Mise na planetě

Michael Mammay

Občas může být překvapivě zajímavé, když mají zamýšlené změny i nezamýšlené důsledky. Delší dobu už vnímám, že čtení románů pro mne má – kromě samotného potěšení ze čtení – i dodatečný přínos v tom obtížném úkolu snažit se poznat jiné, odlišné lidi a porozumět jim. Ale nečekal jsem, že by mě to přivedlo i k zájmu o jiné, pro mne cizí literární žánry. Nedošlo to tak daleko, že bych se snad zajímal o sportovní příběhy nebo pirátské historky, ale jako člověk s velmi odtažitým vztahem k násilí jsem s jistým překvapením zjistil, že dokážu ocenit žánr military sci-fi. Knihu Mise na planetě jsem zvolil do značné míry náhodně, ale líbilo se mi, že dokáže vystihnout vojenskost způsobem, který zhruba odpovídá tomu, co bych čekal, ale přitom není banální.

Plukovník Carl Butler je krátce před odchodem do důchodu poslán na vzdálenou mimozemskou planetu, kde se v místním válečném konfliktu za podezřelých okolností ztratil po zranění v boji syn významného politika. Poněkud nejasné instrukce, které ke svému úkolu obdrží, dávají tušit, že všechno bude mnohem komplikovanější, než se zdá. A skutečně, kniha je stejně tak řádná detektivka jako příběh, kde v bojích teče krev. Vojenská mentalita na nás dýchne od první stránky: vojáci si potrpí na říznou mluvu, jednoduché emoce, přímočaré myšlenky, uleželá traumata a krátké kapitoly.

Za jednoduchým prvním dojmem se nicméně skrývá celkem uvěřitelný svět. Třeba stav, kdy po většinu doby pro hlavního hrdinu nepředstavují největší obtíže nepřátelé, nýbrž byrokratická struktura vlastní armády, působí velmi přesvědčivě. Také nevtíravá pečlivost, s kterou autor vykresluje rozdílné motivace jednotlivých postav, mě zaujala. Ne proto, že by šlo o psychologie nějak neobvyklé nebo plastické, ale na jejich pozadí lze identifikovat rozdílné představy o pojetí osobní vojenské služby i fungování armády jako takové. Nemyslím si, že by šlo přímo o reflexi současného stavu našich armád nebo ideálů, o které usilují. Ale s určitou dávkou zjednodušení (a nejspíš i romantizace) vytváří autor typy, které v jeho příběhu přesvědčivě nejen samy fungují, ale i navzájem dobře interagují. Nepřijde mi úplně samozřejmé, že se z profesionálního vojáka stane schopný stylista, který dokáže svoje zkušenosti zúročit jak s realistickým základem tak s literární nadsázkou, ale v případě Michaela Mammayho došlo k této proměně úspěšně.

Zdařilá mi přišla i detektivní složka. Vyšetřování je vedeno tak, že řadu věcí tušíme nebo přímo odhadneme, ale kupodivu to při čtení zvlášť neruší, protože kniha si nehraje na žádná velká a dramatická odhalení. Autor vyšetřování zbytečně neprotahuje a detaily jsou navíc dost neprůhledné na to, aby nás bavilo ve čtení pokračovat. Zápletka je pochopitelně trochu nadsazená, ale vzhledem k reáliím příběhu nikoliv absurdní a sci-fi prvky jsou její součástí, ne jen kulisou. Při zpětném pohledu sice některé události a motivace, jak už je dnes u detektivek skoro pravidlem, nevypadají úplně věrohodně, ale zde mi to kupodivu vadilo méně než jinde. Možná jsme už jen zvyklí, že na vojenských operacích vždycky něco tak docela nesedí.

V podobné knize asi není možné úplně se u bojových scén vyhnout určitému exhibicionismu, který fetišisticky popisuje detaily a peripetie válečných činností daleko nad rámec potřebný pro vývoj příběhu. Ocenil jsem však, že se Michael Mammay k něčemu podobnému uchýlil vlastně jen jednou a snažil se, aby vyprávění bylo alespoň trochu napínavé i pro někoho, koho realistické, technické detaily boje zvlášť nezajímají. Na druhou stranu oceňuji, že na pozadí příběhu otevřel i otázku, nakolik musí být úspěšný vojenský zásah i úspěšným vyřešením situace. Jeho hrdina je voják duší i tělem, přesto však obtížná dilemata, které použití síly nezřídka přináší, přehnaně nezjednodušuje.

Nedokážu posoudit, nakolik by Mise na planetě uspěla v rámci specifických měřítek žánru vojenské sci-fi, ale jako odpočinkový příběh na delší odpoledne fungovala bezvadně. Nelze popřít, že kniha je celkově trochu dryáčnická, protože nám předestírá větší emoce, než jaké lze na jejích literárních základech věrohodně vybudovat. Netváří se nicméně, že by byla něčím víc, než dobrodružným příběhem – a poctivě napsaných dobrodružných příběhů, které nejsou založeny na mechanicky používaných klišé, není zase tolik. Zdá se, že hlavní hrdina se vrátil ještě v několika dalších případech, a já doufám, že budu mít brzy možnost si o nich přečíst, protože tahle jednoduchá vojácká poetika měla ve vědecko-fantastickém provedení rozhodně něco do sebe.