve hrdinové svým konáním, které vyplývá z jejich individuálního prožitku smyslu. K žádnému pokusu o syntézu však nedochází: zákonitosti světa přivádějí Jane postupně k naprostému rozkladu smyslu jejího života. Označení antifantasy, které zmiňuje ve svém článku Robert Tschorn a které pochází od amerického kritika Johna Clutea, proto vůbec není od věci. Nabízím však jednodušší vysvětlení, byť asi většině lidí při čtení knihy nepřijde na mysl. Zdá se mi, že vlastně jde o horor. Ten je způsobem, jakým hrdiny svírá do nesmyslných nutností, vlastně protikladem sci-fi a parodií fantasy. Také rozhodnutí, zda dopadne dobře nebo špatně, je obvykle zcela arbitrární (a Dcera železného draka nabízí oba výklady).
Jde tedy o klasický horor v neobvyklých kulisách nebo existují nějaké významné vnitřní důvody, proč by měl být život hlavní hrdinky tak koncentrovaně tragický? Nejdříve asi člověka napadne, že potíž bude s morální částí jejího předsevzetí, s onou děsivostí, podlostí a špatností. Myšlenka to není nepřípadná, za kamarádku by ji chtěl asi málokdo z nás; a se všemi jejími přáteli to také dříve či později a tak či onak dopadne špatně. Stačí to ale na vysvětlení neúprosnosti příběhu? Nakonec nepřísahala, že se bude chovat bezcharakterně, jen že se podlosti v případě nutnosti nebude vyhýbat. V kontextu reálií 19. století si příběh lze představit i jako členitou studii morálního pádu, kde stačí jen malá trhlina nezacelená pokáním, abychom byli na konci svědky děsivého zhroucení celé osobnosti. Hrdinka se od sériové podvodnice přes sériovou zlodějku stane sériovou vražedkyní, takže zvláštní temná působivost knihy podobnému výkladu rozhodně nebrání. Přesto se mi však nezdá, že by autor příběh vyprávěl z podobné perspektivy. Na to je pojatý příliš moderně, pro moderní cit je určitá míra morálního zla vcelku přípustná i dlouhodobě a na jeho neomezované stupňování jsme si už dávno zvykli. Ostatně, čím horších skutků se Jane dopouští, tím menší je jim vlastně v knize věnována pozornost, jejich závažnost a dosah si musíme sami aktivně uvědomovat.
Mám za to, že potíž se proto skrývá spíše v cíli přísahy, v touze „dostat se na svobodu“. Co to vlastně znamená? V jednotlivých etapách svého života dává Jane tomuto ideálu dost odlišné obsahy: fyzicky se osvobodit, žít bez stínů minulosti, být úspěšná, všem se pomstít, vrátit se do našeho světa. Stojí za povšimnutí, že všechny tyto obsahy jsou jaksi určované zvnějšku. Hlavní hrdinka s okolnostmi někdy bojuje, příležitostně je využívá, občas je ignoruje a překvapivě často jim pasivně podléhá, ale vždycky je na nich nějakým způsobem zásadně závislá. Představuje si svobodu jako svobodu „k něčemu dobrému“, nikdy ji nevnímá v základnějším smyslu „svobody od zlého“. Ve své přísaze upřednostnila věcný výsledek před morálními zábranami. A protože pro ni svoboda nikdy není vnitřní stav, ale jen vnější možnost, je její osud – nebo přesněji vyznění jejího osudu – určovaný víc okolním světem než jí samotnou. Navzdory všem členitým a pitoreskním reáliím, které v nás mají vzbuzovat dojem, že čteme žánrovou beletrii, píše autor nakonec dost krutou psychologickou studii.
Není snad ani potřeba přečíst všech 350 stran, aby člověka napadlo: Proč je hlavní hrdinka tak hloupá? Proč se tak sveřepě odmítá poučit z toho, co se okolo ní děje? A opět nabízejí jednotlivé části knihy odlišná a protichůdná vysvětlení. Nejprve vliv okolností, špinavé a kruté prostředí dickensovského kapitalismu, které je ovšem brané důsledněji, takže v něm chybí Dickensovy poněkud nahodilé šťastné konce. Potom kulturní rozdíly, kdy se nedokážeme vypořádat s hodnotami a zvyklostmi, které nám přijdou nejen cizí, ale i nepřirozené. Největší zvrat přichází asi ve chvíli psychologické emancipace, protože hrdinka se snaží chápat sebe samu mnohem autonomněji, než naše společenské založení zřejmě umožňuje. A konečně poznaná metafyzická nutnost, kdy nahlížíme, že sama povaha skutečnosti nám brání cokoliv změnit.
Jako by situace už tak nebyla dost složitá, uvedl autor do knihy ještě několik dalších činitelů, které působí napříč všemi částmi. Jane se jako člověk ve Faerii vyskytuje v prostředí, kde nejenže jí chybí jakékoliv lidské vzory, o které by se mohla opřít, kde ale vlastně ani žádné lidské struktury, ke kterým snad sama dojde, nemohou fungovat. Zdá se také – kniha to tvrdí, i když ukazuje jen omezeně –, že železný drak po celou dobu s Jane manipuluje. Působí jako záškodník, který se snaží její život zruinovat, aby byla nakonec ochotná zúčastnit se jeho plánů na pomstu – dal by se dokonce označit za démona, ať už v doslovném nebo metaforickém významu. A konečně je také přítomen motiv Bohyně, kterou ve Faerii uctívají, ale která na lidský svět shlíží ne-li přímo s krutostí, pak alespoň se lhostejností. Autor si tedy vskutku dal záležet, aby zlo bylo mnohovrstevnaté a všudypřítomné.
Knize slouží ke cti, že všechny tyto různorodé vlivy nelze jednoduše spojit do vysvětlení, proč je Jane taková, jaká je – i když je pochopitelně otázkou, co si vlastně máme odnést z pobytu ve světě, kde je špatně úplně všechno. Lze však pojmenovat, co nepříznivé okolnosti ve svém úhrnu způsobily: nedokázala se stát dospělou.
Myslím, že tím lze vysvětlit, proč vlastně byly emoce hlavní hrdinky z našeho pohledu tak primitivní. Nebylo to jen archaickým a krutým prostředím, bylo to její vnitřní nezralostí, kterou nám po většinu doby zakrývaly její zdánlivě dospělé činy. Hlavně nám toto poznání umožňuje ještě jednou se zastavit u otázky, zda otevřený konec znamená pro hrdinku naději na změnu k lepšímu nebo jen další téměř nevyhnutelný neúspěch. Ptáme-li se po příčinách „spásy“, hodně samozřejmě záleží, co čtenář sám považuje za dostatečné podmínky pro vnímání života jako smysluplného. Kdybychom přijali například východní představu převtělování, potom je přirozené konec vysvětlovat vstřícně, protože hrdinka se nakonec dokázala očistit od nánosu zla, který si nastřádala v předchozím životě. Přidržíme-li se západních představ, pak dobrý charakter určují pozitivně definované ctnosti, což jsou návyky, které Jane svojí závěrečnou transformací rozhodně nezískala. Kniha samotná nechává otázku, nakolik máme její závěrečné obrazy vnímat doslovně nebo metaforicky, – pochopitelně – otevřenou.
Tyto etické, psychologické a metafyzické otázky nakonec do velké míry zastiňují příběh samotný. Fantastické reálie, i když jsou často mimořádně zdařilé, jsou používané jen jako rekvizity. Děj zůstává fragmentární a do jisté míry nekonzistentní. Nemůžu se zbavit dojmu, že bych v podobně zajímavém světě chtěl zažít nějaký lepší příběh, než jakého jsem byl svědkem – ze všeho nashromážděného materiálu, který bezmála křičí, aby z něj vznikl soudržný svět nesený přesvědčivým příběhem, totiž zůstává spíše jen pozadí pro radikální zkoumání, jak dalece lze narušit lidskou personalitu, než se zhroutí. Kdyby na to přišlo, šlo by svébytnost fantastických motivů pominout a knihu nakonec bez větších obtíží vykládat i čistě alegoricky. Vrátím-li se tedy ke slibům z knižních obálek, mám za to, že Dcera železného draka vlastně nepředstavuje žádný zvláštní přínos pro rozvoj metod používaných fantastickou literaturou, jaké známe v oblasti reflexe lidské psychiky například z Lemovy Solaris nebo některých děl Roberta Silverberga. Je ovšem velmi neobvyklé, aby souhrn silných existenciálních událostí používal v podobně hojné míře fantastických rekvizit.
Kdybychom chtěli knihu přesto v rámci fantastického žánru někam zařadit, protože je zřejmé, že jako fantastika bude vnímána i čtena, navrhoval bych chápat ji jako předchůdce podžánru new weird. Vnější prostředí, které jeho autoři nutkavě popisují, výstřední emoce, které jeho hrdinové prožívají, i pochmurné vzájemné zrcadlení obou těchto složek je, myslím, silný a specifický spojovací prvek. Nemluvě o zálibě v grotesknosti a ponurosti a snad až přehnané ochotě porůznu narušovat klasickou výstavbu románu. Je možné, že autoři new weird na Dceru železného draka výslovně nenavazují. Ale dohaduji se, že dekonstrukce tradičních fantastických rekvizit i zavedené lidské psychologie, kterou se Michael Swanwick z nějakého důvodu rozhodl provést, nejenom spoluvytvořila prostor pro novou vlnu experimentů s utvářením fantastických světů, ale nejspíš také pomáhala připravit naše vnímání na přijetí pronikavého (a často ne právě příjemného) zážitku z new weird románů. Michael Swanwick v tomto smyslu pomohl vytvořit nový typ fantastické prózy, i když jeho vlastní kniha následkem svojí nekompromisnosti vlastně představuje slepou uličku vývoje. To se ale průkopnickým dílům nezřídka stává – a právě pro jejich přetrvávající odlišnost má smysl je číst i nyní. V tom dávám Robertu Tschornovi rozhodně za pravdu.